DMD č. 16. pro 16. 4. 2014. Téma: Zpovědnice

"Lve, máš na to dobrý tmel?", táže se tchán Krunoslav Kundelius.
"Ano, přesně pro tyto účely."
"A děláš s Otíkem to psaní a kreslení, nebo je to jen na Scholastice?"
"Dělám, i když tolik nestíhám."
"Otík je roztěkaný, asi po tobě, musíš se mu soustředěně věnovat. Trávíš všechny večery v hospodě, nebo jsi aspoň někdy doma?"
"Také bývám doma."
"Tak jednou do týdne, co?", přidává se tchýně Bernardina.
"Já si tu připadám jak ve zpovědnici...", osmělí se Lev.
"Dej pokoj se zpovědnicí", praví Krunoslav, "nemohl bych být duchovním otcem se spoustou oveček, mně stačí být Scholastičiným otcem a tvým tchánem!"

Tak jako vždy, neměla oběť vůbec žádnou šanci.
Čas patřil jenom jí.
Viděla hrůzu rozprostírající se v očích její oběti. Dokázala spočítat každou chvějící se řasu. V tuto chvíli dokázala vše. Ona byla vládkyně, zavřená v kokonu času.
V tom kratičkém okamžiku, se její moc stala vším.
Nehlučný hrom rozvibroval vše kolem a čas se vrátil do normálního tempa.
Pro její oběť, již bylo pozdě. Na světě zbyla jen prázdná schránka, která toužila vyplnit jakékoli její přání.
I zemřít.
Oběť se vrhla na podlahu k jejím nohám a se slzami v očích zašeptala: „Poroučej má paní.“
Taková byla moc Zpovědnice!

Když hudba dozněla, Peregrin ještě chvíli setrval na místě. Pak uslyšel klapnutí dvířek. Pomalu a téměř automaticky se pokřižoval, zvedl se a vydal se ke zdroji toho zvuku - jak se domníval, bočnímu oltáři.
Chvíli si uznale prohlížel zdařilou řezbářskou práci, až se zpoza husté mřížky ozvalo odkašlání. Teprve teď si všiml umně vyřezávaného a dokonce vypolstrovaného klekátka. Přišlo mu hloupé odejít, a tak si klekl.
"Odpusť mi, Otče, zhřešil jsem," začal naučenou frází.
"Matko," ozvalo se přísně.
To Peregrina zarazilo: "Matko?"
"Představená. Tento kostel patří ke klášteru Řádu sester těšitelek," vysvětlil mu bezesporu ženský hlas. "Odkud jsi sem zabloudil, synu?"

Mladá dívka postrkována babičkou, vstoupí do zpovědnice a zavře za sebou.
"Mluv, dcero, co máš na srdci?"
"Ehm, podváděla jsem při písemce z matiky. A jako malá jsem ukradla lízátko."
"A dál?"
"No, zmlátila jsem jednoho kluka. A mluvím sprostě, chodím na červenou a lžu rodičům."
Nepatrné pokývnutí hlavou na druhé straně.
"Podvádím dva mé kluky. A jsem těhotná a uvažuju o potratu. Nevím, kdo je táta. Přejela jsem chodce na chodníku, to když jsem se zas střískala jak blbeček."
"Čtrnáctiletá dívka a takové hříchy?"zhrozil se farář.
"Skoro nic z toho, ale do kostela už nepůjdu - to jen preventivně."

Kaštánek prožíval nejlepší léta v životě. Jeho přítelkyně byla vždy připravena mu naslouchat, v mezích možností se o něj starala a on ji na oplátku opravoval, když ušla. Jenže roky plynuly a Kaštánek pocítil, že stárne, což u něj vedlo k všemožným úvahám.
"Co myslíš, Eliško, co bude po životě, co když mají křesťané pravdu?"
Jeho družka na něj překvapeně pohlédla s ústy dokořán, avšak neřekla nic.
***
"Otče, přišel jsem se vyzpovídat," pravil Kaštánek.
Krádeže, lhaní, alkoholismus, obžerství, život v hříchu s nafukovací pannou... Zpověď trvala velmi dlouho.
"Je tvá lítost upřímná, synu?"
"Lítost? Jaká lítost?"
Pan Kaštánek pohoršeně odešel.

"Ten člověk je naprosto šílený," hlesl nevěřícně mladý muž, a zakroutil hlavou. Přítelkyně, která ležela na posteli vedle něj a držela telefon se zprávami, se jenom zasmála: "No, ale kázání měl docela zajímavá."
Překvapeně se na ni podíval: "Ty jsi...?"
"Ano," usmála se, "a pokud chceš, zajdu na zpověď. Když se mu upřímně vyzpovídám, třeba ho z toho klepne."
Zasmál se a políbil ji.
"Miluji tě."
"Miluji tě."
idnes.cz:
Známý kněz, držitel prestižní Templetonovy ceny, byl dnes nalezen mrtvý v kostele u Nejsv. Salvátora. Svědci uvedli, že se necítil po zpovědích nejlépe. Lékař označil za pravděpodobnou příčinu smrti infarkt.

Kostelní klenbou zazněly kroky. Pak se ozval dívčí hlas.
„Otče?“
„Poslouchám tě, Johanko.“
„Otče, znáš Michaela? Toho archanděla?“
„Jistě, znám ho. Proč se mě na něj ptáš?“
„Mluvila jsem s ním.“
„S kým…“ odkašlal si, „s kýmže jsi to mluvila?“
„S Michaelem. S archandělem Michaelem!“
Chvíli bylo ticho, jen před kostelem bečely Johančiny ovce.
„To se, hm, to se občas dětem stává.“
„Ale otče, já už přece nejsem dítě!“
Moc toho z její klečící postavy neviděl, ale představivost, tu měl. A tak ji na okamžik spatřil jako lilii ověnčenou plameny.
„Johanko, běž, ovečky čekají. A raději o tom nikomu neříkej…“

Zavedli koně do stájí. Ta znepokojivě inteligentní titánka sice unikla, ale všichni ze 104. se vrátili zpátky na základnu živí.
„Pánové, tomu říkám zázrak,“ prohlásil Reiner ze stání, kde vytíral svého koně do sucha.
„Kdyby nám Krista nepřivedla koně, titáni by nás rozprášili,“ přidal se Jean.
„Byla skvělá,“ vydechl Armin.
„Co skvělá? Božská,“ zasnil se Jean.
„Na místě bych se s ní oženil,“ vypadlo z Reinera.
Ymir, která v tu chvíli vešla do stáje, si pohrdavě odfrkla.
„Problém?“ obrátil se k ní Reiner.
„Jenom, že vám to došlo až teď,“ prohodila Ymir a v jejím hlase zaznělo cosi jako výzva.

Byl to špinavý zadní vchod, a stejně špinavý dvoreček za sucha plný prachu a po dešti bláta. A lecčehos horšího, protože stáda prasat, krav a husí denně procházejících branou se nedržela zpátky. Nebylo tu příliš soukromí, okolo stále běhali lidé nesoucí koše, mísy a vědra všeho možného, štípalo se tu dříví... ale na druhou stranu všichni byli příliš zaměstnaní, než aby věnovali pozornost tomu, co se děje u branky.
Pro novou děvečku to bylo místo, kde na okamžik cítila, že není sama, že jejímu trápení někdo naslouchá, že ji chápe.
Pohleděla nad bránu a tiše povzdechla: "Ó Falado, věrný koni..."

Seděli oba v jejich pokoji, ve svých křeslech. Sherlock se najednou prudce zvedl, oblékl si kabát a uvázal šálu.
„Vstávej, jdeme zachraňovat králíčky. Volej Lestrada.“
Ty… Jsi občas jak mentálně postižený, Sherlocku Holmesi. Deset lidí tu bylo, deset lidí tě žádá o pomoc, venku jich jsou stovky, právě teď se na světě stala stovka vražd, právě teď někoho napadli, venku možná řádí sériový vrah a tebe zajímají králíčci? Vážně? Myslím tím… Proč ses nějak nezmínil, když jsem se sem přistěhoval?
„Johne?“
„Promiň, trochu jsem se zamyslel. Jdeme zachraňovat králíčky.“
Rozhlédl se po místnosti a děkoval, že mu slouží jako zpovědnice.