Moje články

Kdysi tu byl jeden sen,
v dobách, kdy ještě elektřina nezlepšovala den,
za časů, ještě před počátky našeho věku,
chtěli dočkat se snad tvého či jiného vděku.
Bratrstvo chtěli stvořit, kde i ty můžeš být,
však předtím se ještě musíš prokázat potencionálem svým.
V sedmi zkouškách teď ukázat se musíš,
pak tři bratři mezi své tě přijmou dřív, než tušíš.

Co to jako má být? Z toho mám něco vyluštit?
Je tu pod tím pentagram a v něm V.
Jakože číslo pět? Jak mi to pomůže jako nápověda?

To jsem zvědav, jaké slovo z toho vyluštím. Je tam vůbec nějaké?

Letím na koštěti. Je to příjemné. Vítr si hraje s mými vlasy. Cítím, jak jsou dlouhé, jejich tíhu na zádech. Musíme je mít až někam po zadek.
Ohlédnu se po nich. A pak dopředu. Co to? Břicho?
Přistávám. Potkávám se s mužem. Zářivě modré oči. Měl Libericu?
Běsní. Vymlouvám se. Běsní dál.
Odstrčí mě. Spadnu. Bolest. Rodím. Křičím. Hodně křičím.

Zamrkám. Nerodím. Vize končí. Jsem se svými přáteli v čajovně u vodní dýmky. Nohy mám roztažené. Všichni jsou mimo, všichni mají své vize.
"Měl jsem vizi, že čekám dítě. S někým modrookým. Ale ten mi pak ublíží a začnu rodit."

"Co to vyvádíš?" běsnil.

"Nic, jen jsem se chtěla proletět."

"Chceš snad ublížit dítěti? Víš, že jsi slabá."

"Ale dítěti to neublížilo, jsem v pořádku..."

Odporovala. To neměla dělat. To neměl rád.
Odstrčil ji.
Upadla. Na břicho. Porod začal.

Bolelo to. Moc. A měla strach. Bylo to moc brzo. Osmý měsíc.
Všechno ji to splývalo. Nic nevnímala. Ani to Obliviate neslyšela.
"Za ten porod můžeš ty. Spustilo to, že jsi byla hrát famfrpál."

Probrala se ráno. Dítě nikde.
"Umřel. Nedalo se nic dělat."

Nic jí nezbylo. Jen vrásky po těle. Vrásky z těhotenství. Z dítěte, na které se tak těšila.

Ráno jsem se probral. Unavený. S horečkou. Nic nezvyklého. Bylo po úplňku. Ležel jsem v posteli. Sám. Nebyl tam.

Bál jsem se. Věděl jsem, že se někam vydává s řádem. Co když se mu něco stalo?

Brzo mi Alexis přivedla mi Jamese. Živého a zdravého. Jen se ke mě nemohl dostat. Přišel o zrak.

První den jsme zůstali v posteli. Nabíral jsem síly. Další den jsem chtěl jít ven. Nechtěl. Nemělo to cenu prý.

Popsal sem mu jak, je venku. Jak kvetou květiny. Barvu každé z nich. Jak je tráva zelená. Jak je nebe modré. Vymaluju mu svět svými slovy.

Cestoval jsem po světě. Chvíli jsem se cítil svobodně. I když povinnosti mě stále čekali. Oženit se a mít děti. Stát se hlavou rodu.

Pak jsem objevil Fénixe. Přidal se k nim. Seznámil se. Bojoval.

Změnil jsem se. Přišel jsem o něj. Zase ho získal zpět. Už jsem věděl, že nechci nic změnit. Že musím jít s pravdou ven.

"Jsem vlkodlak."

Otec se naštval. Už nemůžu mít děti. Byl jsem slaboch.

Teď přijde to těžší oznámení.
Naštve se ještě víc. Ale stačí jeden pohled, stisknutí ruky. Vím, že bych neměnil.

"...a jsem bisexuál. Miluju Jamese a chci s ním být."

Zajatá vrchní bystrozorka. Držená v Malfoy Manor.

Chodí za mnou Smrtijedi v maskách. Aspoň zprvu.

Poznala jsem je.
Znám jejich jména, znám jejich tváře. Však mám mezi nimi přátele. I bratra mezi nimi nacházím.

Utekla jsem. Byla jsem v zajetí smrtijedů a utekla.
Byla jsem v zajetí svého muže a utekla.

Znám je. Vím všechno. Můžu je prozradit?
Nemůžu. Neporušitelný slíb.

Můžu jen nasměrovat ostatní. Mlčící můza.

Stačí tak málo. Vzpomenout si na Fantomes Sacrem. Že jsem tam byla. Zajatá smrtijedy. A jen si uvědomit, koho všechno jsem tam dovedla. To můžu říct. Jen se na to někdo musí zeptat.

"Moc se kolem tebe motá."
"Víš, že miluju jen tebe."
"Vím. Ale to neznamená, že on něco nezkusí."
Tak jsem seslal řezací kletbu na jeho rozkrok pod iluzí. Pákrát vykrvácel. Když ochranná kouzla pominula, měl z toho obřízku. Asi.
Ale byl naštvaný. Chtěl to vysvětlit.
Šel jsem s ním k němu domů.
"Drž se od ní dál!"
"Nemám o ní zájem. Mám jiný typ."
"To ti mám věřit?"
"Mám zájem o muže."
"Nevěřím. Miluješ moji ženu."
Políbil mě. Pořád jsem mu nevěřil. Co když to jen předstírá?
Až po společně prožité noci jsem mu uvěřil. Vážně o ní nemá zájem.

Je to jen kolega. Nic se neděje.
Prostě normálně vyřídíme povýšení. A oslavíme to žaberníkem. Pomůže mi uvolnit se. S ním můžu. Je to kamarád, nic mi neudělá, znám ho dlouho... Můžu se uvolnit.

Je to jen kolega. Musím o tom přesvědčit svoji hlavu.
Jen mu prodávám dům. Vyřídíme smlouvu, ukážu mu to... Stejně v tomhle domě spolu nic neprovedeme. A nemám ještě výsledky testů. Kdo ví, co mi dal bývalý manžel...

Je to vážně jen kolega.
Tohle je jen oběd v kantýně. S dalším kolegou. Pak mu povím výsledky testů.
Ozkoušíme stůl v kanceláři?

Možná už není jen kolega.

"Blbý sosáci," připlácla si Saleen na ruce jednoho komára, který se ji snažil sát krev.
"Tys ho zabila! To ti nevadí?"
"Proč?"
"Je to živý tvor. Může být tvůj bratranec, ne?"
To neměla říkat. Saleen začala brunátnět v obličeji, rudnout a soptět.
"KOMÁŘI NEJSOU ŽÁDNÍ MOJI PŘÍBUZNÍ! Jak si můžeš vůbec něco takovýho myslet?"
"Protestuješ proti zoo a když má někdo domácí mazlíčky."
"ALE TO JSOU ZVÍŘATA, NE HMYZ! Animágové nejsou nikdy žádný hmyz! Hmyz je podřadnej, nemá mozek, neumí se měnit! A jestli mě ještě někdy budeš přirovnávat k ním, tak se proměním a pochutnám si na tvým mase!"

"Prosím, pomoz mi!"
"Nemůžu," vrtěla hlavou Nimue.
"Prosím!" prosila naléhavě Artemis. "Víš, co mi udělá, když tady zůstanu."
Věděla to. Slyšela, co její teta plánuje. Udělá cokoliv, aby z ní získala nějaké informace. Cokoliv, aby vyhráli válku.
"Já... nemůžu ti pustit," řekla váhavě. "Zjistili by to."
"Odpustí ti to. Vysvětlíš jim to. Jsi dcera krále, následnice trůnu."
Tušila, že tak to nikdy nebude. Bude spíš manželka vládce.
"Nic se ti nestane."
Myslela to dobře, ale neznala dostatečně jejího otce. Nevěděla o její výchově.
Už pro něj nebyla jeho dcera. Nebyla následnice trůnu, ani manželka budoucího vládce. Nebyla pro ně nikdo.

"Blbý sosáci," připlácla si Saleen na ruce jednoho komára, který se ji snažil sát krev.
"Tys ho zabila! To ti nevadí?"
"Proč?"
"Je to živý tvor. Může být tvůj bratranec, ne?"
To neměla říkat. Saleen začala brunátnět v obličeji, rudnout a soptět.
"KOMÁŘI NEJSOU ŽÁDNÍ MOJI PŘÍBUZNÍ! Jak si můžeš vůbec něco takovýho myslet?"
"Protestuješ proti zoo a když má někdo domácí mazlíčky."
"ALE TO JSOU ZVÍŘATA, NE HMYZ! Animágové nejsou nikdy žádný hmyz! Hmyz je podřadnej, nemá mozek, neumí se měnit! A jestli mě ještě někdy budeš přirovnávat k ním, tak se proměním a pochutnám si na tvým mase!"

"Potřebují někde bydlet. Hlavně nenápadně."
"Nějaký zapadákov? Na Moravě?"
"Hůř se uživí. Vždyť nic neumí."
"On bude muset mít i tak nějakou podřadnou práci."
"Ve fast-foodech ho určitě vezmou."
"Ty nejsou na vesnici."
"Tak půjdou do Prahy. Hodně lidí, mezi nimi se ztratí. Víc práce, víc škol. Fae může jít i na vejšku."
"Vejšky je pro ní škoda, když hned po prvním roce plánuje zemřít. A v Praze je draze."
"Nebudou mít holt domek, no."
"Pořídíme jim malý byt?"
"Něco víc na okraji. Tam se dá najít i trochu větší."
"Modřany třeba??"
"To by šlo. Hlavně ať to mají levný."

Prý rodit děti je ženský úděl. Pff!
Chtěli jsme se spojit. Ne fyzicky, ale naše duše, naše jádra. Cítit je navzájem a sdílet je.
Věděli jsme, že tenhle sylvatický rituál se dneska už jen zřídka používá. A že je vlastně jedno, kdo tohle podstupuje, pokud mají oba dost silná magická jádra. Prostě pokud dokážou čarovat.
Jo, slyšeli jsme, že při něm vznikne magické dítě, ale že to je hrozně vzácný.
Ale co jsme si fakt neuvědomovali, že to platí i v případě dvou chlapů.
Můžete mi někdo laskavě vysvětlit, kde to dítě vlastně mám a jak ho mám sakra porodit?

"Smrk, mrk... U Bílé, jak mám něco takovýho vymyslet?"
"Co vyvádíš?"
"Potřebuju vymyslet nějakou básničku o stromech."
"Jak to souvisí s pedagogikou?"
"Děti se tak naučí stromy. Škola hrou, chápeš?"
"To je to, co vymyslel ten... Ten, co ho upálili?"
"Pleteš si ho s Janem Husem. Tohle byl Jan Ámos Komenský. A neměla by sis je plést. Učí se to ve čtvrtý."
"To byl náš první rok na Zemi, bylo toho hodně na zvykání. A teď po mě chtějí zase učit se tyhle rovnice. Prohodíme si to?"
"Ne, tak by ses nic nenaučila."
"Grr, proč musíš chtít být zrovna učitelkou?"

Koronavirus? Pandemie?
Jako bych na to měla čas. Moc práce.
Před pár měsíci se mi narodila dcera. K tomu si dodělávám školu a vedu svůj byznys. Loni jsem rozjela podnik s kouzelnickýma hůlkama pro nečaroděje. Nějak se živit musím, ne?
Nemluvě o tom, že musím i vládnout. Není to moc, jsem jen vévodkyně jednoho regionu a musím se zodpovídat králi.
Takže vidíte? Jak mám do toho stíhat řešit pandemii?
I když ty hůlky by se daly přeprogramovat na vytváření vzduchových kapslí. Když to vychytám, budou lepší než roušky a respirátory. Takže jo, klidně panikařte dál. Aspoň půjdou dobře na odbyt.

"Musíme zaujmout nějaké stanovisko. Nesmíme vypadat jako slaboši."
"Třeba že jsme neměli ponětí o tom, že se potají válčilo nám pod nosem?"
"Přesně to nesmíme lidem říct. Tohle bude přísně tajné!"
"Nemůžeme lidem lhát, že jsme o tom věděli."
"To taky nebudeme dělat. Vyhneme se tomu a vůbec se k tomu nevyjádříme."
"Co jim tedy řekneme?"
"Musíme přivítat nové bytosti, nebýt k nim odmítaví, ať nemáme zbytečné potyčky na našem území. Demokracie tu je pro všechny."
"Co s magií?"
"Jsme otevřeni kompromisům a chceme ji zapojit do našich životů. Jste s tím spokojený, pane prezidente?"
"Zní to dobře, pane poradce."

"Vítejte na letošních gladiátorských zápasech!"
Prý je stadion nacpaný k prasknutí. Lidi chtějí vidět krev.
Jeho krev?
Ne, on nezemře. Vždyť je mistrem bojovým umění! Vyhrál už dost soutěží, tak se nezalekne ani téhle. I když se tady opravdu umírá.
"První souboj bude asi trochu nevyrovnaný..." slyšel z venku komentátora. Souhlasil s ním. Svoji soupeřku zběžně zahlédl. Drobná postava, ani jeden bicáček.
"Tu dám," řekl si a vyrazil do arény.

Nečekal, že boj prohraje.
Možná si měl poslechnout komentátora, jak to myslel. Jeho sice popsal jako silného lidského muže trochu znalého ve sportovních soubojích, ale ona byla banshee zocelená válkou.

"Ještě trochu naředit..."
Zrovna se chystala kápnout z malé lahvičky pár kapek do skleničky s vodou, když se dveře náhle rozrazili. Rychle lahvičku schovala za záda.
"Tady jsi. Pospěš si, shání nás. A... Co to máš za zády?"
"Nic."
"Nenuť mě jít pro otce."
Rezignovala."Prosím, neříkej mu to. Nikomu to neříkej."
Saura ji nechápala, dokud si nepřičichla k lahvičce a neucítila pelyněk. "Proč... Jsi těhotná."
"Byl to jen úlet."
"Ale zbavit se nenarozeného je zločin."
"Musím to udělat, když jsem zasnoubená za toho čaroděje."
"Nemusíš. Skryjeme tě a dítě odložíme."
"A... budu mu moct aspoň dát jméno?"
"Jaké?"
"Anduin."

Bílá krev byla upálena zhruba někdy v 11. století. Přesný rok se neví, neexistuje žádný písemný pramen. Informace se čerpají pouze z pověstí. Proto je hodně těžké dohledat, co se tehdy vlastně stalo.
Podle jedné pověsti za to mohl tehdejší vládce, který se bál její moci, a dal ji zajmout a upálit. Jiná pověst povídá, že za to mohla kletba jejího rodu, která otrávila srdce lidu a ti se obrátili proti ní.
Všechny pověsti se shodují v tom, že se tehdy shromáždilo obrovské množství lidí, aby to viděli. Co na tom, že jí později začali uctívat. Tehdy jí nikdo nepomohl.

"Tuhle jsem potkala nějakou totálně zelenou ženskou. Prostě měla zelenou kůži."
"Neměla ji jen nabarvenou?"
"Ne, byla fakt jedna z nich. Vyčarovala strom."
"A tobě nic ti neudělala?"
"Ne, proč by měla?"
"Protože může. Vždyť jen mávnou rukou a z nás může být třeba ropucha. Nic je neomezuje. Neměli bychom je pouštět mezi sebe. Tohle je jak s těmi imigranty. I když ti byli aspoň lidi jako my."
"Ale působila docela mile."
"Nenech si nic namluvit. To je jenom jejich propaganda. Ale určitě nás chtějí zničit. Musíme jim zakázat vstup k nám."
"Lepší by bylo zakázat tenhle strach z neznámýho."

"Je tu krásně," vydechla Lithia.
"Víš, co se o tomhle jezeru povídá?" pronesl potichu Reagam. "Že se sem chodila koupat Bílá krev a podle pověstí se tu za úplňku znovu objevuje."
"Vážně?" pozvedla obočí a pohlédla na vodní hladinu, kde se odrážel úplněk. Pověstem moc nevěřila.
"Když počkáme, třeba se jí dočkáme."
"Ale mě se čekat nechce."
Sama se zvedla a začala se bez ostychu vysvlékat ze svých šatů.
Se zájmem ji pozoroval, jak vstupovala nahá do vody. Obdivoval její tělo, bělostnou pokožku i bílé vlasy splývající po zádech. Viděl toho dost, ale bílou krev, která jí protékala žilami, ne.

"Takže teď budeme bydlet v České republice?"
"Žila tu Bílá krev, tak proč ne?"
"Naše jména budou působit divně."
"Fajn, vyberu si teda... Františka? To by mohlo znít podobně."
"Já budu asi Antonín."
"A nebude nikomu divný, že jsme bez rodičů?"
"Na tvýho tátu asi působím dost mladě, co?"
"To bys mě musel mít tak v sedmi letech. To nám neuvěří."
"Budu buď tvůj strejda anebo bratr. Starší brácha, který tě má na starosti."
"Budeš mě komandovat?"
"Vůbec. Ale teď už vyčistit zuby a spát."
"Máš jediný štěstí, že teď už tě nemůžu proměnit v ropuchu."
"Proto si to užívám."

"Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejmocnější?"
"Nebude se ti to líbit. Nejsi to ty."
"Je to ten prapodivnej dědek, co si tvoří nový bytosti?"
"Ne, ten je jenom geniální. V boji bys ho porazil."
"Do bílokrvoty, kdo to je?"
"Tvoje dcera Nimue."
"Ta? Vždyť ještě nic pořádnýho neumí."
"Má velkou moc. Až se naučí kouzla, dokáže toho hodně."
"Ne, maxímálně bude umět základní kouzla. Ji musím hlavně provdat, aby království padlo do dobrých rukou. Bude jen manželka krále, to je její účel."
"Království můžeš předat jí."
"V žádném případě!"
"Dobře. Já jen, aby se ti to nevymstilo..."

Lidi dokážou být slepí. Vždycky si najdou nějaké racionální vysvětlení pro to, co se stalo. Třeba přírodní apokalypsa.
Nenapadne je, že to mohla být magie. Konkrétně Poseidon, který stojí proti nám ve válce. Nevidí to.
Snad tuhle válku vyhrajeme, světy spojíme, bohy porazíme a magie se konečně ukáže. Jen se to asi nestihne včas a já se musím mezi bitvami šprtat biologii. Válka není pro učitele žádná omluva. Aspoň si u toho tělo trochu odpočine, zregeneruje se a uzdraví válečná zranění.
Tak mě teď čeká pár příjemných dnů s maturitou, kterou snad udělám, a pak hned zpátky do přední linie.

Desátá hodina odbyla, když se domů vracela.
Její démoni už na ní čekali. Byli na ni milí, hned se jí ptali na její den.
Zase potkala Jeho a zase si jí nevšímal. Jakoby mezi nimi nikdy nic nebylo.
Tak to hrála s Ním před přáteli. Bez ostychu v hospodě rozebírali Jeho milostný život. Asi má nový vztah.
"Je hezčí, proč by stál o tebe?"
Souhlasila se svými démony. Aspoň jim na ní záleželo. Vždycky tu s ní jsou.
Jen se o ně musela postarat. Hladověli. Ale zapalovač jí už připravili. A tak je nakrmila tím, co jim chutnalo - svou bolestí.

Měl jsem bratra, víte?
Vlastně jsme byli dvojčata. Ale byl mezi námi jeden velký rozdíl. Já byl spokojený se svým životem, ale bratr ne. Snad za to mohla smrt jeho nejlepšího přítele. Proto chtěl nesmrtelnost.
Neuspěl, zemřel. Ale před smrtí prozřel. Došlo mu, jak to s životem a nesmrtelností vlastně je.
Bohužel byla velká potopa. Obrovská, připadala mi jako potopa světa. Všichni, kteří nás znaly a které jsem znal já, zemřeli. I já.
Mě naštěstí později oživila Bílá krev. Ale jenom mě.
Bratrův příběh jsem aspoň zapsal a propůjčil mu tak nesmrtelnost.
Možná jste o něm slyšeli. Gilgameš se jmenoval.