Harry Potter AU

Budoucí bystrozor Frank Longbottom leží na bříšku a do podlahy mydlí dřevěným chrastítkem. Někde vysoko nad ním si máma povídá s nějakou cizí paní.
„Pracuje pro mě přes deset let a vím jen, že má syna na ministerstvu.“
Chrasti, chrasti, bác.
„A i to jsem z ní tahala jako zub z baziliška.“
Bác. Bác.
„Neznáte ji? Budete stejný ročník.“
Chrasti, chrasti.
„Když jsem ji zaměstnala, myslela jsem, že na rekvalifikaci. Ale byla to spíš kvalifikace.“
Bác.
„Ona není hloupá. Je pomalá, když se na ni člověk dívá.“
Bác. Bác. Bác. Bá-
Máma ho zvedá z podlahy. Koncert je u konce.

Black si v nepořádku neliboval, jen ho nepovažoval za něco, co musí okamžitě řešit. A poněvadž žil v jednom obrovském chaosu, nikdy se nevracel k tomu, co odložil.
Proto se všude válely obaly od tyčinek, hrnky, trička, ponožky, časopisy…
„Kondomy? To nemyslíš vážně, že ne?“
Edward zíral na novou krabičku prezervativů vedle čajové konvice.
„Chtěl jsem to odnést a pak na mě vyskočil článek o zoborožcích. Ale –“ Sirius mrknul na hodinky. „ – můžem je rovnou rozdělat. Lizzie se vrátí až za hoďku.“
„Někdy mám pocit, že jsem kromě uklízečky i štětka.“
„Štětky to dělají za prachy.“
„Nebo za svoji denní dávku.“

Sir Edward a lady Eleanora, hrabě a hraběnka ze Somersetu, chtěli pro dceru někoho, kdo rodinu společensky, intelektuálně a majetkově obohatí.
Dočkali se Tobiase Snapea, prostého, na alkoholu závislého dělníka, který Eileen připravil nejen o nevinnost, nýbrž i šlechtický titul.
Bývalá komtesa si pro syna přála jediné – štěstí.
Že ho nalezne po boku Siriuse Blacka, by ji nenapadlo. Skutečnost, že se kvůli němu vzdal pití a s láskou přijal jeho holčičku, ji však odzbrojila.
Elizabeth, vinou své babičky neurozená, byla stejně pro všechny princeznou. Vychovali ji na hradě, pořídili jí koně…
Že se stala vévodkyní z Lancesteru, byla hříčka osudu.

Lenka leží na holé pryčně, úplně nahoře. V baráku je dusno a odkudsi z temnoty se nese tlumené vzlykání. Zavře oči, vrací se domů.
Tráva ji šimrá do nahých lýtek. Sluneční paprsky ji hřejí do tváře, vítr si hraje s jejími vlasy. Je volná jako pták. Jenom roztáhnout křídla, natáhnout ruku k nebi!
Dotkne se studeného stropu a tiše se rozpláče.

Něco ji lechtá na víčkách. Dlaní si zastíní tvář a opatrně otevře oči. Z okna mezi těžkými závěsy se derou ranní paprsky slunce.
„Lenko! Jsi vzhůru!“
Vyplašeně se zvedne do sedu.
„Ahoj, Neville,“ usměje se. „Vítej v mém snu.“

Většinu roku opálený Sirius budil dojem milovníka tropického počasí. Pravda však byla, že vedro nesnášel a nejradši míval, když slunce konečně zapadlo a nebe zakrylo černé plátno plné hvězd, které tak rád pozoroval. V noci se taky daly dělat všechny ostatní věci, které měl tuze rád. Tedy, ne že by si i přes den nemohl člověk zatančit nebo zašukat, ale tmavé kulisy, ozářené pouličními světly, neony či ohněm, byly přece jen přiléhavější.
O Edwardovi málokdo věděl, že jeho nejoblíbenější místo leží uprostřed sluncem zalitého moře, v malé dřevěné loďce, na jejímž dně se v dopoledních paprscích duhově lesknou nasbírané lastury.

Oddělení tisku a propagandy. 9:00. Dolores Umbridgeová otevírá zásilku neschválené literatury. Obálka zaujme tváří ministra, hrdinně hledícího do dáli, jednu svalnatou ruku ovinutou kolem úzkého pasu prostovlasé děvy s hlavou zakloněnou v lichotivém úhlu a s rudými rty jemně otevřenými. Titul zní Tichý společník.

Na témže místě. 15:00. Dolores Umbridgeová s významným šklebem předává knihu s už zlomeným hřbetem Zlatoslavu Lockhartovi.

Hagridův domek. O dva dny později.
„Uršulo! Co to je? Proč mám plný stůl toho ksindla?!“
„Protože sex táhne,“ odvětí autorka pyšně. „Obchod krachuje, musela jsem vsadit na jistotu. A teď mi pojď pomoct, samy se ty balíky neodešlou.“

Černý pes způsobně seděl u nohou blonďaté čarodějky. Spokojeně vypláznul jazyk, když ho začala hladit po srsti. Neštěkal ani nekňučel, zatímco poslouchal její slova.
„Trvají na tom domluveném sňatku… já a vzít si Malfoye? Radši ho otrávím lektvarem nebo prokleju, Siriusi. Copak nikdo z nich nevidí, že jsem šťastná tak, jak to je? Ještě jsem na škole a…“ zarazila se, umlkla.
Sirius taky nemusí vědět všechno. Ne, o Prewettových, o Molly.
„… a je to těžký, složitý. Kéž bych tak na sebe mohla vzít jinou podobu.“
Narcissin bratranec se zachoval jako tichý společník. Nic víc dělat nemohl, jen být její oporou.

Raddleovu politickou kariéru zpočátku formovali tři významní spojenci – Rodolphus Lestrange starší (1926–1970), Abraxas Malfoy (1914–1980) a Edwin Avery (1928). Lestrange plnil funkci vrchního ideologa. Řada jeho myšlenek a postojů se později propsala do Raddleova režimu, sám Lestrange byl ale z oficiální historie prakticky zcela odstraněn. Malfoyovou silnou stránkou byly politické konexe vycházející z důkladné znalosti vztahů mezi čistokrevnými rodinami, k níž Raddle vzhledem ke svému původu přístup neměl. Avery byl Raddleovým nejstarším přítelem. Zajišťoval ho finančně a nedral se do politických funkcí – oba tyto faktory nutně hrály roli v tom, že jako jediný z původní trojice Raddlea přežil.

Sirius si odmalička vybíral hračky, které vydávaly zvuky. Později je vyměnil za televizi, přehrávače hudby a řvoucí šestiválec motocyklu.
Edward jako malý preferoval knihy, hlavolamy a šachy.
Sirius neustále brebentil, ptal se, komentoval a všude ho bylo plno. Na tom se nic nezměnilo. Když operoval, rád si přitom povídal.
Edward naproti tomu ustavičně přemýšlel, pozoroval a pokud něco potřeboval vědět, informace si vyhledával. Za ideálních podmínek na sále jedinkrát nepromluvil.
Zatímco Sirius byl při sexu divoký a hlasitý, Edward se navenek příliš neprojevoval. O to silněji všechno prožíval.
„Líbilo se ti to, zlato?“
Místo odpovědi ho křečovitě sevřely Edwardovy paže.

„Víš, co nedokážu pochopit?“ broukl Edward, tón vyladěný do směsi sarkasmu, škádlivosti a nuceného smíření.
Sirius ho slyšel jen proto, že právě vypnul vrtačku. Slezl ze štaflí a poodstoupil od svého velkolepého díla, aby se pokochal.
Na zdi visela nová police na knihy. Visela nakřivo, neboť vodováha – jestli ji Sirius vůbec vlastnil – ležela pravděpodobně někde v komoře.
„Co?“ otočil se na Edwarda a setřel pot z čela.
„Jak špičkový chirurg, který se celý život živí rukama, může být tak zoufalý řemeslník.“
Oba dva hleděli na ošklivou prasklinu, jež se táhla rohem kuchyně odshora až dolů.
„Klid, zlato. Plácnu tam tmel.“