DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2015.

Konečně jsem se dočkala! Dnes se stanu jeho ženou.
Někteří mě varovali, abych si nebrala námořníka, ale můj John není obyčejný námořník. Už je kapitán. Koupil krásný domek nedaleko přístavu a tam na něj budu čekat, až se vrátí z cest.
Můj John je úžasný. Když už s ním nesmím vyplout na moře (to by mě zajímalo, kdo vymyslel tak nelidské předpisy!), vezme mě na loď alespoň před vyplutím. Tajně tam spolu strávíme noc.
Trochu tady poklidím. A tahle divná kožená věc potřebuje taky pořádně vyprat.
Kapitán zaúpěl, když mezi vypranými vlajkami viděl i bič, který byl podivně cítit mýdlem.

Dopředu bylo vše jasné, ty dny jsem už zažil několikrát.
Včera jsem šel spát první já. Prošla kolem mě jako myška. Potají jsem se díval, jak se převléká. Únava byla silnější. Kdyby mi v krvi kolovalo víc vodky, možná bych se přemohl na to ji konečně něco říct. O nás dvou. Nebo něco udělat. Nebo jí udělat.
Zítra šla spát první ona. Naše pohledy se občas setkaly. Ruce nenápadně dotkly. Cítím, jak je ze mě nervózní. Nikdy to nebude jako dřív. "Kamarádi". Vím, že mě miluje. Ví to i ona o mně? I kdyby ano, co pak s moji manželkou..?

Občas vzpomínám na tu dobu, kdy Země ještě neumřela a dýchala pro všechny, kdo poslouchali. Stromy byly křiklavě zelené, vzduch voněl hlínou a nevyslovenými otázkami.
Lidé uměli snít. Trhali slova z oblohy a potom je měkce vykrajovali ústy, rozdávali je, nebo si z nich prostě jenom stavěli visuté mosty na cestě za sluncem. A letmý dotek dlaní hřál ještě dlouho potom, co se ruka odsunula.
Hudba měla duši, hudba mrazila, hudba mluvila. Třepotavý tón klavíru dokázat rozechvět skálu.
Možná jsem blázen nebo staromilec, ale tohle cítím.
Doctor může cestovat v čase kamkoliv, ale do dvacátého století se stále rád vrací.

Dívka prošla kolem mě. Voněla jako tisíc růží.
„Do hajzlu, tohle jsem už cítil!“ Vytáhl jsem bouchačku a odstřelil servírku. Vím, že to nejsou lidi, jenom moje představa lidí, ale pořád mi to dělá problémy.
Agent mne nesmí chytit, mise je důležitější než cokoliv jiného. Skočil jsem ke zdi. Prošel skrz. V budoucnu prý budu umět procházet hmotou, nyní musí stačit 150 kilo svalů.
Venku čekalo pět agentů. Kulky se rozlétly. „Zpomalte,“ prohlásil jsem. Nezpomalily.
Marie se u nemocniční postele rozplakala. Je to jenom představa člověka, prakticky mrtvý byl už dlouho. Ale vytáhnout kabel bylo stejně šíleně těžké. Sbohem bratře!

Když v jediný den zemřeli všichni muži na planetě, vyhlížela situace v Praze podobně jako v ostatních metropolích. První tři dny naprostý chaos a zoufalství. K mrtvým tělům mužů a chlapců přibyla mrtvá těla žen, které jejich odchod neunesly. Čtvrtý den se začaly formovat malé svépomocné skupiny - v mateřských centrech a v kadeřnictvích.
Týden nato se organizační centrum celého města přesunulo z magistrátu do Řep. V jednom domě tam spolu po desetiletí žily dvě skupiny žen výjimečně kvalifikované pro život bez mužů. Srdce Prahy začalo znovu bít v Domovu svatého Karla Boromejského.
Osud města měly v rukou řeholnice a vězenkyně.

Od začátku to bylo jak zlý sen.
Leonard bez řádného upozornění /14 dní předem/ změnil rozpis používání koupelny. Sheldona to zaskočilo natolik, že se jeho ranní stolice pozdržela o celých 23 minut.
Rajesh v jídelně rozmlouval se ženou! Střízlivý!
Howard nabídl na eBay k prodeji svůj světelný meč.
Penny si pořídila vlastní internetové připojení…
...OPRAVILI výtah?!
Co přijde teď, mor, neštovice, hmyz??!
Bylo to horší. Na JEHO MÍSTĚ na pohovce, dobrý Bože! Zelený plivanec!!!
„Vidíš, jak sebou chudák zmítá!“ zaúpěl Leonard. „Už mu ty elektrody sundej, Amy!“
„Stejně myslím, že ani virtuální anarchie ho nepřiměje, aby se k tobě nastěhoval.“

Tam v horách padla tma.
V jednoduchosti je krása a v náznaku hrůza. Kolik už je to let, dvacet? A přece se vrací slova a za nimi padající brána.
Každý oddíl luštil kousek. Nejhorší bylo „Khazad-dûm", stále hledali chybu, když vycházel takový nesmysl.
Tam v horách padla tma.
Vyřknutí veršů, výkřik, plátno zakrývající bránu padá, cesta do temnoty otevřena.
Je-li divu, že po takovém entrée se jistá osoba, chycena v Morii táborovými „skřety“ a ke stromu přivázána, zděsila a raději zdrhla do tmy, hodiny pak vedoucími hledána?
Tam v horách padla tma.
Tam v Morii číhá smrt.
Tvá zkáza – Khazad-dûm.

Buffy kráčela do starého sklepa tentokrát sama. Stále existovaly věci, do kterých své přátele nechtěla zatahovat.
Světlo samozřejmě nefungovalo, ale na pohyb ve tmě byla dobře zvyklá a navíc tento sklep znala a rozhodně nebyl nic horšího než krypty na hřbitově a polorozpadlé chodby pod Sunnydale.
Ale bála se... Bála se, že se jí to nepodaří najít a že její dlouhé snažení bude zbytečné.
Přizpůsobila se tmě a začala rozeznávat jednotlivé obrysy. Procházela krabice...
„Kde to je?" zamumlala si pro sebe.
A pak se jí najednou ulevilo.
Ze špinavé krabice vytáhla svoje staré třpytivé střevíčky. Konečně našla boty na ples!

„Ianto, poslední dobou se chováš jak ženská s PMS. Dej si čokoládu,“ pronesl otráveně Jack.
Napil se čerstvé kávy.
„Fuj, to's do ní dal jar?“ Vyplivl ji zpátky.
„Asi špatně umytý hrnek. Jako včera.“
„Včera byla dobrá.“
„A teď půjdeš ven, na vlastní pěst vyřešíš ten případ. Necháš se při tom zabít a pak zdrhneš se svým Doktorem. Ani se nerozloučíš,“ obvinil jej naštvaně Ianto. „Ale než odejdeš, tak jsem ti dával tohle. Zapnout to šlo, vypnout už ne,“ ukázal na přístroj ze spadlé lodi. Vzhledem k několika ciferníkům sloužil k měření. Na jednom běžely ručičky dopředu, na druhém dozadu.

Týden po slavném návratu z Egypta zůstával dům tichý. Tak tichý, že by si Bastet skoro bývala musela připomínat, že tu Mungojerrie je.
Prostor naštěstí povolil a začal vykazovat neklamné známky jeho přítomnosti.
Rozhrabaný kočkolit.
Důlek na polštáři.
Prázdné místo ve tvaru stejku.
Nerušila ho. Respektovala jeho potřebu hledat tiché kouty.
Koneckonců, vždycky se vrátil - kotěcí vzpomínka. Studená tlapka na tváři. A nemýlila se.
"Můžu k tobě?" zafuněl.
I v lidském těle byl postapokalypticky hubený. Neměl ponožky. A vrněl. Pustila ho pod deku.
Ucítila levanduli. Důkaz, že poslední týden trávil stočený v Prevítových čistých, naškrobených košilích. Nepochybně s jeho svolením.