Na táboře

„Proč zrovna já mám tu smůlu a jdu stezku odvahy s nejukecanějším stvořením celého tábora,“ bručel jsem si pro sebe. „Jasně, je malej, tyhle prťata dali k nám, mazákům,“ odpověděl jsem si sám. „Ale tenhle nezavře pusu ani tady v nočním černočerným lese.“

„Jú, Pavle,“ ozvalo se nadšeně vedle mě. „Tenhle smrk na mě kouká, paráda. A mrká na nás jedním okem! To je určitě, no ten pastýř stromů z Pána Prstenů.“
„Mates, jsme na Český Kanadě,“ zareagoval jsem. „Tak sem nepleť Fangorn.“ Pak jsem se na ten strom zahleděl. Ty světlý místa na kůře, že by přece jen ent?