Komatózní sny

Dívka prošla kolem mě. Voněla jako tisíc růží.
„Do hajzlu, tohle jsem už cítil!“ Vytáhl jsem bouchačku a odstřelil servírku. Vím, že to nejsou lidi, jenom moje představa lidí, ale pořád mi to dělá problémy.
Agent mne nesmí chytit, mise je důležitější než cokoliv jiného. Skočil jsem ke zdi. Prošel skrz. V budoucnu prý budu umět procházet hmotou, nyní musí stačit 150 kilo svalů.
Venku čekalo pět agentů. Kulky se rozlétly. „Zpomalte,“ prohlásil jsem. Nezpomalily.
Marie se u nemocniční postele rozplakala. Je to jenom představa člověka, prakticky mrtvý byl už dlouho. Ale vytáhnout kabel bylo stejně šíleně těžké. Sbohem bratře!