Vracíme se zpět k Honzovi a Lídě (opustili jsme je v kapitole 15 ). Lída zmínila spiritismus a že by o něm něco mohla vědět Olinka z porodnice (to byla kapitola 14).
Pokus o splnění hororovité kapitoly – tj. patří k tomu všechna možná i nemožná varování…
Po debatě s Lídou jsem si zalezl vysoko do větví starého dubu u řeky, nechal se houpat větrem a přemejšlel. Přemejšlel jsem dlouho. Vycházelo mi z toho všeho, že jediná možnost, jak ovlivnit svět živých, je regulérně začít strašit a do toho se mi tedy opravdu nechtělo.
Pořád jsem se vracel k té Lídině poznámce, že kdysi fungoval spiritismus. Obešel jsem kartářky a jiné osoby zabývající se esoterikou, co jsem o nich po městě věděl, ale výsledek z toho nebyl žádnej, ani si mne nevšimly. Jen u kartářky z Pražskýho předměstí jsem trochu nabyl dojmu, že mě vnímá, ale nakonec to nechal bejt, sice o mě věděla, ale byla jen vyděšená a nevypadalo to, že by se s ní dalo nějak komunikovat.
Tak jsem se vrátil zase k Olince. Nevěděl jsem proč, ale do komunikace s ní se mi nějak nechtělo. Už to, že Lída považovala za podstatné tam jít se mnou, se mi zdálo divné. Ale nakonec jsem se rozhodl to přece jen zkusit.
Když jsme byli s Lídou na cestě k porodnici, uslyšeli jsme hrozivý řev, až celá budova se otřásla.
„Asi jsme nevybrali dobrou dobu,“ řekla Lída stísněně.
„To byla Olinka?“ překvapeně jsem se zeptal.
Lída kývla hlavou a vyletěla do výše posledního patra, odkud to vypadalo, že šel ten řev. Když jsem ji následoval a nahlédl dovnitř, uviděl jsem hromadu vyděšeně pobíhajících zdravotníků kolem potetované letargické mladé rodičky a bezvládného tělíčka nedonošeného miminka. V rohu jsem uviděl ducha s děťátkem v náručí. To byla jistě Olinka – vypadala, že zuří. Tiskla dítko k sobě a vztekle křičela: „Copak se nikdo nebude starat o nechtěňátka?!“
„Tak od tohohle nechci znát podrobnosti,“ otřásla se Lída a zamířila na pole za nemocnicí.
Šel jsem za ní, sednul jsem si na tu „naši“ mezičku a čekal, jestli za mnou Lída přijde. Šlo mi hlavou spousta věcí. Zemřelo dítě? To je tragický, ale mi přijde spíš ke smutku než ke vzteku, tak proč takováhle reakce? Byla ta matka feťačka, nebo se mi to jen zdálo? Nechápal jsem to.
Mezitím od nemocnice letěla Olinka s děťátkem, minula Lídu a pokračovala přes pole dál dozadu do Třebše. Nedalo mi to a zpovzdálí jsem ji následoval. Najednou se kousek od křížku v Třebši objevila spousta duchů, mezi nimi i spousta kostlivců. Schoval jsem se ve větvích lípy, co rostla u křížku, a sledoval tu činu. Vzteklý křik, divoký rej, kosti vlající ve vzduchu, vše se vynořovalo jak ze sna. Jediné, co jsem viděl ostře byla zuřivě lítající Olinka a děťátko jen tak vlající ve víru toho všeho.
Seděl jsem na větvi, jak přikovanej. Postupně jako by ubývalo vzteku v tom reji. Nakonec jsem viděl, jak to děťátko lítá samo mezi hordou strašidel a směje se.
Olinka ho tam nechala a vracela se zpátky. Vyletěla blízko k mému úkrytu a křikla na mne: „Zase nějakej, co si myslí, že změní svět živejch?! Se na to poďvej – stejně je to všechno zbytečný.“
Obkroužila několikrát strom dokola a pak už mírněji odletěla zpátky k nemocnici.
Ještě hodnou dobu jsem nebyl schopnej tu lípu opustit, i když už byl okolo zase klid.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit