41. Duchařina - Další dostaveníčko

Seděli jsme mlčky s Věrkou na mezičce a koukali, jak se probouzí ráno. Už jsem se pomalu zvedal, že budu muset jít kouknout, co dělá Krízl, když se objevil Bibinka a hlásil další dostaveníčko. Řekl jsem Věrce, kam mizím.
„Můžu jít taky?“ reagovala obratem, evidentně se jí nechtělo zpátky na JIPku za tátou (a jak jsem pochopil ani za mámou na hřbitov).
„Pojď. Kdyby se něco dělo s Pavlem, tak to budeme vědět.“
U Datlíku na obvyklém místě seděla zamyšlená Simona. Věrka byla trochu překvapená, když ji poznala: „Simču znám! Chodila o dvě třídy výš než my s Vářou, ale na balet jsme chodily společně, pro děcka v gympláckým věku už byla jen jedna skupina. To byla hrozně fajn holka, děsně dobrá na jazyky.“
Víc jsme probrat nestačili, protože dorazil Krízl a připojili se k nám i k Bibinka s Jednookým Janem.
„Čau, tak už seš zpátky. Tak povídej, co se dělo. Mluvil s tebou ten Vacek?“ Krízl šel rovnou k věci.
„Vezl nás domů z Prahy,“ odpověděla Simona.
„Nás?“ netrpělivě jí skočil do řeči.
„Mě a Pateru.“
„Takže Vávra s Macháněm zůstali ve vazbě?“
„Jo,“ kývla Simona. „Vacek nám to vykládal cestou. Ještě říkal, že ani já ani Patera z toho nejsme úplně venku, že Macháň svaluje vinu za všechno na všechny strany, tak že nám nemůže zaručit, že se to ještě nějak neotočí.“
„Že vám to nemůže zaručit? To vám jako vykládal? A vezl vás osobně až domů?“ nechápal Krízl.
„Byl velice slušnej.“
„Hele, to není samo sebou. Co mi neříkáš?“ štěkl ostře.
„Hele, jsem pěkně utahaná, co kdybys mě nechal mluvit a neryl furt do mě?“ oplatila mu Simona. Asi chtěla odpovědět podobně tvrdě, ale znělo to spíš jen velmi unaveně.
Vedle mne tiše ucedila Věrka: „Myšák Krysák byl vždycky hajzl. Nechápu, jak s ním mohla Simča chodit.“
„Tak mluv,“ zavelel Krízl skoro beze změny tónu.
„Cestou se ptal Patera na Patrika. To je ten, co s Vářou chvíli vařil, asi ho sebrali taky, nevím, kde se tam vzal.“
„Blbej by na to byl dost, měl jsem dojem, žes říkala, že je teď sjetej furt.“
„No, vypadá to, že i mluví z cesty. Prej tvrdil, že ví, kde je přesně Vářa zabetonovanej v základech toho parkovacího domu.“
„To nemůže vědět, to dělal Macháň s velmi velkoryse podplaceným šéfem těch betonářů, maximálně to ví ještě Patera, co hlídal, aby je někdo nevyrušil. A ten nebude, doufám, tak blbej, aby to někde vykládal, šel by si sednout taky.“
„Že mu to prej Vářa sám říkal, kde je,“ kroutila Simona hlavou. „No a na to Patera říkal, že ho to nepřekvapuje, že teď poslední dobou v rámci svých drogových úletů Patrik furt vypadal, jako by si s Vářou povídal. No, Vacek na to, že je mu jasný, v jakým je Patrik stavu, že ho dali někam na detox, ale že je Vářa nezvěstnej a že vzhledem k vybavení tý laboratoře v kasárnách mu to nepřijde jako nereálnej scénář a že úplně neví, co si s tou informací má počít.“
„Nemůže jen tak rozbagrovat jednu z nejdražších investic města za posledních pár let!“
„No, vzal nás v Hradci nejdřív do těch kasáren. A řekl, že si všiml Paterovy reakce na Macháňův výstřel během toho zatýkání.“
„Macháň zas střílel? To je debil. A Patera je ze všeho podělanej.“
„Nech mě domluvit. Vzal nás do toho skládku za laborkou – byla tam díra ve zdi a pod tím na zemi kus vydrhnutej Savem. Úplně se mi z toho udělalo špatně. Tam ho musel sejmout.“
Krízl protočil panenky: „Víš to dávno a byl to jen další feťák, jen o trochu užitečnější třeba ten Patrik, tak nehysterči.“
Věrka se rozčilila: „Vářa není žádnej ,další feťák´, je to univerzitní profesor!“
Simona asi byla na Krízlovy invektivy zvyklá, protože to nijak nekomentovala, jen pokračovala: „A zeptal se Patery, jestli slyšel dva výstřely nebo jen jeden.“
„To jako před tebou jako svědkem?“
„Jo. Ukázal na tu díru ve zdi a řekl, že jedna kulka je evidentně pryč a že pokud nebyly ty výstřely aspoň dva, tak že by do toho kopání Váři nešel, protože by neměl porovnání s Macháňovou zbraní a stejně by za to tedy Macháně velmi pravděpodobně nedostal, takže by to nemělo cenu se do toho pouštět. A že by tím bláznícího Patrika jen zbytečně dostal do problémů.“
„Tak to jo,“ ucedil Krízl jedovatě: „Na uchránění debilního feťáka od dalšího obvinění, na to Patera jistě zabral.“
„No – jo, ale řekl to kulantně, že od vojny nikdy neslyšel víc než jeden výstřel najednou. Nicméně ještě říkal, že o tom nic moc neví, ale že si ti betonáři stěžovali, že dělaj víc papírů než betonování.“
„Takže navedl Vacka na tu stavební dokumentaci, já mu snad taky nechám rozbít hubu.“ Krízl začínal bejt pěkně vzeklej.
„Popravdě myslím, že by na to Vacek přišel i bez Patery. Vůbec není blbej,“ povzdechla rezignovaně Simona.
Vytočenej Krízl se zvednul a šel to trochu rozdejchat. Nakonec se vrátil a shrnul to: „No hele, zas taková katastrofa to není. Kromě Macháně by to na nikoho jinýho dopady mít nemělo. A možná by i bylo líp, když by si Macháň šel sednout opravdu na dlouho. Sedět bude tak jako tak.“ Obrátil se znovu na Simonu: „A oficiální výslechy? Doufám, žes ve vlastním zájmu držela hubu.“
Simona pokrčila rameny. „Ostatní – teda jako mimo Vacka – byli spíš neškodní. Prostě jsem mlčela a nic nekomentovala.“
„Takže na policajtský vazby nepřišli?“
Simona se nad tím chvíli pozastavila: „Cestou domů Vacek říkal, že na ten zátah skočili dřív, než měli v plánu, protože ten polskej pervitin je hrozně variabilně nadávkovanej, že to brali z ulice a byly tam násobný rozdíly v množství účinný látky. Nevím, něco mi na tom, jak to říkal, nesedělo, znělo to tak, jakože si je vědom, že to tu nesestřelil celý.“
„Ale konkrétního tedy nemá určitě nic a na obnovení dodávek už se pracuje,“ samolibě okomentoval Krízl.
„Pořád z toho Polska?“ zeptala se vyděšeně Simona.
„A kde myslíš, že by se to takhle rychle dalo znova sehnat?“
„On si to variabilní množství účinný látky určitě nevymyslel, Michale, když kvůli tomu posunul čas zátahu. A nám nemá tu kvalitu kdo zkontrolovat a laborku na to už taky nemáme. Tohle může skončit děsným průšvihem!“
„Kromě nás to bere ta Ostrava a podle mne i půl Polska, zas takovej průšvih to bejt nemůže.“
„Já nevím, ta variabilita je podle mě dána tím, že to sváží do nějakého překladiště ze spousty malých varen. A na tak velkou zásobovací oblast bude určitě i několik překladišť – Macháň to dohadoval s šéfama v Krakově, ale vozí se to z překladiště ve Wroclawi. Pochybuju, že k nám chodí to stejný jako do Ostravy.“
„Dovedeš to zařídit líp? Nedovedeš, tak do toho nekecej.“
Tohle Věrku vytočilo úplně. „Co si ten debil o sobě myslí! Dyť má Simča pravdu! Simčo, řekni mu něco, Simčo!“
Simona pobledla ještě víc, nepřítomně hleděla přímo na Věrku, nedokázal jsem odhadnout, jestli ji viděla nebo ne.
Zamrznutí konverzace si Krízl vyložil trochu jinak. Zeptal se ledově: „Je ještě něco, o čem jsi mi neřekla?“
Simoně zatrnulo, o tomhle se jí opravdu mluvit nechtělo: „No,“ začala váhavě, „jak k nám ráno vlítli domů, tak nás vyhodili z domu a většina jich zas odjela. Vacek se pak za chvíli vrátil a prošel dům. Nebyl tam snad ani deset minut a přišel si pro mě, že chce otevřít tátův trezor. Fakt nechápu, jak to mohl najít bez plánů, bez všeho.“ Odmlčela se, fakt se jí nechtělo pokračovat.
Krízl na ni nevěřícně zíral. „Tys mu ten kód dala?!“
Simona jen kývla.
Krízl začal nekontrolovatelně ječet, jako kdyby mu bylo jedno, jestli je někdo uslyší, nebo ne. „Jak můžeš bejt tak pitomá!“
Proud nadávek pokračoval. Věrka naštvatně poposedávala: „To je takovej hajzl!“
Když Krízl dospěl k větě: „Jestli si to neuvědomuješ, tak tě klidně můžu odstřihnout od všech prachů. Sama by sis nevydělala ani na slanou vodu,“ tak se Věrka zvedla a sedla si přímo naproti Simoně.
„Simčo, tys tohohle debila přeci dokázala utřít vždycky. Pamatuješ, jaks mu tehdy ve čtvrťáku dala kopačky? Tenkrát tě vytočilo, že zařídil, aby jedna chytrá holka od vás ze třídy nedostala doporučení na vejšku. Tehdys´ řekla, že s ním nechceš nic mít. Tak ho teď pošli do prčic taky! Dyť máš fildu ne? Se svejma znalostma jazyků se uživíš kdekoliv. Podle mě bys našla třeba někde i učitelský místo s bytem, jen to obtelefonovat, nebo obfejzbukovat, nebo jak se to teď dělá. To zvládneš! Vykašli se na něj! Všechno zvládneš, jen když budeš mít od tohohle hajzla pokoj!“
Krízl se ještě chvíli vztekal, pak kouknul na hodinky, otočil se na Simonu, místo pozdravu řekl: „Krávo pitomá!“ A odešel.
„Komu říkáš krávo, ty hajzle!“ štěkla za ním Věrka a dál něco povídala Simoně.

Šel jsem vysvětlovat Jednookému Janovi, o co tady vlastně šlo. Dost jsem se toho obával, nicméně zcela zbytečně. Jakmile Jan pochopil, že Krízl je nejen šéfem místních „lapků“, ale taky místním oficiálním vykonavatelem práva, tak už jsem toho moc vysvětlovat nemusel.
Simona se zvedla a šla zpátky do Roudničky. Kupodivu zdaleka nevypadala tak sklesle, jak bych čekal.
Věrka se rozhodla, že jde se Simonou, tak jsem se rozloučil s Bibinkou a vypravil se s Jednookým Janem na další sledovačku Krízla.