Tak vyveď nás...

Byli jsme kdysi nomády. Lidem stepi, hrdým a neústupným.
Náš praotec oplýval bohatstvím, získaným tvrdou službou, věrností Bohu.
Země nám vydávala to nejlepší, náš dobytek byl kolkolem nejtučnější.
Naši otcové se přesto báli, že na ně nevyzbyde díl - není divu, bylo jich dvanáct.
Toho, který měl největší víru, a lásku jejich otce, poslali do Egypta.
Nepřinesl té zemi nic než požehnání. Přízeň Hospodina.
Když jsme sestupovali za ním, šli jsme s úsměvem na rtech a otevřenou náručí.
Odlehlý kout země, určený pro pastvu, jsme proměnili v ráj.
Místní jsme nazývali bratry, pracovali pro společné dobro.
Pak krátká paměť zvedla bič...