DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Nedělní odpoledne, slunce už dost nízko nad obzorem vytváří osvětlené pruhy tam, kde mu nebrání nábytek či jiné překážky.
"Podívej, to je můj prstíček. A to je jeho stín. Tááákhle dlouhej."
"Ba!"
"A tady tvoje ručička a tvůj prstíček. A jeho stín taky tááákhle dlouhej!"
Chlapeček zvědavě, ale s uspokojením dává ruku do proudu dopadajícího světla a druhou rukou se snaží zachytit její stín na podlaze.
Najednou se otočí o stoosmdesát stupňů a peláší opačným směrem.
"Ba!"
"Mňáááu!"
Pokojem totiž právě proběhla Košín. A její ocas, dámy a pánové, vrhnul tak dlouhý a tlustý stín, jaký žádná maličká ručička nedokáže.

„Prípad je teda vyriešený,“ sklamane som zhodnotil.
„Akoto?!“ dožadoval sa Watson. „Holmes, nebodaj viete, čo zabilo tohto muža?“
„Nič mi nehovorte,“ rázne sa ohradil Beckett.
„Povedzte, Inšpektor…“ Wiggins si zapálil cigaretu. Tancujúci plamienok premietal naše tiene na steny vôkol. Zhasil ho dážď. „…keď niekto zabije v žiali a hneve vraha živiteľa svojej rodiny, utekajúc pred vojnou… s akou vervou by ste páchateľa stíhali?“
Beckett prudko pokrútil hlavou. „To sa nemôžete pýtať mňa. Ja som tiež – v žiali a hneve, ako ste povedali. Nezabil som, ale nemôžem prisahať, keby sa naskytla príležitosť…“
„Baker Street 221,“ oznámil Wiggins inšpektorovi.
Vzápätí sa vyparil.

Mezi větvemi staletých smrků se prodraly první paprsky ranního slunce. Pozlatily jiskřičky vířícího prachu, rozvoněly jehličí.
Ve stínu kapradí leží hajný. Slunce mu na bledé kůži maluje krajkový stín. Mech vydechuje vlhké teplo, stínová mozaika rozechvěle tančí na zavřených víčkách. Po režném rukávu přeběhne brouček.
Rezatou borkou pomalu stéká pryskyřičná slza. Kukačka kuká lživou předpověď.
Ze stébla trávy skane kapka rosy, dopadne na klobouček ryzce, sklouzne na zem, hrabanka ho vpije.
Rozespalý pták poplašeně zatřepotá křídly, zavřískne a vzlétne nad vrcholky stromů.
Zabzučí moucha. Leskle modrá, vypasená, chlupatá.
Ve stínu kapradí leží hajný a pod ním se černá jezírko krve.

Bylo to vlastně jednoduché. Počkal si pár let po válce - musel si být jistý, že všichni jeho rivalové už jsou pryč. A vyplatilo se... Lidé už se neohlíželi za každým stínem, nebojovali za stejný cíl, který by je spojoval.
Byl to takový taneček, zašeptat do správného ucha, podpořit ten správný strach či nenávist. Promluvit o zakázaných znalostech, příslibu moci. Ti hlupáci za ním přilétli jako vosy na med.
Myslel, že bude muset čekat déle, pak ovšem Eldarion odešel z města. Tušil, že pochyby svírající srdce následníka mu ještě více nahrávají do karet, ale stejně na něj poslal piráty. Pro jistotu.

Večer býval čas stínů a pohádek, čas sedět u stolu se sklenkou vína, na stole hořela svíce a stíny tančily po zdech, měkké, příjemné a konejšivé, a pod stolem si taky hrály stíny, skýtaly nám úkryt, schovávaly letmé doteky, kradmé a nenápadné jako stín. Mezi námi bylo pološero, mihotavé světýlko a stíny, nebylo ještě všechno řečeno, a ve tmě se mohla ukrývat naděje. Stíny tančily a my také.
Vzpomeneš si někdy?
Stalo se to vůbec?
Svítí jasné světlo, na stíny a naději není místo, byl to jen přelud a je to pryč, řečeno bylo všechno a máme jasno. Jasný?
Netančíme.

Když vysoký muž odešel, nenechal Matumainiho ve tmě jako to předtím udělali vojáci. Sundal mu pouta a rozsvítil svíci. Světlo házelo stíny na stěny stanu, vytvářejíc zvláštní, znepokojivý tanec.
Eldarion mu nikdy o otci nevyprávěl. Snad jen vyhýbavě zmínil, že ho otec naučil stopovat, ale to bylo všechno. Byl to někdo vysoce postavený? Někdo, koho král vyslechne? Matumaini si nedovedl představit gondorského pána, jak učí svého syna číst stopy v trávě...
Instinktivně sevřel Večernici, která stále jemně zářila na jeho hrudi. Jakoby její svit bojoval s temnotou, rozháněl stíny, které se plížily táborem.
Záře mu dodala sílu. Nesmí přestat doufat.

Najednou nezářila. Nesmála se, neodporovala, nediskutovala s pány, jak mívala ve zvyku. Chodila podél zdí a nenechávala se vidět. Pro něj nikdy neměla úsměv, ale postrádal světlo, které jí dřív plálo v očích. S obavami sledoval, jak ucukla, když do ní podobně ustaraný Tartaros něžně žďuchl čumákem. Jako by kolem ní kroužil hluboký šerý stín, jako by jen jemu věnovala pozornost.
Nevyšla do zahrady už tak dlouho. Ne, nemůže. Usedla, u nohou Tartara a ten přízrak. Pes kňučel, běs poskakoval. Cenil zuby, rozježený. Panelování z tmavého dřeva jí splývalo před očima.
Došla do studovny.
"Louisi, pokousal mě pes. Zabiješ mě?"

Miluji pohled na měnící se les, když Noc přebírá svoji právoplatnou vládu nad Dnem. Stíny Temna se prodlužují, získávají na síle, kdežto síly světla opět sklání svoji hlavu.
Vmísím se mezi stromy a nechávám se unášet stíny, které mě vedou. I bez hudby tančím svůj odvěký tanec se stíny.
Ach, ty barvy přecházející z jasné žluté do krvava. Pohled pro Bohyni. Pohled pro mé nenasytné oči, které se té krvavé scenérie nemohou nabažit. Ještě víc je láká temná čerň, jenž dává prostor pro mě, aby skryla, to, co se bojím během panování světla vyzkoušet, či udělat. Čerň je mým spojencem.

Vstanu a zkusím jinou židli. Zaúpí. Dokulhám k další židli, která zavřeští, belhám se k židli první. Vrže.
Vzpomínám, že jsem někde četl, že studenti DAMU musí mimo jiné umět zahrát věci jako je hra stínů (Hele, to by šlo napsat.) nebo pacient v čekárně. Zkouším různé etudy, točím palci, lovím jazykem mák ze zubů, čtu, co čtou ostatní. Rytmus života.
Venku svítí sluníčko, vítr si pohrává s rozkvetlou třešňovou větví. Její stín tančí po stěně. Televize Prahy 1 vysílá pořád ty samé reportáže.
"Pan Pálenka!"
Tak se nejmenuju. Přimhouřím očko. Sakra, tak bych se mohl jmenovat.
Vyjdu sestře vstříc.

Vladivostok. Annu pohlcují stíny. Rozptyluji je objetími – hřeje jako plamen. „Už se můžeme vzít,“ nabízím.
„Na svatbě potřebuji své bratry.“
Neřeknu: Co když nikdy nepřijdou?
Paříž. Krása... a hluk, špína. Garzonka, chlad, plíseň, oddělené postele. Nenaplněná, tepající touha.
Zaprášenou francouzštinou lžu podezřívavé domácí: „Chráněnka.“ Stejně tak v pravoslavném kostele, kde hledají kněze.
Cestou k doktorovi se Anna ztratí. Vodím ji. Léky tlumí nemoc, ale také Annu. Dny tráví sezením u okna. Čeká.
Můj dotek nevítá, přestanu. Motouzek na prstu vypadá výsměšně.
Léto. Spásný paprsek světla.
„Opusťme Paříž. Nabídli mi dům na venkově...“
Naděje.
Pak zavrtí hlavou: „Bratři by mě nenašli.“