DMD č. 24. pro 24. 4. 2014. Téma: Presumpce viny

„Vinen jsi a hrdlem propadneš!“
„Vinen jsi a hrdlem propadneš!“
„Propadneš!“
„Hrdlem!“
„Vinen jsi!“
Byly v jeho hlavě. Hlasy. Mužské i ženské. Dětské. Byly v jeho hlavě, když se probouzel. Vyčítaly mu zneužití přítele. Vyčítaly mu, že by ho byl schopný zabít.
„Já bych ho nezabil!“ křičel v duchu. Chtěl se ospravedlnit. Ano, neřekl mu to a využil ho, ale nikdy by Marka nezabil. Raději by dal svůj život. On byl nahraditelný. Nevinný Marek ne.
„Vinen jsi a hrdlem propadneš!“
Všude kolem poletovala obrovská rozšklebená ústa. Odsuzovala.
„Vinen!“
„Nepředpokládej svou vinu,“ pronesl mu Marek u ucha. „Jsem Nevinný, ne hloupý.“

Přitáhla si kolena k tělu a zabalila se do deky.
"Proč jsem tady?" zeptala se, když dlouho mlčel.
"Nemohl jsem vás tam nechat."
Opatrně si sáhla do vlasů. Nic? Bylo to celé jen noční můra?
"Jaktože jsem ještě naživu?"
"Magie umí i užitečné věci," řekl chladně.
"Nevzpomínám si..." Mlhavě si pamatuje, jak se s ním hádala, že nikam nejde. Když ji ošetřoval, někdo mu radil po telefonu. Vrbenský zněl rozčileně.
"Něco bylo špatně."
Zavrtěl hlavou. Cosi si otřel z levého ucha. Krev?
Odešel někam pryč. Sykot vody. Když se vrátil, měl mokré vlasy.
"Magické přetížení," řekl na její nevyřčenou otázku.

Zalíbeně pohlíží na urostlého muže. Husté, dlouhé vlasy, z nichž září nádherný, sebevědomý obličej. „Můj syn!“ pokyvuje hlavou. „Je krásný.“ Jeho vlastnosti však ne. V srdci má místo lásky ctižádost.
Kolik trápení mu způsobil! Smutek – náplast k zmírnění bolesti byla neúčinná. Jeho domněnku, že inicioval vraždu bratra, potvrdil útěkem. Vina je flagrantní. Přesto mu promíjí. Toleruje zradu, spiknutí, snahu uchvátit jeho trůn i život. Tak ho miluje, víc než sebe.
Rozeklané větve stromu vzaly spravedlnost do svých rukou. Chytily Absaloma, aby neunikl smrti.
„Asalome, můj synu!“ hořekoval. „Absalome! Kéž bych zemřel místo tebe.“ Zdrceně zakrýval obličej a žal do dlaní.

"Zaberte, chlapi! Vytrhneme ze země ty tři kolíky!"
"Vyvrátíme ten sloup!"
"Už padá! Pozor na krabice, trčí z nich ostré hřebíky!"
"Rozlámejme ty tyče, ať nezůstane nic!"
"Nevědomci, co to činíte?" Před vysokou postavou přímětického faráře uhýbají sedláci pohledy, přešlapují, sekery schovávají za záda.
"Otče," dívá se jeden z nich na špičky bot. "My museli. Jinak by uschlo všechno obilí. Ten povětrnostní stroj..."
"Čím vám vadil?"
"On prý přece měl vysávat z oblohy mraky. Co tu stojí, pořádně neprší. Když tu nebyl, pršelo. Takže za to může. Teď začne konečně zas pršet."
Prokopius Diviš obrátil oči k nebi: "Sancta simplicitas!"

Valhalla hořela. Trámoví praskalo, okna žárem vybuchovala a zdi se hroutily.
Před touto lokální apokalypsou přecházel Odin.
"Kde je?!" ječel na Hugina a Munina, kteří prohledávali Ásgard, co jim křídla stačila.
"Tohle přehnal! Vlastnoručně mu zakroutím krkem a vykopnu ho na Zem!"
Spustil se déšť a jak plameny mizely, Odinův vztek vzrůstal.
"Máme ho," zakrákal Munin a vyčerpaně se spustil k zemi.
"Kde?"
"Tohle jsi přehnal, synu."
"Já?"
"Zapálit mi Valhallu?"
"Ale-"
"Málem mi zmrzačit Geriho a Frekiho?"
"Já ne-"
"Odine, ne!" vykřikla Frigg udýchaně.
Odin pomalu spustil ruku a Lokiho límec.
"To jsem byla já. Zapomněla jsem odstavit kaši."

Teda domácí má zas náladu. Kudy chodí, tudy brblá. A za všechno, samozřejmě, můžeme my, jak jinak. A přitom to tak vůbec není. Jenže to si ona nedá vysvětlit. A tak prý můžeme za:
- rozsypaný stelivo,
- vylitou vodu,
- rozťapaný jídlo,
- vytahaný ponožky ze šuplíku,
- vyházený knížky z knihovny,
- omatlaný okna z obou stran
- potrhanou záclonu,
- rozšlápnutou flešku,
- vyhrabanou mrkev
- zdechlý maliny
- roztrženej balík.
Takže za chvíli asi budeme mít na triku i:
- zimu v zimě,
- horko v létě,
- povodeň na dvorku
- toho pitomce, co nám naboural auto před barákem.
Jo, když je brblavá nálada, je lepší jít lidem z cesty.

Tom přisedl vedle Harveyho.
„Tak o co jde?“
Harvey kývl k velitelské palubě. Frances nervózně rázovala sem a tam. Sullivan neklidně těkal pohledem. Ve tváři byl ještě bledší než obvykle.
„O něj,“ zavrčel Harvey. „Ten proradnej parchant určitě něco provedl!“
„Harvey! Je to váš důstojník.“
„Ale, pane! Vždyť se na něj podívejte. Úplně mu to kouká z vočí. Vod tý doby, co jsme vypluli. Dívá se na slečnu Frances, jako kdyby ji chtěl zamordovat. Já jí říkal, ať vám to řekne. Vám nebo kapitánovi. Ale znáte ji.“
Znal. Proto se do toho nebude plést. Ale na Sullivana si dá pozor.

„Proč by lhal?“ Tony se rétoricky zeptal. „Není mu to zapotřebí. Říká pravdu, a nikdo mu nevěří.“ Jako Cassandra – hele, měli na to precedent v jinejch panteonech. „Kdoví, jak taková věc začíná. Šikana? Táta král se rozhodne, že malá anti-kampaň udělá hodně, až jednou přijde čas vybrat si dědice a bude muset vyhrát děcko s jeho DNA?“ Zašklebil se. „Nebo mu někdo oblíbenej ublíží a jeho stížnost se smete ze stolu?“ Pokrčil rameny. „Je mi jasný, že to bylo něco zdaleka míň nevinný z jeho strany, jenomže já bych moh’ přísahat, že si nepamatuju, že by mi řekl jedinou lež.“

Když kovářovic stračena přestala dojit a do pár dní se začala svíjet v křečích, bylo jasné, že za to může ta stařena, co bydlí pod kopcem u lesa.
Když našli ráno při cestě do kostela podřezanou mladou dívku, všichni hned věděli, že to udělal ten podivínský Žid z cukrovaru.
Když se vlivem podivné změny počasí stalo, že došlo k rozsáhlé neúrodě kukuřice, byla to vina těch divných Holanďanů, co pořád něco mumlali.
Když přišel uhlazený František domů s roztrhanými kalhotami, věděl jeho tatíček, že musí hledat viníka u té černé rodiny z přízemí.
Protože být jiný přece znamená být vinný.