Výtvarné umění

Před soudem se ocitli manželé. Žena žalovala svého bývalého muže, že si přivlastnil její díla, obrazy, které byly charakteristické velikýma očima. Muž neodepřel výpověď, naopak nařkl ženu ze lži a tvrdil, že autorem obrazů je on. Roky obrazy prodával. Plátna byla podepsána bez přechýlení společným příjmením. Kdo měl pravdu?

Soudce to vyřešil šalomounsky. Nechal každého přímo v soudní síni namaloval portrét jako důkaz, kdo je skutečným umělcem. On tak neučinil, ale ona ano a spor vyhrála. Dál pak malovala plátna, ze kterých se na nás dívají veliké oči dětí a zvířat, ale už byly veselejší. Ukázka jednoho obrazu viz odkaz.

Fajn, beru, že jsem padouch, protože Turek (ne TAMTEN Turek, normální Turek!), ačkoliv kdybyste měli dobře vyzbrojenou armádu a uherskou zemi na dosah, šli byste po ní taky, jen si to přiznejte!

Tuhle bitvu nevyhráváme. Je zapotřebí to alegoricky zobrazit, beru.

Jenomže to mělo být jinak! Měli poslat nějakého synka z habsburské vesnice, já bych vyskočil z příkopu, kde ležím jako mrtvej, rozsekal bych ho na kousky, a to by byla alegorie!

Namísto toho - ženská!

Lidi, dyť já doteď viděl z ženský jenom obličej, převážně svý matky!

Tohle... není žádná alegorie... To je prostě...

Není mi dobře.

Asi opravdu umřu.

Měl jasný plán. Zvolil neobvyklý postup. Nejprve šel do plenéru namalovat pozadí obrazu. Krajinu. Ta se vehementně bránila. Seslala na něj mraky komárů. Neustále odháněl bodající hmyz, Nestačil zabíjet ty miniaturní upíry. Štípance se předháněly, který je největší. Práci přerušil.

Potom celé dny vytrvale pršelo. Dostával tisíce polibků od dešťových kapek. Maloval jen s obtížemi. Nechal si postavit přístřešek. Vytrvalost se vyplatila.

Nakonec zpodobnil samotnou Ofélii. Modelkou mu byla devatenáctiletá Elizabeth Siddallová. Maloval ji ve vaně. Pod ní vodu ohřívaly olejové lampy. Jednou lampy vyhasly. Dívka se nastydla a její otec požadoval 50 liber za doktora. 

Obtíže nezvítězily. Obraz dokončil. 

Je to až magické naslouchat zvukům moře. 

Ta rozmanitost. Uklidňující šumění, které se záhy může změnit v řev gigantických mas.

Účes vln se stále mění. Někdy se vzpouzí, ale přesto podléhají diktátu Měsíce. 
S pravidelností se vrhají ke břehu a pak schlíple ustupují. 

Mořské proudy jako řeky v oceánech s sebou nesou rozhovory delfínů a jiných tvorů, zpěv kvetoucích korálů a zároveň nářek těch, které umírají. Oceány pohřbívají spoustu zbytečné uhynulých živočichů, jimž plasty zacpaly ústa, aby nesténaly. Když jsou nářky příliš silné, vodstvu se udělá nevolno. Zvrací obrovské vlny. 

Tsunami se snaží pomstít lidem, kteří to mají na svědomí. 

„Na, vezmi si.“
„Já padám. Zase kaše. Ne díky, tu fakt nechci.“
„Nedělej drahoty.“
„Kolikátý den za sebou ji máme? Už mi leze krkem.“
„Děvčata, nebojte se, mám tady ještě plný hrnec.“
„„Tomuhle se říká ironie?“ dumá dívčina s podepřenou hlavou.
„Já bych si dala, Mám hlad,“ ozve se holčička v červeném. Prázdná miska ji dává za pravdu. 
„Kdo chce ještě nalít mléko?“ 
„Když tak nad tím přemýšlím, vezmu si jen to. Chci mít štíhlý pas,“ odhrnuje si vlasy z čela další slečna. „Zapletu si do copu jabloňové květy. Ty lákají včely. Snad mi taky pomohou přivábit pohled nějakého mládence.“ 

Malíř se vrací nočními Antverpami notně podroušen, ale po svých. Jeho společníci skončili po stolem. Připsal si další pijácké vítězství. 

Cestou nahlíží sousedům do oken. Tady se modlí vdova, jinde se čeledín pokouší vylákat ven služku. A hle, u Johanssů se probudil malý synek! Bregje ho krmí kaší a Willem hned míchá další, celý rozněžnělý nad plodem svého stáří. 

Malíř se zuje přede dveřmi (jeho žena je pořádná semetrika) a bosý se postaví ke stojanu. Před chvílí sotva šel, ale ruka se mu nechvěje.

Otec je postarší, matka mladá, kaše je kaše.

Svítá.

Malíř se usmívá.

Ježíšek se krmí kaší.

Tak jako boháč touží mít stále více peněz, tak ti co jsou mocní často propadnou chtivosti moci. Chtějí, aby jim patřilo všechno. Touží ovládat všechny všude a kdykoliv. Dokonce jsou v pokušení ovládat přírodní živly, poroučet přílivu a odlivu, východu a západu slunce. 

Násilí je jejich účinná zbraň. Nevezmou si poučení z potopy, která spláchla násilnost a ty, kdo ji působili. Uzurpovali si oko v trojúhelníku. Myslí si, že jsou bozi. Sami v sobě si postavili babylonskou věž. Nepřipouští si, jak hluboký bývá pád z vrcholu. Netuší, jak křehká je vzdálenost mezi krajinou a soumrakem a mezi bytím a nebytím.

Někde se bojuje bombami a ostrými náboji.

Jinde ostrými slovy.

A na všech frontách, samozřejmě, penězi.

Tady je ticho. Ani ptáci se neozývají, pilně se krmí.

Elegantní linie jednoduchého obydlí.

Podvečer. Slunce sklouzlo za obzor, zůstala narůžovělá záře. Voda ve sklenici je chladná. Levandule na stole omamně voní.

Dvě postavy. Mlčí, nikam nespěchají, vychutnávají vzájemnou blízkost.

Matka s dcerou?

Přítelkyně?

Poutnice?

Obraz o tom nemluví.

Mluví o spočinutí, důvěře, péči, oddanosti, lásce a nekonečné něze.

Trochu o smutku.

Ženská síla, chtělo by se říci, ale...

Duše nemá gender.

Největší moc nepotřebuje chřestit zbraněmi.

Pokušení méně mocných je na to zapomenout.

Jeden drobný steh vedle druhého. Titěrná práce, ze které bolí oči i prsty, ale dělá ji ráda. Má před sebou velký den. Tohle budou její svatební šaty, růžové jako její budoucnost.

Slunce slyší štkaní. Zvědavě nahlíží do pokoje oknem. Co se to stalo? Proč švadlenka pláče? Špatná zpráva právě teď krutě nakopla její radost. Srdce se chvěje. Velí přestat šít. Schovat smutek do dlaní. Ptáček vylétl z klece, ale zpěvem ji nepotěšil.

Smutek matky se přenáší na děcko v jejím lůně.
„Miláčku, co s námi bude?“ naříká. „Ach, tvůj tatínek je smrtelně nemocný. Jen Bůh ví, jestli tě někdy uvidí.“

Může mít mnoho podob.

Dobrých i nedobrých, nebezpečných i zdánlivě neškodných.

Jídlo.

Hladovění.

Sex.

Spánek.

Hry.

Alkohol.

Droga.

Nejprve patří tobě.

Na chvíli.

Pro radost, odpočinek, uvolnění.

Pak se něco zlomí.

Chceš víc, dostáváš míň.

Tolik touhy, a tak neslavná odměna.

Příšera byla tvoje, a tys byl velký.

Teď jsi ty její, a jak narostla!

Nemusela hnout ani prstem; ty sám jsi ji vykrmil.

Dívá se na tebe zvědavýma očima.

Ty pokorně klopíš zrak k zemi.

Vidíš se tak, jak tě vidí ona: bezmocného, nahého, v okovech.

Drápy tě ale nesevřely a řetěz není přikován.

Přesto.

Ani se nepokusíš uniknout.