Moje články

Z vrtulníku jsem vylezl naštvanej. Jednak mi ze základny nenahlásili tu šílenou bouřku, druhak ten heliport, na kterým jsem přistál, byl na pláži.
Navíc si to ke mně přihasil nějakej dědek v bílý říze jak vystřiženej z historickýho filmu a začal hlasitě brebentit. Abych mu rozuměl, zapnul jsem univerzální překladač, který to vyhodnotil jako starořečtinu a určuju obsah kruhu a tys ho zničil.
„Blbečku,“ zařval jsem na něj, „každý dítě ví, že obsah kruhu je píernadruhou a pí je 22/7.“
Po návratu na základnu (zas skrz tu elektromagnetickou bouři) jsem si toho chlápka našel na netu. Nějaký Archimédes ze Syrakus.

„Proboha, co se to děje,“ zaúpěla paní Renata, majitelka nočního klubu pro dámy. „Před naším Stardustem se tvoří fronta pánů a každý má v ruce velký banán. Nevíte, pane Nováku, co to znamená,“ obrátila se na provozního vedoucího.
„Jestli to není důsledek toho našeho inzerátu,“ zamyslel se tázaný. „Víte, šéfová, jak nám teď vyšel v novinách. Že pro klub hledáme muže s velkými banány jako společníky pro naše návštěvnice. A bylo tam datum konkursu, dnes od jedné hodiny odpoledne.“
„To je naprosté nepochopení podstaty inzerátu,“ povzdechla Renata. „Já to vidím jasně. Každá naše návštěvnice dnes dostane jako pozornost podniku banán.“

„Vejre, doufám, že jsi nezapomněl camrátka a mazanec,“ oslovil mě šerif naší osady. „To víš, velikonoční vandr je pro naši osadu slavnostní a výroční.“
„Jak bych mohl zapomenout,“ odpověděl jsem. „Mazanec mám ve žracáku, camrátka taky. Letos nejsou vypalovaný, ale malovaný. Jsou parádní, jen počkejte, až je uvidíte.“
***
V pondělí zbývalo jen přejít Střelu. Po kládě, kterou tam někdo provizorně dal místo mostu. Nějak mi to ujelo a sletěl jsem do vody. Na břehu jsem pak vytáhl ze žracáku něco, z čeho kapala voda, a smutně jsem prohlásil: „Tohle byl kdysi mazanec.“
Šerif jen dodaL: „A z camrátek je mazanina!“

„Tak parto, plán A,“ řekl Fred. „Shaggy a Scooby sem přilákají toho démona a my ho chytíme do pasti. Velma i Daphne budou na svých místech a spustí síť. Vše jasné?“
„Zase je to na nás,“ zaprotestoval Shaggy. „Radši zmizíme, viď, Scooby.“
„A nás necháte na holičkách,“ usmála se Daphne. „Co takhle pizza?“
„Šunková,“ zajásal Scooby. „Shaggy, jdeme a rychle!“
Za pět minut se oba objevili se strašidlem v patách. To byl signál pro aktivaci pasti, ale síť spadla na zem bez efektu. A démon se rozzlobil.
„Co teď, Frede,“ zeptala se Velma Freda.
„Plán B,“ zařval Fred. „Parto, zdrháme!“

„Řemeslníci, kteří nedokážou ustřihnou pět metrů drátu, jsou nanic,“ láteřil ve svém domě Edison. „Představte si, Cimrmane, nechal jsem si od firmy Westlight natáhnout elektřinu tady v hale. A výsledek? Chybí mizerných dvacet centimetrů k vypínači. Co já teď s tím?“
„Thomasi, génius jako vy že si nedovede poradit s takovou maličkostí,“ podivil se Cimrman. „Ale jestli chcete radu, jednu bych pro vás měl. Tady vysekáme zeď a dáme sem tuhle vychytávku,“ ukázal mladík na dřevěný kosočtverec s kovovými pásky a se šroubky. „Pak sem připojíme drát od světla a tady drát od vypínače.“
První elektrický kontakt byl na světě.

„Pane Kolařík, co znamená tahle položka,“ ukázal ekonomický náměstek společnosti Madeta na jeden řádek v počítači. „A proč je to zaúčtováno jako položka mimořádného významu?“
„To je jasné, pane náměstku,“ odpověděl účetní. „Určitě víte, že naše reklamní oddělení vymyslelo tu báječnou reklamu, kde naše výrobky propagují myši. Mimochodem, od doby co běží v televizi, prodej našich sýrů roste. Co ale nevíte, že ti hlodavci jsou skuteční. Český myšák Pepa a francouzská myší slečna Elise. A opravdu svatbu slavili. Takže ta podezřelá položka znamená ve skutečnosti pět kilogramů tvrdého sýra naší výroby, který dostala zmíněná Elise od naší firmy jako věno.“

Poslední den prázdnin dostal žák Bičiště, budoucí deváťák, ze školy dopis. Obsahem dopisu byl překvapen. V rámci experimentu ministerstva školství byl Bičiště jmenován ředitelem školy s neomezenou pravomocí.
Prvního září svolal nový ředitel všechny žáky školy a oznámil jim nová pravidla platná pro školu. Vyučování se koná pouze v sobotu a v neděli, zbytek týdne je volný. Známkovat se nebude, odpadá vyplňování vysvědčení a žákovských knížek.
Tato revoluční metoda vydržela jen dva týdny. Žáci chtěli rozšiřovat své znalosti a reforma tuto snahu anulovala. V dějinách školy došlo posléze k první defenestraci ředitele. V místní kronice je tento akt pojmenován mozkobouření.

Vodník Volšoveček odpočíval. Přemiklíkoval se v kapra, vyhříval se u hladiny a spal. O tom, že jičínský knížepán dostal dopis z Vídně, ve kterém císař oznámil svou návštěvu v Jičíně, neměl tušení. Ani o tom, že knížecí kuchyně má připravit pro Jeho Výsost kapra na rozmarýnu. Natož o tom, že se knížepán s Frickem vydali lovit do lesního rybníčku.
První ryba, kterou ti dva spatřili a ulovili, byl Volšoveček ve své rybí podobě. Poté ho pustili do zámeckého jezírka a byli kněžnou pochváleni za kapitální úlovek. Kapr se jim odvděčil tím, že vystrčil hlavu z vody a knížepánu řekl: „Troubo!“

30. dubna loňského roku byl klidný život naší obce narušen. Na zdi hřbitova se objevila cedule s následujícím textem: Dnes se na místním hřbitově koná diskotéka pro zde pohřbené i jejich živoucí příbuzné. Hudební produkce DJ Kostlivec. Začátek 24.00 hodin.
Šla celá vesnice. Kde jinde uvidíte párek kostlivců trsat rokenrol tak, že jim odpadávají kosti z kostry nebo tančit pogo moji sousedku Helenu se svým pět let mrtvým tatínkem. Zkrátka DJ Kostlivec je jednička. Jen škoda, že se kostlivci museli v jednu hodinu ráno vrátit do svých hrobů. Místní babka to zhodnotila slovy: „Mrtví musí, živí můžou.“ Nebo obráceně?

„To, jak mně pomluvil u princezny Zlatovlásky a jejího otce můj bratr Jasoň, nebyla tak docela pravda. Pravdivé bylo pouze jeho tvrzení, že jsme jednovaječná dvojčata a že on byl od mala ten hodný a já zkrátka ten zlý. Ale nejsem nepřející - věřte mi nebo ne, já svému bratrovi princeznu Zlatovlásku ze srdce přeju. Mezi námi, ona žádná krasavice není, i přes tu proměnu. Zlaté vlasy už nemá, jako kamufláž slouží blond paruka. Obden se musí holit, protože jí zase rostou vousy. A o ňadra dmoucí už jí dvakrát upravovali plastickou operací. Ať si to bratříček užije s celou parádou.“

„Opravdu už mají všechno nakoupeno, pane Roubíček? Nepotřebují ještě něco, třeba pro Sáru? Pozdravujou ji ode mne.“
„Určitě budu. A mám všechno, pane Kohn, nedělají si starost. Jen mi spočtou za kolik to dneska bude. A nezapomenou mi laskavě odečíst tu moji zákaznickou slevu!“
„Roubíček, i se slevou to dělá dvěstě korun. A tady mají ode mě ještě účtenku.“
„S tou se jdou laskavě vycpat, Kohn, já jí nechci.“
„Ale tu účtenku si oni musí opravdu vzít, to je to Babišovo slavné EET. Chápou, Roubíček, to je ten nový zákon.“
„Oni jsou opravdu mešuge, Kohn. Přemýšlejí – Židi a Nový zákon?“

„Náčelníku,“ ozval se lékárník Šofr, „touhle bílou plání jdeme už třetí den a pořád nemá konec. Jenom tady mrzneme. Nevím jak tobě, ale mně tahle výprava už leze krkem. Co takhle otočit se a hajdy domů. Do Prahy, do Podolí, do lékárny.
„Vojtěchu, tyhle argumenty vnášejí do našich řad nejednotnost a zmatek,“ zareagoval rozčileně Karel Němec. „My musíme fungovat jako tým a táhnout za jeden provaz, rozumíš?“
„Karle, ale my provaz nemáme,“ ohradil se Frištenský. „Na seznamu nebyl.“
„Lehni a mlč,“ zbrunátněl náčelník. „A ty, Václave, jako pomocný učitel, to tady Varlovi vysvětli. A teď všichni směr sever, pochodem vchod!“

„Počet kouzelných tvorů se v letošním školním roce značně zvýšil,“ začal svůj uvítací projev ředitel Brumbál. „Dostali jsme párek nazgúlů, stádo testrálů, několik íkranů, z Isla Sorna přišla zásilka jakýchsi pterodaktylů a konečně se k nám vrátil i drak Šmak. Péče o ně připadne našemu šafáři. Všechny ostatní žádám, aby se ke zmiňovaným tvorům bez Hagridova dozoru nepřibližovali. A zároveň našeho šafáře pověřuji úkolem vytvořit okolo Bradavic letecký koridor pro všechna jmenovaná zvířata a zajistit tak bezpečnost letového provozu v okolí naší školy. Především vzhledem k výuce madam Hoochové a při famfrpálových zápasech.
„A teď,“ mávl Brumbál hůlkou, „začíná hostina.“

„Takže Sněhurku políbil princ, to otrávené jablko vyplivla a oba odjeli na princův zámek," zhodnotila konec pohádky Petra.
Já jen doplnil: „Tam se konala svatba, na kterou pozvali i trpaslíky."
„A co bylo potom, strejdo?" ozvalo se z postýlky.
Tahle otázka mě zaskočila. Pětileté holčičce nemá cenu vykládat, že Sněhurku přestal styl života na zámku po pár měsících bavit. Připadala si jak ve zlaté kleci. Tak si jednoho dne sbalila věci a vrátila se zpátky k trpaslíkům. Společně přestavěli chaloupku na hojně navštěvovaný noční klub U sedmi.
Ale pro klid malé jsem jen řekl: „Žili šťastně spolu až do smrti.“

„Vysvětli mi, holka, proč chceš zrovna tenhle klobouk,“ řekla máma zebra své dceři poté, co si mladá zebra vybrala u místní modistky klobouk z pravé panamské slámy, navíc ozdobený širokou červenou stuhou. „Jen se podívej na tu cenu.“
„Maminko, já ten klobouk prostě potřebuju, strašně moc mi sluší,“ odpověděla zebří slečna. „A budu třeba celý měsíc jíst jen suché s vodou, jen když mi ho koupíš.“
„Tak špatně na tom zase nejsme,“ řekla máma zebra a dceři klobouk koupila.
Nakonec si mladé zebry všiml ten nejhezčí zebří mládenec a za pár měsíců byla svatba. Mohl za to jen ten klobouk?

„Vážení studenti, ve své dnešní přednášce se budu věnovat problému řešení manželských a partnerských problémů v dějinách lidstva,“ začal svůj seminář profesor Liška. „Jak všichni víte, problémy v partnerských vztazích existují od počátku lidstva. V pravěku agresivnější páry používaly mlácení kostmi mamuta či jiných divokých zvířat, zatímco ty mírnější na sebe vrčely. Ve středověku vrčení nahradily slovní hádky, v kursu byla rákoska. A v našem osvíceném novověku tyto praktiky přetrvávají, k hádkám nám přibylo vzájemné osočování se a urážení se na sociálních sítích, k rákosce přibyl váleček na nudle. Sami si teď odpovězte na otázku, jaké zbraně přinesl rozvoj civilizace.“

Z vrtulníku jsem vylezl naštvanej. Jednak mi ze základny nenahlásili tu šílenou bouřku, druhak ten heliport, na kterým jsem přistál, byl na pláži.
Navíc si to ke mně přihasil nějakej dědek v bílý říze jak vystřiženej z historickýho filmu a začal hlasitě brebentit. Abych mu rozuměl, zapnul jsem univerzální překladač, který to vyhodnotil jako starořečtinu a určuju obsah kruhu a tys ho zničil.
„Blbečku,“ zařval jsem na něj, „každý dítě ví, že obsah kruhu je píernadruhou a pí je 22/7.“
Po návratu na základnu (zas skrz tu elektromagnetickou bouři) jsem si toho chlápka našel na netu. Nějaký Archimédes ze Syrakus.

„Holky, jak funguje ta nová seznamka pro princezny,“ zeptala se Locika.
„Zadáš si inzerát v Královských novinách, odpovědi ti chodí esemeskou. Ale je to podvod,“ odpověděla Zlatovláska. „Já to zkusila a tohle je výsledek.“
Pět hlav se sklonilo nad mobilem. „Tenhle se už vidí na svatební hostině,“ konstatovala Růženka a četla nahlas. „Na svatební přípitek prosím Martini. Protřepat, nemíchat.“
„Jé, někdo poslal fotku i nějakého stromu,“ rozněžnila se Popelka. „A napsal k tomu já jsem Groot.“
„Tady se do tebe už zamiloval,“ vykřikla Lada. „Oslovuje tě můj milášku!“
„A co teprve tohle,“ řekla Zlatovláska. Na displeji svítilo jediné slovo. Hodor.

„Tak to sjedeme ještě jednou,“ ozvalo se z režisérské židle. „Petr bude tak laskav a neupadne jako minule, Alice se bude tvářit víc nešťastněji, asi takhle,“ vytvořil režisér na tváři výraz přesmutného štěněte. „Kamera, klapka, jedem!“
***
Před chaloupkou, kde sedm pidimužíků věznilo krásnou Sněhurku, zastavil smykem jeep, ze kterého elegantně vyskočil princ. Ihned vytasil z pouzdra svůj kolt Peacemaker (detailní záběr kamery) a s urputným výrazem spustil střelbu. Trpaslíci padali k zemi. V okamžiku, kdy měl hrdina vzít Sněhurku do náruče, políbit ji a odjet s ní, byla scéna přerušena dotazem: „Rejžo, není divné, když šestiranným koltem zastřelím sedm trpajzlíků?“

„Zase jsem přibral, kamarádi,“ zafuněl Široký při pohledu na váhu. „A to jsem dneska měl jen malou svačinku a byl s vámi celé odpoledne v posilovně.“
„Tvoje svačinka byly tři grilovaný kuřata,“ odpověděl Bystrozraký. „A jak to dopadlo v posilovně, vzpomeň si. Děsná ostuda. Polovinu vybavení jsi zničil. Třeba jsi rozsedl cyklotrenažer, rozšlápl běžecký pás a zohýbal posilovací stroj.“
„Máš pravdu. Ale pak jsme přece běželi až sem, to se taky počítá. To byly alespoň dva kiláky!“
„Prostě, kamaráde,“ vložil se do debaty Dlouhý, „budeš držet dietu. Žádný kuřátka nebo slon na olivách. Protože jakýkoli pohyb je u tebe nanic.“

Po zběsilé jízdě z Londýna konečně spatřím budovu admirality v Portsmouthu.
„Nesu zprávy od lorda Wintera,“ zakřičím na stráže a beru schody po dvou. „Musím to stihnout včas,“ řvu sama na sebe. Zbývá jen se zorientovat a proběhnout velkou síní. Nakonec vrazím bez ohlášení do pracovny.
Ale nestíhám tasit kord. Jediné, co teď mohu udělat, je vrhnout se mezi vévodu a Feltona. Vražedný nůž, původně určený pro lorda Buckinghama, trčí v mých prsou. Ještě zaslechnu, jak se vévoda ptá na moje jméno.
„Mary-Jane Sue-Worthingtonová,“ odpovím potichu a umírám s úsměvem na rtech v jeho náruči. Vím, že La Rochelle nepadne.

„Milý Johne, co lze říci po prvním ohledání?“
„Jedná se o mrtvolu muže ve věku asi 40 let, exitus nastal před 4-6 hodinami, jeho příčinou bylo ubodání, nejspíše nožem. Podle stop na těle byl před smrtí mučen a byly mu svázány horní i dolní končetiny. Vy snad vyčtete víc, Sherlocku?“
„Ruce oběti jsou svázány dehtovým provazem a utaženy lodním uzlem. Lze tedy usoudit, že oběť i pachatel jsou námořníci. Tetování na rameni je typické pro londýnské doky. Podle odřených rukou od lodních lan usuzuji, že muž sloužil na plachetnici. A protože nyní kotví v Londýně pouze jedna, bude identifikace snadná.“

K čaji a kávě na jídelním stole se přidaly talíře s jídlem. Musím přiznat, že maso i zelenina byly vynikající, po několikadenním nuceném půstu jsem se konečně najedl. Mám nápad. Najdu kuchaře a pochválím ho.
Zatímco se rozhlížím kolem sebe a hledám lodního kuchaře, slyším křik. Asi se těm lidem nelíbím. Nevím proč. Obzvláště Kane křičí, jako by ho na nože brali. Určitě ho potěší, když mu sdělím, že ten týden s ním byl báječný. A že tak vynikajícího hostitele, jako je on, jsem ještě nepoznal. Radostně zavrtím ocasem, vykouzlím úsměv na tváři a mizím z jídelny nákladní lodi Nostromo.

Matěj z Bubna seděl v hodovní síni společně se svou chotí Adlétou a její sestrou Marií. Rád s nimi nevečeřel, spíše naopak. Ale dnes se cítil povznesen nad malichernostmi a měl k tomu opravdu pádný důvod. Včera vyhrál rytířský turnaj a věnec pro vítěze mu na krk zavěsila sama princezna Amélie.
„Ty žes vyhrál turnaj,“ popíchla Máří. „To tam museli bojovat samí chudáčci.“
„Máš pravdu, sestřičko,“ ozvalo se z druhé strany stolu. „Tenhle Matěj je nemehlo, také tomu nemohu uvěřit.“
To bylo na hradního pána příliš. Praštil pěstí do stolu se slovy: „Jste trapné drbny.“ Poté odešel do své komnaty.

„Mami, pojď se na něco podívat,“ zatahal Lukášek maminku za ruku a táhnul jí do svého pokoje. Poté, co se rozhlédla kolem, jen zalapala po dechu.
Na stropě uviděla růžové nebe, u okna vyrůstal namalovaný strom. Prostě Lukyho pokojíček hýřil barvami a bylo vidět, že jeho obyvatel popustil uzdu své dětské fantazii naplno. Na podlaze vyrůstala modrá tráva, ze které se usmívaly barevné kytičky, nad kterými létali proužkovaní motýli. Uprostřed louky se blyštil žlutý rybník, na jehož hladině se odráželo červené sluníčko.
„Co to je,“ zeptala se maminka.
„To ty pastelky, co jsi mi dala, mami,“ odpověděl Lukáš. „Jsou kouzelné!“

Beránek spatřil na kraji lesa tři vlky a řekl jim: „Hloupí vlci, mám pro vás návrh. Dáme si závod v chůzi přes celý les. Když vyhrajete, můžete sníst mě i ovečku. Když prohrajete, necháte nás tři měsíce na pokoji. Platí?“
V sobotu ráno liška odmávla start a závod začal. Beránek vyrazil tempem závodního chodce. A vlci? První ani nepřešel startovní čáru (čímž se počet soutěžících snížil na tři). Zbylí dva funěli jak lokomotiva. Však po chvíli jeden z nich zahekal: „Já už nemůžu“ a padl vyčerpáním. Po deseti minutách dopadl stejně i druhý. A tak se jasným vítězem stal beránek.

Co se tak probírá na srazu maturantů po 15 letech? Politika, fotbal, nakonec se skončí u ženských. Jako na tom našem.
„Maminka vždycky říkala, že dospělost začíná maturitou,“ začal Lukáš. „Nemá pravdu. Ta začíná tím, že se oženíte. A to je konec volnosti, kamarádi. Pak už jen slyšíte: vyluxuj, umej nádobí, potřebujeme vymalovat.“
„Neplatí to jen pro ženáče,“ podotkl smutně Dan. „Já s tou svou žiju 10 let na hromádce. A cenu za dospělost platím stejnou jako ty. Vlastně vyšší. Na rozdíl od tebe v noci nespím, protože mě Marta vyhodila z postele mýho plyšovýho medvídka, bez kterého prostě neusnu!“

„Ahoj, strejdo,“ ozvalo se od cesty. „Netvař se tak smutně.“
„Komu říkáš strejdo,“ zavrčel na vrbě sedící vodník Matěj.
„Tobě, komu jinýmu. Já jsem Petr, tvůj synovec. Posílá mě za tebou máma. Už ses jí dlouho neozval.“
„To víš, doba je těžká. Do hrníčků nic nepřibývá, koupat se sem nikdo nechodí. Prostě ta kdysi levná kořist je pryč.“
„Matěji, ty si pořád myslíš, že dnešní holky dostaneš na pentličky, který věšíš na svoji vrbu, jak vidím. Jenže to bylo za Jiráska,“ konstatoval Petr. „A nelákej je zastaralým Haničko, dušičko. Já mám nápad, jak sem holky dostat. Pořiď si tady diskotéku!“

„Naše oddělení Ústavu pro jazyk český dostalo za úkol zpracovat etymologii výrazu džin,“ začal hovořit profesor Pokorný, DrSc. „Zadavatelem byla Společnost pro osvětu spisovatelů. Nyní vás seznámím s výsledkem.“
„Slovo pochází z arabské mytologie. Jedná se o nadpřirozenou bytost, jejíž fyzická podstata je substance podobná ohni bez kouře. Džin je ukryt v uzavřené skleněné nádobě, tedy v lahvi, a plní příkazy osoby, která dotyčnou nádobu otevře. Někdy ale příkaz nesplní nebo dokonce uškodí svému „majiteli“. Proč tomu tak je? Zjistili jsme, že zmíněné lahve s džiny jsou lahve od ginu, pročež zbytky nápoje působí na jejich obyvatele výše zmíněným způsobem.“

„Proč nás vlastně poslali do téhle díry?“
„Amity není úplná díra,“ odpověděl Sherlock. „A policie dostala za úkol vyšetřit, proč místní rybáři tady už týden nevytáhli z lovišť ani jednoho kraba. Prý zásadní otázka ekonomické stability státu New York. Naše pátrání začneme na pláži.“
* * *
„Co soudíte o tomto množství stop v písku, Joan?“
„Jsou to stopy velkého množství korýšů, přesněji řečeno čeledi Brachyura. Všechny směřují k té bílé budově na pobřeží.“
Na místě spatřili Holmes s Watsonovou velikou ceduli Restaurace U Křupavého Kraba a již ve dveřích je uvítala postava v kostýmu žluté mořské houby: „Ochutnejte náš vynikající krabí hambáč!“

„Včera jsem měl zajímavý případ,“ začal hovořit doktor Ambrož. „Jak jistě víš, vždy v úterý ordinuji v optice na Severní. Navečer se tam najednou zjevily tři stařeny. Věk jsem odhadl tak něco mezi devadesátkou a smrtí. Že všechny hrozně špatně vidí. Při vyšetřování té první jsem zjistil, že má jen pravé oko, na které skoro nevidí. Nakonec to vyřešily brýle. Ale silné, patnáctidioptrické!“
„A v čem je to zajímavé, Karle?“ zeptal se jeho kolega Kruliš.
„Za prvé se všechny tři začaly o to jediné oko a brýle hádat až prát. Druhý šok byl, když nahlásily sestře jména. Prý Sestry Gorgon.“

„Co je to za výmysl,“ řekla Afrodita. „Olympijské hry na Olympu, kdo to kdy slyšel. Třeba Hefaistos nemůže běhat!“
„Aspoň se trochu přiblížíme smrtelníkům,“ ozval se za ní Diův hlas. „Je připraveno i sportoviště, jen se všichni podívejte ven.“
Oči všech, kteří se dívali z oken Olympu na nový stadion, byly náhle oslepeny asi desetivteřinovým zábleskem ostrého světla, navíc doprovázeným silným hlukem.
Cesta paprsku končila na novém sportovišti, kam se celé osazenstvo Olympu hned rozběhlo.
Uprostřed trávníku stála vysoká postava v červeném plášti, s dlouhými vlasy a hrdým výrazem, která pronesla: „Tak tady je první soutěž. Kdo uzvedne tohle kladivo?“

Začalo to tím, že už jsem nechtěla být single. A v seznamovací agentuře mi řekli, že jediný svobodný muž v celým okolí spí ve věži zámku, který je celý obrostlý růžema. Tak co jsem měla dělat jinýho než koupit v Mountfieldu motorovou kosu a dát se do práce. Po pár hodinách jsem se do věže prosekala a dostala se k Němu! Spal. Probudit jsem ho musela, ale ne polibkem. Prostě jsem mu vrazila pár facek. To ho probralo natolik, že se na mě podíval a řekl: „Tedy žádná květinka nejsi, holka.“
„To nejsem. A taky nesnáším, když mi říkají vořezávátko!“

„Jistě víte o tom novém výnosu ministerstva,“ obrátil se Popletal na pana Weasleyho. „Myslím tu povinnou registraci kouzelníků. Zpracováním jste pověřen vy a Pastorek. Vyhrazenu máte místnost 15 na tiskovém odboru, kde už jsou připraveny všechny papíry. Průkaz se vyplňuje kouzlem Complerus přímo z formuláře. Vaším úkolem bude jen kontrola úplnosti údajů.“
Po celý zbytek dne se v místnosti ozývalo pouze šustění papírů a mumlání Complero. Jediným přerušením těchto fádních činností byl výkřik Kingsleyho: „Tenhle tu registraci určitě nedostane. Arture, pojď se na to podívat.“
Z jinak prázdného formuláře se na ně výhružně dívalo černočervenožluté oko umístěné mezi dvěma věžemi.

Teď už mohu jen vzpomínat. Na francouzská města i vesnice, kterými jsem kdysi projížděl. I na vyšňořenou a hrdou Paříž, plnou kabaretů a šantánů. Také na pouštní duny severní Afriky, kde ve dne bylo vedro až k zalknutí, naopak noci tu byly chladné až k nepřežití. Pak mě vzpomínky přenesou do Itálie, kterou jsem procestoval vlastně celou. Od slunné Kalábrie přes starobylý Řím až do rozjásaného Milána. Tam všude se modře odrážely paprsky slunce od mého ocelového pancíře.
Dnes už jsem jen troska uboze stojící v ardenském lese. Ale stále nesu to hrdé jméno šelmy chystající se ke skoku. Tiger.

„Holky, jak funguje ta nová seznamka pro princezny,“ zeptala se Locika.
„Zadáš si inzerát v Královských novinách, odpovědi ti chodí esemeskou. Ale je to podvod,“ odpověděla Zlatovláska. „Já to zkusila a tohle je výsledek.“
Pět hlav se sklonilo nad mobilem. „Tenhle se už vidí na svatební hostině,“ konstatovala Růženka a četla nahlas. „Na svatební přípitek prosím Martini. Protřepat, nemíchat.“
„Jé, někdo poslal fotku i nějakého stromu,“ rozněžnila se Popelka. „A napsal k tomu já jsem Groot.“
„Tady se do tebe už zamiloval,“ vykřikla Lada. „Oslovuje tě můj milášku!“
„A co teprve tohle,“ řekla Zlatovláska. Na displeji svítilo jediné slovo. Hodor.