Moje články

„To byl teda nápad jet na týden do Alp na lyže,“ rozčiloval se Ron na vleku. „Já vím, přišla s tím Hermiona a Ginny. Já myslel, že se tady budeme bavit, třeba chodit na diskotéky. A ne jezdit celý den na těchhle nestabilních prkýnkách.“

„Ale Rone, není to tak hrozný,“ namítnul Harry. „Lyžování je docela zábava. A koukej, holky na nás už čekají.“

Celá čtveřice se spustila dolů po sjezdovce. Po pár metrech se Ronovi zamotaly lyže a zahučel do veliké závěje. „Bráško, cos to tady teď předvedl?“ zeptala se rozchechtaná Ginny. „Parádní držkopád,“ odpověděla místo něj bez váhání Hermiona.

„Rolando, měl jsem během minulého týdne jednání s obchodními zástupci obchodů na Příčné ulici,“ rozhovořil se ředitel Brumbál. „Jedná se o pro naši školu zajímavou nabídku. Jde o to, že by na našem famfrpálovém hřišti byly umístěny reklamní panely s jejich logy.“

„Pane řediteli,“ zamyslela se madam Hoochová, „o jaké firmy vlastně jde a co nám nabízí jako protihodnotu?“

Albus mávl hůlkou a nad stolem se začaly postupně objevovat bannery Ollivanderových hůlek, Gringottovy banky, Madam Malkinové a dalších. „Bradavičtí studenti budou mít v těchto obchodech při nákupu slevu třicet procent,“ dodal. „Vzhledem k vašemu roztomilému úsměvu nabídku přijímáme. Citronový bonbon?“

„Patříme už do starýho železa,“ pronesl smutně ježidědek. „Naší chalupě se teď děti vyhýbají jako čert kříži. Proč by sem taky chodili, když perník se u nás peče, ale nevaří. Jen si vzpomeň, babi, kdy nám naposled někdo loupal chalupu.“

„No to už je dávno,“ zavzpomínala ježibaba. „A to už jsme ty děti ani nezavírali, jenom jsme je nechali, ať nám olámou barák, a ještě dostaly vejslužku. Ale co teď, babo, teda vlastně dědku, raď.“

„No, jeden nápad bych měl,“ odpověděl tázaný. „Založíme tu pěstírnu konopí. A její vůni zamaskujeme tak, že kolem zasadíme něco ještě více aromatického. Třeba kopr.“

„Radíte mi špatně, kancléři,“ rozčilil se král Filip. „Máte se starat o královskou pokladnu, ve které není ani groš. Vy jste mi vnucoval, investujte do tohohle fondu, koupíme tyhle akcie, budou zisky. Výsledek? Nemáme nic.“

„Promiňte, Vaše Veličenstvo,“ bránil se oslovený. „Něco máme, a dost velkého. Míním dluhy, které je nutno brzy splatit. Mám řešení, jak získat dostatek financí na jejich zaplacení a zbyde i na státní kasu. Vypíšeme daň z pozemků, čím větší pozemek, tím větší daň. Majetek krále bude z daňové povinnosti vyjmut.“

Návrh byl králem schválen. Nejvíce zaplatil kancléř, jehož pozemky byly v království nejrozsáhlejší. Inu, smůla.

„Zahajuji schůzi vedení,“ ozvalo se zasedací místností z úst prezidenta společnosti W&W, Johna Wolfa. „Jak jistě víte, naše společnost zahájila výrobu nové řady obrněných vozidel KW6. Prosím vedoucího technického a výrobního oddělení, ing. Smithe, aby nás seznámil s projektem.“

„Děkuji za slovo,“ pronesl jmenovaný. „Jedná se o zdokonalený typ řady 5. Vylepšili jsme podvozek a odpružení, s novou verzí lze vyjet i čtyřicetistupňové stoupání. Přední ochranný štít je zesílen. Novinkou je silně pancéřovaná věž otočná o 360 stupňů, vyzbrojená kanonem ráže 50 mm. Všechny komponenty jsou vyráběny našimi podniky, s výjimkou dělových hlavní. Ty nakupujeme u firmy Krupp Essen. Levně!“

„Děvčata, koho napadlo uspořádat tenhle sraz?“ ozvalo se z chumlu ženských. „Zorku, koho jinýho. Dříve Bystřickou, dneska Červenou,“ odpověděl kdosi. „A jakýpak děvčata, spíš by sedlo babči. Je nám padesát, všechny máme vnoučata.“

„To je možný, ale dneska večer jsme zase dvacetiletý holky. Jako před třiceti lety u matury. A víte co, kočky, zazpíváme si teď tu naši.“
Salonek písecké restaurace U Reinerů se rozezněl známou melodií.

Krásný úděl máme dnes,
kráčet k zítřku, žít a kvést

Když se podaří, co se dařit má,
když rozkvete růže z poupěte
Když se podaří, co podařit se má,
podaří se také poupata

„Proč zrovna já mám tu smůlu a jdu stezku odvahy s nejukecanějším stvořením celého tábora,“ bručel jsem si pro sebe. „Jasně, je malej, tyhle prťata dali k nám, mazákům,“ odpověděl jsem si sám. „Ale tenhle nezavře pusu ani tady v nočním černočerným lese.“

„Jú, Pavle,“ ozvalo se nadšeně vedle mě. „Tenhle smrk na mě kouká, paráda. A mrká na nás jedním okem! To je určitě, no ten pastýř stromů z Pána Prstenů.“
„Mates, jsme na Český Kanadě,“ zareagoval jsem. „Tak sem nepleť Fangorn.“ Pak jsem se na ten strom zahleděl. Ty světlý místa na kůře, že by přece jen ent?

„Hospodine, máme velký problém,“ vychrlil ze sebe anděl, který přiběhl do velké nebeské síně a poklekl před Stvořitelem. „V oddělení nebeských reklamací, které mám z Tvé dobrotivé vůle na starosti, se hromadí naštvaní zákazníci z řad živočišstva.“
„Čeho si vlastně ti milí tvorové žádají?" ozvalo se z trůnu. „Rci, na co si naše zvířata stěžují?“
„Savci, ptáci a ryby na sosáky, kterými jsi je ve své neskonalé dobrotě obdařil. Nedá se s nimi okusovat tráva, žrát maso, pít vodu. Savci a ryby chtějí obyčejnou zubatou tlamu, ptáci zobák.“
„Inu, ať je po jejich,“ usmál se Nejvyšší. „Sosáky necháme pouze hmyzu.“

Harry udělal hůlkou osmičku a nad nádvořím se rozsvítil veliký nápis Panikařte. Smrtijedy a jejich nohsledy to rozesmálo. „Není proč panikařit,“ ozvalo se uštěpačně z úst Lorda Voldemorta.
„Ale je,“ odpověděl mu s veselým úsměvem Harry. „Naše nová tajná zbraň,“ dodal, mávnul hůlkou a zamumlal cosi, co znělo jako Accio. Načež se z jedné, po boji už částečně pobořené hradní věže, na skupinu, v jejímž čele stála Belatrix Lestrangeová, snesl veliký houf malých chlupatých roztomilých koulí, které překvapené útočníky začali olizovat, tulit se k nim a především rozkousávat jim hůlky. Mlaskání triblů přerušovaly jen zoufalé výkřiky: „Panika“ a „Rychle zdrháme.“

Zmizely šroubky v černé díře,
jen matky po nich zůstaly,
k díře se přišouraly každé ráno
a šroubky svoje hledaly

Černá díra šroubky jen tak nevydá,
snad za hodnotný věcný dar,
ten ale matky nemají,
proto na ně padá chmura, zmar

V závitech mají otazníky a chaos,
bez šroubků cenu nemá jejich bytí,
celému světu jsou k smíchu jen,
patří pouze do starého smetí

Záblesk naděje se pro ně ale objevil,
nakrmí díru velikonočním mazancem,
žádná z nich se už nebude
na tomhle světě cítit psancem

Závěrem poučení zbývá:
by matka neměla v závitech svých zmatek,
potřebuje vždy svůj šroubek

Lucifer listoval v pekelné knize hříchů a jeho pohled se zastavil na straně deset. Oči se usmály, poté zahulákal na celé peklo: „Všichni čerti sem!“
Po pár minutách, kdy se kolem něho shromáždili všichni pekelníci, pokračoval: „Je třeba přinést do pekla Toma Raddla, zvaného též Lord Voldemort či Pán Zla. Míra jeho neodpustitelných hříchů překročila všechny myslitelné meze. Tady,“ vytáhl dva pergameny, „je zevrubný popis dotyčné osoby. Zde podrobná mapa místa jejího pobytu. Hlásit se tentokrát nebudete, dobrovolníky určím sám. Vzhledem k nebezpečnosti zmíněné osoby, umí prý velmi dobře kouzlit, bude pekelná mise tříčlenná. A to Tichošlápek, Dvanácterák a Náměsíčník.“

„V soudním sporu tři prasátka versus vlk předvolávám svědka obhajoby, soudního znalce v oboru stavebnictví, inženýra Romana Ondruše. Zároveň ho žádám, aby soudu přednesl závěry svého šetření.“

„Vážený soude, byl jsem požádán obhajobou o sepsání revizní zprávy týkající se destrukce slaměné a dřevěné stavby obytného charakteru. Ta měla být uskutečněna tak, že obě stavby zničil obžalovaný rozfoukáním. Mohu prohlásit, že u obou dotyčných staveb tento typ destrukce nepřipadá v úvahu, především vzhledem k síle fuku obžalované strany. Jako důvod toho, že oba domky patřící straně žalující byly zničeny, stanovuji únavu materiálu, tedy v prvním případě slámy, v případě druhém dřeva.“

„Už jste četli dnešní Denní Věštec,“ zeptal se Ron. „Jestli ne, podívejte se na stranu pět.“ Harry i Hermiona sklonili hlavy nad danou stránkou. Jediné, co je zaujalo, byl inzerát, v němž kdosi nabízel k odběru dračí mláďata. „Ronalde, proč bychom měli kupovat draky,“ zaironizovala Hermiona. „Zvěřinec má Hagrid.“

„Ale já myslím tenhle článek,“ zapíchl Ron prst na úplný okraj stránky. „Soutěž o kouzelnickou hvězdu Británie. Přihlásíme tady Harryho, ten určitě vyhraje, odnese si výhru, bude Superstar a …“
„Ale já nechci tahat králíky z klobouku nebo nechat mizet asistentky ve skříni,“ přerušil ho Harry. „To přenecháme celebritám typu David Copperfield.“

„Budeme pořád spolu, to ti přísahám. Nikdy neopustíme jeden druhého. Jsi to nej, co mám, protože s tebou mám na světě ráj,“ ozvalo se z obýváku. Žena, která vedle v kuchyni připravovala nedělní oběd, nejprve nemohla uvěřit vlastním uším. Pak přímo vletěla ke svému choti a vrhla se mu okolo krku. „Romane, miláčku, po dvaceti letech manželství takové krásné vyznání lásky. Úplně jsi mě dojal.“

„Co vyvádíš,“ zareagoval její manžel. „No, jak jsi tady říkal, že je ti se mnou blaze a tak dál, “ opakovala Lenka. „Jo tohle,“ zabručel Roman. „To neplatilo tobě, to jsem mluvil k týhle plechovce piva!“

„Vítám všechny členy obecního zastupitelstva na pravidelném zasedání,“ zaznělo z úst starosty. „Prvním bodem našeho programu je volba jména naší obce. Jak sami dobře víte, vyhlásili jsme veřejnou soutěž pro naše občany. Mohli poslat své návrhy na jméno své obce. Jedinou podmínkou bylo, že jméno musí obsahovat slovo Zámky. Celkem se sešlo sedm návrhů. Máte je před sebou, pro kontrolu přečtu. Nové Zámky, Staré Zámky, Vyšné Zámky, Dolné Zámky, Horné Zámky, Karpatské Zámky, Vzdušné Zámky. Teď k samotné volbě. Každý napíše na papír číslo u příslušného jména a hodí sem do krabice.“

Naše obec se pyšní hrdým jménem Vzdušné Zámky.

„Proč se ta vlčí smečka stahuje právě k našemu srubu,“ zeptala se Mary svého manžela.
„Ty jsi neslyšela o tom, co se tu stalo před lety, miláčku,“ odpověděl John. „Na místě našeho srubu stál tehdy kostel. Smečka hladových vlků jedno nedělní dopoledne vrazila do svatostánku a vrhla se na lidi. Pastor vlky proklel, ještě než ho zakousli. Prokletí zlomí prý jen čistá panna, když se mezi ně postaví a pošle je puškou k Pánu“

„Tak na vlky zavolej, že je vysvobodím,“ vykřikla Mary a vyběhla s puškou mezi smečku. Ta se na ni vrhla a roztrhala. Asi nebyla čistá panna.

„Purkrabí, ke mně,“ zahulákal na celé nádvoří Vilém z Ledců.
Zpoza rohu se připotácela postava, připomínající správce hradu. „Vítejte doma, Milosti,“ vyrazila ze sebe. „Jaké milé překvapení, čekali jsme Vás až zítra.“

„Nech si ty řeči,“ okřikl Jíru hradní pán. „Raději mi řekni, jak jsi tu hospodařil.“
„Vše je v pořádku, Jasnosti. Celý hrad jsem kontroloval denně od půdy po sklepy, ty dokonce několikrát denně.“

„To jsem poznal, tvoje červený oči byly vidět už od Poříčí,“ odsekl Ledecký. „Jen doufám, že jsi mi nevychlastal všechno víno. A protože tě chci nějak odměnit, kromě funkce purkrabské budeš zastávat práci sklepmistra. Zadarmo!“

Víla Amálka seděla na břehu rybníka a najednou zaslechla od vrby sdrceryvný pláč. „To je Marjánka,“ špitla Amálka pro sebe a rozběhla se k vrbě. „Co se ti stalo?“ „Amálko, hejtman Nowatchek odvedl mýho Kubu na vojnu a dneska je přísaha.“

„Na přísaze bude i generál, tak hejtmanovi uděláme ostudu,“ řekla Amálka a obě dvě upalovaly k jičínským kasárnám. Doběhly včas. Hejtman právě vyjížděl před mužstvo, když Amálka jeho koni dala do tlamy hrst pelyňku. Zatímco jezdec podával hlášení, jeho kobyla se na generála zašklebila. Dle vojenských regulí dal generál hejtmana zavřít do basy. A Kubu si Marjánka odvedla domů.

„Milosti, přišli za vámi poddaní z vesnice Hejná, vede je rychtář,“ oznámil Půtovi Švihovskému sluha Michal. „Mám je pustit dál?“

„Přiveď je,“ odpověděl naštvaně rabský pán. Jak by nebyl naštvaný, když mu ráno utekla z hradu opice, teď je odpoledne a zvíře nikde.

Vrzly dveře, do místnosti vrazilo množství postav. „Náš pane, chytli jsme čerta a zabili jsme ho,“ překřikoval jeden druhého. „A tady ho máte.“
Hradnímu pánovi začaly šlehat z očích blesky. „Vy blbouni, to není žádný čert, ale moje opice. Protože způsobenou škodu je nutné nahradit, bude každý rok vaše ves odvádět do hradní pokladny daň zvanou opičné.“

„Pane hospodský,“ zaprotestoval Pavel, neoficiální mluvčí naší party. „My jsme chtěli jen jídelní lístek. Nikoli tenhle papír s nápisem Zakázaná témata debat v hospodě U Páva. Proč to máme číst?“

„Abyste věděli o čem se můžete nahlas bavit,“ zněla odpověď. „Třeba o fotbalu ne. Před měsícem se tu sešel stůl sparťanů a stůl slávistů, po derby. Chvíli se přeřvávali, hádali, pak si dali si přes hubu. Dopadlo to plichtou. Po dvou od každého stolu sebrali policajti. To už tu nechci zažít.“

„Ale to se nemůžeme bavit o ničem,“ zaprotestoval Pavel. „Ženský, politika, hokej, atd.“
„Aspoň tu bude ticho,“ zavrčel hostinský.

„Pane Pokorný,“ ozvalo se od režisérského pultu. „Dejte do té závěrečné scény víc naštvanosti. Uvědomte si, že Vaše manželka, tady paní Králová, je klidná. Vás to šíleně vytáčí. A vy, Králová, se snažte kolegu opravdu provokovat, v dialozích více ironizujte. Oba hodně emocí, ať je vyvrcholení, tedy smrt manželky, pro diváky uvěřitelné. Teď to sjedeme naostro, sami víte, že za týden je premiéra.“
Zkouška probíhala v pořádku až do vyvrcholení jednání. Ozval se výstřel, po němž se herečce Králové objevila na rameně krev. „Kterej blbec nabil tu pistoli ostrejma,“ vyletěl režisér. „Teď abychom volali záchranku, policajty a především změnili obsazení!“

„Zrcadlo, kdo je tady v království nejkrásnější,“ zeptala se královna. „Jestli mi zase řekneš, že ta potvora Sněhurka, tak tě snad rozbiju.“

Na povrchu zrcadla, které stálo v královnině ložnici, se objevilo něco, co připomínalo lidský obličej. Velké oči královnu sjely pohledem od hlavy po paty a pusa se zkroutila do šíleného šklebu. Pak to vypadalo, že se zrcadlo rozmýšlí. Po chvíli promluvilo: „Královno, moje paní, zajdi do severní věže zámku. Tam otevři dveře v nejvyšším patře a podívej se do zrcadla, které tam stojí. Pochází z Erisedu a zodpoví tvoji otázku. Já bohužel, na rozdíl od něj, neumím lhát.“

Krčma U Červeného orla ztichla. Jediným důvodem bylo, že ve dveřích stál městský rychtář Petr Bavůrek se dvěma biřici po boku. Všichni se tvářili velmi přísně.

Rychtář přistoupil k nálevnímu pultu a pravil: „Matěji, víš o tom, že porušuješ nařízení naší městské rady? O desáté hodině večerní mají být všechny krčmy zavřené. Teď je půl jedenácté a tady je živo jak o jarmarku. Čekám vysvětlení.“

„Rychtáři Petře, to je jednoduché,“ odpověděl krčmář. „Jak sám víš, o desáté večerní má Janek od Přívozu zhasínat světla tady na rynku. Ty stále svítí, jen se podívej. A teď podle nařízení zavíráme. Všichni ven!“