DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

Zatímco oba čarodějové podezřívavě mlčeli a houba váhavě povyrostla, vyvolaný Viking otráveně zívl a začal mluvit.
„Zda znáte způsob jak ho poslat zpět, tak Edvin za něj kýbl zlata dá, neb schůzky slepé nikdy neměl rád.“ Mladšímu mágovi se zablýsklo v očích.
„Mé jméno je Edwin Odesseiron a pošlu tě, kam zasloužíš, („opičáku smradlavá“, zamumlal stranou) avšak nejdřív si žádám tvých služeb a taky té houby, kterou si nárokuje tady...“
„Raději bych ještě setrval v anonymitě, přátelé,“ oznámil zmíněný a laškovně si pohladil plnovous, „bude to zábavnější.“
Takže to sice pořád vypadalo trochu jako rande na slepo, ale dohodli se.

„Kateřiny bejvaj většinou hubený.“
„Tak to já teda nejsem.“
„Vy jste tuč... tedy, plnoštíhlá?“
„No, jak se to vezme. Plnoštíhlá.“
„Ale ne moc?“
„Ne, moc ne.“
„A vysoká jste?“
„No, dost.“
„A vdaná?“
„Nejsem.“
„To je dobře. A prosim vás, jste vy vysoká asi tak, že byste si mohla dát hlavu na mý rameno?“
„Já nevím, jaká máte ramena.“
„No široká.“
„A jak jste vysoký?“
„Jako topol.“
„A taky tak štíhlý?“
„...Štíhlý jako topol... Jo, ale musel by být ten topol spíš tak trochu jako buk.“
„Achachachacha.“
„Hahaha, vy se divně smějete. Ale stejně jsem rád, že vás tady zavřeli.“

Nevěděl jsem o ní skoro nic. Znal jsem jen její věk a výšku. Ale všichni okolo ji chválili, jak prý je výjimečná! Byla o dost starší než já, ale tak už to chodí. A pak jsme se setkali. Byla to láska na první pohled...
A tak jsme se vzali. Myslel jsem, že na světě nemůže být nikdo šťastnější. Vždyť mám tu nejlepší ženu na světě! Doufal jsem, že ty chvíle nikdy neskončí.
Skončily...
Mou milovanou jsem přecenil. Je stejná jako všechny ostatní! Když zjistila, že čeká dítě, ve své slabosti se na mne mile usmála a následně mi ukousla hlavu!

„Já znám jednu dívku, má dukáty!“ trylkoval Kecal.
On zná jednu dívku, má dukáty! Takovejch znám spoustu, nádivo, a chalupu dostanou taky, jenže tu nepotřebuju, mám svou. Což samozřejmě nemůžeš vědět. Ale stejně, tohle je malá vesnice. Chalup tu stojí pět a půl. Všichni, co tu bydlí, ty ostatní znají od plenek, jsou spolu vzdáleně příbuzní nebo pro sebe navzájem pracují. Všechny ženské na vdávání, mladé i staré, svobodné i vdovy, chodí k muzice do jedné hospody nebo pro vodu k jedné ze dvou studní, a ty se mi snažíš nalhat, Kecale, že bys znal nějakou, o které se neví?

„Tak mi laskavě řekni, co chceš! Mám mít dlouhý vlasy, krátký vlasy, velký kozy, malý kozy…“
Milena ječela a s každou frází měnila podobu podle toho, co řekla. Normálně ho tahle její schopnost fascinovala, ale ostatní hosté restaurace na ně civěli. Někteří s pobavením, jiní pohoršeně.
„Lásko, prosím tě…“ pokusil se ji Pavel zastavit.
„Jaký ‚lásko‘! To jsem mohla vědět, že mi zahneš!“ vřískala.
Věděl od začátku, že ten inzerát na seznamce je blbý nápad, ale že to vybuchne až takhle pekelně, to nečekal. Jenže…
„Mám ti připomenout, žes na ten inzerát odpověděla?“
Málokdo najde na anonymním serveru vlastní ženu.

Vyhledal mě jen pár dní po konci studia. Seznámil mě s lákavou představou, čím bych se mohl stát, kdybych opravdu chtěl.
Netušil jsem, kolik lidí takhle dostal na svou stranu. Kruh jeho stoupenců až na výjimky ctil pravidlo anonymity. Setkání zdánlivě prázdných kápí a němých masek bývala groteskní.
Někteří se mezi sebou samozřejmě znali, byly to však úzké skupiny čarodějů, kteří se nebáli kázat jeho myšlenku veřejně.
Já mezi ně nepatřil. Abych byl užitečný, nikdo nesměl vědět, kdo doopravdy jsem. Utajovaný žák obávaného mistra.
Od jisté doby jen Brumbál věděl, co skrývám pod levým rukávem hábitu. Utajovaný ochránce obávaného Smrtijeda.

„Proč se nikdy nezajdeš trochu pobavit s kolegy? To je pořád samá laboratoř, knihovna, spát, laboratoř, knihovna...“
Brigitta loupla po kamarádce okem. „Dovolili nám tu studovat, jenom když se ostříháme, oblečeme kutny a nepůjdeme rozeznat od mužů, pamatuješ?“
„A? Stydíš se za tu hrůzu, co máš na hlavě místo účesu?“
„To ne...“
Tissa si nakapala vlastnoručně vyrobený parfém za uši. „Můžu tě ujistit, že na kráse nebo beztvarosti hábitu vůbec nezáleží.“
„Ale...“
„Mistři nesmí přijít na to, že tě v tom někdo poznal,“ mrkla Tissa. „Dej si na hlavu kapuci a pojď.“
Šla.
O devět měsíců později toho trpce litovala.

Vánoční ples se neodvratně blížil a Harry i Ron pořád nikoho neměli.
„Proč je to tak těžký?” stěžoval si Ron.
„Nevim, ale už chápu, proč existují anonymní seznamky.”
„Cožeto?”
„No, mudlové, mají anonymní seznamky. Napíšou třeba do novin nebo tak. A někdo jim na to odepíše a seznámí se,” vysvětloval Harry.
„Proč bych se s někým měl seznamovat anonymně? Jak by pak měla vědět, že jde se mnou?”
„Seš si jistej, že chceš, aby to věděla?” zeptal se Harry.
Ron se na něj nechápavě podíval a Harry jen ukázal na Ronův slavnostní oblek, který visel na skříni.
„Zatraceně,” vzdychl Ron.

Před týdnem mi dali inzerát na jejich web.
Jenom ta fotka, kolik mne stála času a úsilí. To bylo furt stát rovně, nevrtět se, koukat přímo do toho rybího oka a snažit se neslzet, když to blesklo.
A dotazník? Ten za mě museli vyplnit oni! Ani netušim, jestli tam napsali pravdu, nebo si něco přimysleli. Však v těhle věcech se vždycky trošku lže, nebo ne? Přikrášlit pravdu jenom pro lepší pocit. A lepší šanci.
Nevim, jestli je můj inzerát zajímavej. Já můžu jenom čekat. Čekat a doufat.
Doufat, že někdo přijde a
vysvobodí mne z noční můry jménem psí útulek.

Jak se pozná osudová láska?
Je to ten všudypřítomný pocit uvnitř, který mě rozechvívá?
Všichni mi říkali, že internetové seznámení dlouho nevydrží.
Už jsou to tři roky.
Stačila ti jedna věta a byla jsem tvoje, i když jsem neznala ani tvoje jméno. Kolikrát jsme se za ty roky viděli? Dvakrát, tříkrát? Už ani nevím.
Poznala jsem tě ve špatnou dobu. Měl jsi jiné problémy, byla jsem jen hra. Rok jsem hrála s tebou, doufala jsem, že tu hru ve třech nakonec vyhraju.
Jsou to tři roky a ty tady někde pořád jsi.
Mohlo nám to vydržet, ale já už nechci.