Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Zatímco Sirius měl s usínáním problém a často ponocoval, neschopen zastavit mozek jedoucí na plné obrátky, Edward se dokázal dokonale vypnout v jediné vteřině, jako když vytrhnete kabel ze zástrčky. (To pochopitelně nedělal, pokud zrovna uspával pacienta.)
Sirius si svoje sny pamatoval i po probuzení. Ať už šlo o příjemné věci nebo noční můry, vždy se jednalo o jednoduché, předvídatelné konstrukce. Nejčastěji létal nad jezerem v podobě volavky nebo se s někým divoce miloval v autě.
Edward své sny okamžitě zapomínal. Kdo by taky chtěl celý den myslet na Siriuse, který ve flitrovaných koktejlkách svádí doktora Riddlea, aby ho kompromitoval…
Je to tady, šesté téma a první hodně hnusné drabble. Takhle dlouho mi to snad nikdy netrvalo :D.
Ale teď vážně, jsme v „centru reprodukce“ Pramen, tedy nečtěte, pokud vám nedělá dobře násilí na ženách a téma nuceného těhotenství. Potkáme se klasicky s milou a laskavou Georginou Moodyovou a taky s bývalou bystrozorkou a atentátnicí Marlene McKinnonovou, o které z předchozích kousků (například Každý den a ještě dneska a Svědkyně) víme, že Pramen nějakým záhadným způsobem přežila.
viz výše (+ zmíněná smrt dítěte), zastavte se, než se vydáte dál
Podpatky Georginy Moodyové rozzuřeně klapou po dlaždicích dlouhé bělostné chodby reprodukčního centra. Z posledních dveří na konci chodby vyběhne lékouzelnice a jde jí naproti.
„Připoutali jste ji?“
„U porodu přece zásadně…“
Moodyová podřízenou umlčí fackou.
„Chtěla Parkinsonovým ukrást dítě! Už nikdy nebude nepřipoutaná, jasné?! Vypadněte.“
V pokoji najde svou bývalou spolužačku. Je od krve a potu, sotva drží víčka.
„Zvykla sis, že ti všechno projde, ty nevděčná mrcho. Já ale vím přesně, co s tebou.“
Odvykací kúra zafunguje. Marlene už neutíká. Nemyslí. Neexistuje. Rodí. Čtyřikrát. Sedm dětí. Jedno mrtvé. Pět synů a dvě dcery. Je ten nejúspěšnější projekt paní ředitelky.
Že má Georgina na Marlene nějakou zvláštní vazbu, jsme se dozvěděli v drabble Osobně z loňska.
Když mu tehdy v nemocničním pokoji Severus odmítl prozradit, kam se s Hermionou chystají zmizet, do srdce ho bodaly desítky nožů.
Cítil žal z nevyhnutelné ztráty. Cítil zklamání, frustraci a totální bezmoc.
Pomyšlení na to, že s ním nesdílí už ani vteřinu života, ho zevnitř drásalo jako kartáč na čištění ran.
Nejvíc ho ale bolelo vědomí, že si nezaslouží jeho důvěru, protože je nespolehlivý a nepoučitelný notorik, u kterého hrozí, že si po flašce skotské pustí hubu na špacír.
Od té doby se alkoholu nedotkl.
Bylo to překvapivě snadné.
Mnohem snadnější než přestat myslet na to, jak se dotýká Severuse.
Po drabblu v rytmu disca (Po pracovní době), kde se potkali Aurora Sinistrová se sotva dospělým Rabastanem Lestrangem, mi to nedalo a napsala jsem si, jak se ti dva potkali poprvé. Aneb Aurořin první rok (dost možná měsíc nebo týden) učení v Bradavicích. Cca 1972.
Pohled z okna napoví, že noc je jasná, obloha čistá a příležitost konečně o samotě vylézt na astronomickou věž otevřená. V životě už tam byla mockrát, ale tohle je poprvé, co tam bude sama úplně oficiálně. Profesorka Sinistrová na své vlastní věži!
Schody bere po dvou, nadšením skoro nedýchá…
Nahoře někdo je. Student. V noci. Sám.
Do háje, co když si chce něco udělat? Co mu mám říct?!
„Hej, vy! Co tady děláš? Teda děláte? Pane…“ Kdo to sakra je?! Zatím si jich pamatuju sotva dvacet!
„Lestrange, paní profesorko,“ nahodí vetřelec pomocné lano. „Jenom si tady čistím hlavu. Nevadí to?“
Být učitelem je cool třeba protože máte přístup k místům normálně nepřístupným. Já jsem taky jednou vylezla na střechu... ale mám podezření, že to bylo čistě tím, že někdo zapomněl zamknout.
7. díl ze série Marek Kerblík na výměnném pobytu v Bradavicích <<< 1. díl | < 6. díl
Blíží se temné časy; je to cítit ve vzduchu. A zle bude nejen v Británii, takže se Marek zdokonaluje v ochranných kouzlech. Neúplného patrona už několikrát vyčarovat zvládl, na fyzického by mělo stačit jen se víc soustředit. Nebo použít silnější vzpomínku. Každopádně dřív často přemýšlel, jakou bude mít jeho patron podobu. Co se skrývá v Markově nitru?
Společenská místnost byla plná studentů, převážně z mladších ročníků. Upřeně Marka sledovali. Nevšímal si jich.
„Expecto Patronum!“
Z hůlky vyšel oblak stříbřitého kouře. Začal se formovat…
„Jé, on má křídla!“
Soustředění povolilo a patron zmizel.
„Vypadalo to jako volavka.“
To by šlo. Mimo jiné symbol zvědavosti, protože údajně strká do všeho zobák.
„Spíš netopýr. Mělo to kožnatá křídla.“
„Tak velký netopýři nejsou…“
„Zkusím ještě jeden pokus.“ Takhle by mě mohly sledovat moje vlastní děti, pomyslel si. Krásná myšlenka… „Expecto Patronum!“
Místnost zalilo namodralé světlo tvora, kterého v Bradavicích ještě nikdo neviděl.
„Toho znám z knížky!“ vykřikl nadšeně mudlorozený prvák. „Dimorphodon!“
Patroni v podobě vyhynulých zvířat jsou vzácní, ne však neznámí.
Dimorphodon byl ptakoještěr s velkou lebkou a živil se pravděpodobně hmyzem a malými obratlovci. V tlamě měl dva typy zubů. Žil ve spodní (starší) Juře, ve věku sinemur, před 195 - 190 miliony let. Jeho fosilie byly nalezeny v Anglii. Velikostně Dimorphodon přibližně odpovídá volavce popelavé - rozpětí křídel 1,4 metru, délka těla 1 metr. Narozdíl od volavky měl dlouhý ocas.
A ještě… Marek nechodí na schůzky Brumbálovy armády. Začíná sice být důvěryhodný, ale v Bradavicích je teprve chvilku.
„Zlatí mravenci byli u kmene Yaffa považováni za znamení příchodu velkého štěstí,“ vysvětlila Luna. „Když se začali objevovat, šaman všechny nabádal, aby jim neubližovali. Tvrdilo se, že ten, kdo zabije zlatého mravence, sešle na sebe kletbu. Ve skutečnosti se jedná o speciální druh, který kromě kyseliny mravenčí obsahuje i kyselinu lysergovou. Po kousnutí se u člověka projevují halucinace a pocity euforie.“
Edward na ni zamyšleně hleděl.
„Takže šaman přikázal, aby je nechali na pokoji, mravenci vesele kousali, celý kmen hýřil štěstím a mýtus byl potvrzen.“
„Přesně,“ přikývla spokojeně. „Šamani jsou mazaní.“
„Všemi mastmi. Máte ještě nějakou historku?“
„Samozřejmě. Ještě víno?“
Fred a George Weasleyovi odchytili Marka po hodině formulí. Společně zapadli do kamrlíku na košťata.
„Pánové, copak se děje?“
„To bysme se rádi zeptali my tebe,“ řekl Fred. „Týká se to Filche. Viděli jsme ho pádit po chodbě. Pronásledovala ho malá bouřka.“
„Ale zato pěkně divoká,“ dodal George. „Kroupy, blesky… Nemáš v tom náhodou prsty?“
„Ten Jožin z bažin si to zasloužil…“
„Máme s ním bohaté zkušenosti,“ přikývl Fred. „A ty máš nápady. Chtěl by ses k nám přidat?“
„Proč ne? Mimochodem, chci si koupit ty vaše Patentované kouzelné vzdušné zámky. Proč by měl mít hlavu v oblacích jen Filch?“
Marek, i když je na výměnném pobytu teprve krátce, už měl s Filchem pár nepříjemností. Když však viděl, jak školník sekýroval malé prvňáky, počkal na příhodný okamžik a vzal spravedlnost do svých rukou.
Komentář Nemocnice svatého Munga: V případě, že se kouzlo nevymkne kontrole, nejsou blesky z takovéhle minibouřky zdraví ohrožující, ač jsou velmi nepříjemné.
Přestože se mohlo zdát, že Sirius je ten zasněný a že jeho mysl neustále poletuje někde mimo realitu, bylo tomu právě naopak.
Siriusova mysl sice poletovala (často rychlostí blesku), nikdy se však nevznášela. Jeho vědomí se pravidelně tříštilo do desítek paprsků, které mířily každý jiným směrem, ale téměř vždy se držely při zemi a jejich zdroj zůstával pevně spjatý s přítomností. Přesně věděl, co chce, a okamžitě si pro to běžel.
Edwardova hlava byla mnohem komplikovanější. Působil dojmem realistického a pragmatického puntičkáře, nicméně uvnitř ukrýval myšlenky, které přesahovaly bezpečnou letovou hladinu. Proto je většinou nesdílel. A nerealizoval. Jen prostě… snil.
Když mu tenkrát ve vrtulníku záchranářka Pippa Macmillanová palci stiskla tlakové body mezi zápěstními šlachami a jemu jako zázrakem přestalo být špatně, rozhodl se v této oblasti dovzdělat.
Půjčil si knihy o akupresuře a četl je v posteli, zatímco Sirius vedle něj přes sluchátka poslouchal jakýsi kravál a střídavě psal maily, projížděl Instagram, vyhledával ideální místa na dovolenou a sklízel rajčata v nějaké online hře.
„Poslyš, věděl jsi, že je pupík nervově spojený se špičkou penisu?“
„CO?“ zahulákal Black, protože ho neslyšel.
Edward mu rukou zajel pod tričko a ukazováčkem zatlačil na pupík.
„Hej! Co to sakra – ? No do hajzlu!“
