Výtvarné umění

Místností doznívá smutná melodie. „Nějak mi to dneska nejde. Slzím, i když nekrájím cibuli,“ pověsil lesní roh na zeď. „Dohrál jsem. Doslova i v životě.“
„Tu máš,“ přisunul mu kamarád půllitr. „Zapij žal, bude ti líp,“ položil klarinet na židli.
Slova pohltilo ticho.
„Poslechni, Bohouši, je to hrozný, ale nesmíš si to tak brát,“ přerušil mlčení Franta.
„A co podle tebe mám dělat, dvě malé děti na krku.“
„My ti s Mařkou pomůžeme. Ona uvaří, než se to naučíš, vypere, pohlídá děti, až půjdeme vyhrávat. Nějakou korunu to hodí. To víš, určitou dobu to bude bolet, ale půjde to. Uvidíš.“

To je hrozný. Stále se k tomu v mysli vracím. Měla jsem říct rezolutně ne! Proč jsem mu uvěřila? Bože, já mu podlehla a on mě nechal jako tolik dívek přede mnou. Co mám dělat? Co když to bude mít následky? Ta ostuda! Měla jsem mu dát košem. Potácím se mezi vinou a výčitkami. Kdybych to tak mohla vzít zpět!

„Chápu tě. Třeba nebude tak zle.“ Kamarádka předává porozumění dotykem ruky. Stín přes oči zakrývá její úvahu. Láska je hezká jako tahle kytice. Jenže opadává stejně rychle jako kvítky máku. Taky toužím po polibcích, dotecích…. Ale nechci dopadnout jako ona.

Quentin uměl kout železo, dokud bylo žhavé. Jako kovář na to byl odborník.
Teď ve své drsné ruce sevřel ručku své znejmilejších. Opět žasl, jak je drobná. Zalitoval, že si dvoření odbývají na dvoře, kde je může kdekdo vidět.
„Ale kdyby to byl ten malíř, který za tebou běhá, patřilo by mu to,“ uklouzlo mu.
„Co?“
„Aby nás tu viděl.“
Dívka se mu zadívala odhodlaně do očí. „Kdybys byl na jeho místě a maloval, rodiče by nám spíš požehnali.“
Quentin tedy vyměnil kovadlinu za štětec a paletu.
Uspěl jako malíř i nápadník.
Natolik, že malovali i jeho syn a vnuk.

„Ta rekvalifikace bude k ničemu. Jeden si myslí, aby měl uplatnění a snazší život a nemusel se dřít jako soumar, ale on je hloupý jako osel,“ vzdychne si učitelka.
„Nenapovídat!“ napomene ostatní žáky.
„Všichni už to dávno umí, ale on se doposud naučil jen písmeno I,“ odfrkla si oslice. „Hlava dubová, písmeno A si není schopen zapamatovat. A přitom to umí vyslovit! Bohužel už ne přečíst. Co je na tom tak těžkého? Vždyť denně říká ÍÁ,“ přemítá.
„Nu, přečti to.“
Žák mlčí.
„Že by byl vzpurný? Možná jen nemůže vědět víc. Ach, jo. Budu ho muset posadit do oslí lavice.“

Slunce rozhrnulo mraky. Nasvětluje skvělou zábavu. Čtyři slečny drží cípy deky, která teď plní funkci trampolíny. Vyhazují do vzduchu slaměnou figurínu mládence v životní velikosti. Nabodená na paprsek pokrouceně visí ve vzduchu.
„Ten vycpaný panák je jako živý!“ rozjařená hrou sleduje jeho pohyby dívka v bílém. Obličej její kamarádky spíš odráží obavy. „Doufám, že mi nespadne na hlavu.“
Další s tanečním úkrokem se mírně zaklání. Nedávno někomu naletěla. Přilákal ho její vosí pas. „Počkej, teď uvidíš,“ představuje si svůdníka v roli paňáci, kterého může zcela ovládat a ponižovat. Léčí si tak svou frustraci. Poslední dívku však už hra přestává bavit.

Nahá jsem na svět přišla, nahá odejdu.
To je sice pravda, ale ještě neodcházíš. Když si mne vezmeš, budeš šťastná.
Co povídáš?
Budeš šťastná.
Kdoví jestli.
Určitě ale budeš mocná. Lidé pro peníze udělají cokoli.
Třeba mne pak právě pro ně zabijí.
Nesmysl. Krása se nezabíjí. A ty jsi krásnááá.
Lichotníku.
Nelichotím. Říkám pravdu. Miluji tě.
To nemyslíš vážně.
Ach, tvoje slova zasáhla mé srdce. Tolik mne bolí.
Nehraj tady komedii.
Nebuď krutá. Slituj se. Na kolenou tě prosím. Vezmi si mě.
Proč bych měla?
Protože se mnou si budeš moct dovolit všechno.
Toho se právě bojím. Tichého společníka - závisti.

Dva důstojní pánové se nikam neženou. Stojí pevně nohama, ne však na zemi, ale v oblacích. Jsou k nám obráceni zády, takže jsou neidentifikovatelní. Netouží být oslavováni. Nesnaží se nám zavděčit. Své věčné uznání už mají, tak proč by měli pózovat, soutěžit a chtít ovlivnit náš názor. Je jim lhostejný.
Zřejmě o něčem diskutují. O čempak asi?
Dostalo se jim nekonečného uznání. Jsou v nebi. Jakém? Dosaďte sami, jestli v hereckém, hudebním, výtvarném, sportovním či jiném, nebo zda jsou jen blíže k Bohu.
A lze vůbec získat nekonečné uznání už za života, nebo ho lidé mohou získat až po smrti?

Dvě rybářské lodě na klidné vodě vedle sebe, tak jako já a ty. Bok po boku.
Ty však děláš drahoty.
Loď vpravo jsem já. Na stožáru je hrdě vztyčená vlajka stejně jako mé sebevědomí.
Tvá střízlivost však nad ním rukama lomí.
Tvoje snění se odráží v zrcadlení nás dvou na vodní hladině.
Žiješ ve snech, tak jako básník při víně.
Mírně se k tobě skláním. Moje masáž je ti pro legraci. Trochu se o tebe bojím, proto tě tisknu k navigaci. Snažím se ti tak zabránit v odplutí.
A ty mi říkáš: bláhový, žít s někým jiným nikdo mne nedonutí.

Vysílač na obzoru marně volá sos. Zbytečně vysílá myday, myday. Ikarův pád je neodvratný.

To je ale výška! Měřeno svíravým strachem, jeho zpětným pohledem vzhůru.
Vyčkávající hlubina je tak moc hluboká, až z ní srdce dostalo závrať. Myšlenky se potácí jako po kvalitním silném vínu. Hrozný výběr z hroznů jeho života. Mládí nezastaví hrůzný střemhlavý let. Vzpomínky sviští rychleji než bílé zmítající se tělo, které jako blesk prolétlo oblohou. Nebe, které se odvážil navštívit a tak rychle opustil, mu místo šátku svým modrým odrazem na vodní ploše dává sbohem. Hladina rozevřela svůj černý klín. Voda ho vítá s otevřenou náručí.

„Jak se cítíte, mladý pane. Netáhne vás to někde? Jste spokojený? Ten oblek vám moc sluší.“
„Vážně?“
„Přece bych vám nelhala. Tak jak padne? Zkuste se narovnat,“ radí švadlena.
S mladíkem se napřímí i jeho sebevědomí.
„Ivan vypadá jako kavalír,“ překvapeně zjišťuje služebná, ale nahlas nic neříká.
„Opravdu už je mladý pán! Ještě nedávno si hrál s vláčkem. Zbytek dětství je historie. Teď už může do společnosti,“ přemítá nostalgicky matka.
„Ukaž,“ babička si posune brýle a kontroluje kvalitu látky a ušití. „Nostalgie a snění k ničemu není,“ povzdychne si, avšak také ne nahlas. Je totiž nejen praktická, ale i moudrá.