1. Duchařina - bezduchý prolog

Prohrábl jsem přihrádku v autě a vypadlo na mne jen pár obalů od sušenek. Povzdechl jsem si, kde jsou ty časy, kdy mi na sledovačku dělala máma svačiny. Vždycky jsme se zhádali kolem čaje – já jsem chtěl hořkej a ona mi vždycky udělala s citrónem, že jinak ta termoska nejde umejt. Ach jo, teď už se s ní ani nepohádám. Teď by se mi teplej čaj hodil, v prořáchanejch botách je mi zima už teď. Z úvah, jestli si ze svého současného rozpočtu můžu dovolit nový boty, mne vytrhl Pavel.
„Čau Honzo“, usadil se na sedadle spolujezdce, až se auto zhouplo. „Zatim nic, co?“
„Nic. Seš si jistej, že jsme na správným místě?“ Pavel byl bejvalej policajt s téměř neomezenejma znalostma místní drogový scény, určitě nejlíp informovanej zdroj široko daleko, ale na největší varnu v okolí mi tohle místo přímo v centru Hradce přišlo fakt dost nepravděpodobný.
„Jistej si nejsem, ale jen se na to koukni. Starý nepoužívaný kasárna a hnedka vedle se staví ten parkovací dům. Tam se nějakej ten odběr elektriky navíc ztratí raz dva.“ Odmlčel se. „Kromě toho tu už několik týdnů obcházím okolo a párkrát jsem zachytil, jak se uprostřed noci na pár hodin rozsvítilo v suterénu, podle mě tam maj i pěstírnu. Starej Kulhánek to často míval takhle dohromady. Bohužel vůbec nevím, kdo tomu šéfuje teď, co zaklepal bačkorama.“ Začal vybalovat svoji svačinu.
Asi má pravdu jako vždycky: „No, koukal jsem, kdo staví to parkování, a nic mi divnýho nepřišlo. Ale podle šéfa, respektive nějakýho jeho kámoše z magistrátu, údajně na zastupitelstvu tu stavbu nejvíc prosazoval ten pošuk Vávra.“
„Kulhánkův zeťák? To sedí.“ Pavel se souhlasně zakousnul do chlebu se řízkem. On snad nikdy nejedl nic jinýho. Hodil po mně pohled: „Hele, že ty nemáš sváču?“
„Stavoval jsem se za mámou a pak už měli zavřeno,“ odvětil jsem mrzutě.
„Sim tě, tajdle za rohem V Kopečku bude určitě něco otevřenýho. Kebab nebo pizzerka, tam toho je. Tak si tam zběhni, já tě kdyžtak prozvonim, kdyby se něco dělo.“
Jen jsem zabručel: „Drahý.“
„Jak jako: ,drahý‘?“ Napodobovat moje bručení mu jde dobře, s tim mě vytáčel ještě v době, kdy jsme byli parťáci, ale zarazil se, jemu věci vždycky docházely pěkně rychle: „Co máš s mámou? Je v pořádku?“
Tak přesně o tomhle jsem se bavit nechtěl. „Je v tom spešl důchoďáku pro demence. V tom za Hvězdou.“
„Ach jo. To se to muselo dost zhoršit. Ještě někdy na podzim jsem se s ní bavil celkem normálně.“
„Já vím, měla radost, žes jí přišel popřát. Ty narozky v říjnu byly poslední „normální“ věc, co jsme zvládli. Na začátku listopadu málem podpálila byt, tak jsem musel zustat doma, no a šéf mi nakonec přes nějaký svý konexe zařídil ten důchoďák, protože jinak jsou na to strašně dlouhý čekací doby.“ Odmlčel jsem se. „Když to vidim zpětně, děsně jsem to podcenil, už dlouho to nebyla jen zapomětlivost.“
„Šéfik tě potřebuje v práci, proto se tak stará,“ utrousil jedovatě.
„Co tam je, tak je úplně mimo, buď jen leží a kouká, nebo sice komunikuje, ale stejně mě nepoznává.“
Zahrabal v kabele a vytahnul druhej chleba s řízkem a podával mi ho.
„Nemužu ti to zbaštit, máš na to beztak napočítanej inzulín.“
„Nevotravuj a ber! Zase chytrej jak rádio. To je snad moje věc! Když seš hladovej, tak se s tebou nedá vydržet.“ Pěkně jsem ho vytočil, tak si ještě rejpnul do mý holky: „Andrea ti beztak taky dala kopačky, co?“
Jo, tohle mu šlo vždycky dokonale, zase se stoprocentně trefil. Beze slova jsem si vzal nabízený jídlo.
„Tam to prej je docela dobrý, myslím za tou Hvězdou, že se tam vo lidi fakt staraj. Kdo mi to teď nedávno vykládal?“ pokračoval už zase v klidu. On byl se změnama nálad vždycky jak prskavka. „Jo a taky říkal, že to tam je drahý jak sviňa, tak už chápu, že počítáš i prachy za svačinu.“
„Nemohli bychom se bavit o něčem jiným?“ procedil jsem mezi zuby. I když už jsem v tu dobu musel uznat, že ten řízek je vážně dobrej. „Ani jsi mi neřekl, co tě tak zaujalo na tom ztraceným profesorovi Varvařovským.“ Pavel už byl leta v důchodu a málokdy se ozval kvůli nějakýmu případu. „Já jsem zatím u něj na žádný drogový konexe nenarazil a vypadá jako fakt vědecká kapacita, takovou publikační aktivitu prej na fakultě nikdo jinej nemá. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy vařil pro Kulhánka, natož že by to dělal ještě teď, pomalu mu táhne na padesátku.“
Pomalu stlačil do kuličky alobal z dojedeného chleba a řekl: „Byl to spolužák naší Věrky.“
Málem mi zaskočilo. O své dceři Pavel nikdy nemluvil. Někdy v devadesátkách se náhodně na diskotéce předávkovala extází. Když jsem nastupoval na oddělení, tak už měl Pavel za sebou rozvod, protialkoholní léčení a jediný drive jeho života byla posedlost drogovým podsvětím. Cokoliv se týkalo jeho dcery bylo naprosto absolutně tabu.
Rozšrouboval termosku a nalil si čaj. „Myslím, že spolu tenkrát chodili, ale to nevim, o tom se s pubertální dcerou bavit nedá. Na tu diskotéku Věrku tehdy asi vytáhl on. Určitě byl v tý partičce, co tam tehdy šla. Tenkrát se tam sjeli všichni, nějaká blbá várka extáze, skončil tehdy ve špitále celej klub, většina z nich se z toho tenkrát vylízala.“
Jeho Věrka a další čtyři ne. Pavel dopil čaj z víčka od termosky a složil ruce do klína. Po chvíli se sebral a pokračoval: „Už tehdy na gymplu to byl totální blázen do chemie, vyhrál nějaký olympiády a tak. Když se tohle stalo, tak už byl na vejšce, taky ho to tehdy dost složilo, vypadalo to, že skončí jako smažka, ale nějak se sebral, dodělal školu a šel na postgraduál a tak. Ale vždycky už byl divnej. Geniální, ale divnej. “
„Je fakt, že dobrat se od jeho kolegů něčeho rozumnýho o jeho životě bylo takřka nemožný,“ navázal jsem obezřetně. „Nikomu nevadilo, že nedorazil učit, přišlo mi, jak kdyby to u něho bylo skoro normální. Zmizení nahlásil až po týdnu jeho šéf, že je divný, že neposlal nějakej důležitej článek do časopisu. Žádná rodina, žádná partnerka, totální samotář. Prostě jsem na mrtvým bodě, vůbec nemám tušení, co se mu mohlo stát.“
Pavel kýval hlavou, ale vypadal, jak kdyby mne ani neposlouchal, jen prostě pokračoval: „Věrka si občas nosila z rande růži. A já jsem takhle jednou přišel na hřbitov a našel jsem na jejím hrobě podobnou. Na stuze bylo jméno klubu v Zámostí a pytlík s jednou tabletkou. Dal jsem to na analýzu a okamžitě mi z laborky volali, že to je děsnej sajrajt, že se s tím zas někdo otráví. Tak jsem tehdy vymohl razii v tom klubu – všichni si mysleli, že jsem se totálně zbláznil. Vlítli jsme tam a byly toho tam tuny, všechno ten sajrajt.“
Tak tuhle příhodu už jsem si pamatoval, hromada zabavenýho pervitinu, ale nikoho se tehdy za to zašít nepodařilo.
Pavel zatím pokračoval: „První, kdo mne napadl, byl právě Jindra Varvařovskej. Ta růže, víš?“ Otočil se ke mně. „Tak jsem si na něj začal dávat pozor. Tou dobou vařil v jedný prázdný hale na Slezským předměstí. Pěkně ráno na fakultu, odpoledne šlofík a přes noc šichta pro Kulhánka. Táhnul to takhle kolik měsíců, než si Kulhánek našel novej zdroj perníku.“
„Že jsme ho nikdy nesebrali?“
„Je to jen malá ryba. A hlavně jsem věděl, že dokud vaří on, tak že bude ten matroš aspoň kvalitní. A taky jsem nikdy nepřišel na to, proč to dělal. Určitě ne pro prachy – viděls jeho byt? Nemá fakt nic. Kulhánek ho musel mít něčim v hrsti. A že ho za ty roky nikdy nesebral nikdo jinej? On je fakt geniální, nedělá žádný chyby. Totálně nenápadnej.“ Začal se pochechtávat. „Jednou jsme ho málem sebrali. Nahrál scénku totální smažky na tvýho současnýho šéfíka. Jako že hledá občanku, vypadal, že u toho pořád usíná. Jen co se na vteřinu přesunula pozornost někam jinam, tak byl v prachu.“
Nahrát scénku na mýho šéfa moc lidí nezvládne, to musel bejt fakt profík.
„A fakt si myslíš, že vaří furt?“
„Za Kulhánka určitě. Vždycky, když mu vypadnul jinej zdroj. Těžko říct, co je teď, když nevíme, kdo tomu teď šéfuje. Ale čekal bych že jo, velký ryby se požerou, ale ty malý zůstávaj, znáš to.“ Koukl, že mám taky dojedeno a zeptal se: „Nechceš taky čaj?“
Než jsem stačil zareagovat, tak se něco mihlo kolem plotu. Pavel sáhnul po dalekohledu a zašklebil se: „Tak teď už si jistej jsem, že jsme na správným místě. Malý ryby zůstávaj. Ten pajdavej dědek je Patera. Ten dělá Kulhánkovic klanu hlídače, co pamatuju. Toho mladýho neznám. Ty jo?“
„Já taky ne, vypadá docela na bouchače, ten by někde figurovat mohl, kouknu se po něčem, až budu v práci.“ Cvaknul jsem si pár fotek mobilem.
Patera odemkl branku do stavebního areálu a oba šli směrem k sousední staré budově kasáren. Bylo vidět, jak se v přízemí rozsvítilo.
Přestala mi bejt zima. „Jdem se tam kouknout?“
„Vopatrně, Honzo, vopatrně.“