Nic nebude jako dřív

Souhrn: Obyvatelé Kelly se potýkají s následky vzpoury proti místní vojenské posádce a vojáci místo, aby pořádně pátrali po posledním vzbouřenci, který se skrývá v pašeráckých skrýších na pobřeží, raději šikanují všechny ostatní.
Varování: Obsahuje násilí, smrt, sexuální násilí, vulgární výrazy. A radši sem hodím, že to je tak 15+. Zas je to dlouhý.
Poznámka: Příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je zcela náhodná. Místopis je taktéž fiktivní. Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní verzi irštiny. Za beta-read děkuji veveričce. 

Sotva znatelnou, zvířaty vyšlapanou pěšinkou, která vedla od vsi k pahorku, kráčela žena zahalená do pleteného šátku z hrubé vlny. Vlasy pod čepcem splihly deštěm a v očích upřených k hnědým metlám vřesu měla prázdný výraz, za kterým se skrývalo tolik bolesti, kolik není možné pojmenovat slovy. Chudá obecní pastvina byla neobvykle ztichlá.
Na půl cesty k pahorku žena vzhlédla. Místo houfu dětí, který by hlídal kozy a ovce vyhnané na pastvu, zahlédla jen dvojici vojáků ve vybledlých červených kabátech. Na mušketách měli nasazené bodáky. Zastoupili jí cestu.
„Přišlas‘ za manžílkem, couro?“ spustil první.
Kathleen Ryanová udělala krok stranou. Očima sklouzla ke starému pokroucenému dubu na pahorku. Vítr chrastil uschlým listím. Z větví se ozývalo vraní krákání. Na tělech čtyř oběšenců se už podepsal čas i lačné zobáky vran a krkavců. Lebky měli holé. Prázdné oční důlky mrtvě zíraly ke vsi. Závan větru přinesl nasládlý zápach rozkladu. Nedokázala odvrátit zrak.
„Anebo snad za náma?“ přidal se druhý. Za hadím úsměškem se nebezpečně blýskla prořídlá řada zubů. Ukročil jejím směrem.
Kathleen udělala ještě jeden krok stranou. Voják kopíroval její pohyb.
„Prosím vás...“ hlesla. „Dovolte mi ho pohřbít.“
Sepjala ruce v prosebném gestu. Nemožnost se s mužem řádně rozloučit drásala duši na kusy víc, než pohled na jeho pomalu rozkládající se tělo visící na pahorku pro výstrahu všem, kdo by snad jen kouskem mysli zatoužili po tom obrátit svá slova nebo činy proti králi a jeho pohůnkům.
Voják se drsně zasmál. Popadl ji za paži.
„A co za to, holubičko?“
Naklonil se k ní tak blízko, že skoro mohla cítit jeho dech. Odvrátila hlavu. Úkosem vzhlédla k tělu svého muže. Bylo znetvořené k nepoznání. Nohy zkameněly a odvaha ji opustila. Srdce v hrudi bilo jako splašené ptáče.
„Ne, prosím…“ hlesla, ale na větší odpor se nezmohla, když vojákova ruka zašátrala po jejím živůtku. Jeho kumpán s lačným pohledem a křivým šklebem ve tváři zjizvené od neštovic, přistoupil o krok blíž. Chtěla křičet a volat o pomoc, ale hlas jí skomíral v hrdle ochromeném strachem.
„To by stačilo!“ rázná slova pročísla vzduch. Nenechavá hrubá dlaň se stáhla a sevření povolilo. Pouhá přítomnost faráře O‘Dowda přiměla oba vojáky ustoupit. Nepřestávali však na Kathleen napůl zlostně, napůl dychtivě zahlížet.
„Caitlín, neublížili vám?“ starostlivý hlas k ní pronikal jako z dálky. Stále se nedokázala ani pohnout. Cítila, jak se jí třesou kolena. Teprve když ji vzal farář oparně za ruku, nepatrně zavrtěla hlavou.
„Pojďte. Odvedu vás domů. Neměla byste chodit sama.“
Následovala faráře poslušně jako jehně. Věděla to. Od toho černého dne, kdy do vsi vtrhli vojáci, nic nebylo jako dřív. Muže jí pověsili. Dům i kovárna lehly popelem, stejně jako tesařova dílna. Kolem domků obcházel strach. Ženské nechodily samy vyprat k potoku nebo pro vodu k prameništi. Děti nevyháněly brav na obecní pastvinu. Každý si zvířata i drůbež držel doma v obavě, aby je vojáci nesebrali tak, jako odvedli kovářovu krávu i ovce.
„Já chtěla jen…“ vzlykla. Byla tak hloupá. Jak si mohla myslet, že by vojáci mohli mít v sobě byť jen ždibec slitování? Nebyli pro ně lidské bytosti. Věděla, co udělali Aoife. Stalo se to jen pár dní po tom všem. Děvče poslala matka pro vodu. Vrátila se s vědrem prázdným, tvářemi napuchlými, krvavými rty a roztrženou spodničkou. Bránila se. Tak ji zbili. Od té doby z domku nevyšla. Šuškalo se, že se samou hanbou zbláznila.
„Trpělivost, Caitlín. Pohřbíme je. Až přijde čas.“
Farářův laskavý, rozvážný hlas konejšil. Nekonečnou bolest ani pocit hlubokého studu však utišit nedokázal. Dovedl ji k domku Bridget Connolyové, kde i s dětmi nalezla útočiště. Kráčela mátožně jako bez duše. Teprve když ji starší žena sevřela v náručí, rozplakala se.
Mladý Michael, její nejstarší syn, při pohledu na matku zkřivil tvář zlostí a pokusil se ze stísněné, zšeřelé sednice vyběhnout ven. Farář O‘Dowd ho však zadržel.
„Zůstaň raději doma.“
„Pusťte!“ ohradil se chlapec nečekaně zprudka.
„Pusťte mě. Zabiju je!“ křičel ve spravedlivém hněvu čtrnácti let, ale farář ho držel pevně.
„Msta nikomu nic dobrého nikdy nepřinesla, chlapče. Ty se teď musíš postarat o matku. A o sourozence. Oni tě potřebují živého.“
Farář na chlapce mluvil klidným, rozvážným hlasem, který však nepřipouštěl žádný odpor, a držel ho, dokud nával zloby neuhasl a Michael krátce nepřikývl. Ještě naposledy nasupeně popotáhl, ale zkrotle se vrátil do sednice. Netroufl si farářovi odporovat, ačkoliv stále němě tiskl pěsti.

Na cestě vedoucí od Carricku se objevila postava hubeného mládence v hnědém kabátě, tmavých punčochách a trojrohém klobouku. Na první pohled působil upravenějším dojmem než většina chlapců z Kelly a vypadal jako měšťanský synek. Kráčel rozmoklou silnicí svižným krokem, chvílemi popoběhl. Tváře měl červené od větru i od spěchu.
 Dvojice vojáků, která nervózně postávala na kraji vsi, zbystřila a zastoupila mládenci cestu. Mladík zvolnil a nakonec zastavil. Sledoval vojáky s obezřetným výrazem a nedůvěřivě zamířil k protějšímu kraji cesty ve snaze se hlídce vyhnout.
„Kampak, mladej?“ uhodil na něj první z vojáků a udělal krok stranou, aby je mládenec nemohl obejít.
„Nesu dopis,“ odpověděl mládenec a snažil se, aby zněl co nejrozhodněji.
„Tak dopis? To povídej holubům!“ zasmál se drsně druhý.
Chlapec nepatrně couvl.
„Je to pravda! Dopis pro pana faráře. Pan Larkin se bude hněvat, když ho nedoručím,“ spustil, až mu hlas nervózně přeskakoval a očima těkal z jednoho vojáka na druhého. Nechtěl se s nimi pouštět do křížku. Po městě se už se rozkřiklo, co se stalo s poručíkem Hewlettem a deseti muži z jeho hlídky, i to, jak vojáci zatočili s bandou vzbouřených venkovanů, kteří je měli na svědomí. Dým z vypáleného Crumlinu byl vidět a cítit na míle daleko. Stejný strach měl však i z pana Larkina, kdyby dopis, který mu svěřil, a zaplatil mu za doručení celý šilink, nepředal adresátovi.
Vojáci si vyměnili trochu zaražený pohled. Potrápit mladého kluka z prostého pocitu nadřazenosti jim přinášelo jisté uspokojení i ujištění o vlastní síle. Velmi dobře věděli, jak dopadli jejich druzi u brodu na kilmorské silnici, a obyvatelé Kelly pořád měli proti hlídkám početní převahu. Dokázali si spočítat, že jediné, co ty zatracené venkovany drží na uzdě, je strach, a že ten strach je potřeba neustále vytrvale přiživovat, jako když se přikládá do kamen, jinak by jim také mohli bodnout kudlu do žeber nebo podřezat krky. Zvlášť když se pořád po kraji potloukal jeden z vrahů, kterého se stále nepodařilo vypátrat. Výhrůžky, rány a bití nebyly nic platné. Místní zarputile mlčeli a tvrdili, že o Patricku Donnoughovi z Crumlinu nic nevědí.
Jméno vážené osoby však přece jen na vojáky nakonec zapůsobilo. Panu Larkinovi patřila v Carricku banka a kdyby se k němu doneslo, že si na jeho poslíčkovi vylévali zlost, jistě by si neváhal stěžovat přímo kapitánu Fitzgeraldovi, a ten by pak ranami bičem rozhodně nešetřil. Vždycky se snažil být s místní honorací za dobře.
„No tak upaluj,“ zavrčel voják a i se svým druhem ustoupili poslíčkovi z cesty.
Kluk na nic nečekal a rozeběhl se rozmoklou cestou dál.
Faráře O‘Dowda doběhl skoro před Zubatou. Hospoda, stejně jako naprostá většina stavení, měla zavřené okenice a působila nepřirozeně zamlklým, takřka mrtvým dojmem. Zevnitř se nelinul hovor ani falešné popěvky štamgastů. Na zápraží se slepice nepřehrabovaly ve vlhké půdě.
„Velebný pane!“ zavolal poslíček a farář se zvolna otočil. Vrásčitou tvář měl plnou starostí. Prohlížel si poslíčka letitýma očima.
„Mám pro vás dopis, velebný pane. Od pana Larkina z Carricku,“ vychrlil ze sebe mládenec, z kapsy u kabátu vylovil psaní s docela obyčejnou voskovou pečetí a podal ho farářovi.
Ten si dopis vzal a dlouze si ho prohlížel. Nepříliš úhledné písmo připomínající muří nožky mu nebylo povědomé. Pana Larkina samozřejmě znal z doslechu, ale osobně se s ním snad nikdy nesetkal. Neměl nejmenší ponětí, co by mu mohl psát. Přesto dopis schoval do náprsní kapsy. Poděkoval mládenci za doručení a dal mu drobnou minci za splněnou službu.
Chlapec potěšeně blýskl zuby, uctivě se rozloučil a než se farář nadál, rozeběhl se cestou zpět.
Farář se za ním díval, dokud nezmizel za posledními domky, a vydal se k domovu. Šel pomalu a opíral se o vycházkovou hůl. S blížící se zimou ho začínaly zlobit klouby. Zašel do domku, přiložil do krbu cihličku vysušené rašeliny, přisunul si svícen na kraj stolu, posadil se do křesla a rozlomil pečeť.
Dopis byl datovaný skoro před třemi týdny v Carricku v hostinci u Modré růže. Farář sklouzl pohledem na konec listu. Mládenec tvrdil, že dopis posílá pan Larkin, bankéř, iniciály F.D. však patřily někomu docela jinému.
Viděl Frances Doylovou toho osudného dne. Přijela s vojáky. Seděla na svojí tmavé kobyle, oblečená do bílé vesty a kabátu z tmavomodrého sukna s bílými klopami a dvěma řadami lesklých knoflíků a s tváří nehybnou, jako by kolem sebe vystavěla nepřekonatelnou hradbu. Připomínala spíš sochu vytesanou z kamene nebo stín bouřkového mraku než to zvláštní, nemluvné, ale pracovité a dobrosrdečné děvče, za kterým běhaly děti ze vsi pro kus sýra nebo špeku. Viděl, jak z ramene strhla pušku a vystřelila, když se Rob Ryan se smyčkou kolem krku pomalu dusil. Tehdy a vlastně pořád byl asi jediný, kdo si doopravdy uvědomoval, že v tom činu nebyla zvůle nebo nenávist, ale milosrdenství.
Pustil se do čtení. Muří, neučesaný rukopis byl plný škrtanců a neobratných sousloví. Nevysvětlovala důvody, neprosila o odpuštění, přesto ve strohých větách bez kudrlinek četl zoufalství ztraceného člověka. Na samém konci dopisu připojila věcnou poznámku. U pana Larkina v Carricku zanechala slušný obnos peněz z dědictví po otci, ze kterého bude faráři každoročně vyplacená jistá část. Následovala instrukce, že má částku rozdělit mezi rodiny, které přišly o střechu nad hlavou.
Odložil list na vyšívaný ubrus. Ustaraně si promnul čelo. Nikdy ho skutečně nenapadlo, jak je oproti svým sousedům doopravdy bohatá. Nikdy to nedávala na odiv. Žila v rodném domku u cesty na pobřeží skromně, stejně jako před lety její matka. Se jměním, které mu dávala k dispozici, si mohla jistě dovolit honosnější bydlení než rybářskou chajdu na konci světa. I sluhu nebo děvečku by pohodlně zaplatila. Přesto se půldruhého roku starala sama. Starala se o houf slepic a o kozu a na zahrádce za domem se snažila z chudé podmáčené půdy vypěstovat alespoň pár brambor a bulev tuřínu, jako všichni. Teď se ho vzdala. Neptal se proč. Svitla mu naděje, že ti, kteří přišli o přístřeší i živobytí, možná přežijí zimu i ty další. Zaplašil nutkavou otázku, kam to děvče s jizvou na tváři i šrámy na duši vítr odvál. Nikdy nebylo v jeho silách jí pomoci. Musel se postarat o ty, kterým pomoci mohl.

Seamus O‘Neill se krčil za nízkou kamennou zídkou. Na prsou tiskl malý balíček zabalený do hrubého plátna. Srdce mu ještě pořád bušilo jako splašené vzrušením i strachem z odhalení, jak se kradl ze vsi širokou oklikou přes vřesoviště tak, aby se vyhnul vojákům slídícím mezi staveními. Drobné ledové kapky deště štípaly na tvářích a nutily ho mhouřit oči. Rozcuchané, tmavé, zvlhlé vlasy mu zplihle rámovaly pobledlý, ještě téměř chlapecký obličej. Panovala téměř dokonalá tma. Mezi těžkými mraky neprobleskl ani srpek měsíce ani hvězdy. Neviděl ani mihotavou bludičku lucerny vojáků na hlídce. Snad se mu opravdu podařilo uniknout jejich pozornosti.
Natáhl krk a vykoukl zpoza zídky ke carrickské silnici. Ztrácela se ve tmě. Potom se zhluboka nadechl, schoval balíček pod kabát, zídku přelezl a několika chvatnými skoky vozovou cestu překonal, než se opět skrčil těsně u hlodášového houští. Přikrčený se plížil podél hustých keřů, jejichž trny ho protivně chytaly za kabát i nohavice, dokud neucítil, jak se houští náhle rozvolnilo. Naposledy se ostražitě rozhlédl, jestli ho skutečně nikdo nesledoval, a vklouzl do úzkého trnitého tunelu. Teprve tam si troufl napřímit se. Protáhl se úzkým průchodem, když se trní rozestoupilo, a před Seamusem se otevřel hřeben útesu porostlý nízkou trávou. Příkrou kozí stezkou se pustil k pobřeží. Pomalu našlapoval, špičkou botky šátral a hledal co nejjistější oporu na kluzkých, dešti ohlazených kamenech. Několikrát se smekl a dlaní se zabořil do bláta. Zarputile tiskl rty, aby nevykřikl leknutím a nezaklel.
V místech, kde stezka ústila na pobřeží, se pustil kamenitým předpolím útesu. Znal na pobřeží každý kámen. Od útlého dětství ve skalách s ostatními chlapci ze vsi vykrádal hnízda mořských ptáků. Šel víc po paměti, než by po cestě ve tmě pátral očima. Dlaní šátral po vlhké, chladné skále. Netrvalo dlouho, když našel, co hledal.
Úzká skulina v hladkém kameni. Byla příliš malá a úzká na to, aby se jí protáhlo dítě, natož dospělý, ale jako skrýš pro nevelký balíček stačila. Seamus se rozhlédl, ale neviděl a neslyšel nic než hučení příboje. Zpod kabátu vytáhl balíček a strčil ho do škvíry. Tu zaskládal několika kameny, aby raneček, ve kterém se skrýval kus kozího sýra, obilné placky a několik slanečků, nevyslídila liška nebo racci dřív, než si pro ně bude moci Patrick Donnough přijít.
Manžel Seamusovy starší sestry Mary se už tři týdny skrýval. Utekl tu noc, než do Crumlinu vtrhli vojáci. Ptali se po něm. Místo syna se jim vydal otec. Zastřelili ho. Mladý Patrick se dobrý týden neukázal. Mysleli (a trochu také doufali), že už ho nikdy neuvidí. Ale pak asi po týdnu zaklepal uprostřed noci na dveře Ferguse O‘Neilla se slovy, že chce vidět ženu a synka. Byl hubený a špinavý.
Nezeptali se, kde se celou dobu schovával, že unikl pozornosti vojenských hlídek, které pročesávaly celé široké okolí od Kilmore až ke spáleništi, které zbylo z Crumlinu, i od pobřeží až k úpatí kopců ve vnitrozemí. Čím míň věděli, tím lépe pro ně i pro Patricka.
Fergus zetě vyprovodil pěkně zostra. Hrozil mu, že jestli se k domku ještě někdy přiblíží, ztluče ho jako psa.
Seamus nevěděl, co mezi jeho otcem a švagrem padlo později, ale od té doby do smluvené skrýše na pobřeží nosili to málo z vlastních zásob, co si mohli dovolit postrádat. Střídali se. Nikdy nešli dva dny po sobě ani ob den a pokaždé volili jinou cestu pro případ, že by potkali vojáky, kteří v Kelly hlídkovali dnem i nocí a udržovali mezi místními neustálý pocit strachu a ohrožení.

Domů se Seamus vracel oklikou. Když se však ze tmy vynořily černé obrysy doškových střech, místo, aby pokračoval dál přes vřesoviště, zamířil přímo k nim. Několikrát se opatrně zastavil a rozhlédl, jestli neuvidí hlídku, ale zdálo se, že vzduch je čistý. Proplížil se až k hospodě U Zubatý a potom se mezi stíny přikradl k sousední chalupě. Ve vsi panovalo přízračné ticho. Sehnul se a z bláta na cestě sebral několik drobných oblázků. Hodil je na zavřenou okenici. Kamínky zachrastily o dřevo. Když se hodnou chvíli nic nedělo, hodil na okenici ještě dva valounky a zahvízdal, jako když zapípá ptáče na hnízdě.
Za několik zdánlivě nekonečných okamžiků se ozval tlumený šramot a cupitání bosých nohou. Okenice se pootevřela, že by dovnitř sotva mohl prostrčit prsty.
„Běž pryč, Seámusi!“ ozval se dívčí rozmrzelý šepot.
„Chtěl jsem tě jen vidět, Saoirse. Proč se mnou nemluvíš?“ zeptal se a zněl skoro zoufale. Byly doby, kdy neminul den, aby si nevyměnili alespoň rozverný úsměv nebo letmý dotek, aby nikdo neviděl, a nevymýšleli, jak si utrhnout chvíli o samotě. Jenže pak se všechno zvrtlo. Kováře Ryana a tesaře Fitzpatrika i jeho jediného syna pověsili za vzpouru proti králi, domy jim vypálili, a od té doby se Saoirse na Seamuse sotva podívala.
„Tobě tátu nezabili! Stejně je to vaše vina!“ utrhla se na něj. Potom přivřela okenici docela potichu, aby nikoho nevzbudila a ještě si nevykoledovala kázání od matky nebo tety Sloanové, ale přece dostatečně výmluvně.
Seamus svěsil hlavu. Nejraději by se hájil, že on do vsi vojáky nepřivolal. Ani jeho táta. Ale nikdo by ho stejně neposlouchal. Pomyslel si, že Saoirse je taky pěkná nána pitomá, když těm řečem věří, a zklamaně se chtěl vydat k domovu. Nestačil se však ani otočit, když ho kdosi hrubě drapl za rameno.
„Heleme se holoubka? Na kohos‘ tu vrkal, smrade?“ zasyčel mu vojákův hlas do ucha.
„Pusťte mě! Nic sem neudělal!“ pokusil se ze sevření vyškubnout, ale voják ho držel pevně.
„Mluv pořádně, zmetku!“ přisadil si druhý a nevybíravě ho udeřil pěstí do břicha, až zaskučel.
„No tak? Mluv! Snad ne na tu tesařovu couru?“ pokračoval ve výslechu první a druhou rukou ho popadl za vlasy.
Seamus cítil, jak se v něm vaří krev. Mezi chlapci ze vsi nikdy nebyl za rváče, ale vědomí, že se voják naváží do Saoirse, v něm probudila vzdor.
„Není to žádná coura!“ rozkřikl se na vojáky.
Jeho bojovnost umlčel nemilosrdný kopanec.
„Ale ale, štěně se nám vzteká,“ zasmál se mu drsně první voják do ucha.
„A kdepak se schovává ten hajzl Donnough?“
Seamus vyděšeně polkl. Co když se mu nepodařilo ze vsi vyplížit nepozorovaně? Co když ho sledovali?
„Nikoho. Takovýho. Neznám!“ zasípal.
„My ho stejně najdeme. A pak ho pověsíme jako prašivýho psa. Chceš se taky houpat, smrade?“
Nevěděl, jak skončil na zemi. Ani si nebyl si jistý, jak dlouho to ve skutečnosti trvalo. Mohla to být minuta stejně jako celá věčnost. Ležel na zemi, skrčený do klubíčka s tváří zabořenou v blátě. Hlavu si snažil chránit před ranami rukama. Prskal bahno i vlastní krev, zatímco ho vojáci zasypávali dalšími a dalšími kopanci a ranami a řvali na něj, aby vstal. Když se však pokusil vyškrábat na kolena, opět ho srazili k zemi. Nakonec zůstal nehybně schoulený a odevzdaně čekal, až přijde konec.

Saoirse potichu přešla sednici a stulila se pod hrubou pokrývku vedle matky. Spaly na slámě v koutě sednice, zatímco celá početná rodina Brendana Sloana se tísnila na jediné posteli. Mohly být s matkou rády, že je sousedé přijali pod svou střechu, když jejich dům lehl popelem. Mnoho žen z Crumlinu šlo i s dětmi po žebrotě, protože se neměly ke komu uchýlit. Hubenýma rukama objala kolena. Urputně tiskla rty.
Zlobila se na Seamuse O‘Neilla, že jí nedá pokoj. Zlobila se i na sebe, že ho odhání. Pořád ho měla ráda, i když si to nechtěla připustit. Navzdory tomu, že všichni tvrdili, že to Fergus O‘Neill může za jejich neštěstí. Kdyby si neteř - tu prohnanou čarodějnici a královu děvku - líp hlídal, její otec, bratr, kovář Ryan i Jednooký John by ještě žili! A všichni ostatní! Nic z toho by se nestalo! Viděla ji! Přijela s vojáky. Určitě je uhranula. Jak by ji jinak mohli poslouchat? Fergus O‘Neill jí v tom měl zabránit! Měl ji zavřít kozím chlívku nebo sešvihat řemenem, aby zkrotla. Bertha O‘Donnelová to říkala. Byla to jeho vina!
Ale Seamus za nic z toho nemohl. Sliboval jí, že si ji vezme. Za hřbitovní zdí jí šeptal slůvka, která se nesluší opakovat nahlas, když rukama napůl dychtivě a napůl neohrabaně šátral pod spodničky. Nebo mohl? Zmatek vlastních myšlenek cupoval mysl i srdce na kusy. Němě se hryzala do rukávu lněné košile, aby nevzbudila spící matku, a po tvářích se jí koulely slzy, které se jí nepodařilo zadržet.
V tom se zvenčí ozval hluk a křik. Prudce se posadila.
Ve stejnou chvíli se probudil i Brendan Sloan i jeho žena Clodagh. Malý Killian vyplašeně třeštil oči do tmy.
„Vojáci...“ hlesla Saoirse vyděšeně. Potom si s hrůzou uvědomila, že třetí hlas patří Seamusovi. Pokusila se vstát, jako by mu snad mohla nějak pomoci. Nepřemýšlela o tom. Matčiny ruce ji však zadržely.
„Oni ho zabijou!“ zaúpěla.
„Všichni zůstaneme vevnitř!“ zasyčel Sloan a zavřel dveře na petlici s vírou, že vojáci se snad spokojí s tím, že se vybijí na tom, koho chytili při noční potulce, a ostatní nechají na pokoji.
„Zabijou ho...“ vzlykala Saoirse, zatímco ji matka tiskla k hrudi a hrubou, upracovanou dlaní ji vískala ve vlasech.
Niamh Fitzpatricková tušila, koho má dcera na mysli, a kabonila tvář. Prala se v ní zášť vůči celé proklaté O‘Neillově rodině s lítostí nad dceřiným zoufalstvím. Přála si, aby Fergus O‘Neill trpěl, stejně jako trpěla ona, když vojáci vlekli Iana s Cianem k osamělému dubu za vesnicí. Přála si, aby ta jejich zrzavá běhna hořela v ohni pekelném. Jenže po té se slehla zem. Nechtěla však, aby trpěla i její dcera. Její jediné přeživší dítě.
„Nemysli na něj. Jsou tu jiný,“ mumlala Niamh spíš sama k sobě, než k naříkající dceři.
Trvalo hodnou chvíli, než se Brendan odvážil přiblížit ke dveřím s lojovou svíčkou v ruce a otevřít petlici. Před domkem už panoval mrtvý klid. Opatrně otevřel dveře. Svíčku postavil na zápraží. Její mihotavý plamínek osvětloval jen nepatrný kruh. Brendan udělal krok do tmy. O Seamusovo zbité tělo málem zakopl.
Chlapec tiše zasténal.
Sehnul se k němu. Obličej měl zakrvácený a dýchal ztěžka.
„Cos tady dělal, kluku?“ zalamentoval, ačkoliv mu Seamus nebyl schopný odpovědět.
„Můžeš vstát?“ zeptal se.
Seamus jen nepatrně zavrtěl hlavou. Měl pocit, že má snad každičkou kost v těle rozlámanou na kusy. Mysl halila mlha a tupá všudypřítomná bolest.
Brendan se rozhlédl. Sám chlapce domů nedostane. Vstal, překonal těch několik kroků, co ho dělilo od Zubatý, a zabušil na dveře. Pěknou chvíli se však nic nedělo.
Sloan zabouchal znovu.
„Micheáli, otevři! To jsem já. Suáin!“
Teprve v tu chvíli mu hostinský O‘Donnel pootevřel. I je probudil hluk, ale Michael O‘Donnel se nechtěl do ničeho zaplést.
„Mladýho Ó Néilla ztloukli, musíme ho vodnýst domů,“ spustil Sloan naléhavě.
„A co mně je po něm,“ utrhl se hostinský na Sloana neochotně. Už takhle mu tržby klesly skoro na nulu. Občas si chlapi skočili pro pivo, ale nikdo se pořádně nezdržel ani nevysedával. A už vůbec nestál o to, aby mu zase vtrhli do hospody vojáci a všechno obrátili vzhůru nohama.
„Sám ho Fearghasovi nevodnesu.“
O‘Donnel ještě cosi nabroušeně zabručel, ale přece jen vyšel ven, aby Sloanovi pomohl.

Vzduch v úzké pobřežní jeskyni byl vlhký a studený. Patrick Donnough si přitáhl odřený, zašlý kabát těsněji k tělu, aby se zahřál, ale lezavý chlad se vtíravě sápal až pod košili. Měl dojem, že v té tmavé mokré díře čeká celou věčnost, ale ještě nemohl ven. Voda byla pořád příliš vysoko a čekání na vrchol odlivu se zoufale vleklo.
Skrýval se už tři týdny. Přespával v jeskyních a skulinách v útesech na pobřeží. Nikdy nezůstal v jedné déle než den nebo dva. Zima, hlad a nikdy nekončící strach z odhalení byly jeho věrnými souputníky. Tváře měl zarostlé zpustlým plnovousem a do bot mu teklo. Kuráž a odvaha, které cítil, když jim Jednooký John u Zubatý rozléval O‘Donnelovu pálenku a plamenně hlásal slova pomsty na tyranech, ho dávno opustila.
Tu noc před tím, než do Crumlinu vtrhli vojáci, měl v mlze. Byl opilý pálenkou i pocitem vlastního hrdinství. Matně si vzpomínal, že se domů vrátil uprostřed noci. Zjistil, že žena mu odešla i s dítětem. Otec ho vyprovodil se slovy, že se má pořádně schovat. Jak se dostal do pašeráckých skrýší na pobřeží, nevěděl. Vystřízlivěl, až když k němu dolehlo vzdálené zaburácení mušket a uviděl k nebi stoupat tmavý dým.
Od té doby byl jako štvaná zvěř. Přes den nemohl vystrčit nos a i v noci se třikrát ohlédl přes rameno a za každým keřem, skálou i kamennou zídkou očekával červený kabát nebo hlaveň muškety.
Konečně voda klesla. Patrick si promnul ztuhlé údy a pomalu, opatrně jako králík, když vylézá z nory, se vyplížil z jeskyně. Kradl se ve stínech mezi balvany u paty útesů. Žaludek měl stažený neustálými obavami i hladem. Poslední pořádné jídlo měl přede dvěma dny. Od té doby se mu podařilo za odlivu mezi kameny vylovit jen pár mizerných slávek. Oheň rozdělat nemohl, aby si je uvařil. Vysrkl je syrové. Potom celou noc zvracel.
Přikrčil se, když dlaní nahmatal skulinu ve skále a v ní balíček v hrubém plátně. Naposledy se ostražitě rozhlédl, vytáhl balíček, schoval ho pod kabát a kradl se zpět do svého úkrytu. Teprve tam se odvážil raneček rozbalit. Vrhl se na jídlo jako hladové divoké zvíře. Rval sousta zuby a hltal, jako by už nikdy neměl jíst. Nikdy si nemohl být jistý, kdy a jestli vůbec ve smluvené skrýši nějaké jídlo najde.

Fergus O‘Neill ještě nespal. Seděl v sednici za stolem, napůl nepřítomně štupoval punčochy a naslouchal oddechování své dcery a vrnění nemluvněte v kolébce. Do zavřených okenic jemně bubnoval déšť. Lojová svíčka už téměř dohořela. Seamus by se měl každou chvíli vrátit. Odložil vyspravenou punčochu a šel ještě přiložit jednu cihličku vysušené rašeliny do krbu, když se ozvalo zaklepání. Ve Fergusovi polekaně hrklo. Seamus by při návratu neklepal a v tuhle denní dobu už většina sousedů dávno spala. Navíc, od toho černého dne, kdy do Kelly vtrhli vojáci ho sousedé sotva pozdravili a vyhýbali se mu, jako kdyby měl prašivinu. Dobře věděl, že mu dávají vše za vinu. Nevymlouval jim to. Nehájil se. Věděl své i to, že hlavou zeď neprorazí.
Obezřetně přešel ke dveřím a přemýšlel, co bude dělat, pokud za nimi stojí vojáci. Sotva by se jim ubránil holýma rukama. Nezáleželo mu na sobě. Ale měl strach o Mary, o Seamuse i o malého vnuka spícího v kolébce. Nebyl slepý ani hluchý. Viděl a slyšel, jak se vojáci ve vsi chovají. Věděl, že pořád pátrají po jeho zeťovi. Vyptávali se, vyhrožovali ani neváhali rozdávat rány. Michaelu O‘Donnelovi vyrabovali hospodu. Ženské se bály samy jít vyprat k potoku. On sám držel ze strachu Mary doma. Pro vodu chodil on nebo Seamus. K nejbližším sousedům to bylo příliš daleko. Nechtěl, aby jeho jediná dcera skončila jako nebohá Aoife.
Pootevřel dveře na úzkou skulinu. S úlevou si odechl, když spatřil obličej Brendana Sloana. A vzápětí zbledl hrůzou, když uviděl, jak s Michaelem O‘Donnelem mezi sebou nesou bezvládné Seamusovo tělo. Ozvalo se tiché vrznutí a tiché kroky bosých nohou.
„Táto, co se stalo?“ hlesla Mary. Přes dlouhou lněnou košili měla přehozený šál z hrubé vlny.
„Přinesli jsme ti kluka, Fearghasi,“ řekl Sloan. Nemusel dodávat, že ho zbili vojáci.
Fergus otřeseně otevřel dveře. Seamuse přenesli dovnitř. V mihotavém světle lojové svíčky vypadal strašlivě, Měl roztržený ret, okolo oka ošklivou modřinu a tváře napuchlé a špinavé od bláta i od krve. Dýchal ztěžka a zasténal, když ho pokládali na postel.
Brendan Sloan a Michael O‘Donnel se odměřeně rozloučili, zatímco Mary pohotově donesla vědro s vodou a čisté plátno a začala bratrovi otírat zakrvácený obličej.
„Nic. Jsem. Neřekl...“ sípal sotva slyšitelně.
„Máire, zůstaň u něj. Dojdu pro Bríd,“ řekl dceři Fergus zastřeným hlasem a vyšel do tmy.

Trvalo bezmála týden, než se farář O‘Dowd dostal do Carricku. Vyšel z Kelly, sotva se rozednělo. Neodcházelo se mu lehce. Věděl, že se ve městě zdrží přinejmenším do dalšího dne, a jen nerad nechával vesnici a její obyvatele opuštěné zrovna v takových časech, kdy snad každý potřeboval útěchu a laskavé slovo a vojáci se nezdráhali páchat odporné bezbožné činy jen, aby mezi lidmi udrželi strach.
V uplynulých dnech se několikrát stavoval u Ferguse O‘Neilla přeptat se na mladého Seamuse. Byl div, že ho vojáci nezabili. Tři dny nebyl ten nebohý chlapec schopen vstát z postele. Starší sestra mu starostlivě přikládala obklady z kostivalu na zbité tělo, jak jí poradila Bridget Connolyová, a modlila se ke svaté Brigitě, aby se bratr uzdravil.
Když je navštěvoval předevčírem, už chlapec vstal. Obličej měl však pořád děsivě vybarvený a mluvil s obtížemi na půl úst. Nebyl první, koho vojáci ztloukli, a farář O‘Dowd se obával, že ani zdaleka není poslední. Bál se, co se stane, když vojáci zjistí, že ve vsi schází jediná osoba, ze které měli alespoň nějaký respekt.
Nemohl však návštěvu Carricku déle odkládat. Dopis od Frances Doylové zněl naléhavě a peníze, kterých se rozhodla vzdát ve prospěch rodin, které přišly o živitele i o domovy, mohly zachránit životy.
Nepřemýšlel nad tím, co ji k tomu rozhodnutí vedlo - zda touha po odpuštění nebo černé svědomí. Už byl příliš starý a protřelý životem, aby ten dar odmítal nebo soudil člověka, který musel nevyhnutelně čelit rozhodnutí mezi špatným a ještě horším. A doufal, že se mu podaří přesvědčit ty, kterým peníze skutečně náležely, aby zahodili zášť a zatvrzelost, a přijali je. Usoudil, že nejlepší bude, když se o jejich původu nebude vůbec zmiňovat.
Kilmorskou branou v Carricku prošel až dlouho po poledni. Klouby se po letech života ve studené vlhkém domku nepříjemně ozývaly a nedovolily mu jít tak rychle jako za mlada. Opíral se o hůl a rozvážně kráčel ulicemi. Jednou či dvakrát se přeptal na cestu, a když konečně dorazil před dům pana Larkina, začaly z nebe padat těžké, mokré vločky, které se nedokázaly rozhodnout, jestli jsou spíš sněhem nebo deštěm. Zaklepal na kovové klepadlo a zůstal stát na zápraží, kde ho dům alespoň trochu chránil před tím marastem, a dlaní si promnul bolavé koleno.
Netrvalo dlouho a otevřel mu sluha v napudrované paruce a ochotně ho uvedl do domu. Uvnitř mu vzal plášť a klobouk a úslužně se zeptal, jestli si pán bude přát čaj nebo kávu a nějaké drobné občerstvení, než ho pan Larkin přijme.
Farář O‘Dowd s díky přijal a posadil se na jednu z několika čalouněných židlí, které se v hale nacházely pro případ, že by příchozí musel čekat, a sluha odkvačil. Když se po nějaké době zase objevil, nesl podnos se šálkem čaje a misku sušenek.
Farář upíjel čaj, očima bloumal po vstupní hale, ale myšlenkami byl v Kelly. Příliš mnoho rodin čekaly truchlivé Vánoce.
Když mu sluha konečně oznámil, že ho pan Larkin přijme, už měl čaj téměř dopitý. Namáhavě vstal a vydal se za ním. Hůl klapala o hladkou kamennou dlažbu a ten zvuk se pronikavě odrážel od stěn.
„Vy budete jistě O‘Dowd,“ přivítal ho pan Larkin přátelsky a nabídl faráři ruku. „Pojďte, posaďte se. Nečekal jsem vás tak brzy.“
Farář nepatrně pozvedl obočí. Dopis, který mu poslíček donesl, byl datován již před čtyřmi týdny.
Potom pan Larkin přešel rovnou k věci.
„Jistý mladý důstojník - poručík Doyle, jistě jste ho znal - tu zanechal solidní obnos a instrukce, že vám z něj mám každý rok touto dobou vyplatit určitou část. Částky jsou rozepsány zde,“ ukázal faráři další listiny.
Farář si listinu pozorně pročetl a opět si uvědomil, jakého jmění se Frances Doylová vzdala. Hned vzápětí mu došlo, jak pan Larkin Frances tituloval. Zamrkal, ale téměř okamžitě si vybavil obraz postavy v modrém kabátě s bílými klopami sedící na tmavé kobyle. Jak dlouho to děvče vedlo dvojí život? A co ji to muselo stát? Neměl na ty otázky odpovědi.
„To jsou velké částky...“ hlesl, ačkoliv si uvědomil, že když sumu rozpočítá mezi potřebné, dostane každá rodina mnohem skromnější obnos.
„To máte pravdu. Při vší úctě a jen mezi námi. Poručík byl tak trochu podivín. Kdo to kdy viděl, aby se mladý člověk v jeho věku vzdával tolika peněz? Ovšem trval na tom, a kdo jsem já, aby mu to rozmlouval?“
„A sdělil vám p-poručík, jaké má další plány?“ zeptal se farář O‘Dowd se zájmem. Nedokázal si nedělat starosti. Viděl nehybnou masku ve tváři Frances Doylové, když z ramene strhávala pušku. Viděl, že za ní se skrývá duše rozervaná na kusy.
„Je mi líto, ale žádné plány nezmiňoval.“
„Nenechal vám tady žádnou adresu?“
„Nikoliv. Ale v přístavu tehdy kotvila snad nějaká královská loď. Ale jestli na ní odplul... V každém případě jsem ho od té doby neviděl,“ pokrčil rameny pan Larkin.
Farář pokýval hlavou, a když o několik dlouhých minut později odcházel s těžkým vakem ukrytým pod šaty, čelo mu brázdily hluboké utrápené vrásky.
Věděl, že se lidi budou ptát, kde k takovým penězům přišel. Nemohl jim říct pravdu. Ne celou, a i to málo, které může přiznat, bude muset zaobalit. Znal své farníky až příliš dobře. Jen by zbytečně jitřil stále čerstvé rány, a tušil, že většina by milodar od někoho, koho všichni považují za vraha, zrádce a udavače, nepřijala.
Byli zatvrzelí a sotva jim to mohl vyčítat. Většina z nich nikdy nebyla dál než v sousední vesnici a žili zde dne na den a z roku na rok. Sotva by dokázali pochopit, že nebýt té domnělé zrady, nejspíš by mrtvých bylo mnohem víc a z Kelly by zůstalo jen spáleniště. Nepochopili by, že Frances Doylová vyměnila jména dvaceti mužů za životy všech ostatních.
Přespal v Carricku v hostinci U Tří panen a do Kelly se vrátil až druhý den v pozdním odpoledni. Před vsí se ho pokusila zadržet dvojice vojáků. Vyptávali se ho na účel cesty i na mladého Patricka Donnougha, ale použít na faráře hrubou sílu se neodvážili.
Když za hospodou u Zubatý zahýbal na pěšinu vedoucí ke kostelu, už se smrákalo. Minul svůj domek se zahrádkou s holými keříky růží. Od starého dubu na vřesovišti se ozývalo vraní krákání. Černí ptáci nedali čtyřem oběšeným nebožákům pokoje. Když jim vytrhali vlasy a lebky obrali až na kost, snažili se ostrými zobáky dostat k pomalu se rozkládající kůži a masu pod šaty. Vojáci na stráži je neodháněli.
Silou vůle odvrátil od toho neutěšeného výjevu zrak. Nebylo v jeho silách vojáky přesvědčit, aby rodinám dovolili je pohřbít. Zamířil ke kostelu. Pomodlí se a zapálí za ně svíčky. Pátou zapálí za duši Frances Doylové. Doufal, že ať už ji kroky či vítr zanesou kamkoliv, snad jednou najde klid i své místo na světě.

  V kotlíku zavěšeném v krbu bublala hustá polévka z brambor a tuřínu. Sednicí se linula silná vůně šalvěje a rozmarýnu i nespočtu dalších bylin, které visely nasušené a svázané do svazečků s trámů pod doškovou střechou. Zvenčí se ozývalo šumění deště. Bridget Connolyová s Kathleen Ryanovou, které poskytla útočiště, seděly na lavici za stolem a pletly teplé punčochy.
Obvykle by ženy při práci rozprávěly, ale Kathleen nebylo do řeči. Krčila utrápené čelo a v oči se jí leskly zadržovaným pláčem. Bridget si tak jen tiše pobrukovala známou melodii.
Klučík asi čtyřletý se popelil u matčiných sukní a v dětských ručkách zvědavě převracel klubíčko hrubé vlněné příze.
Maličký Tommy zabalený v povijanu neklidně dřímal ve velkém proutěném košíku. Kolébku se z vypálené kovárny zachránit nepodařilo. Klouček ze spánku tiše vzdychal a pokňourával. Tvářičky měl červené.
Jediná kovářova dcerka Annie nejmladšího bratra něžně konejšila drobnou dlaní, zatímco malý Patrick míchal polévku, aby se nepřichytila.
Dva starší chlapci seděli u stolu a spravovali si kabátky a vesty. Nejstarší Michael se při práci rozmrzele kabonil. Měl by se ohánět kladivem, a ne jehlou a nití. Nahlas však neremcal a pečlivě přišíval utržené knoflíky.
Mladší Robert právě zápolil s nití, která se urputně bránila navlečení do očka, když se ozvalo zaklepání.
Bridget odložila jehlice s punčochou a šla otevřít.
Na prahu stál farář O‘Dowd. Tmavý kabát měl docela promočený a z trojrohého klobouku mu crčela voda.
„Pojďte dál, velebnej pane. Dyť se nám ještě nestydnete,“ spustila energicky Bridget, a dřív než stačil pozdravit nebo cokoliv říci, už ho postrkovala ke stolu a postavila před něj vrchovatého panáka obilné pálenky.
Farář ze sebe svlékl mokrý kabát, klobouk odložil na hrubou desku stolu, poděkoval a obrátil do sebe ostrou kořalku na ráz. Přišla mu vhod.
„Přišel jsem za vámi Caitlín,“ obrátil se přímo na kovářku, když se mu do těla rozlilo teplo.
Kathleen také odložila pletení a podívala se na faráře unaveným, tázavým pohledem. Nahlas však neřekla nic.
„Tohle je pro vás a pro vaše děti,“ řekl farář a z koženého váčku vyskládal na stůl pěknou řádku zlatých a stříbrných mincí.
Obě ženy si vyměnily nevěřícný pohled. Tolik peněz dohromady ani jedna za celý život neviděly.
Kathleen opatrně zvedla jednu z mincí a obrátila ji v dlani. Kovářova rodina netrpěla nouzí a na rozdíl od mnohých mívali i krávu a dokonce statného valacha, přesto Kathleen držela zlatou guineu v ruce poprvé v životě.
„Já nic nechci! Odkud jsou vůbec ty peníze?“ odložila minci zpět, jako by byla rozžhavená, a založila nedůvěřivě ruce na prsou.
„Na tom nezáleží. Byl to dar a teď jsou vaše, Caitlín. Micheál už je dost starý. Mohl by jít do Carraigu nebo do An Clárébha do učení a třeba si časem bude moci postavit novou kovárnu.“
Farář mluvil hlubokým, klidným hlasem, ale Kathleen se stále tvářila odmítavě.
„No tak, děvče, buď rozumná. Když ne kvůli sobě, tak kvůli dětem,“ přisadila si Bridget. Konejšivě jí položila dlaň na rameno.
Kathleen odevzdaně svěsila ruce a nakonec krátce přikývla. Bridget měla pravdu. S Robovou smrtí přišli úplně o všechno - nejen o střechu nad hlavou a o živnost. Nedůvěra i poslední zbytky hrdosti musely jít stranou, jestli měli přežít zimu a na jaře se pokusit znovu postavit na vlastní nohy.
Vstala od stolu, z krbové římsy vzala prázdný kameninový hrnek, dlaní do něj peníze shrnula a opět ho odnesla zpět. Složitě hledala slova poděkování.
Farář potřásl jen hlavou. Potom s díky odmítl Bridgetino pozvání, aby se zdržel alespoň k večeři, než aby šel hned zase do té strašné sloty, nasadil si klobouk a kabát a se slovy, že ještě musí vyřídit další pochůzky, vyšel z domku ven do deště.

Kráčel mezi staveními až na samý konec vesnice. Opíral se o hůl a límec kabátu si ohrnul tak, aby ho před lijavcem, co nejlépe chránil, a obezřetně se rozhlížel. Vojáky však nikde neviděl. Snad se snažili někde schovat. Za posledními domky sešel na pěšinu vedoucí k pobřeží.
Minul opuštěný domek, kde přebývala Frances Doylová. Na zápraží lehával střapatý, ostražitý teriér, který nezapomněl důrazně ohlásit každého, kdo se na rozcestí objevil. Teď bylo zápraží podivně prázdné a tiché. Z komínu nestoupal dým. Za zavřenou okenicí se nemíhalo světlo roztopeného krbu ani plamínku lojové svíčky.
Zaklepal na dveře protějšího stavení.
Fergus O‘Neill mu otevřel téměř okamžitě a stejně jako Bridget ho zval rychle dovnitř, aby ještě více nezmokl. Sotva za nimi zapadly dveře, vzal si od faráře jeho kabát a pověsil ho přes bidlo u krbu.
Mary právě nad ohněm míchala ovesnou kaši k večeři, aby se nepřipálila, a mladý Seamus se skláněl nad kolébkou a dělal na svého maličkého synovce pitvorné obličeje, aby ho rozptýlil. Jeho vlastní tvář ještě pořád nehezky hrála všemi barvami, ale už ji nekřivil bolestí, když promluvil.
„Co vás se přivádí v týhle zatra- slotě, velebnej pane?“ zeptal se Fergus, když se farář posadil na lavici, a stejně jako Bridget mu nabídl hlt pálenky.
Farář O‘Dowd na stůl položil kožený váček s penězi.
„Tohle je pro Máire. A pro Pádraiga,“ řekl prostě.
Mary otočila hlavou, aniž by ustala v míchání. Ve tváři měla zmatený výraz.
„Peníze? Ale...“ hlesla, ale hned zase ztichla.
Fergus přešel ke stolu a posadil se na vyplétanou židli. Rty měl stažené v zachmuřené lince.
„Ty jsou od ní?“ pronesl a bylo víc strohé konstatování než otázka. Za ním se skrývala směsice hněvu a hořkosti. Jméno nahlas nevyslovil, jako by bylo samo o sobě příčinou všeho neštěstí, které jeho rodinu i celé Kelly postihlo. Od příchodu vojáků o své neteři nemluvil.
Farář krátce přikývl. Fergus O‘Neill nebyl hlupák. Vytáčky by snadno prohlédl a zapírání nebo lži byly faráři O‘Dowdovi beztak cizí.
„Neměla se sem vůbec vracet, kdyby…“ větu Fergus nedokončil. Ruku tiskl v pěst.
„Fergusi, víte, že za to, co se stalo, nenese vinu.“
Tichý smířlivý hlas pronikal skoro až do morku kostí.
„Povídá se, že zabila Roiba Ríana,“ namítl Fergus. Když do Kelly vtrhli vojáci, skrýval se i s celou rodinou ve člunu ve skrytém opuštěném zálivu. Strávili v něm dva přílivy a odlivy, než se odvážili vrátit domů. Tam je čekal bezútěšný pohled na oběšená těla na starém dubu, obviňující slova sousedů a vtíravý pocit viny. Kolikrát ho přepadly myšlenky na to, co by se stalo, kdyby Frances zadržel. Kdyby do Carricku nedojela.
„Roib Rían byl mrtvý muž dřív, než stiskla spoušť. A víte stejně dobře jako já, že nebýt Proinnseas, mrtvých by bylo mnohem víc.“
Farářova slova vnímal jen napůl. Potřásl hlavou. Věděl, že farář má pravdu. Kdyby skutečně chtěla Jednookého Johna a jeho kumpány udat, udělala by to mnohem dřív. Nečekala by s tím do chvíle, kdy už bylo pozdě na vše ostatní. Bylo však těžké si přiznat skutečnost zatvrzelosti navzdory.

Patrick Donnough se kradl mezi balvany pod útesy. Srdce mu bušilo až v krku. Dvojici vojáků na hlídce proklouzl jen o fous. Bezměsíčná noc však stála na jeho straně. Na pár kroků od obvyklé skrýše se zastavil a ostražitě se rozhlédl. Napínal uši, jestli nezaslechne sebemenší podezřelý zvuk, ale doléhalo k němu jen šumění moře. Potom umouněnou mozolnatou dlaní zašátral ve vlhké škváře ve skále. Tentokrát však balíček s kusem sýra nebo slanečkem nenahmatal. Tlumeně zaklel a ještě jednou se do škvíry natáhl v naději, že se spletl. Už skoro dva dny neměl k jídlu víc než to málo, co nasbíral na pobřeží, a útroby měl zkroucené hladem skoro k nesnesení.
„Dones‘ jsem ti pár placek,“ ozvalo se za ním, až sebou polekaně trhl.
Fergus se vynořil mezi skalisky tiše jako stín. V ruce třímal raneček z hrubého plátna.
„Zatraceně, Fearghasi, co tady, k čertu, děláš?“ ulevil si Patrick tlumeně. Tchána u skrýše neočekával. Na nabízené chlebové placky se však lačně vrhl a sousta trhal zuby jako divoké zvíře.
„Taky jsem ti donesl tohle,“ podal mu Fergus kožený váček s penězi, když Patrick Donnough konečně přestal hladově hltat.
„Peníze? Kdes k nim přišel? Všichni vědí, že nemáš ani na dluh u Zubatý,“ zavrčel podezřívavě.
Fergus jen zamítavě mávl rukou.
„Na tom nesejde. Trochu jsem se poptával U Tří panen. Z Carraigu bude do tejdne vodplouvat Fiona do Harwiche. Vem si ty peníze, seber se a vypadni!“ řekl Fergus zostra.
„A co Maire a malej?“ zeptal se Patrick. V jeho slovech znělo víc majetnické touhy než skutečného zájmu.
„Nedělej, že ti na nich záleží. Protože, kdyby jo, nikdy by ses s Jednovokým Seánem nezapletl!“ zavrčel Fergus zlostně a tvrdě popadl Patricka za rukáv.
„Máire je moje žena!“ utrhl se mladší muž na Ferguse a pokusil se mu vytrhnout.
Fergus ho však držel pevně. Druhou rukou ho čapnul za límec a přitáhl ho tak blízko, že se skoro dotýkali tvářemi a Patrick mohl slyšet Fergusův zlostně přerývaný dech.
„A moje dcera. Rozhodne se sama. A teď zmiz! Po svatý Lucii už tě tady nechci vidět,“ zavrčel. Potom Fergus Patricka zprudka odstrčil, až se zapotácel a narazil bokem do chladné vlhké skály. Vrhl na Ferguse nasupený pohled, ale nic neřekl. Popadl zbytek placek, nacpal si je pod kabát a ztratil se ve tmě.
Fergus se za nim ještě chvíli díval, než se sám vydal pěšinou zpět k domovu. Doufal, že Patrick Donnough se chopí příležitosti a skutečně na Fioně odpluje. Už pro něj nastavovali krk příliš dlouho, a čím déle v tom budou pokračovat, tím spíš je jednou vojáci odhalí. Nechtěl skončit jako Rob Ryan a Ian Fitzpatrick s oprátkou na krku. A ještě méně si takový osud přál pro vlastního syna. Ten si už pro švagra vytrpěl dost.
Když se vrátil domů Mary se Seamusem už dávno spali. Z kolébky se ozývalo tiché vrnění nemluvněte. Fergus položil mozolnatou upracovanou dlaň maličkému vnukovi na čelo a klouček se uklidnil. Nelíbila se mu představa, že by Mary se synkem odešla také. Ale jednou byla Patrickova žena. Pokud se rozhodne manžela následovat, bránit jí nemůže a nebude.

Mary vstala ráno ještě za tmy. Obstarala kozu a drůbež a vrátila se do sednice, aby nakrmila synka, který se probudil a hlasitě hlásil o svá práva, když se jí Fergus zeptal.
Mary vybalila kloučka z povijanu, povolila živůtek a přiložila si ho k prsu.
„Říkáte do Harwiche, táto?“ zeptala se, zatímco synek hltavě sál.
Fergus přikývl, nacpal si dřevěnou dýmku a připálil si ji o plamen lojové svíčky, která stála na stole. Vydatně z ní potáhl.
Mary hodnou chvíli neříkala nic. Krčila čelo a hladila synka po drobných tvářičkách.
„Půjdu s Pádraigem,“ odpověděla trochu roztřeseným hlasem, když se synek pustil, a zavinula ho do povijanu a položila ho zpět do kolébky. Hbitými prsty si utahovala šněrovačku.
„Jak myslíš, děvče,“ řekl Fergus s prázdným výrazem. Jen stěží skrýval nesouhlas i obavy. Nemohl však dceru přemlouvat. Už nebyla dítě a před lidmi i před Bohem patřila jinému muži. Do Harwiche je bude čekat dlouhá cesta a zimní oceán byl nemilosrdný.
Z chmurných myšlenek ho vytrhlo vrznutí dveří. Do sednice vešel Seamus s proutěným košem plným rašelinných cihliček. Chtěl je vyskládat do hraničky vedle krbu, aby po nočním dešti proschly, než je přiloží do krbu. Tíživé mlčení, které v sednici panovalo, ho však zarazilo v půli kroku. Odložil koš na udusanou podlahu.
„Stalo se něco?“ zeptal se a očima těkal z otce na sestru a zpět.
„Maire vodpluje s Pádraigem do Harwiche,“ zabručel Fergus. Odfoukl obláček dýmu a vstal od stolu.
Seamus ho sledoval upřeným pohledem. Potom zvedl koš, odnesl ho až ke krbu a zamyšleně začal vyskládávat cihličky rašeliny jednu vedle druhé. Už mu zbývalo posledních pár kousků, když se nečekaně ozval.
„Půjdu taky,“ řekl pevně.
Fergus se k němu otočil. Mračil se.
„To nemůžeš!“
„Proč bych nemohl? Cestu si můžu vodpracovat. Zkuste mi v tom zabránit, táto. Tady mě stejně nic nečeká!“ utrhl se Seamus na otce nečekaně odbojně.
Fergus už se chystal usadit, že dokud bydlí pod jeho střechou, bude dělat, co mu řekne, ale dřív než stačil cokoliv říct, Seamus znovu promluvil. Tentokrát smířlivěji.
„A někdo by měl na Máire dohlídnout.“
Fergus si povzdechl a potom svolil. Nesouhlasil se Seamusovým rozhodnutím. Hrozil se, že ztrácí nejen dceru, ale i syna, ale tušil, že bude usínat klidněji s vědomím, že ať už je cestou potká cokoliv, bude mít Mary bratra po boku.

Seamus šel rozmoklou cestou do vsi. Špičkou bity před sebou kopal kamínek, než zapadl do kalné bahnité kaluže. Párkrát do něj šťouchl, ale nakonec ho nechal být. Jak se blížil ke stavení Brendana Sloana, bezděky zpomaloval a ohlížel se přes rameno i do stran. Pořád cítil pachuť bahna v ústech, když ho vojáci srazili k zemi. Navíc věděl, co se o jeho rodině po vsi vykládá. Na prahu se zastavil, zhluboka se nadechl a zaklepal.
Otevřela mu Clodagh Sloanová.
„Co tu chceš, Séamusi Ó Néille?“ zeptala se a prohlížela si ho podmračeným a trochu podezřívavým pohledem.
„Já...“ zakoktal se, ale hned chytil druhý dech.
„Já jsem přišel za Saoirse,“ řekl nejpevněji, jak dovedl, a doufal, že mu moc nepřeskakuje hlas.
To už se ze sednice ozvalo hartusení Niamh Fitzpatrickové. Vdova po tesařovi nemohla synovi Ferguse O‘Neilla přijít na jméno. Už dávno tušila, že jí brousí za dcerou. Neušly jí ty její nepřítomné pohledy, když se mladý rybář ochomýtal okolo jejich zahrady. Ale po manželově popravě se její zášť ještě víc prohloubila.
„Koukej se sebrat a jít, než na tebe vezmu motyku!“ spustila na něj.
Seamus se však ani nepohnul. Sám nevěděl, kde se v něm ta odvaha v tu chvíli vzala.
„Nepůjdu, dokud si se Saoirse nepromluvím,“ řekl a díval se vdově po tesařovi zpříma o očí.
„Seš hluchej nebo blbej, kluku?! Seber se...“ hrozila Niamh Fitzpatricková a rozhlížela, co popadnout do rukou, aby svá slova podpořila pádným argumentem. Žádný zatracený O‘Neill jí za dcerou chodit nebude! Leda přes její mrtvolu!
Clodagh Sloanová však svou sousedku a přítelkyni chytila za paži.
„Tak ho nech. Ať si řekne svý. Vyprovodit ho můžeš potom,“ řekla smířlivě. Nesdílela Niamhinu zlobu.
Niamh Fitzpatricková ještě chvíli nasupeně tiskla rty, ale nakonec ustoupila ze dveří a Clodagh pozvala Seamuse dovnitř.
Seamus opatrně překročil práh. Smekl čapku a žmoulal ji v upocených dlaních. Pořád si nebyl jistý, jestli ho Fitzpatricková nestáhne z kůže za živa nebo ho nevezme po hlavě sekyrou.
„Někdo za tebou přišel,“ utrhla se Niamh na dceru, která seděla u kolovratu a spřádala česanec hrubé vlny.
Saoirse ustala s prací, odložila přadýnko a vstala ze stoličky. Dlaněmi si uhladila zástěru a trochu rozpačitě tiskla rty. Nevěděla, co si o tom všem vlastně myslet.
„Séamusi, co tu děláš?“ zeptala se zmateně a koutkem oka se ostražitě dívala na matku.
„Chci vodplout do Harwiche. Najdu si tam nějakou práci. Pojď se mnou,“ řekl Seamus. Oči napůl klopil k podlaze, ale hlas se mu nezachvěl.
V sednici nastalo ticho. Obě starší ženy si vyměnily neurčitý pohled a děvče se hned nemělo k odpovědi. Seamusova slova je dokonale zaskočila.
První se vzpamatovala Niamh a snad chtěla Seamuse vyhnat, ale Clodagh Sloanová ji zadržela dřív, než vůbec stačila cokoliv namítnout nebo mu začít spílat. Nepatrně zavrtěla hlavou a upírala na svou přítelkyni upřený pohled.
„Ať jde. Tady holku nic dobrýho stejně nečeká,“ řekla rozvážně. Za těmi slovy nebyl soucit s mladým rybářem. Mluvil z ní čistý pragmatismus. V Kelly s vojáky obcházela nejistota a s nadcházející zimou obavy z hladovění. Harwich v jejích uších zněl příslibem lepšího života.
Saoirse hleděla střídavě na matku, na Clodagh Sloanovou a na Seamuse. Rukama žmoulala zástěru i hnědou vlněnou sukni a sváděla boj sama se sebou. Jedna její půle by nejraději začala na Seamuse křičet, aby odešel, že ona s ním rozhodně nikam nepůjde a už vůbec ne bůhvíkam daleko za moře. Ta druhá by se mu nejraději hned vrhla do náruče a šla třeba na samotný konec světa. Nakonec pomalu, rozpolceně přikývla.

Kilmorskou branou prošli v předvečer svaté Lucie. Od rána vytrvale pršelo. Mary svírala maličkého synka v náručí a snažila se ho před deštěm chránit cípem šátku. Nemluvně nespokojeně plakalo. Na Patricka Donnougha, který ji držel kolem pasu, se ani nepodívala.
Seamus držel Saoirse Fitzpatrickovou z ruku, když procházeli ulicemi přístavního města. Děvče se neustále ohlíželo přes rameno. Slzy loučení už déšť dávno odplavil. Matka jí nevyčetla rozhodnutí jít s Seamusem O‘Neillem ani slovem. V jejích očích však četla hluboký nesouhlas. Stále se nemohla zbavit výčitky, že odchází z domova matčinu mlčení navzdory. Měla pocit, že ji zrazuje. Matku i mrtvého otce a bratra.
Fergus s Brendanem Sloanem doprovodili čtveřici poutníků až do přístavu. S úlevou si oddechli, když nikde neviděli červeň vojenského kabátu. Déšť je z ulic vyhnal do průjezdů, kde rozmrzele hráli vrhcáby. Skupince venkovanů v omšelých promočených šatech nikdo nevěnoval sebemenší pozornost.
„Nezapomeň. Vode dneška seš Ó Néill,“ zavrčel Fergus naposledy na Patricka Donnougha, kdyyž se zastavili na nábřeží.
Mladý muž strnule přikývl. Nezáleželo na jméně. Hlavně, že se dostane pryč. Za moře, kde ho nikdo nezná. Tam nebude psanec na útěku před zákonem. Pro všechny bude jen jedním z mnoha, co utíkají před bídou a hladem v naději, že za oceánem se jim povede lépe než v rodné zemi, kde se bída snoubí s nouzí a útlakem.
Potom se Fergus obrátil na Seamuse. Sevřel jeho paže v mozolnatých dlaních ztvrdlých roky těžké práce.
„Už je z tebe mužskej. Tak se vo ně koukej postarat. Vo všecky.“
„Spolehněte, se táto,“ přikývl Seamus. Zdálo se, jako by za těch pár dní skutečně vyrostl z hubeného rozcuchaného kluka v dospělého muže.
Fergus ho naposledy objal. Mary a maličkému udělal křížek na čelo. Nechtěl loučení víc protahovat. Už tak bodalo jako chladná ocel čepele mezi žebry. Věděl, že až nastoupí na palubu Fiony, už je nikdy neuvidí. Mohl jim jen popřát dobrý vítr, přívětivé moře, a modlit se za bezpečnou cestu a za jejich životy daleko v cizí zemi za nekonečnou šedivou dálavou oceánu.