DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2015.

Pocítila neodolatelnou chuť dnešek prostě vynechat. Však ono se taky nic nestane. Aspoň se konečně vyspí.
Chjo.
Zkusmo napsala několik slov.
Cíl byl ještě sakra daleko.
Neztrácejte hlavu, jasně. Její hlava sice nohy na ramena ještě nevzala, ale to nejspíš jen proto, že to bylo anatomicky nemožné.
Hlava... Začala psát. Psala a psala...
Přimhouřila oči a posunula stránku o něco níž. Ani to nezkoušej, nebo budeš litovat, pomyslela si výhružně.
Jediná věc, které milé udělátko litovalo, byl nejspíš fakt, že nemá ústa, aby se jí mohlo posměvačně pošklebovat.
Tak na ni aspoň udělalo metaforický dlouhý nos.
Počet slov: 106
Aaargh!

Mnozí se mne ptají, proč mne baví učit. Jeden z mých oblíbených bonmotů zní, že mne neustále těší, jak je žákovská studnice nápadů nevyčerpatelná a že mne každou chvíli příjemně překvapí nebo pobaví nějaká blbina, kterou jsem do té doby neviděl:
The best acitvity in the Zoo was swanning with the dolphins.
*labutění?*
Dear Mrs. Shaw, we would like to invite you to a class reunion. It is on last Monday.
*Tu učitelku zjevně nesnášeli, nebo chtějí zjistit, jestli není Doktorova společnice.*
The sports day chose the principal of our school.
*Super nápad! Ředitele školy zvolíme při skákání v pytlích!*

Sedlák Vyškola okusoval násadku a smutně vzdychal nad složitým matematickým příkladem. Nebylo pochyb. V posledních výpočtech sázecí sezóny udělal chybu, nasadil odnože leskových ořechů brzy, a tak mu teď v poli volně létal bezprizorný týden. Kdokoliv po poli přešel, vracel se dezorientovaný a trpěl nekontrolovatelnými závratěmi a ošklivými atakami časoprostorového zmatku. Čeledín Soukal včera tvrdil, že je neděle, i když byl pátek, odmítal pracovat, a všichni by si mysleli, že se jenom ulejvá, kdyby z něj netáhla mačkadlice a netrpěl kocovinou po sobotní zábavě, ačkoliv večer před tím nic nepil.
A tak doufejme, že Vyškola, prostý venkovan, tentokrát rovnici nezvoře.

Možná se nakonec les nad ní slitoval, nebo měla jen štěstí, když narazila na háj bílých bříz. Větve padající na zem se jí u nohou měnily v ruce figurín, které ukazovaly stejným směrem.
Když z lesa vyšla, krajina byla známá. S bušícím srdcem se vydala do kopce, který měla prošlapaný od dětství. Vesnice se ale rozrostla a nové domy a chodníky jí najednou svazovaly nohy. Lidé byli zvláštně oblečení. Když před poštou na stojanu objevila pohlednice s archivními snímky, zatočila se jí hlava. Přes nový most připomínající tenkou pavučinu už se nedovážila přejít.
Den nato znovu bloudila v čarodějově lese.

"Tak mozek, jo? To je velmi složitá, ale zato velmi chutná věc. Proto abys ho dokázal dobře připravit, hodilo by se ti pár základních rad.
1) Práci si musíš nejdřív dobře rozvrhnout, pokud to budeš dělat moc dlouho, začne ti to lézt na mozek.
2) Mnoho i třeba schopných kuchařů si plete občas mozek s květákem. Pamatuj, květák se kupuje v obchodě, mozek na černým trhu.
3) Mozek neřež na proužky, leze to příšerně na nervy.
Tak to jsou asi nejzákladnější pravidla. Samozřejmě pro začátečníka jako ty by nejjednodušší měl být mozek vorvaně, ale třeba mravenečník má mozek naprosto nejchutnější."

„Takže teď... se otočím. A až se otočím zpátky, doufám, že tam pořád budeš.“
Uličnický výraz.
Zvednu ubrousek a vrátím pohled ke stolu.
Nikde nic.
„To si děláš...“
Rychle zavřu dveře, točím se kolem dokola, kleknu si a vtom ho uvidím.
„Jak je možné, že se dostaneš ze stolu na koberec dřív, než stačím mrknout?... Ty mi to neřekneš, viď?"
Nakrčený čumáček, rozfuněné fousky, šibalství v černých korálkových očičkách.
„Posem, posem ke mně! Šmudlíku, koblihu jeden, ty jsi ale uličník!“
Hlavička se pomalu zvedne a natočí doprava, pravá pacička nadzvednutá. Zase ten výraz neposedy.
Co naplat, osmáčci zkrátka neposlouchají nikoho.

Ráno přijdu, zahodím boty pod stůl a zapnu počítač. Dojdu si o patro níž pro práci, vezmu si ji ke stolu a začnu pracovat. Práce se táhne. Občas zvednu telefon a snažím se dělat, že lidem chci pomoci, ačkoliv jsou mi jejich problémy úplně šumák.
V 11:24 se odeberu na oběd, který pojím se svými kolegy v jedné kanceláři.
Přesně ve 12:00 se opět vrhám do práce, přičemž do 15:00 musím mít hotovou práci v aplikaci, která funguje jen někdy. Na konci pracovní doby odcházím z práce 15 minut po pracovní době.
Sakra prožil jsem právě dnešek, zítřek nebo včerejšek?

Problém byl tak závažný, že se sešlo konzilium těch nejlepších a nejbystřejších mozků, aby učeně rokovali.
„Přátelé, situace je skutečně vážná,“ vzal si slovo první z nich. „Pojďme si shrnout fakta. Není o tom nejmenších pochyb. Každý den je o něco kratší než ten předchozí. Světla ubývá, pomalu, ale jistě. Pokud nic nepodnikneme, svět se ponoří do věčné tmy.“
A tak jednali, rokovali a přemýšleli. Ale žádné řešení nikdo nenacházel a oni pak pomalu, jeden po druhém, sešlostí věkem umírali, až z veleváženého sletu nezbyl jediný.
O pár dní později hospodyně nenaloženě a smetla hejno vysušených letních much z parapetu.

Stála pod sprchou a ignorovala bolest hlavy. Nepomáhalo to.
Vylezla ven, oblékla si župan.
Proměnila se v kočku. Nějakým neznámým způsobem to pomáhalo.
Byla Nebelvír a táhlo ji to k dobrodružství, i když to ráda popírala. Protáhla se dvířky pro skřítky. Celé Bradavice jsou protkané chodbami pro personál, jako kočka se mohla nepozorovaně dostat kamkoliv.
Prošla sklady lektvarů, prozkoumala nejtajnější zákoutí knihovny a skončila ve sklenících.
Procházela se mezi mandragorami, když někdo vešel. Schovala se mezi listy.
Mohutné nadechnutí.
Byl rychlý, nestačila zareagovat (kvůli doznívajícímu alkoholu). Chytl ji za kůži na hřbetu.
„Šampón!“ řekl, když si ji zvedl k obličeji.

"To snad není možný! Taková blbá chyba, všechno krachlo... a ještě přijdu o investice!" stěžuji si příteli.
"Když chceš vyhrávat musíš počítat i s prohrou." No jo, zase ty jeho moudra.
"Jdi s tím někam, život přeci není hra!" obořím se na něj.
"Ale ano je. Život může být třeba jako monopoly."
"Nepovídej! A co by tohle bylo v monopolech?" Ty jeho přirovnání už mi vážně lezou na nervy.
"To máš jako 'zpět na start bez čtyř tisíc'." zasměje se.
"Jo, to je teda vážně skvělý." odpovím ironicky.
"Ano je, mohl jsi třeba dostat 'zpět na distanc bez čtyř tisíc'..."