DMD č. 29. pro 29. 4. 2014. Téma: Za poslední stránkou

Pro ně je svět jednoduchý.
Bílá košile objímá známé tělo zatímco prsty kloužou po černobílých zubech. Poslouchá Labutí jezero, zatímco inkoust stéká ze štětce na rýžový papír, zanechávaje na něm stejně trvalou stopu jako v jeho kůži.
"To co píšeš je depresivní," posteskne si Yoshiki.
Kyo mu to nevymlouvá.
Tři takty Sonáty měsíčního svitu, Kyovy oblíbené, pak ticho.
"Proč ses vrátil?"
Kyo odloží štětec a složí ruce do klína.
K piánu a pianistovi nevzhlédne.
"Utekl jsem. Dopsal jsem naši předchozí kapitolu příliš prudce."
Yoshiki zatne zuby, dost si odvykl od metafor a odboček rodné řeči.
"Mohli bychom prosím začít znova?"

Je teď tvou každodenní společnicí. Věnuješ jí veškerý volný čas. Vteřiny, minuty, hodiny. Život kolem tebe přestává existovat, všechny tvé myšlenky se soustřeďují jen na svět vetkaný do sítě písmen, slabik a slov. Přestáváš jíst, pít, snad i dýchat.
S každým otočením nového listu se tvůj obzor posouvá o kousek dál, o stupeň výš, o krok vpřed. Chvílemi se od ní téměř nemůžeš odtrhnout, protože ji prostě musíš dočíst až do úplného konce.
Víš, že to přijde. Je to na dosah. Je to nevyhnutelné.
Počítáš s tím a zároveň se toho děsíš. Za poslední přečtenou stránkou učebnice totiž čekají zkoušky.

Už to není snadné. Písmena se rozmazávají. Prsty svírají knihu nepevně.
Dva odstavce před vizitou.
Půl stránky, než přinesou oběd. Sní jen pár soust. Za okny rozkvetly kaštany. Dívá se, jak se kývají ve větru. Další stránka. A dvě ještě zbývají. Tolik!
Odloží knihu, když ji rozbolí hlava. Přijde návštěva. Vnučka. Nebo pravnučka? Hodné děvče. Přineslo jahody. Jednu sní.
První román přečetla na jahodách. Přinesla poloprázdný džbán, maminka se zlobila.
Pak začala válka.
Večer téměř nevidí. Jen odstavec.
V květnu svítá časně.
Když vejde sestra, je po všem.
Zavřená kniha na stolku.
Nehybný úsměv ve vrásčité tváři.
Příběh skončil šťastně.

Udělal tečku za finálním odstavcem, obrátil do sebe to, co zbývalo z poručíka Caberneta, a poslal mail svému nakladateli.
Byl to zvláštní pocit.
Uplynulého půl roku znovu prožíval všechna ta dávno přikrytá dobrodružství, na která by ostatní nejradši zapomněli. A on je vytáhl na světlo. Stvořil tuhle bizarní sbírku krutých i roztomilých přešlapů, skandálů a hovadností. Odkryl dekadentní obraz generace, jež propásla jediný vlak kromě dobytčáku. Zveřejnil tuhle groteskní přehlídku lidské trapnosti.
Když o měsíc později literární kritička obrátila poslední stránku románu Lidé s kocovinou, litovala, že tak učinila.
Fotografii nahého Jindřicha na kapotě auta už nikdy nedostane z paměti.

Poslední stránku svého života četl s obtížemi. Špatně viděl na písmenka, i brýle už pomáhaly jen málo. Často se zarazil v půli věty a musel začít znovu od začátku. Spousta odstavců mu přišla přiliš složitých, některým slovům přestával rozumět. Unavovalo ho to.
Byla tam ale i silná místa. Vnouček se na něj poprvé usmál. Dcera mu přinesla buchty stejně dobré, jako kdysi pekla jeho maminka. Za oknem zazpíval kos.
Dočetl na konec stránky a zavřel oči. Když je znovu otevřel, stála před ním dívka s nejkrásnějšíma černýma očima.
“Co budu číst teď?” zeptal se.
“Co by sis přál?” usmála se.

Dorian turns the pages of the typescript Wotton gave him. He did not know Wotton could write. The content is disgusting, really, but somehow he can’t stop reading. It is nothing but a libel. Dorian could have never done those things... Wotton must have got mad before he died.
As he finishes reading, he wants to burn the book. Never look at it again. Forget it. Live the life he knows and remembers. But the story continues when he meets a person from Wotton’s book who obviously knows him and there’s no book to close, no pages to rip.

Harry’s eyes burn as he scans the pages of Breaking the Curse: Practical Approaches to Healing Dark Curses. Arriving at the last page, he takes off his glasses and stifles a yawn. Sometimes he thinks becoming a Healer wasn’t the best idea - then he remembers people’s relief when he saves their loved ones. It’s worth it.
And unless he wants his loved one to spend the rest of his life in dark agony, he needs to keep going.
He looks at the last page, flips it - only to move on to the next tome waiting just beyond that last page.

„Pak princ políbil krásnou princeznu a žili spolu šťastně a jestli nezemřeli, tak žijí na zámku dodnes,“ zaklapla babička před Violkou knížku.
„A co když zemřeli? Jako maminka s tatínkem?“ ptá se děvčátko. „Tak je z nich teď žrádlo pro červy, no,“ zasmála se stará žena.
„A to z nás jednou bude taky?“
„Z tebe ne, Violko, z tebe určitě ne. A teď mazej spát.“ Hloupá holka, ještě mi zkazí večeři, pomyslela si.
A odešla do kuchyně brousit nože.
Každá pohádka mládí jednou musí skončit a realita života přijít. Je jen otázkou, jak dlouho budete žít s klapkami na očích.

Někde v bezrozměří existuje blok, kde jsou sepsané všechny příběhy, které se kdy mají stát. A existuje ruka, která v tom bloku obrací stránky. Jednu po druhé. Komu ruka patří? Říkejme mu Vypravěč, ale není to důležité. Jen listuje. A jak se stránky jedna po druhé obracejí, příběhy se dějí. Ty smutné. Ty veselé. Ty směšné. Ty vážné. Jeden za druhým a všechny zároveň.
A co se stane, když ruka Vypravěčova dolistuje na poslední stranu?
Vlastně nic.
Blok, kde jsou zapsané všechny příběhy, které se kdy mají stát, je kroužkový. Za poslední stránkou se vždy a znovu objeví ta první.

Tři hodiny ráno. Přízračné světlo monitoru dopadá na hrnek s vystydlým kafem a nakousanou sušenku. Kromě mně už v budově určitě nikdo není. Znovu položím ruce na klávesnici. Poslední stránka.
Počet raněných: 37
Z toho civilistů: 34
Když je po všem, někdo musí podat hlášení.
Počet zabitých: 16
Z toho civilistů: 16
Mise uzavřena. Jak říkala M, vždycky je to buď my nebo oni.
Uložím soubor a zadám tisk. Až Mallory najde všechny ty mrtvé a raněné ráno na svém stole, opatří je podpisem a asistenti je pak odvezou do archivu. Já začnu o několik dní později psát další hlášení.