Výtvarné umění

Elegantně oblečený pán, hladce vyholený, perfektně upravený. Muži v módních časopisech působí ležérněji nežli on. Stojí nehnutě, jako kdyby jeho svaly ztuhly očekáváním popravčí salvy. Na místo pásky přes oči má zelené jablko. Traduje se, že Eva v ráji pojedla zakázané ovoce a proto zemřela. Možná i pro něho předznamenává smrt. Žel i pro nás. Realita namísto pohádky, po které toužíme..

Muž má za sebou zídku z přesně otesaných kvádrů. Za ní je už jen moře líbá na obzoru oblohu. Je bezvětří. Jasné světlo a zachmuřené černé mraky jako návěstidlo signalizují bouřku. Muž se však nesnaží utéct. Fascinuje svou nehybností. 

Vymyšlený příběh, který končí svatbou?

A k čemu to?

Krmí vás tím od dětství.

Princezny, pasačky, mořské víly.

Všechny touží po krásném princi, horoucí lásce, přepychových šatech, velkolepé svatbě a společném životě až do smrti.

A pak se to... Nestane.

Nikdo si vás nevybere, zůstanete na ocet, říkají vám stará panna.

A víte co?

Žádná tragédie.

Najdete zálibu v knihách, dlouhých procházkách, máte přítelkyni, spřízněnou duši, tolik se spolu nasmějete!

Načež vám stárnoucí otec navzdory vaší zřetelné přezrálosti najde ženicha!

Tlustého protivného dědka, kterému jde jen o věno.

Pohádka?

Až do smrti!

Jakmile si utřu nos, vymyslím, jak to urychlit!

Až lidé zcela ztratí tvář, až se vůbec nebudou stydět za svoji chamtivost, až z jejich charakterů zbydou trosky, stejně tak jako z domů, které obývají, až láska bude jen plytký pojem, potom přijde zásah.

Až země okorá suchem a budoucnost lidstva bude jako prázdný sud bez etikety a jednotlivci jeden jako druzí budou bezejmenní, otrávení jedem nezájmu, potom se planeta ocitne pod kopyty koní nebeských jezdců a dosud vládnoucí mocipáni určující osud poddaných budou rozdrceni. Tu zkázu přežijí jen bezúhonní. 

Životaschopnost planety bude obnovena. Voda bude pitná. Voda života. 
Hlad, nemoce, smrt a strádání polkne hrob. 

Radost bude hmatatelná.

V Knize se to nepíše, ale Zvěstovatel s rodinou zůstal.

Pro všechny případy.

Matka mu důvěřovala. S otcem bylo těžké pořízení. Král většinou spal.

"Můžeš hledat ideální místo pro slušné lidi na cestách," vysvětloval anděl, "ale tam vás najdou hned. Sem nepůjdou."

"Coby ne," oponoval Josef, "jsou to vojáci."

"Ano. A své poslání považují za svaté." Tím posláním je vražda batolete. Anděl se otřásl odporem.

"Jestli uspějí, zajdou sem. Potom," dodal varovně. "Malému se tam bude líbit. Mají kočku. A psa."

"Nemám rád psy," zavrčel Josef.

"Já ano," usmál se anděl. "Kdysi s Tobiášem..."

 "Pojďte už," řekla Marie.

Bylo rozhodnuto.

Ňadra se zdárně snaží vymanit z výstřihu. To ale opravdu k svedení mladíka nestačí. Oči cikánky se dívají úkosem na nezkušeného hocha. Říkají: „Pojď, panáčku. Neboj se. Žena vyhodnocuje situaci. Úsměv je na vážkách. „Tak copak. Víc se stydíš, nebo bojíš?“ Její pohled podotýká: „Vím, jak to chodí. Dlouho se ostýchat nebudeš.“

„Pojď, podej mi ruku,“ pokračuje svůdnice medovým hlasem. "Přečtu ti, co tě čeká. Určitě hledáš, co máš napsáno osudem. Neříkej, že to nechceš vědět. Víš, osud si tě stejně najde. Nezdráhej se. Je dobré znát pravdu. Že nemáš peníze? Nevymlouvej se. Slyšela jsem, jak ti chrastí v kapse. 

"A toto," pravil starý mnich na prahu smrti, "jest mojí budoucností:

Zemřu a odejdu k Otci, leč neponechá mne ve svém nebeském domě.

Znovu budu seslán na zem, do jiného světa, k jiným plemenům lidským i nelidským.

Poznám mocné krále a hrdiny,  ušlechtilý národ z lesů i ty, kteří staví paláce pod zemí.

Budu bojovat se zrůdami a zplozenci samotného pekla.

Půjdu k těm maličkým, kteří mají rádi písně, pivo a dobré jídlo, a stanu se jejich průvodcem!"

("Rozum už mu moc neslouží", šeptl jeden z mladších mnichů druhému.)

"A moje jméno, vy nevědomí idioti," zesílil stařec hlas, "bude GANDALF!"

Když se Oskar rozešel s Almou, jeho zoufalství bylo nekonečné.

Co mu zbylo?

Rozervaná duše, krvácející srdce, stesk po nenarozenému dítěti, ruce, které neměly koho obejmout, tělo bez tíže, padající temnotou.

Toužil po čemkoliv, co zbrzdí dopad.

Potřeboval padák.

A tak vznikla nová žena.

Věrná.

Stálá.

Tichá.

A ošklivá, ach, tak ošklivá!

Nechtěl ji poznat, dokud nebude připravená. Psal instrukce výrobkyni, nakupoval prádlo, šaty, těšil se.

Takové zklamání!

Poslal slečně Moos list plný výčitek, ale nakonec si svou Almu přece nechal.

Prožil vedle ní pár let, v kavárnách, v opeře, na projížďkách.

Nakonec ji zabil.

Proč ne?

Patřila jen jemu.

Miloval ten pocit volnosti, absolutní svobody, když se snášel k zemi. Chladný vzduch mu propleskl tváře, aby se pořádně soustředil. Adrenalin mu zrychlil tep. Každá chyba mohla být fatální. Ale stálo to za to. Pokaždé. Škoda jen, že seskok trval poměrně krátce.

Přistál na poli. Chvíli ležel. Padák se ještě vzdouval, těžce oddychoval. Podíval se na nebe. Oblaka ho z výšky sledovala. Mračila se. Hudrala. Nejčernější mrak se mu vysmíval: „Zelenáči. Vejtaho! Nemáš rád život? Proč riskuješ? Co si dokazuješ?“

„Nic si nedokazuju. Copak tomu nerozumíte? Vy co se s nonšalancí vznášíte celé hodiny.“
Nechápete, že to chci zažívat taky?“

Okna svatovítské katedrály jsou výjimečná. 
Většina vitráží, s výjimkou oken kaple svatého Víta, vznikala postupně v období přibližně jednoho sta let, od poloviny devatenáctého století do půlky dvacátého a pochází z ateliérů význačných českých malířů jako Alfons Mucha, Max Švabinský nebo Karel Svolinský.  
Právě Max Švabinský vypracoval návrh pro jedno z největších chrámových oken v Evropě s motivem Posledního soudu.  Kompozice pokrývá plochu 160 m². Vitráž je složená z více než 225 000 kusů skla spojených více než tunou celoplošně pocínovaného olověného H profilu.

Tato strohá fakta však blednou před krásou, kterou vykouzlí Slunce svými polibky na barevná sklíčka vitráží. 

Je sladké ponořit bosé nohy do průzračné vody, které zprvu bodá jako jehly.

Stříbrná síť se jí míhá na kůži.

Když kolem zavane vůně ze zahrad, jako by skutečně cítila na jazyku sladkost.

Protáhne se, aby ulevila zádům. Šití a kreslení návrhů ji někdy unavuje. Příjemně.

Příjemné je i tohle dopoledne u jezera.

Stejně tak příjemný by měl být i dopis, který jí poslal Gustav.

Chtěl by přijet.

„Nejdražší Emilie,“ psal jí a snažně ji prosil, ať si nezamiluje jiného.

Tak vřelý dopis by potěšil každou ženu.

Kdyby jeho pisatel nezplodil během jednoho roku děti hned se dvěma svými modelkami.