DMD č. 25. pro 25. 4. 2016. Téma: Tanec stínů

Z jeho osoby nezbylo nic než stín. Stín dopadající dvakrát. Severus nevěděl kým je, kam patří.
Kam by měl patřit. Kde je dobro, kde je zlo.
Tančil na tenké hranici života a snažil se nespadnout do propasti smrti. Čím dál víc si uvědomoval prchlivost bytí.
Nikdo by pro něj netruchlil.
Ale byla tu ona. Nejdřív ta nejotravnější bytost, kterou kdy měl tu čest poznat. Pak jediná bytost, která měl dost inteligence na to, aby neměl chuť proti sobě obrátit hůlku se smrtící kletbou.
A voněla skořicí.
Když tu vůni ucítil, všechno jako by zapadlo na své místo. Byl zase člověkem.

„Když si necháš celou noc svítit lampičku, budou ti po stěně běhat obludy!“
„Jaké obludy, tati?“
„Třeba liška, vidíš? Klape mordou!“
„Vždyť nemá žádné zuby! Lišky se nebojím!“
„Nebo havran, černý pták! Koukej, jak mává křídly!“
„Havran je manžel vrány, tati. Vrány děti nežerou!“
„Hrůza! Kdo to tu tancuje? Ušatá stvůra!“
„To je přeci zajíček!“
„A co tohle? Dvouhlavá saň!“
„Táto! Dvě sovy, co se tulí! Jako ty s mámou!“
„Zhasínám, broučku, stíny jsou stíny!“
Stíny jsou stíny.
Na šedivém pozadí tmavější šmouhy.
Žádná liška, havran, zajíček, drak! Strašná strašidla jsou beztvará!
Zavřít oči a pod peřinu.
Ale slyším je.

Naposledy si vynadal do idiotů, přelezl plot hřbitova a zamířil k náhrobku v nejtemnějším a nejzarostlejším rohu.
Cestou nedokázal setřást pocit, že ho někdo sleduje. Utěšoval se myšlenkou, že jde o nemoc z povolání. Paranoia nebyla u bystrozorů nic ojedinělého.
Vytáhl z hábitu lahvičku rudé tekutiny a položil ji mezi trsy lilií.
„Tentokrát jsem přidal víc routy, tak doufám -“
Ve světle lucerny zatančil na omítce hřbitovní stěny stín vysoké postavy.
Poplašeně se otočil.
„Bude chutnat příšerně, Pottere. Jako vždy.“
Snapeova tvář byla mrtvolně bledá. Límec na krku měl nasáklý krví.
„Pane? Co tu děláte?!“
„Můžu snad navštívit vlastní hrob, ne?“

Taneční sál praskal ve švech a páry vířily dokola, jako by létaly. Soudce Sternbach s hraběnkou Karóly se vymanili ze soukolí tanečníků a mířili ke stolům.
„Nemusím vám připomínat, jak dlouhý může být trest,“ zašeptala. Mohla stejně dobře křičet.
„Deset let,“ odvětil bezvýrazně.
„Dřív jsem vás jen popichovala, ale teď už se oženit musíte,“ sykla s tváří dokonale dekorativní. „Řeči se šíří.“
„Jaké řeči?“
„Zatím žádné. Ale přijdou. Přivedl jste na ples svého chlapce, proboha živého!“
Hlas nezvýšila ani jednou a nikdo nezachytil víc než osamocená slova. V celé místnosti nebyl jediný stín mimo těch za okny. Přesto se setmělo.

Setmí se.
Začne hrát hudba a lampy nad jevištěm se rozblikají jemnými světly.
Ze tmy se vynořují stíny.
Jako jeden muž, neb ladně, kráčí postavy v řadách na jeviště do rytmu hudby.
Ticho.
Osm hlasitých záblesků.
Diváci oněmí a vzápětí jásají vzrušením.
Ta přenádherná symfonie úderů, dokonale sesynchronizovaná géniem, který tanečníky vede.
Jako tvrdě vycvičená armáda se umělci, rozdělení do skupin, řídí pohyby svého dirigenta.
Nikdo jiný, ale oni vytváří tu nádhernou podívanou, tu dechberoucí muziku bez hudby.
Každý z řad je tím, co tvoří. Žádný z nich není postradatelný, žádný není pouhým stínem, i když sám někomu stín vytváří.

Tmou se míhají mrštné stíny.
Klapne přezka, zašustí látka.
Pak tanec stínů zrychlí a ticho se pomalu vytratí.
Dusot tlapek vystřídá škrábání drápků na pevném materiálu, občasné zavrčení a ocásky, míhající se ve světle měsíční noci.
Kočky objevily novinku.
Každá věc, která se doma nečekaně objeví, je zneklidní. Zvlášť když je to věc přitažlivá, kterou je nutno prozkoumat, očichat, označit, obsadit.
A kolem je tolik soupeřů, co mají stejné úmysly!
Z tichého obšlapování novinky se vyvine trysk po domečku. S přeskoky na půdu, na schody a zpět k novotě.
První vítězí.
Obsadí polovybalený kufr, s kterým přijela domácí z výletu.

Měla ráda tiché klidné noci, všude v domě byla tma, jen okny prosvítalo světlo pouličních lamp. Přes zatažené žaluzie pronikala jen trošku světla a ta kreslila po stěnách hezké rámečky a obrázky.
Stačilo jen trošku pootočit žaluziemi a celá ta scenérie se dala do pohybu a žila svým vlastním životem.
Stačilo si jen trochu představovat a už tu byl dům se dvorkem, kde jsme trávili dětství u babičky, nebo barák na rohu ulice, kde prodávali zmrzlinu případně domeček pro panenky, který trávil svůj čas zapomenutý na půdě. Každý ten paprsek světla přinášel jedinečnou vzpomínku, která potěšila svou jemností před spánkem.

Pravila věštkyně zaklínači: „Ve stínech čeká tvá smrt, nepřítel už číhá ve tmě aby tě srazil na kolena a napil se tvé krve. Nelidská zrůda cítí pach tvého strachu a žene se temnotou po tvých stopách. Vezmi pochodně, svíce a lucerny a drž se lidských obydlí. Neb jedině světlo a důvěra v přátelství tě ochrání.“
Zaklínač šel. Příšer se nebál, protože je znal. Lidem se vyhýbal, protože oni jsou největší bestie. Tmu si oblíbil, protože v ní viděl každý stín a každé nebezpečí.
A dobře udělal, protože to byla stejně mizerná věštkyně, jako minule. Příště ji pošle rovnou k čertu.

Cibulový rytíř scénu sledoval s hrůzou. Tak rád by zasáhl…
Starý Cressen byl jeho přítel, věrný spojenec. Rudé kněžce nevěřil ani nos mezi jejíma pronikavýma očima.
Jenže si omotala Stannise kolem prstu. Netušil, jak tohle dokázala, ale byl to nepopiratelný fakt. Postavit se jí napřímo bylo bláznovství. Sebevražda, kterou právě dobrovolně páchal Cressen.
„Připijete si se mnou, paní Melisandro? Na počest vašeho velkého Pána světla?“ zeptal se, v napřažené ruce číši s otráveným vínem.
„Pokud na tom trváte,“ přikývla.
Stíny tančily, noc se zakrádala. Cressen umíral.
„Ochraňuj nás, o velký R´hllore, neboť noc je temná a plná hrůz!“ zvolala ďáblice.

Promluvte k rukám křečovitě svírajícím
modlitbu, jež na rtech usychá jak slza
zpívejte očím, ve kterých tančí stíny
prstům, jež samy sobě píší
příkaz k okamžitému spoutání
Těm, kteří uvěřili
že v nezastavitelném pádu
se navždy uhnízdili
šeptejte
jako když dítě uspáváte
Zvěstujte soudcům víry věrných a chyb pochybujících
samozvaným strážcům bran království
skoupým klíčníkům lakomě kupícím dary milosti
zlodějům plamenných mečů ze zbrojnic andělů,
řekněte plachým i svévolným,
těm, kteří své oči k horám nepozvedají,
šťastně či hořce přivyklým beznaději
jako stránkám bulvárních novin po ránu.
Svět dosud nebyl rozťat v půli
navzdory součtům soudům soužením
ještě je
naděje.