Harry Potter AU

"Pane profesore," zabušila Hermiona na dveře kabinetu. Než zvedla ruku, aby to zkusila znova, dveře se rozlétly.
"Slečno Grangerová?" protáhl Severus Snape.
"Musím s vámi mluvit, pane profesore," vychrlila ze sebe.
"Teď?" zeptal se posměšně, ale ustoupil a nechal ji projít.
Když se za nimi zavřelo, Hermiona vyhrkla: "Vím, proč jste poslal Harryho pro Cardus persona a-"
"Prosím?"
"Chtěla jsem vám poděkovat, že mu pomáháte. Je to opravdu statečné a chtěla bych říci-"
"Dost, slečno Grangerová! Lekce - číslo - jedna: Nikdy nic neočekávejte! Zachraňovat neschopné studenty z průšvihů není takové terno, jak si možná myslíte!"
"Ale pomáháte nám!"
"V žádném případě."

Šrámy, které mu s potěšením do těla vyryla Bellatrix, cítil ještě dnes. Oproti těm, jež mu v mysli způsobil Voldemort, však neznamenaly nic.
„Už nebudu čekat! Potřebuji Brumbála odstranit a ty mi k němu prorazíš cestu. Nastoupíš do Bradavic. Jak mi sdělil Lucius, místo učitele Obrany je opět volné.“
Bradavické jezero zářilo v poledním slunci. Věnoval dlouhý pohled Lily, která si na břehu hrála s dětmi.
„S tou šmejdkou to byl chytrý tah. Jako jejímu manželovi ti všichni bezmezně věří.“
Její úsměv potřel jizvy hojivou mastí. O tuhle výhru už se připravit nenechá. I kdyby měl vyložit karty na stůl.

Stáli na bílém útesu a zamyšleně shlíželi na tříštící se mořské vlny. Do nosu jim stoupala vůně soli. Jejich hábity vlály ve větru.
"Návrh přijímám," rozťal ticho Brumbálův hluboký hlas. "Ale Obranu proti černé magii ti nesvěřím. Nastoupíš na místo učitele lektvarů."
Snape se nehezky ušklíbl. Jizva na jeho levé tváři udělala totéž.
"Jistě, pane řediteli."
"Je podivuhodné, jak obratně jsi z toho vyvázl."
"Těch obratů bylo poměrně dost." Severus ukázal na svůj obličej. "Tahle jediná nejde schovat."
Brumbál se zamračil.
"Zacelovat pomáhá odvar z bodláčí."
"To učiteli lektvarů říkat nemusíte."
"Horší je to při zacelování duše. Tu taky neschováš."

"Tohle?" zeptal se Harry a ukázal na velký keř.
Ron jen zavrtěl hlavou. "To Snapeovo vypadalo jinak."
"Do háje, už je skoro devět! Já bych snad i radši drhl ty kotlíky."
"No jo. Proč to vlastně sbíráme? Vždyť je to jen bodláčí..."
Druhý chlapec pokrčil rameny. "Můžem se pak zeptat Hermiony."
---
"Cardus personata, Cardus... tady to je," zašeptala vítězoslavně a nalistovala příslušnou stránku.
Cardus persona se v lektvarologii využívá zřídka, nepostradatelný je ale do Lektvaru ochrany a Smrtícího dryáku.
"Lektvar ochrany?" podivila se. Chvíli překvapeně koukala na text, než knihu popadla a rozeběhla se do sklepení. Tohle si musí ujasnit.

Měla to být vážná věc. Na tom, že jste vlkodlak ostatně není nic zábavného. Přesto začaly jejich pravidelné měsíční výpravy k Chroptící Chýši připomínat spíš než noční drama kreslenou pohádku pro děti.
Vpředu běžela krysa s vlkodlakem a za nimi kráčel jelen dvanácterák tak důstojně, jak to jen šlo (vezmeme-li v potaz, že na jeho hřbetu trůnil tučňák brýlový).
Ještě nám tu chybí tři prasátka a Smolíček Pacholíček, pomyslel si Remus trpce.
„Hééj, Remusi!“ halekal tučňák, „zastavíme se u jezera na ryby?“
Remus se přistihl, že se mu zuby stahují do úsměvu. Jeho vnitřní vlkodlak zkrátka neměl proti tučňákovi šanci.

Stařena jej zavedla do skromně zařízené pracovny.
"Proč jste si vybral zrovna mě?"
"Jste nejlepší."
Přijal porcelánový šálek z její kostnaté ruky.
"Službu, o kterou žádáte, neposkytuji každému."
"To mi bylo řečeno. A také to, že se nezdráháte učinit výjimku."
Posadili se do sametových křesel a usrkli kávu.
"Ke každému je nutné přistupovat individuálně, to je důvod, proč s klientem jednám výhradně osobně. Potřebuji vidět, pochopit."
"Co vidíte v mém případě?"
Žena se smutně pousmála.
"Vidím člověka, který není zdaleka tak zoufalý, aby potřeboval mé služby."
"Jinými slovy mi nepomůžete."
Plamen v jeho očích pohasnul.
"Ještě není ten správný čas."

Obrtlá ulice rozbřesku nijak nepodléhala. Tonula ve věčném oparu tabákového dýmu, dusivé mlhy a skličujícího šera. V šest hodin ráno, pár minut po východu slunce, byla lidským zrakem stejně mizerně prostupná jako uprostřed noci. A pro někoho, kdo si přál zůstat nepovšimnut, byla ideálním místem.
Zběžně obhlédl výlohy, které míjel. Pak náhle zahnul do úzkého průchodu, oddělujícího dva pásy zanedbaných obytných domů. Na jeho konci stál obchod bez vývěsního štítu, bez označení, beze jména.
Třikrát zaklepal těžkým mosazným klepadlem.
Čekal.
Objevila se zamračená tvář staré ženy.
"Jste tu brzy."
Jeho pronikavé černé oči plály jako dva pekelné kotle.
"Jsem skřivan."

„Důkazy jsou nezvratné, můj Pane!“ šeptal vzrušeně Pettigrew, zatímco lordu Voldemortovi div neolizoval nohy. „Jeho loajalita jednoznačně patří Brumbálovi!“
Voldemort se napřímil ve svém majestátním, ručně vyřezávaném křesle a potřetí přejel očima pergamen, který mu Pettigrew přinesl.
„Kdo tu zprávu dešifroval?“ štěkl do napjatého ticha.
Pettigrew se zarazil. Na kratičký okamžik se uvnitř něj ozvalo něco jako hrdost, co teď ovšem schytalo nečekaný políček.
„Já, Pane.“
Voldemort si ho měřil chladným, vypočítavým pohledem. Pak zaujal v křesle mnohem uvolněnější pozici a koutkem bezretých úst se zlomyslně ušklíbl.
Zajímalo by ho, jestli je Severus taková třída, aby se z tohohle vylhal.

Jeho pracovna se utápěla v šeru padajícího soumraku. Stolní lampa vrhala světlo na rozsáhlý dokument, kterému se věnoval s mimořádnou pečlivostí.
Do soustředěného ticha se zařízl výkřik.
Zavřel oči.
Zavrhl myšlenku použít umlčovací kouzlo.
Znovu namočil pero do inkoustu.
Zaječení bodlo jako jedovatý šíp.
Snape zaklel tak sprostě, že ta slova pohoršila i jeho samotného.
Lily vešla dovnitř s kojencem v náručí.
„Lásko, já musím pracovat,“ namítl unaveně.
„Dnes je čtvrtek,“ připomněla a položila mu dítě na klín. „Koupeš.“
***
Potter dopil šesté pivo a Black objednal další.
„Nikdy bych nemyslel, že to řeknu, ale... je mi toho parchanta fakt líto.“

"Měl bych být šťastný. Že?" pronesl schlíple Pán zlá ležící na lenošce, ruce sepjaté na hrudi, oči zádumčivě zkoumající strop. Červíček si narovnal očividně falešné brýle a dál tumpachově civěl do zápisníku, kam zatím jen načrtl kus sýra.
"Jenže. Nevím. Nic nemá smysl. Totiž dřív, když jsem občas... dočasně prohrál, pořád jsem měl před sebou cíl. Zničit Harryho Pottera. Bavilo mě to. Ale teď? Nic. Nic nemá smysl. Ráno jsem dokonce mučil dva mudly, a nestálo to za nic," vzlykl.
Červiček přikývl a přikreslil sýru fousky.
"Skoro mi přijde, jako by v den, kdy jsem ho zabil, kousek mě umřel!"