DMD č. 12. pro 12. 4. 2016. Téma: Cena dospělosti

Ne. Prosím, ne!
Nůž byl tupý, ale dokázala skvrnu vyříznout. Jenže to nestačilo.
Strhla prostěradlo i pokrývku, hodila je do krbu, polila olejem z lampy a zapálila.
Utřela si slzy. Mám krev i na tváři? napadlo ji.
Matrace byla taky nasáklá. Když ji vší silou cpala do plamenů, nevnímala kouř, horko, ani ruce služebných, které se ji snažily odtáhnout.
Nakonec se to třem povedlo.
„Nyní jsi ženou. Máš tušení, co to znamená?“ prohodila královna Cersei.
„Že jsem připravená vdát se a spát s králem a rodit mu děti,“ odpověděla a přitom se sama cítila jako dítě, které zoufale volá matku.

"Ty máš taky mámu, tati?"
"Samozřejmě, Beruško, to je přeci babička Vlasta z Podolí."
"Babička Vlasta? Ale jak tě unesla?"
"Já jsem byl menší. Já jsem byl malý jako ty. A ona byla... vlastně větší."
"A to jsi taky zlobil?"
"To víš, že jo, broučku."
"A babička tě naplácala?"
"Někdy jo. Když jsem zlobil moc. Když jsem třeba utíkal do ulice - jako ty dneska!"
"A já až vyrostu, tak budu mít taky děti?"
"Dá-li Pánbůh, tak budeš."
"A jak je budu nosit?"
"Budeš velká, maličká."
"Jako ty? Takový obr?"
"Doufám, že i trochu větší..."
"Já od tebe ale nikdy nepůjdu!"

Kdy vlastně skončilo tvoje dětství?
Když se krev tvého bratra vpijí do bitevního pole spolu s tvými slzami.
Když ti strýc říká, že už jsi přece velký chlapec a můžeš s ním jít do ložnice.
Když už jsi až příliš starý a jsi v jeho posteli nahrazen mladším chlapcem.
Když před tebou stojí tvůj úhlavní nepřítel.
Když pod tebou padá kůň a tobě náhle dojde, že tahle hra bude o život.
Už dávno nejsi dítě. A přitom zákon tvrdí, že nejsi dost starý být svým pánem.
Tvé tělo ještě nedosáhlo 21 let, ale tvá mysl je starší než celý věk.

Zdráháte se vstoupit do světa dospělých.
Nebudete už moct lézt po střechách.
Nosit mafiánské obleky.
Přičarovat světový mír.
Doufat, že vás proslaví básnická sbírka a že vyhrajete hlavní cenu v loterii.
Chytat loskutáky posvátné.
Přiznat, že úplně nejradši ze všech máte svoji matku.
Opustit kariéru a zahrabat se v krámku s tofu.
Odletět do světa, když máte doma dvě děti.
Stát se Hidekičim. Tedy Hidejošim.
Nesmysl. Tohle jsou jen dobrovolné příplatky za seriózní dojem, důstojnost a nudu. To byste vyvázli moc lacino.
Za dospělost platíte tím, že si sami vybíráte, za co platit.
Za dospělost platíte tím, že jste dospělí.

Bylo mu dvacet a cítil se na patnáct.
Byl mladší královský syn – lehkovážný a nezodpovědný – přesně takový, jakým ho navzdory všem výčitkám chtěli v skrytu duše mít, aby v budoucnu neohrozil svého staršího bratra a mír v království. Byl se svým bezstarostným údělem spokojen. Jenom občas ho v noční temnotě přepadla lítost, že po něm nezůstane nic kromě pár levobočků, o jejichž královské krvi se nikdo nesmí dovědět. Ale pokaždé ji okamžitě zahnal. Klidný život byl pro něj lákavější než věhlas.
Všechno změnila jedna válka a dvě rány mečem. Najednou byl král.
Bylo mu dvacet a cítil se na padesát.

"Už prichádza môj čas," vravela Zelka.
"Ako to myslíš?" nechápavo sa spýtala Agátka.
"Nevieš? Musíš ísť na tmavé miesto a tam..." zasnila sa, nedokončila vetu a odišla preč.
Agátka pokračovala v jedení.
Agátka to onedlho cítila tiež. Niečo prichádza. Túžila po chlade, po bezpečnej tme a nevedela prečo. Chcela sa zavŕtať do zeme, ale veď tam nič dobré nebolo. Nechcela byť inou, musela.
Prišiel čas nevedomosti, keď ticho rozjímala v tme, nehybná. Lúčila sa.
Po celej večnosti sa Agátka vyhrabala z kukly a roztiahla krídla. Svet bol iný.
Zelka na ňu čakala a veselo poletovala okolo.
"Poď, všetko ti ukážem!"

Je rok 1934 a na starém kontinentě se stmívá. Inspektor to ví velmi dobře; jeho příbuzní loni emigrovali.
Do auta nastupují dva nervózní šestnáctiletí kluci. Nemají tušení. Za pár let, až to spadne, oba narukují a možná se nevrátí. Ten blonďatý možná ne. Má čtyřicet kilo i s pohorkami. Až přijde fáze zoufalství, posadí ho do stíhačky. Zabije ho první katapultáž.
Výměna zdvořilostních frází. Tmavovlasý sedne za volant a nastartuje. Nic. Přišlápne plyn. Kamarád mu v zrcátku ukazuje na řadicí páku a prsty poskládá písmeno N.
Inspektor vyprskne smíchy.
Klukovi to konečně dojde a zařadí jedničku.
Inspektor jim neřekne nic.

Pan Fajst jest pokladníkem na penzi. Má spoustu času a proto otravuje a donáší na nás do školy. Pročež jsme mu přísahali strašlivou pomstu.
Letos o vánocích k nám přijel na návštěvu brácha Láďa, co se učí na příručího až v Teplicích. Mluvil hlubokým hlasem, ptal se mě, jak prospívám, a koukal mi do sešitů.
Ale já beztak věděl, že by nejraději kul pomstu s náma, jenže nemůže, anóbrž už je dospělý.
Pročež když jsme panu Fajstovi psali na dveře neslušný nápis, Ladislav stál na rohu, pokuřoval sváteční viržinko a dával bedlivý pozor, aby nás při tom psaní nikdo nenačapal.
***

„Pamatuješ na zlaté dobré časy, když jsem si nedělal hlavu, co bude zítra, ale jen s tím, co je teď?“
„Pamatuju, Johne. Až moc dobře.“ odpověděl neradostně Alex.
„Ani nevím proč jsem si na to vzpomněl.“ vydechl John nad pelyňkovou brandy.
„Taky se ti dostalo ponaučení, že to, co děláš nemá budoucnost.“
„Máš pravdu, to, že jsem utekl do normálního Londýna, žil tam, mi otevřelo oči.“
„Tohle, jo? Já myslel, že to byla Suziina kulka v tvém zadku, co ti otevřelo oči.“
„Ne tak docela, Alexi. Nyní chápu, co jsem musel zaplatit, abych byl tím kým jsem. Částí sebe sama.“

"Dobré ráno," ozvalo se z ložnice.
"Dobré," odpověděl z kuchyně. Svítilo slunce a v jeho teple zpívali ptáci. Pozoroval slaninu prskající na litinové pánvičce a protahoval se, začaly ho bolet záda.
"Budeme muset nakoupit," konstatovala ze spižírny, "docházejí nám vajíčka."
"Po snídani tam zajdeme," navrhl.
"Přišla pošta?"
"Jen noviny, v neděli pošta nechodí."
Ke zpěvu ptáků se přidala konvice.
"Podáš mi sport?"
Podal jí ho. Na jeho poznámku, že se blíží prázdniny jen zamručela. Čekal, až čaj vychladne.
Složila noviny a zeptala se: "Co máš v plánu?"
"Jen ty vajíčka, jinak nic, je neděle," odpověděl Harry, muž, který se nudil.