Moje články

Jaké to je, jet kempovat s někým z rasy Draconů?
Má to především jednu hlavní zásadu - zapomeňte na nějaké kempování u moře. Natož abyste se ho snažili přesvědčit, aby se šel taky vykoupat. Nepovede se vám to.
Ale má to i svoje výhody:
1. Nemusíte shánět sirky nebo zapavolač. Stačí když si Dracon kýchne a je teploučko.
2. Nemusíte řešit dopravu. Stačí ho nechat proměnit se v draka a vylézt mu na záda.
Pokud ale máte závratě, raději si začněte shánět jinou dopravu.
Z vlastní zkušenosti doporučuju pořídit si aplikaci pro sledování letadel. Anebo se aspoň tam nahoře pořádně rozhlížet.

"Proč jsi to udělala?" vyslýchal mě královský arcimág, který teď zastupoval krále. "Proč jsi ji pustila?"
"Chtěla ji mučit."
Saura mě probodla pohledem. "Lže. Snaží se zakrýt vlastní zradu a pomáhání bohům a není to poprvé. Už na pláních u Estefieru měla možnost ji zabít, ale neudělala to."
Pamatovala jsem si to. Artemis mi hleděla do očí, slabá a bezbranná, a já ji nedokázala ublížit.
"Chceš k tomu něco říct?"
Zavrtěla jsem hlavou. Nebylo co.
"Jsi tedy zrádkyně. Tímto ti odebírám tvou hodnost a majetek a až do popravy budeš uvězněna."
"Ale tati..."
"Neříkej mi tak! Už nejsi moje dcera!"

Jsme přesvědčení o tom, že atomovka není tak hrozná.
Stačí se nad tím zamyslet. Co může udělat? Jenom vyhladit většinu, možná i všechno lidstvo. Ale ve vedlejším světě je kupa dalších bytostí, ke kterým my nejsme schopni se dostat.
Proto jsme unesli Lithii, vnučku původního Boha. V žilách jí koluje Bílá krev, která dokáže mimojiné oživovat mrtvé.
My se rozhodli oživit staré bohy.
Za to nás Zeus a ostatní bohové určitě odmění. Budeme se mít dobře.
Oni se zatím budou mstít. Začnou válku s druhým světem. Atomovka je jen tak nezničí.
Později...
Sakra. Sice nás odměnili, ale Lithia nás zabila.

Žáci, dnes si povíme něco o rozdělení pravěku a starověku.
Vlastně se to dá vymezit naprosto přesně. Byla to doba, kdy se svět rozdělil na dva. V jednom zůstala elektřina, ve druhém zase magie.
Z té doby před rozdělením nám zůstaly nějaké historické památky. Například Stonehange. Kamenné kruhy používali hlavně Sylvaticové nebo čarodějové při magických rituálech. Dnes si s tím archeologové a historici lámou hlavu. Přitom je to s těmi kruhy tak jednoduché.
Ale tohle žákům povědět nemůžu. Zůstanu raději u klasického učiva. Archeology nebudu rušit u jejich kruhů. Aspoň nebudu muset vysvětlovat, jak se mé matce povedlo rozdělit svět.

Tohle bude zábavné.
Máme 21. století, kde se homosexualita přijímá už v pohodě.
Zároveň je to století, kdy se náš svět spojil s tím druhým po tisíci letech oddělení. Velká věc. Hlavně proto, že teď existuje v našem světě i magie a přišlo hodně nových bytostí. Xenofobie a uprchlická krize nabývá nové podoby.
I u homosexuality je nový boom. Nebo aspoň nastane, až se přijde na to, že spolu můžou mít dítě dvě bytosti stejného pohlaví. Tedy pokud ovládají magii a dokáží podstoupit jistý magický rituál.
Některé děti prostě nejsou počaté sexem, ale magií.
To je zázrak zrození rasy Sylvaticů.

Hraji kulečník s Ronem a přitom přemýšlím nad tím, jak porazit Voldemorta.
Jednu kouli do pravého horního rohu, ta bude za Raddleův deník.
Druhou kouli do levého dolního rohu, ta je za Gauntův prsten.
Třetí míří do pravého dolního rohu, ta je za Zmijozelův medailonek.
Čtvrtá bude za pohárek Helgy z Mrzimoru a strčím ji doprava.
Pátá za Rowenin diadém se kutálí do levého horního rohu.
Šestá půjde doleva a bude za hada Naginiho, kterému zvládl Neville urazit hlavu.
Takže kulečník mi docela jde, Ron se skoro nedostane ke hře. Ale stejně nevím jak porazit Voldemorta. Jaký viteál mi zbývá?

Padesát let jsem byl zavřený v deníku. Teď jsem skoro volný.
Svět je teď jiný. Lidé nejsou už tak naivní. Můžu za to asi já.
Ale moje příležitost se navrátila. Stupidní malá holka, která si do svého deníčku vylévá své pocity mě přivede zpět k životu a sama při tom zemře. Stačí pár minut.
I Harry Potter, který se proslavil tím, že před 11 lety přežil mojí vražednou kletbu. Ale také zemře. Bazilišek, i když přitom umřel, se o to postaral...
Sakra!
Proradný pták. Vyléčil ho. Teď ho musím zabít sám. Ale...
Co to sakra dělá Potter s tím deníkem?

Takže jdeme na to.
Zatím jsem ještě moc malá. Teď se jenom musím dostat k nějakému žrádlu.
Tak se vydáme někam ke středu. Tady na kraji mapy bývá vždycky nuda.
Nikdo, nikdo...
A hele, tady je jeden dlouhán. Tak toho se budu držet. Budu se mu držet pěkně za ním, Tam na mě nedosáhne a jakmile zrychlí, tak mu získám bodíky.
O pět minut později
Ha! Konečně umřel! Teď jenom sníst všechny jeho zbytky. Uhni mi! Tohle je moje! Kšá kšá!
Chá! Máš být šikovnější a vyhýbat se! Teď je z tebe další žrádlo pro mě a...
Sakra. Jsem mrtvá.

"Napíšeš mě do svojí povídky?"
"Klidně. Budeš Alice."
"Alice? Nemohla bych se jmenovat nějak vznešeněji? Třeba Claire MacKenzie."
"Proč by ses jmenovala jinak než tvoje rodina?"
"Jaká rodina?"
"Jsi ségra Cedrica Diggoryho."
"Aha... Můžu randit s Harrym?"
"Tak prostě nahradíš Cho. Stejně jsem ji neměla ráda,"
"Super... Počkat, takže se rozejdeme a on skončí s Ginnny?"
"Jo."
"Sakra... Nemůžu tragicky zemřít? Obětovat se místo něho?"
"No, jo."
"Pak bys mě mohla oživit v příští generaci a budu mít něco s Jamesem... A budu mít nějaké speciální schopnosti?"
"Jasně."
Poznámka: V příští kapitole Alice spadne ze schodů a srazí si vaz.

Konečně jsem se sem dostala. Po skončení bitvy o Bradavice jsem se vydala najít svoje rodiče. Ale mámě se podařilo dostat se hodně daleko od Austrálie.
Při cestě z Králova přístaviště k Dvojčatům jsem ocenila svoje rozhodnutí vzít si na sebe hábit. Působil lépe než obyčejné džíny.
Přesto na mě strážní divně koukali. Až matoucí kouzlo mě dostalo dovnitř.
Zamířila jsem k síni, ze kterého právě vyváděl dav muže a ženu, přičemž je postupně svlékali.
Vešla jsem do síně. Spatřila jsem svou matku v obležení ozbrojených vojáků křičící na nějakého muže: "Robbe!"
Budu potřebovat hůlku, abych z toho mámu dostala.

Tentokrát to musím zvládnout. Zvládla hladovku i samotu, tak teď vydržím i mlčení. Dva pokusy už jsem vyplýtvala. Tenhle třetí je můj poslední.
Nyní už je večer. Stačí vydržet pár hodin.
Účastníci tábora evidentně blbnou. Všichni se snaží udržet vedoucího, aby se nemohl bývat. Tak se přidám.
Ale nějak se to zvrtlo. Vedoucí odešel a novou obětí jsem já. Drží mi ruce a chtějí, abych promluvila.
Au, někdo mě píchá vidličkou.
Sakra, proč mi Anka sundává podprsenku?
Takže nemůžu se bránit, jako bych měla svázané ruce. Jsem bezmocná.
Stačilo by promluvit. Ale já to vydržím. Nemám na výběr. Prostě musím.

Bude to báječná hostina.
Velká svatba. Přímo majestátní.
Jedna z mých dcer se bude vdávat. Dcer mám hodně, ať si berou koho chtějí, hlavně když z toho budu mít nějaký užitek. Ten tentokrát budu mít.
Je mi jedno, že budu muset v jednu chvíli hostit celou armádu. Lidé na hostině a potom ještě jednu armádu venku. Hlavně to bude chtít hodně vína. Všichni se musí bavit a především se musí všichni opít.
Potom ještě ti muzikanti. Jeden pokyn a začínají hrát známou píseň.
A kdo jsi ty, řekl hrdý lord, že se musím sklánět tak nízko?
Nyní začíná moje pomsta.

Proklínám Grangerovou, která mi dala na hlídání tohle děcko. Prý jenom na hodinku. Co s ním mám sakra dělat?
Vyskládal jsem mu na dětskou židličku pastelky a papír. "Kresli si."
Na místo toho je začalo mrně okusovat.
"To není k jídlu." Raději jsem mu ji vzal.
Schylovalo se k breku. Do háje.
"No, tak, nebreč, ty malý nechutný vlkodláčku." Mluví se takhle na děti? Snad jo. Radši jsem mu dal sušenku.
Zalíbila se mu. Obzvlášť když se mi vrátila oslintaná zpátky a trefila mě přitom do čela.
"Dako!" žvatlal.
Měl jsem zůstat na straně Voldemorta. I Azkaban by byl lepší.

Původně nás bylo devět.
První padl do stínu v Morii. Chtěl jsem se pak od ostatních oddělit. Bylo to nezbytné. Jenže se ke mně přidal Sam. Nemohl jsem ho tam nechat, aby se utopil.
Po nějaké době bezvýsledného bloudění a chození v kruhu jsme získali průvodce. Tehdy jsme byli tři.
Společnými silami jsme se stoupali po schodech nahoru. V průběhu nastaly rozepře a já poslal Sama pryč. Pak už jsme šli jen dva.
A nyní? Jsem v tunelu do Mordoru. Je tu tma a samé pavučiny. Smeagol někam zmizel. Nevím kam.
Dál už jdu jen sám. Zvládnu to a uspěji?

Od září jsme kolem sebe kroužili. Původně byl jen mým učitelem. Pak jsme se sblížili. Byla mezi námi chemie. Nakonec z toho byla láska.
A teď? Stačil jeden den, aby se vše pokazilo. V jednu chvíli jsme byli spolu a o pár hodin později na školu útočili Strigojové.
Nebyl to až tak hrozný boj. Na naší straně byly nějaké ztráty, ale zvládli jsme ubránit školu.
To ale nic nemění na tom, že jsem přitom ztratila jeho.
Dnes je mi čerstvých osmnáct let. Opouštím školu a vydávám se za svým cílem. Najít a zabít svojí lásku. To je moje cena dospělosti.

Co mě to jenom napadlo, že jsem si myslel, že mi Tonda doveze normálního kapra? Ne, rovnou mi přiveze dvě půlky kapra. Ty těžkou šoupnu do rybníka a budu vykládat panu domácímu, jak bezvadný úlovek chytil.
Tak budu muset do rybárny. Jen aby neměli moc velké ceny.
Prodavač mi napřed nabízel nějakého lenocha, ale s tím by to nebylo ono.
Ne, řekl jsem si o jednoho čipernějšího, kterého jsem zahlédl v nádrži s ostatními. Byl tak aktivní, až vypadl z váhy.
A kolik mě nakonec stál? Jenom 28,60 korun. Dobrá cena, že jo?
Pan domácí má docela levnou kořist.

Já jsem věděl, že se mám na to vykašlat. Už od začátku jsem z toho měl blbý pocit. Ale já jsem byl blbec, že jsem se nechal od Rona a Hermiony ukecat.
Měl jsem se víc snažit u Ginny, aby nám to spolu vyšlo. Pak bych neskončil sám a nemusel posílat dopis do té stupidní seznamky.
Prý stačí vyplnit jejich formulář a poslat jim ho sovou. Oni mi obratem pošlou kontakt na mého ideálního partnera a nikdo jiný se o tom nemá dozvědět.
Znělo to báječně. Jenže to by to tam nesměli zmotat a poslat mi kontakt na Draca Malfoye!

Dneska jsem se v redakci trochu zdržela, ale konečně jsem doma. Na stole na mě čeká pošta, kterou sovy přinesly, když jsem tady nebyla.
Takže co to tady máme? Pozvánka na nějakou ministerskou událost, dopis od Lenky... Tak ten si hned otevřu a podívám se, co mi píše.
Aha, nic nového se neděje...
Takže jaké dopisy tu máme dále? DŽIN? Co to má být?
Otvírám dopis a zvědavě nakukuji, o co se vlastně jedná.
Aha, nějaká nová čarodějnická feministická organizace s nějakým prapodivným názvem.
Dominující ženské intelektuální novoty?
Vymýšlení názvů organizací by měli Hermioně zakázat. To i SPOŽÚS zněl lépe.

Jak toho malého spratka napadlo namířit hůlku na někoho, kdo je k němu otočený zády? Lucius svého syna nevychoval moc dobře. Hned bych si o tom s ním na nejbližším setkání smrtijedů promluvil, jenže jsem v utajení a žádné schůze se nekonají.
Alespoň jsem mu uštědřil pořádnou lekci. Být chvíli fretkou mu jen prospělo.
Škoda jen, že to McGongallová tak brzy přerušila. Prý mám udělovat školní trestu. Jenom si nechce připustit, že přeměny jsou na to mnohem účinější.
Můžu být jen rád, že si nevšimla těch včerejších blátivých stop korýšů na chodbě. Dvojčata Weasleyovi ale o tomhle incidentu snad pomlčí.

Čas jít spát, ale já se ještě jednou na Wattpad podívám.
Myší klikám na odkaz a s překvapením pozvedávám obočí, když hledím na spoustu upozornění.
Dvaapadesát upozornění od neznámé čtenářky, která dnes rozdávala hlasy mým kapitolám.
Překvapeně pozvedávám obočí. Už měsíce čekám, jestli někdo zvládne přečíst celou mojí povídku za jeden den.
Moje vševidoucí oko pohlíží na čas posledního upozornění a na aktuální čas. Se zklamáním zjišťuji, že skoro před hodinou přestala číst.
Moje wattpaďácké vidoucí oko si bude muset ještě nějakou chvíli počkat, než se nějaký takový rychlý čtenář najde. A to jí zbývalo přečíst už jenom tři kapitoly.

Myslel jsem si, že jsme v bezpečí. Už celý rok se schováváme.
Začínám se těšit, až tohle jednou skončí. Konečně pak budeme moct volně chodit po světě. Svému synovi ukážu, jak to venku vypadá. Ukáži mu Příčnou ulici. Konečně uvidíme znovu svět.
Ale teď našeho syna musíme hlavně udržet v bezpečí kvůli jednomu podivnému proroctví. Snad to zvládneme.
Náhle se ozve rána z předsíně.
"Lily, to je on! Vezmi Harryho a běžte. Já ho zdržím!" křičím. Vybíhám dveřmi do předsíně.
Stojí tam muž v tmavé kápi. Spatřím jeho znetvořený hadí obličej.
Svět už jsem pak nikdy nespatřil. Jen zelený záblesk.

Žiji na nevelké planetce. Není tu toho moc.
Mívala jsem tu svého prince. Staral se o mě a pečoval o mě. Častokrát si se mnou povídal. Aby mě ochránil, před větrem mě zástěnou zakrýval.
Nyní mě opustil. Odcestoval. Putuje po vesmíru a já jsem tu sama.
Mám strach. Bojím se hrozeb, které přijdou.
Myslím na svého prince. Vrátí se za mnou někdy? Chybím mu vůbec?
Doufám, že ano. Do té doby musím vydržet.
Neustále si říkám, že to musím vydržet. Předtím jsem ho nutila, aby se o mě staral. Nyní se stanu silnou květinou. Už nebudu malou a slabou květinkou.

Samotnou mě překvapilo, když jsem viděla, jak kráčím na hostinu. Nenapadal mě pro to žádný rozumný důvod, ale svému vnitřnímu oku jsem nemohla odporovat.
Když jsem vešla do Velké síně, ještě jsem si neuvědomovala zkázu, která na nás byla seslána. Až když jsem se posadila ke stolu, přepočítala jsem přítomné.
Třináct! Tolik lidí sedělo u stolu. Zlé znamení.
Po celou dobu jsem se strachovala a obávala se, na koho to padne.
Pak se to stalo.
Dva hoši se zvedli zároveň. Nedokážu určit, který z nich to bude, ale jeden z nich bude muset z kola ven. Jeden z nich zemře.

Zdravím, jsem Superman a všichni mě určitě znáte.
Věřili byste, že je to už 78 let od doby, kdy jsem se tu objevil?
Ale nějakého důvodu jsem pořád mezi vámi oblíbený. Stejně se mě nezbavíte kvůli filmovým producentům, kteří se na mě snaží neustále vydělávat peníze.
Ale řekněte mi, kde přišli na ten pitomý název Muž z oceli? Copak jsem z ní snad oblečený anebo se do ní odívám? Jako kdyby nestačil ten směšný trikot, který mě nutí si oblékat a který se mi zařezává v... Nechtějte vědět kde. Batman se mi kvůli tomu směje. Jen počkej v příštím filmu!

Otočil jsem hlavu a podíval jsem se na prázdné místo v posteli vedle mě. Kde je?
Posadil jsem se na posteli a zpozorněl jsem. Zaslechl jsem hlasy a vzápětí jsem se zarazil. Poznal jsem ty hlasy.
A pak jsem uslyšel děsivé křupnutí. Poznal jsem ten zvuk. Sám jsem takhle spoustě lidem a upírům zlomil vaz.
Upírskou rychlostí jsem se dostal z postele do sklepa k rakvím. Našel jsem tam svého bratra a u jeho nohou její bezvládné tělo.
Myslel jsem, že jsem ji ztratil nadobro.
Jenže některé lidi je zabít málo a oni se jednou objeví, když je nejméně čekáte.

Ahoj moji milí rodičové!
Píšu vám z tábora, že jsme v pohodě. Ty záplavy nás skoro minuly, ale dočasně jsme se přesunuli nahoru na stromy. Zařídili jsme si tam takový pěkný stavení z několika prken a naplavených věcí. Je tam sucho, ale pořád je to docela nebezpečně vysoko. Ondra spadnul, ale zlomil si jenom jednu nohu, kterou měl stejně už poraněnou. Předtím se seknul do nohy sekerou. Vedoucí se pak naštval a už nás nenechal hrát si se sekerou. A to jsme zrovna měli v plánu tam někoho postavit s jablkem na hlavě. Uvažoval jsem, že to risknu.
Zdraví Pavel

Začalo to v létě. S kamarádkou jsme se bály u horroru Paranormal Activity. A právě v tu chvíli kamarádka nadzvedla deku a vyběhl velký hnusný pavouk.
Jenže tohle nebylo všechno. Jednou večer kousek od mojí postele proběhnul velký pavouk. Bohužel v noci se mi pak o něm zdál sen, ve kterém mi ho spolužačka hodila do výstřihu a já z toho pak upadla do šoku.
Od té doby mě pavouci pronásledovali. Jednou mě něco lechtalo na ruce, když jsem se soustředila na hru Gothic a pak jsem uviděla na svojí ruce velkého pavouka.
Takže vidíte? Pavouci jsou všude. Hotová invaze.

Já vidím krásnou oblohu plnou krásných mráčků, ty uvažuješ jestli bude pršet.
Já se prodírám davem a usmívám se na ostatní stvoření, ty nadáváš, že ti někdo stoupnul na nohu.
Já se těším, až potkám své známé v práci, ty se mračíš, že uvidíš svého šéfa.
Já hladím roztomilého pejska uvázaného na ulici, ty jsi mrzutý, že budeš od chlupů.
Já si objednávám v pekařství svoje oblíbené sladké croisanty, ty uvažuješ, jestli nemáš držet dietu.
Žijeme v jednom městě, ale jako bychom žili každý v jiném. První je veselé a to druhé je pochmurné. Nechci žít v tom tvém druhém.

Malý voříšek běhal kolem stromu a bouchal do něj klackem. Šel kolem velký vlčák.
“Co to děláš, mládě?” zeptal se.
“Já si tady hraju na rytíře.”
“Pro zrovna na něj?”
“Slyšel jsem o rytíři Donu Quijotovi. Chci být jako on. Nebál se dokonce ani obrovských ramenatých zrůd.”
“Ty jsi ten příběh neslyšel celý? Ty zrůdy byly větrné mlýny a on jen předstíral, že je něčím, co není. Ty toho raději nech a buď sám sebou.”
Psík přikývnul a odešel. Ale poučení si z toho nevzal. Cestou si plánoval, jak bude nesmrtelným a neohroženým strýčkem dobra a bude trestat všechno zlo.

Neznal jsem tvé jméno,
Byla jsi má krásná nezmáná.
Byla jsi překrásná
však tvá krása byla dočasná.
Vzpomínám na tvé vlasy plavé
a na tvé oči hravé.
Ptám se zas a zas,
kdy uslyším tvůj hlas.
kdy tě za ruku vzít budu smět.
Jenže ty už nevrátíš se zpět.
Vzali mi tě
a já trpěl.
Pomstil jsem se hbitě,
však má pomsta trvá dál.
Ptám se zas a zas,
kdy uslyším tvůj hlas.
kdy tě za ruku vzít budu smět.
Jenže ty už nevrátíš se zpět.
Svět musí trpět,
stejně jako já trpím ztrátou tvou,
neměli rozdělit lásku nás dvou.

“Tati, vyprávěj nám nějakou pěknou historku ze školy.”
“Třeba tu jak jsi bojoval s tím trollem. Tu jsem ještě pořádně neslyšel.”
“Ale prosímtě, to ho jenom strejda Ron praštil do hlavy kyjem. Já chci slyšet ještě tu historku s drakem.”
“Tu jsem vám vyprávěl včera.”
“Ale já ji chci slyšet ještě jednou.”
“Hele, já jsem nechtěl vědět dopředu to o tom bouchnutí kyjem!”
“Já bych radši chtěla slyšet, jak jsi zachránil maminku před Baziliškem.”
Ach jo. Tolik historek z mojí staré školy a teď kvůli tomu musím poslouchat jejich hádání. Proč jsem jenom nemohl chodit na nějakou starou nudnou školu?

Proč jen se nikdo nehlásí? Copak nikdo nechce pomoct nebohým kouzelnickým stvořením?
Ne, já už vím, čím to je. Je to tím názvem. SPOŽÚS nikoho neosloví. Musí to být něco, co lidi upoutá.
V tom názvu bude pomoc, aby lidi měli dobrý pocit.
Potom tam dám něco o skřítvích, že jsou třeba také inteligentní. Taky tam může být, jak jsou fantastičtí.
Pak ještě, že jsou taky kouzelní, to dodá lidem pocit sounáležitosti.
A potom co nakonec dát? Skřítkům? To zní obyčejně. Anomáliím. To bude lepší. Skřítci budou mít pocit vyjímečnosti.
Pomoc Inteligentním Fantastickým Kouzelnickým Anomáliím. P.I.F.K.A. To zní mnohem lépe.

Och, tahle holka je děsná. Pořád nechce umřít. Pohybuje se neustále ve společnosti upírů. Tak proč je ještě naživu?
Zkusila jsem ji získat už před lety. Skoro se mi to povedlo, jenže ji zachránil upír. Sakra, unikla mi.
Potom se objevil ten Původní hybrid. Těšila jsem se, že ji konečně dostanu. Jenže se za ní musí obětovat její otec.
Tímhle mě naštvala hodně, ale pak jsem dostala znovu šanci. Topila se pod vodou a ten upír zachránil jenom jejího kamaráda. Konečně!
Ne, počkat. Co to teď říká ta doktorka? Ona bude upírkou? Ne! Já ji chci mít ve své moci!

„Tak kdo je další na řadě?“ zeptal se zubař a podíval se na svoji asistentku. Asistentka zmáčkla tlačítko na klávesnici a monitor ji ukázal obraz z kamery, která byla v čekárně. Ztuhla, když to spatřila.
„Děje se něco?“ zeptal se.
„Je tam... něco. V černém plášti s kápí.“
„Dneska se oblíkají lidi všelijak,“ zamumlal. „Tak toho někoho pošlete dál.“
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“
„Protože vypadá jako Zubatá.“
„Prosím vás, všichni naši pacienti jsou zubatí. Jinak by sem nechodili.“
Zubař vstal a otevřel dveře. Vzápětí padnul mrtvý k zemi. Přišla si pro něj Zubatá.

(Malá holčička nese muži papír)
Holčička: Tatí, podívej.
Muž: To je pěkný obrázek. Kdopak to je?
Holčička: To jsem pšece já. Takovýhle obleček bych chtěla mít.
Muž: A víš co? Já ti takový obleček nechám vyrobit.
Holčička: Můžu k němu dostat luk a šípy, jako má můj blatl?
Muž: (Přikývl)
Holčička: Mohla bych dostat ještě dlužinu nymf a tči lovecké pejsky? A k tomu nějakou holu?
Muž: (Váhá)
Holčička: Můžu ještě ovládat vítl jako stlejda? Aby lidi mohli mluvit do větlu a já bych je slyšela. Plosím.
Muž: Dobře. Konečně mám dceru, která ví, co chce. Tohle je moje Artemis.