43. Duchařina - Karel

„Čau Dědku!“
Pavel se namáhavě natočil za hlasem. „Karle? Co tu děláš? Snad ještě nejsem na pitevně.“
„No teda, co říkali tady kolegové, tak tomu moc nechybělo. A to mi teda vážně nedělej, úplně stačilo, že jsem musel pitvat Honzu.“
„Kde se tu bereš?“
„Volal mi nějakej Vacek z Prahy, že tě mám prohlídnout, že ta tvoje nehoda je odepsaná, jako že jsi jen zkolaboval, ale že se mu to nezdá, že si myslí, že ti někdo dal nakládačku. Takže to chce zdokumentovat. Znáš ho?“
„Trochu.“
„Tuhle se stavoval u nás na baráku a vyžádal si Honzuv pitevní protokol, no a sekretářky mu daly originál s mejma ručně psanejma vzteklejma poznámkama, že po mně Krízl chtěl, abych to napsal jako infarkt. Si to představ, kolik let už šéfuje vraždám a na pitevně nikdy nebyl. A když už jednou přijde, tak mi vykládá, že jsem blbej a nepoznám úraz elektrickým proudem. Debil. No a když to ten Vacek četl, tak se prej začal nahlas smát a že se mnou chce mluvit. No, tak jsme si celkem pěkně pokecali a máš mě tady na obhlídku.“
Začal se rozhlížet po sestřičkách, aby mu s Pavlem trochu pomohly.
„Počkej!“ zarazil ho Pavel dost rázně, „potřebuju, abys mi něco zařídil.“
„Řízek? Na to zapomeň, tak za tejden nejdřív, když budeš hodnej!“
„Počkej,“ řekl Pavel unaveně, „jak se mnou začnete hejbat, tak obratem odpadnu.“ Namáhavě pokračoval: „Moc si nepamatuju, ale… Myslím, že jsem tam viděl Lízlera.“
„Lízler, Lízler, to mi něco říká. Jo, Lízler a Javůrek, to jsem tehdy dělal posudky, že někoho pěkně zboulovali. To jste tehdy dělali s Honzou, viď?“
„Jo,“ kývl Pavel. „Čekal na mě před domem… s baseballovkou.“ Pavel mluvil pomalu, občas se zámlkami. „Chvíli jsem jezdil okolo. Jestli nezmizí… Aspoň myslím… Myslim, že jsem ho vyfotil… ale nevim.“ Musel se chvíli vydýchat. „Mohl bys poslat Vacka do auta? Je tam foťák, vedle pod sedadlem.“ Máchl pravou rukou do prostoru. Pak povzdechl. „Fakt nevim. Třeba se mi to jen zdálo. Víš, přísahal bych, že… že jsem viděl Honzu s naší Věrkou… tady vedle u postele,“ kouknul na Karla rozpačitě, „ale stahnout fotky… to by stálo za to.“
„Jasně, vyřídim. Hele, nemám mu zrovna zavolat?“
Pavel jen unaveně kývl.
Karel Motyčka vytočil číslo a Vacek to hned vzal. Chvilku se domlouvali. Pak to Karel přepnul na hlasitý odposlech.
„Dobrý den, pane Dědek. Chci se vám omluvit, tohle jsem měl předvídat.“ začal Vacek
„Není proč… s tímhle rizikem… žiju celej život,“ odpověděl pomalu Pavel.
„Slyším, jak jste unavenej. Tak půjdu rovnou k věci, neměl byste tip, kam se mohlo přesunout hlavní sídlo toho drogového podniku?“
Pavel se zamyslel: „V postranní uličce u nádraží... Nepamatuju si číslo… je to proti tomu domu hrůzy.“ Kouknul na Karla.
Ten zapřemýšlel. „Dům hrůzy? Myslíš to, jak tam přežívají ti bezdomovci?“
Pavel kývl.
Karel pokračoval: „Já asi vím, co myslíš, naproti tomu zrovna něco opravujou, natíraj fasádu na růžovo, je to ono?.“
Pavel zase znaveně kývl.
„Tak Pavel říká, že jo. Tak až domluvíme, otevřu v mobilu mapy a pošlu vám adresu.“
„Tak díky. A jen ještě, pane Dědek, Lízlera si velmi pravděpodobně pamatujete dobře. Už je venku z výkonu trestu a pohybuje se v Hradci. Tak moc děkuju a ať je vám brzo líp!“

Pavla po dohodě s ošetřujícím lékařem nejdřív trochu nadopovali analgetikama, a pak Karel přesně nafotil a zdokumentoval jednu každou modřinu. S tolika otisky baseballové pálky to už nikdo nebude moci prohlásit za náhodný kolaps chorého starce. Ještě se mu nezdálo Pavlovo předloktí a pár žeber, tak si domluvil ještě nějaký rentgeny, protože některý zlomeniny na těch příjmových ještě nemusely být vidět.

„Dědku jeden starej, bláznivej. Už bys měl vědět, do čeho nemáš strkat nos. Ale abys věděl, tak ten řízek ti donesu, za tenhle tělocvik si ho fakt zasloužíš. Slibuju,“ řekl Karel nad totálně vyčerpaným usínajícím a velmi pravděpodobně nevnímajícím Pavlem.