DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2016.

„Kam jdeš s těma nožema?“
„Nabrousim Ti je, na maso do tlačenky.“
„Prosim?“
„No, zejtra přijde Pivko na to prase.“
„Zejtra?“ (kdy to jako stihnu nachystat?!)
„Je to nejlepší řezník široko daleko, moje máti byla vždycky nadšená.“
Povzdech.
„Co říkáš?“
„Jen jsem si vzpomněla na svoji máti“ (že je občas lepší mlčet)
Ráno přijde chlap jak hora. Jarda hned hlaholí: „Nazdar Pivko!“ a na mě: „Mařka, nalej frťana!“
Hora se na mne otočí s galantností nejlepšího řezníka široko daleko: „Zdravim paničko, Ctibor Pivoňka, jméno mé. A toho frťana dáme, až bude hotovo.“
Nakonec to byla ta nejlepší zabijačka široko daleko.

Bylo to celé takové divné. Seděli spolu u několika stolů. Bezejmenní.
Doteď to byli prostě Oni; ne, doteď to byl On nebo Ona (a někdy, opravdu, i To). Ti divní.
Teď ale byli spolu. Byli osobami. Nastala potřeba se rozlišit, pojmenovat. Stát se samostatným jedincem. Poznat ty druhé, i sám sebe.
Chtělo to jména. Silná, krásná, určující jména.
„Já budu Havran,“ vyhrkl mladý muž černých dlouhých vlasů spadajících dramaticky do tváře, oděný v černém koženém kabátu a černých džínách.
Obdržel úder korbelem od někoho od hlavu vyššího a dvacet kilo těžšího.
Vran to jméno viděl první a nebude se dělit.

Od narodenia ma sleduje oko. Videlo ma, ako som bol dieťa a choval sa detinsky. Videlo ma, ako som dorástol a choval sa ďalej detinsky. Vidí ma, keď niekam idem. Vidí ma, keď sedím doma. Vidí ma, keď sa prezliekam. Vidí ma, keď sa sprchujem.
Chvíle, keď ma nevidí, takmer nevnímam. Nevidí zväčša, keď je tma. Vtedy zväčša nevnímam, lebo spím.
Mám ho rád. Uchránilo ma a ešte uchráni pred mnohými nehodami. Bez neho by som mnohé veci nedokázal.
Nie je to elektrické oko špiónov, ani vymyslené oko vlezlého boha. Sú vlastne dve. Moje pravé oko a moje ľavé oko.

Jako první se až příliš očividně nabízí záblesk inspirace. A jistě, i on k věci patří, přestože se jedná o podivný atmosférický jev, který přichází v ty nejpodivnější (a často i nejnevhodnější) okamžiky. Ale není sám.
Můžeme se setkat se zábleskem pochopení – toho, jak příběh končí, jak začíná, co je zač postava, co je špatně, proč si beta myslí, že je to špatně…
Záblesk může přijít v půli xté revize, kdy zčistajasna vyplyne na povrch, že z povídky nakonec přece jen něco bude.
Ale tím nejcennějším ze všech bliknutí je chvíle, kdy čtenář pochopí a stane se součástí autorova světa.

První. "Afghánistán, nebo Irák?"
Druhá. Černý kabát nepatřičně povlávající kolem růžového kufru.
Třetí. Sherlock s úsměvem a jiskřičkami v očích nesoucí mu zapomenutou hůl, kterou už John nikdy nebude potřebovat.
Čtvrtá. Zpětný náraz pistole a taxikář s prostřelenou hrudí.
Pátá. Vůně číny, kterou si dali po prvním případu v restauraci na rohu.
Desátá. Sherlock skloněný nad mikroskopem, neposedné vlasy padající mu do čela.
Dvacátá. Další honička ulicemi Londýna.
Padesátá. Táhlý zvuk houslí ve čtyři hodiny ráno.
Stá. Sherlock, roztažený na gauči, mumlající nesrozumitelná slova ze spaní.
Tisící. Vzduch pulzující napětím. Postava padající ze střechy.
A pak nic než černočerná tma.

Muminek seděl na trávě vlhnoucí večerní rosou a díval se na měsíc. Od zahradní slavnosti na počest nalezení maminčiny kabelky to dělal často. Občas zahlédl někde na okraji osvětlené části rudý záblesk a věděl, že čaroděj se zase dívá na svůj drahokam.
Dnes se čaroděj také díval. Muminek viděl rudou tečku. Svítila chvilku, pak zhasla. Kratší chvilku, tma, delší chvilku, tma.
Muminek přemýšlel, co to může znamenat. Pak šel za Kníklou a Písklou a požádal je o pomoc.
Vytáhli kufřík do noční tmy. Otevřeli jej dlouze, krátce a zase dlouze.
Čaroděj daleko na měsíci se zachvěl štěstím. Ne, nebyl sám.

Evženovo angažmá u anonymních alkoholiků začalo z povinnosti, ale brzo se mu stalo rutinní radostí.
Když vyprávěl historky z hospody, cukaly koutky všem.
Když popisoval, jak se míchají drinky, psychiatr si zapisoval nejen do chorobopisu.
Když na terapiích analyzoval, v jaké hodiny je lepší pobýt na Růžku a kdy se přesunout ke Hvězdě, svítily oči všem, i když vedoucí skupiny se to snažil maskovat profesionální vlídností.
Když ale přinesl lahev rumu a chtěl jí nechat kolovat na skupinové terapii, došla trpělivost už i jeho psychiatrovi a vyhodil ho pryč.
Naštěstí se večer oba potkali U soudku a všechno si vyříkali.

Leží v peřinách a tváří se, jako by jí to tam patřilo. Dokázala si mě dokonale omotat kolem prstu. Používá vlastní hlavu a na spoustu věcí má svůj názor. A jindy je neodolatelně roztomilá, černý čumáček podobný knoflíku, usmívající se tlamička s vyplazeným jazykem, černá lesknoucí se srst a čtyři tlapky nenechají nikoho na pochybách, že mluvím o svém pejskovi. A pak je tady ještě něco. To když se na mě zadívá a já mám pocit, že ví o světě stokrát víc, než kdy budu vědět já. Její krásné, upřímné, hnědé a hluboké vidoucí oko, hledící mi až do duše.

„… prohlížel výplatnice a - ženy tehdy dostávaly bonus?“
„Zrušeno. Protože… Ehm... diskriminace?“
„Potvrzení vod Igora, že sem žencká,“ praštil tehdy lejstrem o stůl Noby.
Velitel pozvedl obočí. Devětadevadesát procent veřejnosti věřilo, že Nóblhóch ženou není.*
„Jaks-“ záblesk spony opasku ho varoval. Elánius, náhle věřící v všechny bohy, se odvrátil.
„PŘESTAŇ!“
Policista pokrčil rameny a kalhoty si znovu natáhl.
„Přesně takhle,“ oznámil spokojeně.
„Úžasné, Hlídka podporuje emancipovanou společnost,“ rozzářil se Karotka.
Samuel se trpce pousmál.
„Jo, přesně o to šlo.“
*Zbytek oči zavřít nestihl. Za následné trauma Hlídku zažalovali a bonusy šly na soudní výlohy.
Jinými slovy technicky vzato utrpěli naprosto zbytečně.

"Hlavně žádné hlouposti," řekl čaroděj a tvářil se neobyčejně vážně. "Je to pořádný pajzl a nechceme problémy."
"Už jsem viděl pár hospod, kde se pro ránu nešlo příliš daleko."
"Tady ránu předběhne bodnutí nožem."
Víc už nestihl říct.
Dávno nemyté okno explodovalo.
Čaroděj potřeboval tři šlehnutí bičem, než si vyhozený pijan rozmyslel návrat.
"Slečno Martensová? Můžeme dál?"
Chlapec raději zůstal venku.
Zdvihl a skryl do vozíku odhozený nůž.
Obstaral koně a nakonec donesl slečně několik lahví.
Páchly pálenkou a trochu divně jalovcem.
Po zbytek večera podle čarodějových pokynů promazával vazelínou železnou ruku slečny Martensové.
Viděl v ní jiskry černé magie.