Výtvarné umění

Malíř maluje živými, jasnými barvami. Tuší a doufá, že ho jejich divoká, nespoutaná zářivost přežije, snad o celá staletí. 

Květiny ve skleněném džbánku žijí vlastním životem. Nesvázané, nestísněné, derou se jedna před druhou. Obilné klasy jsou v plné zralosti, těhotné budoucí úrodou. Z kukly se líhne motýl, chystá se vzlétnout. Drobné ovoce slibuje šťavnatou, sladkou chuť.

Nakonec malíř přidá prázdnou ulitu a  za ní, do tmy a do skrytu, lidskou lebku. Domovy života, který už vyprchal.

Květiny zvadnou, motýl zemře, ovoce se zkazí. Vše živé pomíjí.

Memento mori.

Pamatuj na smrt, člověče.

Nezapomínej.

Ale dokud žiješ, ať tvoje barvy září.

S těmi malými je práce. Hlavně kolem přepeření. Jejich ložnice připomíná spíš než andělský dormitář prachsprostý kurník. 

Navíc nemají smysl pro odpovědnost. I prdelatý andělíček je koneckonců posel Boží, a měl by se tak chovat. Ale tihle? Pošlete je k nohám Sixtinské Madony, a oni nasadí ostentativně znuděné pohledy. A ještě tvrdí, že se tváří zbožně! To bych je hnal k čer...

Dobře, to ne, ale skoro! 

Nebo tahle alegorie. To by je mohlo  bavit, vzhledem k tomu, že se dá  kopat za jakýkoliv tým. Ale vždycky se najde vykuk, kterého víc zajímá, jestli mu míček pokaždé přistane na pálce! 

Zamiloval jsem se. Byla krásná, citlivá a tajemná. Hodně mne ovlivnila, Milovala koně a tu lásku přenesla na mě. Nezapomenu na naše projížďky na hřbetě těch krásných zvířat. 

„Mám děravou hlavu,“ rozpačitě se usmívala, když se omlouvala, že na něco zapomněla. Neměla pravdu. Měla ji plnou koní. Rozuměla jim. Reagovali na její pouhý pohled. Mluvila s nimi beze slov. Věděla, co jí říkají. 

Milovala jejich rychlost, sílu a nespoutanost. Měla s nimi hodně společného. Souzněla s nimi. Někdy se mi zdálo, že s nimi úplně splývá. Když jsem se na ni díval, chvíli jsem viděl krásnou ženu a chvílemi koně. 

Na světě existuje opravdu hodně nádherných galerií. Mají monumentální schodiště a sloupy, před kterými se sklání i nebe. Chrámy a svatyně všeho, co je krásné, vznešené, noblesní…

A pak je tu vitrína na Palmovce. Jakože v metru. Po pravé straně toho nejzaplivanějšího výlezu. Její obsah se pravidelně mění. Teď jsou tam důmyslné patchworkové květiny. A mezi nimi básně. O tom, jak mluvit s květinami. Předtím ji autorský tým seniorů naplnil koláží z útržků vlastních i cizích děl a životů.

Před dvaceti lety bych si vitríny ani nevšimla. Moje aktuální já si ale pomalu začíná srovnávat v hlavě, co znamená umění.

„Kurník šopa!“ ujelo mladíkovi, když ho guvernantka zaskočila. Zrovna si pinkal s míčkem, místo aby se pilně učil. Tabulka s příklady zela prázdnotou. 

„Kurník šopa!" pomyslel si hoch. Nyní už si dával pozor na jazyk. „To jsem to vymňouk. Vůbec jsem měl dávat větší pozor, aby mne nepřistihla.. Teď si musím vyslechnout kázání o zodpovědnosti, sebeovládání, o důležitosti vzdělání, nutnosti mluvit pravdu, o správném vyjadřování a gentlemanském chování. 

„Ach jo.“ Provinilec má zkroušený výraz, ale ne proto, že by litoval svého poklesku. Vždyť hra to byla skvělá! Mnohem lepší než nezáživné počítání příkladů. Ale mrzí ho, že se úkolu nevyhne. 

„Kurník šopa! Měla jsem si dát pozor, aby mne nepřistihla.,“ pomyslí si děvče.

„Emo, co je to s tebou? Měla jsi spočítat pět příkladů, co jsem ti zadala a ty si místo toho hraješ s pálkou. Hm, kolikrát se ti podařilo míček pinknout, než ti spadl?“

„Nevím.“

„Chápu, že hraní je zábavnější než počty, ale umět počítat, je pro život moc důležité. Vidíš, i teď při hře by se ti hodilo. Třeba abys věděla, jestli se zlepšuješ. Jaký je tvůj rekord. 
Víš, ale mě moc mrzí, že nedržíš slovo.“

„Mně to je taky líto.“ Provinilý výraz dává dívce za pravdu. 

 

Zklamaná milostnice se mstí, nespravedlivě, ale s jistotou, že zasáhne.

Sedí vedle lože, kde se měl odehrát násilný čin, se zaťatým, ale pramálo přesvědčivým výrazem. Nehledí do očí ani své oběti, ani svému choti, u něhož hledá zastání. Její dramatická gesta vyznívají naprázdno, pouze zloba je opravdová.

Zadumaný posmutnělý manžel, tak trochu stínová postava tohoto dramatu, naslouchá. Snad něco tuší, snad ani nechce domyslet pravdu. 

A v pozadí teskně přihlíží Josef, nevinný, čestný, němý. Ví, že jakákoli obhajoba by byla marná, nechce obracet proti žalobkyni její vlastní neřesti. Proto snáší svůj úděl a neztrácí naději, že odolá všem nástrahám osudu.  

Zděšení. Vytřeštěné oči nechtějí uvěřit tomu, co vidí. Rovné obočí coby závora brání úvahám o budoucnosti. Dlaně intuitivně popadly hlavu. Prsty jedné ruky se zabořily do vlasů. Táhnou. Škubou. Chtějí vytrhnout pramen vlasů. Bolí to, ale tíhu zoufalství nepřehluší. Nehty na prstech druhé ruky podobné zobanům ptáků jako by chtěly vyklovnout hrůzné myšlenky. 

Srdce se potácí. Naděje si podřezala žíly. Zoufalství uvěznilo touhu žít. Bezmoc je vězeňský dozorce, trýznitel. Vzlyky opanovaly nitro, avšak nejsou slyšet. Úzkost mu sevřela hlas. Oněměl. 

Mlčí. Za hlasité steny se stydí. A výkřiky či věty jsou zcela zbytečné. Řekne je za něj jeho výraz obličeje. 

Malíř má pověst tichého, jemného člověka, zdvořilého ke každému.

Dokud je světlo, pracuje.

Když se světlo vytratí, sedí u stolu a píše dopisy.

Ženě, kterou miluje.

Jejímu manželovi.

Bratrovi, se kterým nevychází.

Brk v drží sevřené pěsti, až vztekle skřípe. Inkoust se rozpíjí.

Malíř spíš vyrývá než píše věty plné vzteku a zášti.

Dopisy složí, nedbale zapečetí červeným voskem.

Dlouho nemůže usnout.

Ráno položí dopisy na dřevěnou desku. Přidá něco z ostatní korespondence, brk a nožík. Pečlivě upevní červenou stuhu.

Soustředěně pracuje, štětce drží jemně.

Dílo bude mistrovské

Večer hodí dopisy do ohně.

Usíná pokojně a ve spánku se usmívá.

Vše bylo připraveno s velikou pečlivostí.

A také s bázní a chvěním. Někdo za vzniklou situaci přece mohl - a i kdyby se neprokázala vina či zlý úmysl, mohla v jasném ránu propuknout náhlá bouře.

Naleštěné stříbro, ozdobné sklo. (Raději žádný porcelán, tentokráte. A rozhodně ne, Bůh chraň, nějaký čaj!) Nabídka oblíbených nápojů. Rýnské víno, chladná voda, ovocná šťáva.

Ostružinový koláč z čerstvě natrhaných plodů byl vrcholem umění cukrářského. Každé sousto křehké a poddajné, jako úpěnlivá prosba o odpuštění.

Přesto došlo na křik, výčitky i rány.

Nakrojený koláč probodaný střepy rozbité sklenice zůstal na stole. 

Němý svědek nenaplněné touhy.

Ostružiny krvácely.