DMD č. 25. pro 25. 4. 2015. Téma: Vigilantibus iura

Z pravidel školních sbírek:
Nikdy nevstupuje do sbírek bez vyzvání.
Po sále se pohybujte pouze v doprovodu správce. Nikdy sami.
Nevolejte o pomoc. Nemá to smysl.
Volat o pomoc nejenže nemělo smysl, ono to ani nebylo možné. Lindě M. se nedostávalo dechu. Šla z jedné kostlivé náruče do druhé, až se jí nohy pletly. Uši jí zaléhaly rytmem polky vyhrávané na žebra kostlivce s červenou čapkou.
Daniel von Drak byl pro ni spásou. Pořádek zjednal lusknutím prstů.
"Danieli, j-já myslela, že bezpečí... Pravidla... Bledé," koktala Linda.
"Milá kolegyně. Pravidla jsou psána pro bdělé, to je pravda. Musíte je však dodržet."

Když kapitán Karotka nastoupil k noční hlídce, byl to mladý, nezkušený a velmi vysoký... inu pohlédněme pravdě do očí, trpaslík. Vstoupil do města plného zločinu, bezpráví a nemravnosti vyzbrojen jen knihou „Artikule práva a pořádku Města ankh-morporského“ a Dobrou Výchovou.
Brzy zjistil, že právo a pořádek jsou v Ankh-Morporku prosazovány buď velmi decentně, nebo vůbec ne. S tím se ale nesmířil. Staré trpasličí přísloví praví: Co si nevykopeš sám, to nemáš". A protože Karotka nevěděl, co je to metafora, začal vykopávat zločince z jejich doupat.
Právo se přece samo neprosadí a Karotka se rozhodl, že mu pomůže dobře mířeným kopancem.

Kreuge se vždy vyznačoval tím, že poznal, když se před ním někdo snažil něco skrýt. A v tomto případě šlo o další sud speciálu. A tak bylo jasné, že dojde ke konfrontaci.
"Kurva Horo. Nalej mi korbel nebo to do zítra všem vykecám," vyhrožoval naštvaně.
"Zkus si zavolat klidně šára, a dostanete po držce oba dva," zareagoval klidně Hora.
"Ses posral. Zmlátil bys šéfa?" rozesmál se.
"Jo. Vaše zákony jsou směsný, takže jsem se rozhodl zastávat zákon silnějšího. Chceš to zkusit?" Hora se ironicky pousmál a Kruege pochopil, že tuhle bitvu prohrál.
"Tak mi nalej aspoň obyčejný pivo," vzdal to.

„Mylá Liduško,“ psal kulisák, „určitě ti příště pošlu výc, teď nemám…“
„Drahá a milovaná Liduško,“ seděl nad náčrtem dopisu autor, „posečkej mi do příštího týdne…“
Satirik drtil násadku v zubech. „Nemám, holka, nemám. Potřebuju boty a taky nový sako…“
„Lído, došla poslední zásilka fčas?“ sepisoval s jazykem mezi zuby artista.
„Neměla jsi ho sem posílat, byli jsme domluveni jináč,“ lamentoval první milovník.
Tragédovi na papír kanuly slzy. „Slibovalas mi, Liduško, že se postaráš, a teď, darmo mluvit, každý měsíc pětka i víc...“
Liduška pročetla dubnovou várku listů. Málo, chlapci, málo. Příští měsíc se musíte pochlapit víc, náš synáček má narozeniny.

Měl bydlet na jiné koleji.
Vyděsilo ho to. Měl rád svoje zajeté pořádky. Měl vypozorováno, kdy je na chodbě nejméně lidí a...
Vzchopil se a zvedl telefon.
Slečna znuděně žvýkla.
„Podívejte, tak to chodí. To byste musel žádost podat předem.“
„Ale já nevěděl, že mě chtějí přestěhovat! Loni jsem uváděl do formuláře...“
„Nedělejte nám z toho holubník. Nemůžeme něco zařizovat za vás. Měl jste si vzpomenout dřív. Už se rozeslaly dopisy. Ale podívejte... Je to větší kolej. Bydlí tam studenti z různých fakult. Hned vedle otevřeli DVA nové noční kluby!“ smířlivě dodala.
Pevně objal polštářek s π a rozplakal se.

Do nového světa uprchly před Nepřítelem nejen Mýty, ale také jejich sváry, nepřátelství a dluhy. Po několika týdnech v Novém Amsterdamu se komunita ocitla na pokraji rozkladu. Tři prasátka svolávala hromy a blesky na Zlého vlka, Jeníček si brousil dýku na Ježibabu, Vrána hodlala žalovat Lišáka Reynarda pro krádež sýra.
Sněhurka s Králem Colem viděli, že takhle to nepůjde. Tak vznikla Charta Fabletownu. Listina, jejímž podpisem byl každý Mýtus automaticky amnestován ze zločinů, prohřešků a dluhů, kterých se v Domovině dopustil.
Listina, jejímž podpisem upouštěl od všech starých nároků, závazků či msty.
Nový domov se nedá stavět na staré nenávisti.

Pú se za Simbaccou sice vrátil sám, ale cestou si vzpomněl, že už se mu něco podobného stalo. Oba pokrčili rameny, podrbali se na hlavě a pokračovali na jih, protože jim připadalo, že je to z kopce.
Zanedlouho narazili na dalšího obyvatele Stokorcového lesa, na Ijáčka.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Pú a Simbacca mávl.
„Když myslíš,“ opáčil osel. „Přišli jste mi jistě sníst bodláčí, jako ti lumpové nedávno. Nevyčítám vám to. Ostatně tu jen tak leží. Neoplotil jsem si ho, tedy vlastně zvu všechny kolemjdoucí na hostinu...“
Simbacca, který notoricky nechápal pasivní agresivitu, měl tou dobou v puse třetí kytku.

Když naši tři hrdinové konečně zaklepali na maskované dveře skryté laboratoře hnutí odporu, Barney Calhoun je málem zastřelil. Naštěstí si včas všiml Psa.
„Jdete trochu nevhod,“ vysvětloval, „doktor Kleiner se snaží teleportovat Gordona z Nova Prospektu, aby nám trochu pomohl vyhecovat lid z letargie. Potřebujeme posily, jinak nezachráníme ani Eliho, natož lidskou rasu.“
Sotva to dořekl, otřáslo budovou zemětřesení, jak pod dalekým Nova Prospektem neplánovaně detonoval reaktor. A ačkoliv byl Edvin dosud připraven porvat se s pangalaktickým impériem prakticky sám, najednou byla všude spousta lidí, co popadli klacky a kameny a neváhali za svou planetu a její svobodu život položit.

Až mi bylo stydno, když jsem to viděla.
Bohové, vždyť už ten Paridův soud, to byla jasná korupce.
Celkem pěkně to pokračovalo, nepovolené použití omamných látek ke zmámení Heleny.
Dia jsem se ptala, stežovala si, ale Zeus mě odbyl a jen tiše zamumlal něco o redukci přelidněnosti.
Evidence válečných zločinů, no to je samostatná kapitola.
Fleky na karmě mají obě strany, zajímavý byl třeba kolotoč s Bríseovnou.
Garantuju vám ale, že větší zvěrstvo než vybíjení !civilního! obyvatelstva s pomocí Trojského koně hned tak ve starověké historii nenajdete.
Hnus takový nechci vícekrát viděti, tak od té doby nosím pásku přes oči.

Schody. Nahoru.
Neexistující dveře. Hou, hou, co? Podívejte se na plán.
Schody. Nahoru. Huf.
Přepážka nefunkční. Co že to chcete? To nevím, kde dostanete.
Zpátky do přízemí.
Schody. Dolů.
Už jsem vám říkal, že se máte obrátit na správu přístavu! Netuším, co to blekotají, pane prefekte. Ale jistě, třetí patro, pane prefekte.
Schody. Nahoru.
Vážně jich bylo tolik?!
Správné okénko, konečně! Slečno? Slečno, prosím vás! SLEČNO!
"Věřila bys, jak ti lidé umí být otravní, co chcete?"
"PROPUSTKU Á TŘICET VOSUM!"
Teď to přijde. My se toho domůžeme, Obelixi, i kdyby se měl Řím rozpadnout!
Sladký úsměv:
"A máte modrý formulář?"