17. Duchařina - Ferdinand

Ferdinand se nahlas rozesmál. „Teda děda říkal, že jste třída. Měl pravdu.“
Lidi se trochu ohlíželi, tak se zvedl se a došel objednat to kafe.
Vrátil se už klidnější. „Trochu mi to dělá starosti. Jestli mi tu s každým vydrží krytí tak dlouho jako s váma, tak jsem dost v troubě.“
Pavla tyhle řeči moc neoslovily. „Co kdybys to vybalil,“ řekl odměřeně.
„Nahoře se jim zdá, že si tu místní mafiáni někoho u nás platěj. Že se tu za poslední dobu toho zametlo pod koberec nějak moc. Nejen ten Varvařovskej a ta vaše nehoda s Čermákem. Vlastně bylo původně v plánu, že pojedu řešit nějaký machinace se zakázkama na magistrátu, protože na něčem podobným už jsem dělal v Praze. Pak když se uvolnilo místo po Čermákovi na vraždách, tak jsem po něm „jako“ skočil, že tu mám holku a nějaký příbuzný.
Nástup se podařil asi celkem nenápadně. Čerstvě se řešila nová vražda naštěstí nesouvisející s tímhle vším, takže byl fofr a celkem jsem zapadl.
Ale nemůžu se k ničemu pořádnýmu dobrat. Krízl sedí na dokumentech jak slepice na vejcích. Jediný, k čemu se dohrabu mám přes svýho šéfa z Prahy. K Varvařovskýmu jsou nějaký poznámky, co ještě psal Čermák, mnoho toho není, ale k věci.“
Pavel kejval hlavou, že to bylo Honzovo obvyklý.
„A dokumentace k tý vaší nehodě s Čermákem je nedostupná úplně, ani do systému to není zadaný. Jenže nikdo okolo toho nic dělat nebude, protože by bylo vidět, že po nich jdeme.“
„A co Eva? Sbalit takovouhle hodnou holku, co má navíc špatný zkušenosti s chlapama. To ti přijde v pořádku?“
„Jak jste přišel na špatný zkušenosti s chlapama?“ zaraženě se zeptal Ferdinand.
„Na první pohled na to nevypadá, ale tak jak se hýbe, ty její kila jsou i svaly, kam chodíte na společný tréninky – nějaký bojový umění, ne?“
Ferdinand kývl trochu překvapeně: „Zapsal jsem se do stejnýho klubu, když jsem sem přišel, ale to přece nic neznamená.“
„Nejčastější důvod, proč se mladý holky na tohle dávaj, teda pokud je do toho nenastrkali trochu bojovým uměním trhlý rodiče od malinka, je nějaká blbá zkušenost s někým fyzicky zdatnějším.“
„No,“ zamyslel se, „v tomhle byste asi taky mohl mít taky pravdu.“ Povzdechl si a nervózně míchal kafe. „Eva mi dělá starosti. To byl nápad mýho šéfa, když to ještě vypadalo, že se pujdu hrabat do papírů na magistrát. Na Varvařovskýho bylo nasazeno nápadně málo lidí, tak šéf říkal, že by to možná mohlo souviset, no a jak jsme se probírali lidma z jeho okolí, tak na nás vypadla Eva – je původně taky z Prahy a měla zrovna inzerát na nějaký internetový seznamce. Tak šéf na to, že nejlepší krytí je nabalit holku, co má trochu něco s případem, že se pak nikdo nediví, co se na věci vyptávám. A že kdybych ji sbalil ještě v Praze, že by to bylo úplně dokonalý. Nechal jsem inzerát inzerátem a jako náhodou se s ní seznámil nějakým konzertě, kam šla s kámoškama.“ Vzhlédl k Pavlovi. „Opravdu mi to dělá starost – Eva je super holka, snad nikdy jsem si s nikým tolik nerozuměl, jenže jí nemůžu nic říct. Viděl jste ji sám, co na srdci, to na jazyku – tohle by mý krytí nevydrželo.“
„Tak s ní chodíš na tréninky a na oběd a seš rád, že po tobě nechce nic víc.“
„Kdyby jen to! Kdybyste viděl, jak báječně si rozumí s dědou.“ Odvrátil hlavu a dál míchal to studený kafe. „Až teď jsem to pochopil, proč je ráda, že na to nespěchám. Já jsem fakt asi blbej.“
Pavel v klidu dopil zbytek kafe. „Tak jo, hochu,“ narovnal se, „dneska už jsme asi po časovým limitu tvýho oběda, tak jestli chceš nějaký informace, tak musíme vymyslet nějakou další schůzku.“