DMD č. 25. pro 25. 4. 2015. Téma: Vigilantibus iura

„Todle si ta žencká Holoubková přeci nemůže dovolovat! Podám na ni tudle… žalobu pro… jak se to řiká… utrhnutí na cti! A tadydle sem to taky sepsal.“ Hagrid sáhl do kapsy, vytáhl mírně umolousanou ruličku pergamenu a položil ji na stůl. „Mohla bys mě tam vopravit těch pár chybiček?“
Hermiona se začetla. „Ehmm, není to tak zlé, několik slov tam máš dokonce správně… A přepíšeme to na čistý pergamen. Je moc dobře, že ses konečně rozhodl bránit.“
„No to né. Kvůlivá sobě bych to nedělal. Vo mně tady přeci nejde...
Ale vo naše Bradavice se ježibaba jedna vodporná votírat nebude!!!“

"Vigilantibus iura" bylo něco, co profesoři na právech tak rádi opakovali. Každý by měl dbát na svá práva.
Jenomže jak může člověk volat po svých právech, když je nezná? Většina obyvatel Hell's Kitchen - těch chudých - neměla ani ponětí, co v zákonech stojí. A navíc věděli, že člověk bez peněz a neběloch bude mít vždy váhy spravedlnosti nahnuté ve svůj neprospěch.
Justice má své limity.
Ach ano, zákony jsou pro bdělé - ale co ti ostatní? Ti si spravedlnost nezaslouží?
Pokud jim spravedlnost nemůže dát systém, dá jim jí on. A ti, kterým se daří utíkat před zákony, pochopí, že ďáblu neuniknou.

„Jestli nás nepustíte dovnitř, vyrazíme dveře!“ křiklo venku.
„Na to nemáte právo! Zavolejte sanitku a policii!“
Signál chytal pouze ve větvích jabloně.
„Tady je nade vším právo silnějšího!“ doprovázelo řinčení skla. „Jdeme si pro něj!“
Přišel zubožený, krvavý, klepal se, než se zhroutil.
„Já nechtěl. Ona tak provokovala! Co jsem to jen udělal?“
Útok přišel ze všech stran. Soustředil se na jediné: je to zločinec, ale nevydá ho lynči. Vřící voda do obličeje, struna kolem krku, nůž zabodnutý do ruky na parapetu. Elektrický proud, jehlice na šití. Krev, výkřiky, škubání těl.
Začínám respektovat místní práva, napadlo ho, když obcházel vychladliny.

Ani štěstí z Vladimirova „Půjdu za tebou, kam budeš chtít“ neulehčilo ten smutek. „Josefe,“ řekla tiše.
Otočil se. „Co je?“
„Nezlob se... chtěla jsem to spravit, moc... válka nás změnila...“ zadrhávala se.
„Co to plácáš?“
„Já... chci se rozejít.“
Zbrunátněl. „Na to zapomeň!“ zařval.
„Já se neptala na svolení.“
„Nenechám tě!“
„Profesor Masaryk před válkou psal o rovnoprávnosti. Nezabráníš mi,“ řekla tvrději.
„Tak tys přešla Sibiř, aby ses se mnou rozvedla! Ty ses zbláznila!“ Začali přitahovat pozornost.
Náhle je přehlušil jiný křik. Nejprve „Poplach!“ a střelba. Potom známé „Sestru!“. A Nataša, ruce od krve. „Bětko!“ zavolala zoufale. „Bětko, honem, velitel!“

"Mohl si za to sám, blbec. Kdyby si přečetl informovanej souhlas...."
"Pane doktore, takhle to asi u soudu nevysvětlíme...."
"Promiňte, paní ředitelko. Ale bylo tam psané jasně: A možné další nežádoucí účinky."
"Pane doktore, nevím, jestli se to vztahuje na situaci, kdy desetkrát překročíte doporučenou dávku."
"Byla to experimentální léčba. EXPERIMENTÁLNÍ! Slyšíte???"
"Ale ani v experimentu... nevím, jestli... desetkrát..."
"No tak mi prostě ujela ruka! Vážně jsem nebyl vožralej! Selhaly vaše kontrolní mechanismy!"
"Prosím, nekřičte na mě."
"Klídek, brnkačka, nemějte strach. To zakamuflujeme."
Hned potom, co ho vyrazím, dám sama výpověď, blesklo hlavou ředitelce. Mám hezkou nabídku na místo uklízečky.

Láska dávno vyčpěla tak jako parfém laciný,
ty a já jsme její vrazi, přesto oba bez viny.
Dva cizinci v jednom bytě na společném loži,
dnes se ptáme, proč se lidé samou láskou množí.
Dva cizinci v jednom bytě, nepomohlo ani dítě.
Proč kdys city vzplály? Lásku dál jsme hráli.
Spolu už jen kvůli dětem,
bok po boku dál šli světem.
Mládí dávno pokročilo, promrhal jsem roky,
kdy mi lásky k písni žití mohly připsat sloky.
Soudce vnímám spíše coby krvelačné upíry,
neodvážil jsem se sepsat rozvodové papíry.
Že jsem šanci prošustroval důkazy se množí,
pročež hodlám reklamovat existenci Boží.

Do určité doby jsem byla typickým představitelem duše samaritánské.
Doma jsme byli naučeni. Rada otcova do života: potřebuje-li někdo pomoci...
Pokud se na mě někdo slušně obrátil, pomohla jsem.
Jistý kolega, příjemný chlapík, před výplatou kilečko nebo dvě. A já půjčila, i když Navrátil nebylo jeho jméno.
Až jednou, zdržela jsem se déle. Do šatny jsem šla kolem dílny. Tu slyším: „Ta mi vždycky přihraje, né.“
Vím, že se pak velmi divil, když mu šéf strhl půlku výplaty na dlužné a že mu už nikdy nikdo nepůjčil. Ani chlapi na pivo.
A já od té doby zvažuji komu a nač.

Opět bezesná noc.
Hlava třeští, ale víčka ne a ne se udržet sevřená. Zmuchlaná deka studí potem. Přitom jako by se zmítala na řeřavém uhlí.
Zatáhne závěsy před výsměchem měsíce. Vyloví poslední lahvičku uspávadla. Ani ten lektvar už nepomáhá. Tělo zmalátní, avšak strach neusíná.
Co bude zítra? Co potom? Už nemá co dát… Skutečně by prozradil… tamto?
A pak… kořeny na Boubíně?
Co kdyby se přece jen svěřila té slečně? Břetislav Sojka je serióznost sama, nedoporučil by nedůvěryhodnou osobu. Dokázala by ji zbavit toho proradného hajzla? Chtěla by jí vůbec pomoct, kdyby tušila…?
Neuváže si na krk o vyděrače víc?

Bylo nebylo v horách malé městečko, v něm domeček se dvaceti bytečky. Pro vzniklé společenství vlastníků nikdo moc pracovat nechtěl, tak předsedkyní zvolili nejaktivnější babku.
Jelikož v městečku nebyla banka, zálohy na bydlení nosili vlastníci předsedkyni. Uplynulo deset let, prodalo se pár bytů a jeden z nových vlastníků se začal zajímat o to, jak domeček opravit. A přišel šok, na účtě společenství bylo jen pár korunek.
I zašel vlastník za právníkem a zjistil hroznou věc, z milionu zkasírovaného (a rozfofrovaného) předsedkyní je vymahatelných jen pár desítek tisíc, zbytek promlčen.
Zajímaly jste se někdy, milé děti, jak funguje vaše společenství vlastníků?

Řeka se líně vlnila rozlehlými pastvinami. Širokou nivu lemovaly zalesněné kopce a čerstvý vítr přinášel ze severu slanou vůni moře. Když se před nimi konečně otevřelo ústí, které střežily mohutné hradby přístavu, přivítal je rozverný křik racků.
Přirazili ke břehu. Sullivan hbitě vyskočil, aby loďku uvázal a pomohl Frances na břeh. Ta na nic nečekala a odkulhala k nábřeží.
„Neměli bychom se nejprve nahlásit…“ spustil Sullivan, když ji dohnal.
„Tak na to zapomeňte,“ zavrčela. „Viděl jste se? Taky by nás mohli zatknout za potulku a to bychom tu mohli trčet třeba do Vánoc. Pojďte. Zjistíme, jestli tu nekotví někdo známý.“