Autorův výběr 2014

Římané po nich brzy přestali pátrat. Toho, pro nějž přišli, už chytili.
Petr, skrývající se v lese, se rozhlédl a vklouzl na mýtinu. Měl hlad a rozhodl se opéct si svůj úlovek. Rozdělal oheň a dal se do škubání kořisti.
Vyrušilo ho hlasité zapraskání. Z houští se vypotácel rozcuchaný Jidáš s oprátkou kolem krku i s kusem větve. Petr si ho kriticky změřil. "Ty poděláš úplně všechno, co?" utrousil.
"My všichni jsme to podělali," zachraptěl nepovedený oběšenec.
Petr s ním neochotně souhlasil. "Nemáš hlad?" zeptal se a zvedl za nohu nedoškubaného kohouta. "Tenhle to taky podělal a už si nezakokrhá."

„Pozdrav pámbu, otče. Mohla bych se vyzpovídat?“
„Jistě. Co tě sem přivádí?“
„Zhřešila jsem proti šestému přikázání.“
„Kolikrát?“
„Mnohokrát. Každé z mých dětí má otce jiného, než by mělo mít.“
„Ó, hrůza! Ten hřích se táhne celým tvým rodem! Ty sama jsi také nemanželská, nemám pravdu?“
„Ano.“
„Pomáhal vám při vašem hříchu někdo – například aby ses s dotyčným mohla setkat?“
„Jedna pilná včelka.“
„Lituješ toho aspoň?“
„Ano.“
„Ach, vy fialky jste prostě nenapravitelné. Víš vůbec, kolik práce přiděláváte svým neslušným jednáním taxonomům?!“
„Nevím…“
„Pak ti tedy ukládám za pokání toto – jdi do laboratoře a osekvenuj u svých potomků následující geny…“

„Paní,“ oslovil ji Aragorn. „Máš důležitý úkol, neměla bys být zklamaná.“
„Jistě…“ odvětila s hořkostí. „Jsem jen žena. Údělem žen je v úkrytu se strachovat, zda se muži vrátí z boje živí.“
„Tvůj lid tě potřebuje. Musíš se o něj postarat.“
„Myslíš, že nevědí, jak se dostat do bezpečí?“ namítla.
„Někdo je musí vést.“
„Vím,“ připustila a sklonila hlavu. „Splním svoji povinnost. Nečekej však, že budu jásat.“
Svůj slib dodržela. Ale teprve když seděla na koni a mířila k Minas Tirith, připadala si úplná. Když pak přemohla Pána nazgûlů… toho, kterého nemohl zabít žádný muž… věděla, že se rozhodla správně.

Nikam se jí nechce, raději by si hrála s malou, raději by byla doma s dětmi, s manželem, s tichou noční ulicí. Ale Ruda na tom trvá, je, chudák, zase unavený, potřebuje oddech, je tak nervózní. Co dělat, Strana se musí očistit, s rozvraceči je třeba se rázně vypořádat, to ví, Ruda jí to vysvětlil, ale proč to leží zrovna na něm, vždyť je přetažený. Vlastně je dobře, že tam půjdou, vysvětlí Klémovi, že nesmí Rudu tak přetěžovat, Kléma ji vyslechne, dopřeje Rudovi klid, aspoň pár dní. Kléma bude v náladě, Marta měla dobrý nápad uspořádat na Hradě společně zabijačku.

Byly jednou dvě sestry, které na svá křídla převzaly úkol, jež od nepaměti patřil jednorožcům - střídání dne a noci.
Obloha v době, nad kterou každá ze sester vládla, odrážela její duši.
Celestiino slunce panovalo obloze - i když byla jeho záře vlídná a příjemná, nešlo se na něj dívat příliš dlouho, ani se přiblížit příliš blízko.
Starší sestru všichni uznávali, vzhlíželi k ní a toužili po její společnosti.
Svit Lunina měsíce byl slabší a chladnější. Proto byla obloha kolem něj plná hvězd, které mu dělaly společnost.
Mladší sestra osamocená vzhlížela k noční obloze, s přáním mít kolem sebe alespoň několik poníků.

"...princ zabil draka a zachránil princeznu. Byla svatba a potom se hodovalo ještě pět dní a pět nocí. A princ s princeznou žili spolu šťastně až do smrti." Přečetl a znuděně otočil stránku. Rychle pročetl další kapitolu.
"Ty pohádky jsou pořád stejné!" zabručel a zalistoval na poslední kapitolu. Poté co jí přečetl, vzdychl a otočil poslední stránku. Byla bílá, nic na ní nebylo. Vtom ho něco napadlo.
"Tati, přečti nám prosím pohádku," zavolalo na něj jedno z jeho dětí.
"Dnes si nebudeme číst," usmál se. "Dneska vám budu pohádku vyprávět."
"Byl jednou, kdysi dávno, zlý drak, který obsadil trpasličí horu..."

Probudila jsem se s pocitem dvojrozměrnosti.
A nezhopnosťý psád psrávňe česki.
Sem na prašskím hraďe.
Záblsek rudí midá nápat.
Přivleču sa ze Huza, kuopím prá vajc vod klomejduocí framářki a du čýhať.
Zmikund savčí na baklóňe.
Hub vecjem po ňom.
Psrk! Zsáh do koruňi.
Zmikund visakukje jk čerťýk s krabički.
Psrk! Druhí zsáh - pířmo do chruďy.
Zmikund posálí stárže.
Shovám se dovintř, proplýšim se aš k ňemu a satacham mu sa vocas.
Zmikund se točý, řšíské jabko mu padá s ruki.
Poseldňý vajce mu křáp vo šikšu.
"Se s tim smiř, Zmikund!"
Bru jabko a misim ponaglicku.
Na ženckou toprí!

Přemejšlel jsi někdy o svatbě, zeptal se Horáček, a Pažout se zamračil, člověče, to by bylo něco jako funus, a když viděl, že se Horáček tváří uraženě, řekl, jen si to představ, přišli by všichni, ale polovina příbuzenstva by brečela, druhá by se tvářila zachmuřeně a náramně zaskočeně, protože by je naše nenadálá smrt, teda chci říct svatba, děsně překvapila, a Horáček povídal, taky by všude byly kytky, takže bychom brečeli a kašlali a smrkali my, teda kdybychom se brali, ne kdyby nás pohřbívali, to by nám to nevadilo, takže z hlediska alergika je vlastně lepší bejt mrtvej než ženatej.

V hostinci se dnes nabízela nové jídlo. Vůně lákala nové hosty.
"Co to dneska je za specialitu?" zeptal se Maller, zatímco dosedal ke Kruegemu a Poetovi.
"Punková nutrie," pronesl blaženě Kruege.
"Cos to zase vymyslel za hovadinu?"
"To víš, byla prostě Pikantní, Umně Naložená Kurevsky Ostrou Vomáčkou," začal Kruege a kladl důraz na první písmena slov.
"Jedno ti ta pořád schází," rýpnul si Poeta. To už ale Kruege ukazoval na mladého cotase, který si cpal do pusy plnou lžíci masové směsi.
"Áááááá," zaječel přes celý sál a sápal se po pivu, aby si zchladil hořící pusu.
"Chápu," zasmál se Maller.

Už když byl malý, miloval auta a taky fotbal. Jako každý správný kluk. Lezl s kamarády po stromech a kalhoty měl prodřené na kolenou.
Jednou si takhle dokonce roztrhl novou sukni.
To ještě nevěděl, že kluci sukně nenosí.
A pak přišla škola. První školní den. Maminka mu na něj přichystala krásné nové šatičky.
V tu dobu už to věděl.
Pohádali se. Nechápala, co se mu nelíbí.
Neoblékl si je.
Avšak teprve s dospíváním přišlo skutečné peklo. Narostla mu prsa a dostal první měsíčky.
Ale ani tehdy neuměl ostatním vysvětlit, že uvnitř něj se skrývá Patrik. A že se nejmenuje Anežka.