DMD č. 24. pro 24. 4. 2014. Téma: Presumpce viny

Jednoho dne si spokojený Pů broukal
„Na nebi svítí sluníčko
já si dám medu maličko,
v komoře plné police ale ouha?“
„Někdo mi snědl všechen med, pomoc pomoc, zloději,“ hulákal na celý les, až přišel Kryštůfek Robin a povídá: „To je tedy vážná věc!“ Pak se dlouze zamyslel.
Medvídek Pů už už měl ze ztráty medu slzičky na krajíčku, když Kryštůfek přišel s nápadem: „Zavři obě oči... ták ... zatoč se na patě ... vyskoč ... a teď můžeš oči otevřít.“
Pů oči zvolna otevřel a stál před ním ten nejsladší největší medový dort a všichni jeho kamarádi, kteří volali: „Veselé narozeniny, Pů.“

"Tady jsem měla ráno položený sendvič," poklepala Scullyová na desku stolu. "Nevíš o tom něco?"
Mulder zavrtěl hlavou. "Ne, žádný jsem neviděl."
"Tys mi ho snědl! Přiznej se!"
"Scullyová, řekni mi, kdo by chtěl jíst ten tvůj sendvič. Vždyť v něm určitě bylo dietní všechno, co šlo."
"Kdepak, Muldere, mě neukecáš. Já vím, že jsi ho snědl. A moc ti chutnal a teď máš výčitky svědomí a zapíráš."
"Podívej se, je větší pravděpodobnost, že mě unese UFO, než že ti já sním tvůj sendvič. Vážně. Tvoje obvinění je směšný."
Scullyová si založila ruce. "Jo tak UFO... jen aby ses nedivil."

At some point it comes to this. It’s akin to an implementation of martial law. A terrorist or a freedom fighter, a good guy or a bad guy – none of it means anything.
All the context I need to make a decision is:

He’s armed and threatening to kill people.
He’s desperate.
He’s a danger to me.

I’m not a terrorist or a freedom fighter. I’m not an arm of law. What I am, however, is a rational being, and in my mind that authorises me to become judge, jury and executioner before I am the one judged and executed.

Ráno se probudil a cítil se, jako by zkonzumoval větší než malé množství vína. Pokusil se zvednout hlavu, ale uznal, že to nebyl dobrý nápad. Zazvonil na služebnou a trpěl.
Za chvíli, která mu připadala jako půlhodina, donesla tác se snídaní servírovanou na cínových talířích. Podivil se nad touto skutečností.
„Jiné nemáme, včera se rozbily,“ vysvětlovala služebná.
„Zase? Zavolejte mi Glorfindela.“
Volaný se vpotácel do dveří a držel se za hlavu.
„Takhle to dál nejde! Obdivuji vaše taneční umění, ale byl bych rád, kdybyste jej neprovozoval na stole.“
„Včera jsem na stole nebyl.“
„Pro lásku Valar, ne!“ vzpomněl si Elrond.

„Špatně!“ Sherlock vykřikl na dav shromážděný před kostelem a připravený lynčovat. „Díváte se, ale nepozorujete! Mladší děti z chudých rodin, období hladu, pozůstatky nalezené na špatně přístupných místech, stopy lidského chrupu na kostech. Cizímu člověku by kladly odpor – byl to někdo, koho znaly. Komu důvěřovaly. Člen rodiny – ne, byly z různých rodin. Komu děti důvěřují?“
„Policistům?“ navrhl John, jenž stál stranou a křečovitě třímal palcát, jelikož mu bylo jasné, koho budou chtít lynčovat jako dalšího.
Sherlock se zašklebil. „Elementární, Johne! Duchovním!“
Obviněná chvíli sledovala, jak se dav vrhl na kněze, pak pokrčila rameny a přistoupila k Johnovi. „Nedáte si perníček?“

„Přijímáme vaši nabídku,“ řekl Pastorek, „ale úplně bez podmínek to nebude.“
„Ano?“ protáhl Lucius.
„Chceme, abyste se zavázal Nezrušitelným slibem.“
„K čemu přesně?“ tázavě pozvednul obočí.
„Že nás nezradíte a uděláte všechno, co bude ve vašich silách, abychom se mohli zmocnit Temného pána i jeho Smrtijedů,“ promluvila McGonagallová.
„Dost široce formulovaný slib,“ zamračil se. „Ale dobrá.“
Bylo vidět, jak moc jsou velitelé Řádu souhlasem překvapení. Lucius dodal:
„Dostanu na oplátku Nezrušitelný slib i od vás?“
„Co si to dovoluješ, Malfoyi?!?“ vyletěl Lupin. „Zpochybňuješ naši čest?“
„Ne… Jen chci aspoň trochu vyrovnané podmínky. Vy neriskujete nic, já a moje rodina všechno.“

Vždyť nemáš sluchátko rád, řekl Horáček, a Pažout odpověděl, zubaře taky nemám rád, dokud ho nepotřebuju.
Vypravili se k paní učitelce a když jí sluchátko dalo hlavu do pořádku, měla oči udivené, ale jasné, pohladila kočku, třásně u koberce, nakrájela bábovku a řekla, tak Mach s Šebestovou jsou pořád spolu, a vy dva taky, no však jsem to vždycky tušila!
Pažout se zamračil, Horáček řekl, radši půjdeme, jenže paní učitelka se usmála a dodala, bývali jste velicí nezbedové, hoši, ale jak držíte spolu, to se mi vždycky líbilo, ve zlém i dobrém, že, tak vám moc gratuluji, že to nepřešlo!

Becky byla jedinou běloškou na panelu věnovanému reprezentaci Afroameričanů v současném kanadském dramatu. Ostatní kolegové nadšeně poslouchali panel věnovaný Doctoru Who. Becky by tam taky ráda seděla, jenže se dvěma z přednášejících kdysi chodila, takže se raději schovala u Afroameričanů.
Mluvčí předpokládal, že všichni v sále jsou kanadští černoši se specializací na současné drama a Becky mu navíc přes francouzský přízvuk takřka nerozumněla. Zároveň kdykoli padlo slovo jako otroctví, cítila na sobě odsuzující pohledy. Bylo jí skoro trapně, že se narodila do bílého privilegia. Skoro – pořád je totiž ještě žena.
Taky potřebovala čůrat. Jenže odejít by znamenalo přijmout status rasistky.

V místnosti s jedinou blikající žárovkou byli jen dva muži. Mladší seděl na jednoduché židli u kovového stolu a tvářil se zkroušeně. V obličeji staršího muže, stojícího kousek od něj, se zračila hrozba.
"Tak kde jsou?" obořil se na něj trošku šišlavě, ale hlas měl pevný a plný odhodlání zjistit pravdu a naklonil se k uvězněnému. "Co jsi s nimi udělal?"
Honza Truhlář, příslušník obávaného českého gangu, postrachu chicagských ulic, mu pohled tvrdě oplatil, ale zarytě mlčel. Své už řekl, cítí se nevinný.
Vyslýchající se zrovna nadechoval, když se otevřely dveře: "Blažku, nech toho. Kluci našli tvoje zuby pod kanapem."

Ty, kterýs napsal svůj první čtivý příběh, ty, která jsi zaujala svým vyprávěním, dej si pozor. Sledují tě. Čím více čtenářů získáš, čím více posluchačů zasáhneš, tím pozorněji se na tebe upře jejich oko. Neboť záleží jen na příbězích. Jimi se svět tvoří, mění a boří.
Až tvůj příběh dosáhne dostatečného vlivu, až se dotkne mnoha srdcí, navštíví tě. Nabídnou ti, abys vstoupil do jejich služeb. Abys vyprávění přizpůsobila jejich obrazu, pomohla jim v přetváření světa.
Když odmítneš, zničí tě. Protože mocný příběh, ponechaný sám sobě, by se mohl jednou postavit proti nim.
Proč myslíš, že tolik básníků zemřelo mladých?