DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Jako malí vídají skřítky a mluví s nimi, tak jako po nocích rozmlouvají s plyšáky a fandí oživlým sněhulákům. Pak přijde dospívání, s ním pochybnosti, snaha neztratit tvář a taky spousta povinností a málo času pečovat o svá křehká přátelství. Najednou skřítky zapřou, najednou nemají čas si s nimi povídat.
Jenže skřítci mají dobrou paměť. A jsou plaší, příliš plaší.
Jakmile je jednou odmítnete, nevrátí se k vám.
Časem si pořídí dítě a jednou ho přistihnou, jak mluví s neviditelnou postavou. Zjistí, že skřítci se jim už navždy skrývají, ale neodešli docela. A nevědí, jestli je to daň, nebo dar.

Každej z nás to zná, ty kecy typu: To pochopíš, až budeš velkej. Vodjakživa mi to pilo krev. Tak jsem snažil dospět, jako to jen šlo. Plival jsem na zem. Nezdravil sousedy. Tajně, a pozdějc i veřejně, jsem chodil chlastat. Dokonce jsem zkusil lehkou děvu (známá z dětství, tu hodinu jsme prokecali). Pak k nám přišel ten novej. Fotr z něj byl úplně hotovej, takže jsem usoudil, že to bude ta pravá revolta. A víte, co jsem slyšel hned při prvním setkání? Prej, pokud se neobrátíte a nebudete jako děti! To se dozvím teď? Když sem dospělej? Je to fér?

Konec! Vyhazov! Zrovna před Vánoci.
Manželka to šla rozdýchat ke tchýni a on sám chřadne na gauči, před rozjásanou televizí. Nalil si vína, když do obýváku vplula vysoká postava. Lekl se, vyskočil na nohy, rozlil alkohol a zamrkal na vousatou škrabošku, černý kabát a útlé nahé nohy.
„Co chceš?!“ spěšně chytil hrdlo láhve.
„Nevíš? Umíš nějakou písničku anebo básničku?“ kdosi se snažil mluvit hlubším hlasem, než mohl.
Zkoprněle hleděl před sebe. Jak jen mohl zapomenout?
„Děti, to mi už nedělejte. Ondro, zase seš jen ve slipech? A sundej Anežku z ramen!“
„Ale tati, vždyť je Mikuláš, chtěli jsme tě překvapit…“

Omletá věta, ale pravdivá – máte-li rádi kočky, kastrujte je.
Sofinka k nám přišla už se třemi koťaty, a to tehdy neměla ani rok. Jakmile to šlo, nechali jsme ji vykastrovat. Nebýt toho, doručila by nám ke stávajícím třem potomkům brzy další, v době kastrace prý byla opět v počátečním stadiu březosti.
Kočky jsou totiž velmi plodné – mívají ročně dva vrhy, průměrně čtyři koťata v každém. Všechny útulkářky znají desítky šílených historek o koťatech v igelitkách pověšených na klice, házených přes plot, vysypaných na práh – nechtěných koček jsou plné útulky.
Sofie za předčasnou dospělost zaplatila tím, že už nikdy pořádně nevyrostla.

Dospělost.
Její cena je vysoká, hodně vysoká.
Nedá se spočítat na prstech ruky, nedá se vyčíslit v korunách.
Záleží, kdo a jakou cestou se k ní dostane.
Někomu "padne" do klína s kontem tatíčka. Někdo ji pořídí na splátky duše, které pak neumí splácet.
Nekonečně nedospělí, kteří se dospělými jen tváří.
Táta mi říkal: „Až převezmeš zodpovědnost ne za sebe, ne za své složenky, ale až převezmeš zodpovědnost za někoho druhého, za někoho, kdo bude na tobě závislý, a vydržíš až do konce. Potom zaplatíš cenu svého srdce, pak můžeš říct, že jsi dospělá.“
Jeho slov se držím celý život.

Je mně jemně jasná věc
co ostatním nevědomo
že ještě nejsem dospělec
rodu homo
poraď starče poraď přec!
Až se na nohách udržím tak pevně, že v běhu stačím smečce?
Až skolím svoji první gazelu a urvu zasloužené sousto?
Až se poprvé poperu se svým druhem o svoji čest?
Až poprvé vyhraji souboj na život a na smrt?
Až toužíc po vlastní cestě smečku opustím?
Až dojdu tam, kde založím svou vlastní?
Až mě moje mládě nebude potřebovat?
Až prožiju všechno, co bylo třeba?
Až uznám svou vlastní malost?
Až jednou stanu
na kraji
propasti
ale
nespadnu?
-Ano, teprve tehdy.

Dieter si myslel, že dětství obětoval tehdy, když potkal svého upířího otce. Bolest přeměny byla nepopsatelná. Mýlil se.
Hedvika si myslela, že pochopila dospělost ve chvíli, kdy si ji vzal první bachař. Brutální znásilňování bylo jejím denním chlebem a ona doufala, že vyšší cenu již nezaplatí. Mýlila se.
Česťa předpokládal, že dospěl, když do školy vtrhlo gestapo, jemu se sotva podařilo uniknout, jen aby si uvědomil, že domov už neexistuje. Mýlil se.
Karl si myslel, že nic hořsího, než je otcovražda, ho nečeká... Mýlil se.
---
Herman žije na cizí účet. Myslí, že dluhy není třeba platit. Ach, jak se mýlí!

Poprvé se těch dvacet dní v kleci zdálo jako několik hodin. Několik hodin v jámě plné obrovských, žhavých červů. Jedinou vláhou byla vzpomínka na matčiny oči.
"Dítě..."
Podruhé mu to připadalo jako rok. Rok strávený v termitišti, zatímco se mu hmyz rozlézá do všech koutů těla. Jedinou pomocí byl otcův hlas.
"Dítě..."
Potřetí to byl celý život, zabořený v bezedné bažině, tvář do krve rozežranou od komárů a moskytů. Jedinou útěchou byla vůně babiččina koření.
"Dítě..."
Počtvrté to bylo jako věčnost. Dokud se lesy nerozpadly v prach, řeky nevyschly, a Slunce a hvězdy nepohasly. Vše zmizelo, i jeho vzpomínky.
"Muž!"

Čaroděj si promnul oči.
V dálce blikala světla pochodní.
Vidle zatím vidět nebylo.
Zachránil ji.
Samozřejmě.
Měl oči všude.
Bylo se na co dívat.
Jenže ti dva taky nebyli slepí.
Ani hloupí.
Věděli kam míří cesta.
K jaké škole...
Vzbouřili ves.
Nikomu nevadilo, že znásilnili holku z pastoušky.
Ne, když měli pod nosem nekromanta.
Při ruce vidle a louče.
Zachránila je nemrtvá služebná.
Vyschlé kosti plápolaly.
Litinová pánev svištěla vzduchem.
Kouzla by všechno jen zhoršila.
Odjeli v poslední chvíli.
Bez peněz za náklad.
Dívka bez šatů.
A chlapec?
Čaroděj nevěděl.
Pod plachtu vozíku by nenakoukl ani za všechno zlato Británie.

Od dvanácti se spoléhala sama na sebe, ale pořád tu byly námitky, že je moc mladá, malá, nezkušená. Pak postoupila směrem k dospělosti. Dva významné kroky. Ale zase. Malá, mladá, nezkušená, nedospělá, dětinská, pubertální.
Nakonec závazek nejvyšší. To přece nemůžou dát někomu nedospělénu, nezkušenému a dětinskému. Ovšem cena za to byla vysoká. Důstojnost, žádné bláznivé nápady. Ukázněnost, žádné ničení majetku. A žádná nekonvenční řešení. Příliš vysoká cena. Pokusili se ji uplatit. Pokud se tomu tak dá říkat. Ale ani těch sedm úplatků nezabránilo bláznivým nápadům, ničení majetku a nekonvenčním řešením. Spíše naopak. Pro ně bude cena dospělosti vždycky příliš vysoká.