Moje články

“Mě ne, mě ne,” vykřikl a pokusil se ztratit mezi ostatními. Tentokrát se mu to povedlo a za oběť padli jiní. Nicméně ještě nebyl konec - nikdy není konec.
“No tak, co se tak tlačíte,” okřikl ostatní jeden velikán.
“Sakra nevidíte, že se tam nedostanete,” pravil někdo jiný a sám se snažil prodrat co nejdál.
“Au, no tak,” vzdychali mnozí.
“Nechte toho postrkování, ještě se tu všichni rozdrtíte!” pronesl kdosi. “Nebo hůř...”
Ale bylo pozdě. Celý pytel se převrhl a několik křupek vypadlo. Naštvaně jsem je sebral a hodil do koše. Jejich výkřiky radosti, že budou jediní přeživší, jsem už neslyšel...

“Nazdar Pepo, co tak pozdě?”
“Ale to víš...” odpověděl nenaloženě.
“Aha,” pochopil hned Franta. “Zase tě tvoje stará nechtěla pustit."
Pepa jen zabručel a s povděkem přijal pivo.
“Na zdraví chlapi,” zvolal a napil se. Položil sklenici a vydal slastný vzdech.
Chvíli bylo ticho a pak se váhavě ozval další štamgast: “Mý starý se to taky nelíbí. Mám na ní pořádnou pifku, tak mě něco napadlo.”
Na pivním účtu byl nápis P.I.F.K.A. - pivně investigativní fotografický klub abstinentů.
“Co?” podivil se Franta. “Dyť to nedává smysl...”
“Na tom nesejde,” odpověděl Honza. “To aby nás ty ženský nevotravovali - dnes je první schůze.”

In just days the first settlers will land on Mars. However, before that comes the aerobreaking. A difficult but necessary maneuver. Their ship, the Ares, couldn’t hold enough fuel to stop itself, so they had to use Mars’s own atmosphere to slow them down. It was highly dangerous - hit the atmosphere at an angle only a few miliseconds of arc lower and burn. Hit it a bit higher, don’t decelerate enough and hurtle to certain death in the outer space.
The Ares shook and trembled violently for a while.
Suddenly, it stopped.
The approach was perfect.
The colonisation may proceed.

Ze začátku je to pěkné. Příliš teplo ale jde to. Avšak pak - na obzoru stádo slonisek. Ještě přijdu o krk. Následuje elegantní okruh, protože sledovat kam a ještě tu veškerou havěť, je opravdu náročné. Potom několik hadích esíček a trochu té liščí lstivosti. Několik z mého vlastního druhu se prosmykne kolem - taky málem moje smrt. Teď ale trochu volného prostoru - spousta havěti v dohledu, ale alespoň nějaké místo. Už jenom kousek - ale nejdřív počkat, než se převalí to stádo. Potom další kličky, ale konečně jsem zpět doma.
Teda řeknu vám, betonovou džunglí na dvou kolech, to je někdy opravdová třenice...

Byl to příjemný večer. Když se kolem rozezněl zvuk střelných zbraní, večer začal být navíc zajímavý. Pohodlně se usadil v křesle, zavřel oči a naslouchal lahodné hudbě kulometné palby a odrážejících se kulek s příměsí správně vyděšeného křiku.
Jeho nezasáhnou - je nevinným přihlížejícím.
Vstal. Pohlédl na své nohy. Skze ně viděl zbytky starožitného křesla, v němž seděl a obíral své přátele pomocí nejrůznějších fíglů a podvodů.
“Ne,” vykřikl neslyšně.
To nepřipustí! O tolik žádné své přátele už dlouho neobral! Rozvážně ulehl do svého těla a snažil se ho kopírovat co nejvěrněji. Pomalu pohnul zesnulými údy a usmál se zmrtvělým obličejem...

Obyčejný starý pán, podomní obchodník. Život miloval, užíval si ho. Lidé ho měli rádi.
“Tak jste u konce,” pronesl mužský hlas z pokoje.
Obchodník se polekal. Nikoho nevpustil a dveře byly zavřené. “Kdo...?”
“Smrt,” odpověděla postava. “Někdy mohu přijít a člověka připravit na přechod.”
“Nechci zemřít!” odpověděl vyděšeně obchodník.
“No, je tu ještě taková klauzule - máte-li nedokončenou práci, lze odchod odložit.”
Obchodník se zamyslel: “Čekám na milionový obchod. Ještě se mi nepodařil pořádný obchod.”
Smrt si povzdechl: “Poněkud průhledné, ale dobře. Jen nezapomeňte, že vše má svou cenu.” Zmizel.
Náhle obchodník zaslechl křik. Oknem zahlédl malou holčičku ležící před autem...

“Zvedni si tu hlavu,” strčil do ducha před sebou nohou, kterou třímal v ruce. “Nebo ji šoupni jinam - nic nevidím.”
Další pošťuchování mezi duchy s nejrůznějším počtem končetin a tvarem. Představení začíná.
“Nesmí na strach,” komentoval dění duch. “To jsou pak duši takový strašlivý... Ale špatným způsobem, chápej...”
“Hlavu dolůůů! Hlavu setnout!” vykřikovala část osazenstva s hlavami v rukou či nohách.
“Nohy! Nóóóhýýý!”
Postavy na duchovním plátně pomalu žily dál.
“Áno, máme tu první oběť!” komentátor ohlásil, když na plátně kdosi ztratil prsty.
Duchovní dav zajásal.
“A už je máme tady! Nebojte, zbytek těla bude nepochybně následovat!” pokračoval komentátor nadšeně.

Všichni seděli u stolu. Oficiální hostina mírového kongresu pěti galaxií byla opravdu velkolepá. V předkrmech paštičky z nejvybranějších vnitřností nejvybranějších pozemských tvorů, z názvů hlavních jídel by se dala sepsat kniha o několika set stranách. Přesto bylo vše servírováno s největší pečlivostí. Nelze přece podat inteligentnímu mnohonožci jídlo z chobotnice...
“Tohle je urážka,” zabůracel ambasador ledových válečníků a pomalu se zvedal.
Ihned se k němu seběhlo několik sluhů: “Problém, pane?”
“Nevidíte?” řekl a ukázal na humra, který mu byl předložen. Sloužící nepochopili. Několik velvyslanců sedících poblíž se ohlédlo a změnilo barvu.
“Jídlo s klepety?!?” ukázal svým vlastním klepetem ledový válečník.

Dropa kameny - desky, které beze stopy zmizely, nalezené a zkoumané neexistujícími lidmi z neexistujícího institutu. Důkaz o přistání mimozemšťanů, či vyvedený žert?
Quimbajská letadla - malé zlaté sošky z doby před 2000 lety. Jen stylizované podoby různých zvířat a hmyzu, či modely letadel?
Londýnský artefakt - kladivo uvězněné ve vápenci. Důkaz o existenci lidí před stovkami milionů let, či staré pár set let?
Bagdádské baterie - artefakty ze starověké Mezopotámie, které mohou fungovat jako baterie. Projekce experimentální archeologie na nalezené předměty, či starověký nástroj sloužící k pokovování věcí?
Budoucím generacím
DMD - tisíce krátkých textů. Zábava  pro desítky až stovky lidí, či historická kronika?

Arkady Nikelyovich Bogdanov, one of the first colonists, was ready. He travelled all over Mars and everywhere created a big impact. Telling people controlled by earth corporations that they should be free to do anything they wished. Speaking with such enthusiasm. Building hidden shelters everywhere. Crafting weapons. All of Mars except terran police and corporate troops was backing the revolution. He knew all about the huge terran militaries, but they weren’t on Mars. The martian gravity well was overcome by a space elevator, but the shear distance was huge. He laughed madly and with a single call started the revolution.

Ledoví válečníci by se počítali snadno. Než udělají pár kroků, nejen je spočítáte, ale i stihnete uprchnout - a to opravdu daleko.
To válečné roboty z Rastonu spočítat nelze. Nikdy nevíte, jestli je to jeden a jen tak tam postává, nebo celé pobíhající armády.
Zygoni? Záleží, jestli započítáte i lochneskou příšeru...
Ale chcete-li spočítat všechny nepřátele, stačí se podívat na počet druhů bytostí v celém vesmíru.
Doktor ale nepočítal. Přišel, viděl a ukecal je. Když tohle nevyšlo, počkal, až ho zachrání společníci. A když to nešlo jinak, odpravil je sám. Ne nadarmo je znám jako nejstrašnější a nejmocnější válečník všech dob...

Všichni ten příběh znáte. Avšak asi nevíte, že Plaváčovi rybaření nestačilo. Byl zvídavý, takže ve volném čase studoval...
Nikdo vám neřekl, jak skeptický byl při cestě za dědem Vševědem.
Když se pak schovával pod kádí poslouchaje Vševěda s matkou, náhle  neodolal a kýchl.
Děd Vševěd to zaslechl.
Neměl ale chuť na druhou večeři, tak raději pohovořili. Tu se Plaváček rozpovídal, jak přece on nemůže být Slunce. Že slunce je hvězda, koule žhavých plynů...
Děd Vševěd mu celou dobu zvědavě naslouchal. Když skončil, pohlédl Plaváček na hodiny. Najednou si uvědomil, že bude poledne, naproti němu sedí Vševěd a venku je tma...

“Vrrr skříp vrzy,” nadhodily dveře.
“Vrrz vrz,” odvrzlo okno a skříplo klikou.
Dveře se se slastným zavrzáním zhouply v pantech.
“Už zase třískáš těma dveřma,” ozval se ženský hlas.
“To nebyl já! Musel to bejt vítr...” odpověděl. Přibouchl dveře a dovřel okno. A znovu musely čekat. Tak blízko a přece tak daleko.
“Vrzrr skříp,” zavrzali dveře při další příležitosti.
“Vrrr,” potvrdilo okno.
O několik dnů později se ozval jiný ženský křik. Pak ticho. Spadla ze schodů poté, co prošla dveřmi. Když okno vykonalo svou část, dům byl zbaven obou parazitů.
Okno s dveřmi spokojeně vrzaly, dokud se nerozpadly na prach.

Udělal toho tolik, ale stejně  to nestačilo. Všemi chapadly pohladil svou umírající milovanou. Povzdechl si a pohlédl naposledy na svou planetu. Pak znovu na svou milovanou, usmál a zmáčkl několik tlačítek. Jejich loď se otřásla, zatímco veškerá energie vybuchující planety se přenesla do přístroje, kterým ji doufal zachránit.
Ale ani to nestačilo. Tak zmáčkl další tlačítka...
Spálil svou planetu, celou sluneční soustavu, pak několik galaxií. Ale nakonec jí zachránil. Jeho láska žije. Jen celý zbytek jejich rasy už neexistuje.
“Zemřeme samy v hlubokém vesmíru...” řekl své milované, když se probrala.
“Ale předtím prožijeme krásný život,” odpověděla.
“Spolu, navždy,” usmála se.

John Boone, the first man on Mars, was the first to see them. They were so small, that many could live in a corner of any house. The color of martian stone, you could see them only when they wanted. They tried to talk to the lumbering giants, whose actions and fights they couldn’t understand. Shouting in many an ear. But it was only John who listened. And when he died, the little red people almost gave up. However, it’s said it was their combined telepathic voice, that kicked the martians into creating the new order after the second revolution.

Smrť si nedůvěřivě prohlížel stroj. Vyhrál ho v kartách nad mladým mágem. Když ho poprvé nastartoval, zmizel mu z dohledu i s kouskem jeho nohy.
Nahlédl do přiloženého manuálu.
Tento moderni stroj má čtyřskřítkový pohon...
Pokračoval ve čtení, ale návod skončil brzy. Jak se zdálo, obsluha nebyla jeho součástí.
Rozhodl se vyhledat odborníka.
“Krásná mašina, vidím, že čtyřválec,” povídal prohlížeje si stroj. “Jaký máte problém?”
MOHL BYSTE MI, PROSÍM, UKÁZAT, JAK FUNGUJE?
“Prostě to takhle nakopnete...” začal výklad.
Při dalším pokusu použít skřítkocykl výrazně pokročil. Tentokrát stroj za sebou táhl Smrtě celého. Možná by přece jen měl zůstat u Truhlíka...

One day Hiroko Ai, a leader of the famous hidden colony, heard young Nirgal calling: “The sky is falling!” She came out of her bamboo dwelling and saw that part of the ice from a roof indeed fell and a few icebergs were floating on a lake in the middle of her habitat. She sighed. Living hidden under the southern polar cap was becoming difficult. After a few decades of terraforming, the global temperatures were rising and the polar ice was slowly disappearing. They’ll have to do something about that. She shuddered at a thought of leaving their hidden sanctuary...

Užívám si dokonalého počasí. Kolem je krásně a já se při procházení dotýkám stromů a keřů. Usmívám se. Tohle je doba, kdy je příjemné být venku. Klidně celý den. Nebo celý rok - jen kdyby to vydrželo. Už se těším, jak si sednu někde venku s půllitrem dobře vychlazeného piva v ruce. Pak ale zavětřím. Něco tu nesedí. Zpoza mraků vykukuje slunce. Teplota stoupá na závratnou hodnotu až někam nad nulu. Když ve spěchu dorazím domů, ani se nezuju a běžím do svého pokoje. Pokleknu k oltáři, na který pravidelně dodávám nový led.
“Ať každý den přichází zima,” začínám oddaně motlitbu...

Zatímco lidé šukali po světnicích, zmije se klátily po lesích, lukách a všude možně. Lidé vstávali se slepicema, šukali světnicemi, krmili kuřata a další havěť. Zmije se klátily všude. Zatímco člověk měl světnici, zmijím nestačil svět. Nutno podoktnouti, že zmije, jakkoliv byly bezvýznamné, byly opravdu bezvýznamné. Nebyly samy. Ostatní se také klátili celým světem. Jen člověku stačila světnice a práce od devíti pěti. Není pak možná překvapivé, že klátící se zvěř (včetně zmijí) získala inteligenci nezaloženou na ekonomice. Naopak klácením získali povědomí o celém světě a jeho složitosti. Když přišel čas, raději na Zem poslali meteorit, než nechat lidstvo přežít...

The martian land was destroyed and being destroyed. Ripped apart by the terraforming. By the mining. Four billion years of almost unchanging rock. And everyone everywhere destroying it. Ann Clayborne was watching through the window. The martian landscape so old and beautiful. She was a geologist - how could she not love that land? How could she not hate all that was done to it? Infested by life, flooded, bled dry by mines... So many years of trying to protect it. And all for nothing. She put on a pressure suit. Out of the airlock. Just lie on the rock waiting...

Podíval se na rozpis. Byl rád, že měl dneska šichtu zrovna on. Užije si to. Konečně je řada na tom otrapovi. Vytáhl správný pracovní kostým a jal se oblékat. Povzdechl si. Oblek mu byl místy těsný - měl by se sebou něco dělat. Z věšáku vybral vhodný plášť. Prohlédl se v zrcadle.
"Takže do práce," sebral poslední část úboru.
Když dorazil, hned se rozkašlal. Kolem byl oheň a kouř. Zvuk klapajících čelistí jeho obleku nezněla tak děsivě, jak doufal. Rozhlédl se a usmál.
"Arnolde Jidáši Rimmere tvůj život je u konce, pojď se mnou," užíval si svou roli. Alespoň ze začátku...

Vystupují:
Sbor molekul vody (SMV)
Prachové zrno (PZ)
Kapka - tvořená SMV a PZ
Čistá obloha.
SMV Jak krásně tu plujeme na nebi, pozvednuti žárem. Slastná svobodo!
PZ Tak samo tu jsem. Samo v oblacích, jen kdybych společnost mělo!
Stahují se mraky.
PZ (uvidí tvořící se mrak) Hle, tam zamířím. Jistě v mračnu osud svůj potkám!
SMV (uvidí blížící se PZ) Ach, pozor! Jen ať se nesrazíme.
Začíná déšť.
Kapka (SMV) Je pozdě. Ach, pryč je naše krásná svoboda! Jak svazující je pád z nebes!
Kapka (PZ) Jak slastné je být uprostřed všeho. Obklopeno tak velkou společností. Nechť to nikdy neskončí!

"Sonický šroubovák," požádal doktor a napřáhl ruku.
"Tekutý spoj," pokračoval.
“Celer,” požadoval dále. “Skvělý pro detekci praxisovských plynů.”
“Laserový klíč... rychle!”
"Savec."
"Ehm... tohle?" odpověděla a zamávala trychtýřovytým nástrojem.
"Mhmmhm," ukázal doktor hlavou.
"Aha," rychle sebrala ukazovanou věc.
"Ne, to je etasavec. Lepší bude alfa."
Rozhlédla se a ukázala. “Přesně ten."
"Co to děláš?"
"Tady máš... alfasavce, jaks chtěl," odpověděla zaraženě.
"Ne mně," odvětil doktor. "Vidíš toho chlápka s hrnkem?"
"Aha...," automaticky se vydala k oné osobě. Ta v tu chvíli rozlila kávu.
Pak se doktorova společnice zarazila: "Savec? Alfasavec? Hadr na podlahu?!?"
"Jistěže, cos myslela?" odpověděl doktor s úsměvem.

When he entered, Saxifrage Russell was sitting at his desk reading. John Boone, the first man on Mars, smiled. It looked like results and statistics from the many experiments Sax was doing as a head of terraforming.
He’s such a paradigm of science, Boone thought. He even wears a lab coat.
John was recently amused by a story he overheard. A hundred rats with hightened intelligence retroinjected their minds into a lab technician. Saxifrage Russell, a blinking conglomeration of some hundred hyper-intelligent rats.
“Here’s my investigation into the sabotages. There’s even some statistics for you to enjoy,” John said smirking.

Since the longevity treatment discovered some decades ago people weren’t dying, just getting older. And their mental health was giving Michel Duval a lot of work. However, now he was heading home. But his beloved Maya Katarina Toitovna was also one of his most troublesome patients. He was wondering at what stage of her usual emotional rollercoaster ride she’d be tonight.
When he came to their apartment, he stopped in shock. Maya was standing in front of a mirror, her head completely bald. Michel cocked his head and smiled. It sort of worked on him.
“Beautiful as ever,” he said.

“Takové krásné tělo, tak... dokonalé a... mužné,” předla směrem k postavě a přitom v ruce drtila všechny své zlaté šperky.
Plechovka jedna
“To je irelevantní. Budete vylepšena,” odpověděl bezvýrazným hlasem.
“Ale jak ráda,” pokračovala a blížila s k postavě. Pohladila jí. Na dotek byla velmi studená. “Kdo by si nepřál být takhle úžasně vylepšen.”
Takový podřadný design. To my vylepšíme je.
“Ale stejně bych tě ještě trochu zkrášlila,” pronesla klidně. Když mu přejížděla po prsním plátu, nasypala za něj zbytky svých zlatých šperků.
Nebo alespoň zničíme.
Kyber-kontrolor se pomalu sesul k zemi.
“Tak a teď na daleky,” usmála se movellan.

Nadezhda Francine Chernyshevski, creator of Underhill, the first human settlement on Mars, formerly known as general Nadia from the second revolution, formerly member of the martian executive council and president of Mars to boot, was immensely enjoying her new freedom. After three m-years of being in the middle of the newly formed martian state, constantly immersed in its politics or internal bickering of all sorts, she could finally get back to what she loved. Building. Not just programming AIs to do it, as was usual, but working the machines herself. Building the martian capital. Doing real work for a change!

Někde.
“Hmmm, 50...”
“78... Kterej blbec vymyslel sto?!?”
“Todle přepíšu... Pár výplňovejch slov... Přechodník...,” mumlal srkaje čaj. “To snad pude.”
Jinde.
“Takže kolik?“ Kliknutí. “To sem přehnala.”
“Kdo tohleto sakra vymyslel?!?”
Rozhodla se pro krátkou inspirativní procházku.
Zpět.
“A teď jich je zas moc!”
Zapnul prohlížeč, aby si přečetl díla ostatních.
“To snad...! Von mi to někdo vyfouk!!!” Udeřil do stolu. Tmavá tekutina vytvořila krásný kontrast se světlou klávesnicí laptopu.
Později stroj potkal druhy z let minulých.
Znovu jinde.
“Tááák. A to by mělo bejt akorát,” usmála se.
Klik. 102. “Cože?!?” Vstala moc rychle.
Zničený monitor se stal vrcholem sbírky.