42. Duchařina - Simona II

Krízl došel k autu a odjel do práce. Chvíli se tam mnoho nedělo, pak dorazil Vacek a usadil se u jednoho počítače. Musel v Praze číst zprávu o Pavlově přepadení, protože si dohledával podrobnosti. Přepadení s takovými těžkými následky by mělo být řešeno na Krízlově oddělení, ale nedělo se nic. Oficiální zpráva o tom incidentu vypadala tak, že Pavel zkolaboval u auta a hysterická maminka u okna z toho udělala přepadení.
Během krátké doby měl Vacek telefon, když to zvedl, zachytil jsem jeho poplašenou reakci.
„Dobrý den,“ chvíli poslouchal a pak kouknul na hodinky a rozvážně odpověděl. „No, víte, tohle bychom měli probrat osobně, ale já momentálně nejsem v Praze, sedím zrovna v Hradci na okrsku, v kolik hodin potřebujete odjet z Prahy?“
Zase poslouchal trochu delší chvíli.
„Jo, to bychom měli stihnout, ozvu se vám, jakmile budu vědět, jak mi to přesně časově vychází. Děkuju.“ Zavěsil a zase se prohrabával počítačovou dokumentací. A já jsem přemejšlel, jestli to bylo nahraný, nebo ne. Neseděla mi jen ta vteřina, když zjistil, kdo volá.
Krízl si naštěstí ničeho nevšiml, zrovna něco řešil s Jindrákem, pak jen vyřizoval běžné papíry, tak když se po nějaké době Vacek zvedl, šel jsem za ním. V autě vytočil zpátky původní číslo.
„Dobrý den, paní Vávrová, mohli bychom se domluvit následovně? Normálně jděte na vlak, kupte si jízdenku až do Mostu a sedněte do rychlíku do Prahy. V Chlumci vystoupíte, já vás před nádražím naberu a hodím vás do Prahy, abyste stihla pokračování stejného spoje.“
Chvilku poslouchal.
„Tak domluveno, děkuju.“
Tak jsem měl přece jen správnej pocit. Stavil jsem se za Věrkou, aby mi dala vědět, až se tihle dva sejdou. Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že si Simona našla místo učitelky angličtiny někde v Mostě, že byli celý šťastní, že někoho sehnali, takže vítají nástup ihned a zařídili jí i bydlení v podnájmu. Musel jsem Věrku obdivovat, že Simonu dokázala popostrčit správným směrem.
Vrátil jsem se a chvíli jsem ještě okukoval u Krízla. Znovu pečlivě procházel papíry toho mladýho Ferdy, nastupoval poslední a přišel z Prahy. Jestli Krízl někoho podezírá, že tu dělá Vackovi špicla, tak je Ferda první na seznamu. Dost to ve mně vyvolávalo obavu, že tu jeho paranoiu může schytat další nevinej člověk.
Jednooký Jan zatím nasával informace. Chápal souvislosti neuvěřitelně rychle. Chápal i moderní technologie neuvěřitelně rychle – nepřemejšlel, jak mobil funguje, prostě věděl, že když do něj Krízl začne něco psát, že mi má dát vědět. Snoubil v sobě ve zvláštní kombinaci šéfovskou rozhodnost i pokoru naslouchání, když potřeboval něco pochytit. Určitě to nebyla jeho první akce podobného typu. Zvláštním způsobem mi znělo v hlavě jeho: „Mám co napravovati,“ i to, jak velice podporoval Věrčinu snahu navést Simonu na novou životní dráhu. Tahal jsem z hlavy zbytky dějepisu a říkal si, nakolik je možné, že on sám začínal s opravdovým přesvědčením pro věc a pak už byl jen vlečen dějem událostí. Nepřišel mi jako člověk, který bude někde plenit kláštery a rabovat vesnice jen tak, nebyl to prototyp kriminálníka ani vypočítavého prospěcháře. Každá válečná situace musí bejt zlá, zvlášť když není čím nakrmit vojsko a protistrana válečného konfliktu se stran rabování taky nežinýruje. Asi nebylo moc možné si u toho neušpinit duši. Stejně musel být Jan velmi zvláštní osoba.

Takže když se mi Věrka hlásila, tak jsem ho v klidu nechal s Krízlem a věděl jsem, že mi to ohlídá.

Simona nastupovala k Vackovi do auta. Viditelně se jí do toho nechtělo. Měla jen menší kufr a kabelku, jak kdyby jela jen na pár dní na výlet.
Zapnula si pás a vyrazili. Vacek začal opatrně: „Díky, že jste se se mnou byla ochotná sejít.“
„Moc na výběr jste mi nedal,“ řekla Simona. Ani to neznělo moc vzdorovitě, spíš jen tak rezignovaně, jako by na takovéhle jednání byla zvyklá.
Vacek se usmál: „No, když to vezmu zpětně, tak máte asi pravdu. Ale neudělal jsem to úplně cíleně. Jak jsem zvedl ten váš telefon u vás na okrsku, tj. s potenciálním spojem drogového podsvětí s policií za zády, tak jsem trochu zpanikařil. To se mi opravdu moc často nestává. A jak jsem pak volal zpět a nevěděl, v jakém prostředí jste zrovna vy, tak jsem byl asi trochu úsečnější, než jsem měl v úmyslu.“
Simona kývla hlavou a jen koukala z okna.
„Chtěl jsem jen vědět, co vás přimělo ke změně prostředí. Ale jestli o tom nechcete mluvit, tak to pochopim.“
Simona furt jen koukala na silnici.
Vacek cítil její váhání, ale nenaléhal.
Věrce to nedalo: „Proč mu to neřekneš? Chceš přece zarazit ty dodávky z Polska. Zkus to.“
Simona váhavě začala. „Dneska ráno jsem se dostala k pár informacím. Ty dodávky se velmi rychle obnovujou, zase z toho stejného nespolehlivého zdroje. Takže zase hrozí nějaké náhodné předávkování. Já…“zajíkla se a zmlkla.
„Už s tím nechcete mít nic společného,“ kývl Vacek. „Neměla byste k tomu něco konkrétnějšího? Třeba kde je nové překladiště a tak?“
Simona jen zavrtěla hlavou.
Věrka zase poposedla: „Fakt tě nic nenapadá, fakt nic?“
„Já opravdu nevím. Vždycky se vybírá nějaká naše nemovitost nebo levnej pronájem nějakýho sklepa, jde o to, aby byl okolo trochu provoz, aby tam mohly věci fungovat dost v anonymitě. Nedokážu odhadnout, co by to mohlo tentokrát být, v rodině je těch nemovitostí spousta a já jsem jejich údržbu nikdy nezařizovala. Snad…“ odmlčela se. „Jeden bejvalej policajt míval dobrej odhad na to, kam se bude byznys přesouvat.“
„Myslíte pana Dědka?“
„Jo.“
„No, tak ten bohužel momentálně leží po operaci prasklý sleziny na JIPce. Nevím, jak teď, ale ráno to s ním vůbec nevypadalo dobře.“
Simona vybuchla: „Hajzl jeden! Měla jsem to čekat!“ Začaly se jí po tvářích koulet slzy. Dlouho nebyla schopná komunikace. Věrka jí seděla u ramene a něco jí šeptala do ucha. Vacek zatím zastavil u benzinky a donesl jí i sobě teplé kafe a nějaké sladké sušenky.
Věrka mi špitla: „Já jsem tak pitomá, že jsem si ani neuvědomila, že Simča za celej den nic nejedla.“
Naprosto jsem to chápal. Jak jsem nepotřeboval spát a jíst, tak jsem občas taky zapomínal brát v potaz potřeby lidský přirozenosti.
Když se Simona nakonec přece trochu uklidnila, měl jsem dojem, že se v ní něco zlomilo. „Myšák“ použila to jméno zcela vědomě a s důrazem „říkal, že snad nechá dát Paterovi taky nakládačku, že vás navedl na ty betonáře. Řekl ,taky´! Mělo mi to dojít, že už to udělal a komu. Dědek nikdy nikomu neublížil, podle mě věděl, že je v oběhu zas nějaký svinstvo, jinak by do ničeho zbytečně nerejpal, ví, že v tom jede spousta lidí, co za nic nemůžou.“
„Nevyčítejte si to, stejně byste nic nezařídila, stalo se to včera v noci. Spíš to je moje vina, měl jsem nechat na pana Dědka hlídat, aspoň na chvíli. Jenže moc nemám lidi. Z Prahy se to všechno hrozně blbě koordinuje.“ povzdechl rezignovaně. „Myslíte, že to udělá?“
„S tím Paterou?“
Vacek kývl, „mohl bych ho vzít do vazby, kdyby to bylo bezpečnější.“
„Nevím.“ Simona vypadala, že se zas rozbrečí.
Věrka si sedla před ní: „No tak, vzchop se! Přece něco víš.“
„Myšák nikomu nedává o fous informace víc, než je potřeba. Já opravdu nevím, odkud se to teď organizuje,“ pokračovala s tíhou v hlase, vypadalo to, jako by vlastně odpovídala Věrce.
„Lízler,“ napověděl jsem.
Simona to asi zaregistrovala, začala váhavě. „Možná…“
„Lízler,“ zopakoval jsem.
Vacek vyčkával.
„Jen mě tak napadlo, možná to je blbost. Táta tohle dělal často. Když potřeboval zjistit, co kdo napráskal policajtům nebo chtěl někoho donutit spolupracovat, tak na něj poslal pár chlapů, aby mu rozbili hubu. Poprvé jsem to zaregistrovala, když to tehdy udělal Vářovi a donutil ho pro nás vařit a kontrolovat kvalitu dodávek.“
„Profesoru Varvařovskému?“
„Jo, on tehdy se taky měnil dodavatel, taky na nějaký Poláky, a Vářa to tehdy nějak spontánně zanalyzoval, že to je svinstvo, a navedl na to tehdy právě Dědka.“
„Tak o téhle akci vím, jen tu roli pana Varvařovského v tom jsem neznal. Teď je to celé daleko pochopitelnější.“ Vacek kýval hlavou.
Simona zatím pokračovala: „Přemejšlím, koho na takovouhle práci mohl vytahnout Myšák, když nemůže použít Macháně. A napadl mě Lízler a Javůrek. Šli chvíli sedět, protože je táta poslal na někoho z magistrátu a nevěděl, že má nějakýho hodně vlivnýho strejdu. A policajti to tehdy zrovna měli dost neprůstřelně zdokumentovaný, no prostě přes všechnu snahu to ututlat Lízler s Javůrkem skončili v base. Ale už to je nějakou dobu, tak si říkám, jestli už nejsou venku. Nevim, možná to je blbost.“
„To není, to vypadá jako dobrá stopa a hlavně se dá snadno ověřit, jestli jsou ještě ve výkonu trestu.“
Zamyšlená Simona upila kafe a ještě tak váhavě podotkla. „Javůrek moc chytrej nebyl, fakt spíš jen bouchač a vždycky v závěsu za Lízlerem. Ale Lízler byl dost schopnej a byl taky hodně na prachy – tomu stačilo zaplatit a šlo všechno. Dokážu si představit, že by zvládnul i to znovurozjetí byznysu, fakt nebyl hloupej. Rozhodně chytřejší než Macháň.“
„Uvidíme, tohle určitě ověřím.“
Konverzace chvíli zadrhla.
Vacek začal: „Vím, že vás můžu požadavkem na další spolupráci dovézt do problémů. Nic z toho, co mi řeknete, nehodlám použít někde oficiálně. To by nedopadlo dobře.“
„Pokud by Macháň zpíval, jakože si myslím, že bude, tak se v tom velmi pravděpodobně vykoupu taky a když už u toho soudu budu, tak už to asi bude jedno.“
V Simoně se to opravdu muselo definitivně zlomit. Blbý bylo, že pokud by měl Krízl jen nepatrné zdání, že by Simona mohla svědčit u soudu, tak mi přišla pravděpodobnost, že by se toho soudu dožila, naprosto mizivá. Za Vářovu smrt sice nemohl, ale byl jsem si dost jistej, že když by mu mělo prasknout krytí, tak s vraždou váhat nebude.
Vacek přešel k něčemu konkrétnějšímu: „Nenapadlo by vás, čím přimět vašeho manžela nebo pana Macháně, aby nám sdělili jméno té spojky na policii?“
„Macháň ho nezná, žije v domnění, že je ředitel zeměkoule. Manžel má velmi pravděpodobně tušení, ale jistě to neví. Jako spojka jsem v poslední době fungovala já.“
„Trochu mě to překvapuje, že vám zůstala taková role.“ Trochu váhavě přidal: „Podle toho, co jsem se dozvěděl od těch dvou pánů, tak jsem měl dojem, že vás za moc relevantního hráče nepovažují.“
„To tak vymyslel ještě táta, možná aby mi dal trochu páku na ty chlapi, věděl, že jednou bez něj budu v dost blbý pozici. A taky věděl, že stejně vím, že to jde přes Myšáka. Na tuhle komunikaci měl sice otec informační embargo i před rodinou, ale já jsem Myšáka velmi dobře znala už ze školy a věděla jsem o tom, že je to vlastně dost blízké příbuzenstvo. A když Myšák začal pracovat na policii, tak to bylo naprosto jasný. Oficiálně mě táta do toho zapojil až nedlouho před smrtí, kdy mi dal i ty kódy do toho trezoru. No a Myšákovi to takhle vyhovovalo, potřeboval bejt mimo. Vzhledem k tomu, že už nepotřebuje ovlivňovat Macháně, tak už mě teď nepotřebuje. Takže trochu doufám, že si chvíli nevšimne, že jsem zmizela.“
Tak mi Simona definitivně potvrdila, co jsem si poslední dobou o situaci myslel. O to nebezpečnější to celé pro ni je. Krízl ví velmi přesně, že jedinej, kdo ho může doopravdy prásknout, je ona. A na základě tohohle přiznání by ji asi mohl Vacek sebrat, aspoň by byla pro Krízla mimo dosah. Jen jsem si to řekl, tak mi došlo, že ne na dlouho, jen do chvíle, než by si Krízl zjistil, koho má ve vazební věznici podplatit. A že by na to přišel, o tom jsem nepochyboval.
Vacek mlčel, asi doufal, že v tom Simona jede o dost méně.
Simona pokračovala, asi odhadovala tok Vackových myšlenek dost podobně jako já. „Jestli si jednou půjdu za něco sednout, tak je to za výběr svejch chlapů. Největší omyl života byl hned ten první. Když jsem na gymplu začala chodit s Myšákem, obě rodiny byly nadšený. Rozešli jsme se ve zlým ještě před maturitou, fakt ošklivej rozchod, není to hodnej člověk. Pak už se to se mnou táhlo. Vávru jsem si vzala, protože když jsem doma rezolutně řekla, že si Myšáka nevezmu za žádných okolností, prostě nikdy, tak mě dal táta dohromady s Vávrou. Já v tu chvíli vůbec neřešila, koho si beru, byla jsem celá šťastná, že si nemusím brát Myšáka.“ Simona se trochu zarazila, bylo vidět, že o tom nemluví ráda. „Možná, kdybych mohla mít děti, že by to nebylo až tak špatný manželství, ale většinu let to drželo jen na tom, že otec sepsal tu předmanželskou smlouvu tak, že z ní Vávra kvůli penězům nikdy nevycouvá. Ale aspoň se oproti Myšákovi chová trochu slušně.“ Znovu se trochu odmlčela a už nevypadala smutně spíš naštvaně. „A Macháň! To jsem byla fakt pitomá. Jak táta stárnul, tak se začali stahovat týpci, co si mysleli, že to po něm vezmou. A tehdy jsem se nechala zbaňat Macháněm, lichotilo mi, že o mě má zájem o tolik mladší chlap – a on si jen chtěl pojistil pozici tím, že mi vlez do postele. Byla jsem fakt blbá.“
Vacek mlčel.
Po chvíli Simona koukla na hodinky.
„Máte pravdu, měli bychom vyrazit.“
Po cestě Vacek začal: „Věděl jsem, že to je celý hodně sofistikovaný, ale doufal jsem, že to nakonec skrz pana Vávru nebo pana Macháně nějak dotahneme. Napadá vás, jak si, použiju váš termín, Myšák zařizuje komunikaci s někým dalším, kdo mu to teď vede?“
„Jako jak by třeba komunikoval s tím Lízlerem?“
„Ano.“
„Starej mobil bez GPS, hromada SIM karet a sms zprávy,“ řekla Simona automaticky. „Taky jsem vám volala ze SIM karty, kterou už víckrát nepoužiju.“
„Tak jo, jednoduchý to opravdu nebude.“
Sednul jsem si před Vacka a spustil jsem. „To musí bejt dost spotřeba těch SIMek. Obešel bych s fotkou Krízla všechny trafiky. Hlavně ještě před tím, než sebereš Lízlera.“
Vacek se nadechl. „Uvidíme. Moc děkuju za informace, třeba z toho něco bude.“ Minuli ceduli Praha. „Vypadá to, že ten váš spoj stihneme.
„Takže mě neseberete?“
„Uvidíme, co všechno nám sdělí pan Macháň.“
„Až manžel zjistí, že máte ten archiv, tak bude dost pravděpodobně něco padat i z něj. Tím jsem mu fakt nepomohla, bude tam vidět, proč s ním většina lidí tak ochotně spolupracovala.“
„To je možné, ale budu se vás snažit zatím držet spíš mimo. Do vazby bych vás bral spíš jen z bezpečnostních důvovů v případě, že bych rozjel nějakou konkrétní akci na toho pana Myšáka. A budu si držet dost odstup, tak s tím počítejte. Pokud by se něco dořešovalo, tak to velmi pravděpodobně s vámi nebudu řešit osobně.“
„Chápu, čím méně kontaktů, tím líp.“
Když Vacek Simonu vysazoval na Černým mostě, tak ještě řekl. „Možná tu SIMku, co jsme přes ni komunikovali, přece jen nevyhazujte. Nechám si vás sledovat. Dejte to do mobilu, co má GPS, a pokud byste se necítila bezpečně, tak ten mobil jen zapněte. Nic víc.“
„Jo, díky.“
„Já děkuju,“ řekl Vacek vážně.
Simona vzala kufr a vykročila k metru. Po pár metrech se otočila: „Dostaňte to svinstvo z ulice. Prosím.“
„Budu se snažit. Nashledanou.“
Věrka zase šla za Simonou, která už opět nabírala do breku.
Tak jsem se vydal zpátky za Jednookým Janem a Krízlem.