Moje články

Odpoledne zazvonil zvonek. „Koho to sem čerti nesou,“ pronesl jsem polohlasem u domovních dveří. „Až na věky, pane Ptáček,“ ozvalo se z druhé strany dveří.
„Ano, jsem René Ptáček,“ zakoktal jsem. „Kdo jste vy?“
„Vladimír Vašek. Vy mne budete znát pod pseudonymem Petr Bezruč. Já jsem ten, co proti vám píše básničky. A tady máte návrh smlouvy na prodej dolu Terezka. Kupujícím jsem já, cena požadovaných dvacet milionů. To víte, básně dnes vynáší. Uvidíme se zítra u právníka, adresa přiložena.“
Tak zítra prodám důl. Dvacet milionů je dobrý start na to, abych odložil masku uhlobarona a stal se finančním magnátem.

V hospodě U Hrocha seděla parta trampů, cpala se gulášem a popíjela pivo.
„Ten guláš je výbornej,“ pochválil přinesené jídlo jeden z party. „Co asi do něj ten hospodskej dává?“

„Mňaaauu,“ ozval se strejda od vedlejšího stolu. „A pěkně čerstvé, jemně nakrájené mňau,“ přisadil si jeho soused.

Sandy zesinal, zvedl se a rychle zamířil na onu místnost, odkud se po chvíli ozvaly dávivé zvuky. „Bleje, milej pane, bleje,“ komentoval to jeden z vandráků. Po chvíli se otevřely dveře s panáčkem a v nich stál trampský kmet, z jehož očí tryskal žal. „Vy blbouni, mě tam spadly zuby.“

Hospoda lehla smíchy.

„Tady to musí být, tahle kniha to říká. Plamínek, který svítí, ale nepálí, označuje místo ukrytého pokladu,“ citoval Půta. „Jíro, tady začneme kopat. Ale přes plamínek hodíme růženec,“ dodal ještě.

„Kde by se tady vzal poklad,“ opáčil Jíra. „Místní páni byli chudí jak kostelní myš.“

„Nežvaň a kopej,“ přerušil ho Půta. „Chceme poklad? Chceme.“

Po hodině usilovné práce narazili oba sedláci na starý otřískaný prázdný hrnec. „Co na to tvoje kniha?“ zeptal se škodolibě Jíra.

„Nádoba se naplní penězi po vhození mince,“ ocitoval Půta.

„Tady máš groš a hoď ho do hrnce.“

Dál se nedělo nic. Asi vykopali špatný hrnec.

„Dva úkoly jsi splnil, princi,“ pravil čaroděj Černovous. „Ale čeká tě ještě jeden úkol, ten nejtěžší. Ten ale nesplníš,“ ušklíbl se

„To se uvidí. Jaký je to úkol,“ zeptal se Radoslav.

Čaroděj mávl hůlkou a rázem před princem stály tři postavy ve stejných šatech, obličeje zahalené závojem. „Musíš poznat princeznu Elišku,“ zasmál se Černovous.

„Mohou něco říct,“ otázal se princ.

„Dobrá, ale jen tři slova.“

„Stačí jedno. Rorýs.“

Poté, co se tohle slovo třikrát rozlehlo síní, ukázal Radoslav na druhou postavu se slovy: „Tohle je Eliška.“

„Jaks ji poznal,“ zavrčel Černovous.

„To je snadné. Princezna Eliška ráčkuje, to jsi nevěděl?“

„Podívejte se, my vizionáři do budoucnosti vidíme, ale jen výjevy. Rozumíte tomu?“

„Ano, jistě.“

„Teď nacionále. Jméno?“

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.“

„Bydliště?“

„Bradavice.“

„Povolání?“

„Ředitel školy čar a kouzel.“

„Zajímavé povolání.“

„Mě to baví. Škola má čtyři koleje, dobré učitele a výbornou pověst.“
„Teď mi do toho, pane Brumbál, nemluvte. Já to z těch kamen musím dostat, když jsou horký. Tak kdepak jste, Bradavice? U jezera. A vidím vás. Máte v ruce hůlku, stojíte na věži u hodin a mluvíte s nějakým vysokým černovlasým mužem v plášti. No a teď padáte z tý věže dolů. A dál už nic.“

„Ó fretná chrochtobuznosti, tvé mikturace jsou mi co zprudlé žvastopunksery na plzné včele. Vážení studenti, dovolte mi, abych vás touto ukázkou přivítal na přednášce věnované vogonskému básnictví.
Jedná se o třetí nejhorší poezii ve vesmíru. Ale kde má kořeny? Jak jí rozumět? To jsou otázky, na které se pokusím krátce odpovědět.
Zdrojů je několik, nejvyšší procentuální zastoupení má samotná slovní zásoba Vogoňanů. Další vlivy jsou minoritní, ale nezaměnitelné.
Domnívám se, že veškerá slovní zásoba obsažená ve zmíněných zdrojích byla zpracována vogonským centrálním počítačem, jehož jedna část, generátor náhodných slov, vytvářela knihy veršů. To je zároveň důvodem, proč díla nejsou autorizována.“

„To bude bomba,“ ozvalo se zpoza Karlova stolu. „Už je všechno zarezervovaný, smlouvy podepsaný. Akorát musím do tiskárny, nechat honem rychle vytisknout letáky a dát je vylepit po celým městě.“

„A nad čím tak jásáš,“ špitla Renata od počítače.

„To byste nevěřili, ale na Nový rok odpoledne tady bude super fotbal. Místní mančaft proti mistrům Evropy z Bělehradu. Bude tady Panenka, Viktor, Bičovský, zkrátka celá tahle skvadra, i s trenérem.“

„To byl tenkrát úspěch, ta slavná penalta doprostřed branky. Koučoval tehdá Václav Ježek,“ rozpomněl se Olda. A představuju si ten plakát,“ zasnil se. „Velkej nápis JEŽEK V PECI (pod Sněžkou)!“

„Přísloví lžou“, ozvalo se z druhé strany stolu, kde seděla Hanka. „Nnehádejte se se mnou, mám pravdu. Prý pes, který štěká, nekouše. Kousal.“

„Já mám na rčení stejnej názor,“ vmísil jsem se do debaty. „Všichni to znáte u nás na chalupě. Velká louka, krajem teče potok. Jak vytejká z lesa, má docela spád, takže po dešti nebo když taje sníh, je to docela hukot. Na druhý straně louky pěkně tichoučko, Tichá voda břehy nemele, to ta řvoucí. Nahoře se pode mnou párkrát utrh podemletej břeh.“

„Takže jediný co platí, je že na lidský trápení je nejlepší chlast,“ uzavřela diskusi Petra.

„Složení atmosféry: dusík, kyslík, argon, oxid uhličitý,“ ozvalo se z reproduktoru kosmického plavidla. „Atmosféra nedýchatelná, prostředí neslučitelné se životem. Průzkum doporučuji provést v ochranném maskovacím oděvu. Vzhledem k početnému výskytu druhu Mus musculus doporučuji stejné maskování,“ dokončil hlášení palubní počítač.

„Spojení s výzkumnou lodí YGGYR přerušeno,“ ozvalo se zpoza jednoho monitoru řídícího střediska průzkumných letů, „Celých 96 hodin našeho času, což odpovídá jednomu oběhu zkoumané planety kolem své osy. Snímače životních funkcí posádky ukazují smrt. Pravděpodobně vlivem agresivního prostředí.“

Pokud za agresivní prostředí považujete skutečnost, že posádku sežrala obyčejná kočka domácí. Tak to dopadne, když se někdo zamaskuje jako myš.

„Tak to sepíšeme, Matěji,“ řekl strážmistr Topinka.

„Začalo to nápadem levně nakupovat a draze prodávat. Základní kapitál jsem neměl, tak jsem to řešil zlodějnama. První bylo pár slepic a hus, pak už to byly kozy, krávy, koně. Vlastně všechny krádeže dobytka v okolí jdou na můj vrub. Ale pracoval jsem s citem, nikdy jsem nezapomněl napsat omluvu.“

„Proč ses dobrovolně vydal spravedlnosti?“

„Už to bylo na nervy. Jen se podívej jak mi zbělely vlasy. A těch vrásek, co mi přibylo, jenom z lásky k práci. Taky mi bude líp v šatlavě než doma s tou megerou, co jsem si vzal.“

O půlnoci se ve mlýně začaly dít věci. Roztočilo se kolo, do pytlů se sypala mouka. „Krucipísek,“ zaklel do té doby tvrdě spící Libor, „to je probuzení. Co se to děje?“

„To já,“ pravila postava, která se před ním náhle zjevila. „Straším tu takhle už roky,“ dodala smutně.

„A jde tě nějak vysvobodit?“

„Jde. Musel bych ti dát pár facek. Víš, já byl na všechny hodný. Tak tu za trest straším.“

„Tak mi těch pár facek dej, ale pořádných. To snesu,“ usmál se Libor.

Ozvaly se dvě facky a pak mlýnicí zazněla radostná věta: „Děkuju, konečně je můj duch svobodný.“

Otevřeným francouzským oknem bylo slyšet nadšené hlasy lidí shromážděných na náměstí a provolávajících „Ať žije válka.“ Maršál stál uprostřed největší místnosti kancléřství a ještě v něm dozníval opojný pocit ovládnutí davu. Usedl ke klavíru a začal hrát hymnu, ale nástroj zůstal němý.

Do ticha zazvonil telefon. „Tady ředitel divadla, Excelence,“ ozvalo se ze sluchátka. „Mám pro Vás špatnou zprávu. Dnešní představení na Vaši počest se nekoná. V divadle přestala fungovat akustika, nikdo nedokáže vysvětlit důvod.“

„Co se to sakra děje,“ zaklel Maršál. Vtom se před ním zjevilo devět postav oděných do antických říz. „Copak nevíš, že ve válce mlčí múzy?“

Večerní posezení u ohně bylo příjemné, nechyběly buřty a pivo, prostě pohoda.
Zbývalo jen vytáhnout z futrálu kytaru a začít hrát, přičemž desetiletá Karolína se zatvářila otráveně.
„Vzpomínám, když tehdá před léty začaly lítat rakety,“ začal jsem, když se ozvala dcera. „Tati, ty tuhle dobu pamatuješ? Nás ve škole učili, že rakety začly lítat do vesmíru v šedesátkách, o švédskejch košilích nikdo nepovídal. \Navíc mi k tomu nesedí tvůj věk.“
V duchu jsem proklel české školství. „Kájo, to není o tom, jestli vzpomínám já nebo textař. Mě se prostě ta písnička líbí.“ Chvíli jsem přemýšlel, jak Káje vysvětlím poutnickou Panenku.

Z deníku profesora Brauna

15.dubna
Pokus číslo tři
Chattanooga Choo Choo. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, až na mučenku.

16.dubna
Pokus číslo čtyři
Smoke On The Water. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, mučenka se zavírá.

17.dubna
Pokus číslo pět
Take Me Home Country Roads. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, mučenka nereaguje.

18.dubna
Pokus číslo šest
Mamma Mia. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně, negativní reakce u mučenky.

19.dubna
Pokus číslo sedm
Phantom Of The Opera. Všechny pokusné květiny reagují pozitivně kromě mučenky.

„Holky, kdy už nám ten šílenej chlap pustí pořádnou muziku, třeba Bachovu fugu
c-moll?“

„Vstupte,“ zavolal princ poté, co uslyšel zaklepání na dveře. Do korunního sálu vrazilo sedm jemu dobře známých postav. Na první pohled byla tahle trpasličí squadra v bojovné náladě.
„Vítejte, přátelé,“ chtěl zmírnit princ. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Chceme zpátky Sněhurku,“ odpověděl důrazně Prófa. „Je nám bez ní smutno.. A Šmudla, teda nejen on, je do ní pořád zamilovanej až po uši.“
„Chcete, aby se moje choť nastěhovala zpátky do vaší chaloupky, protože ji bezmezně milujete,“ zhodnotil princ. „Ne. Sněhurka zůstane tady na zámku. Konec audience,“ dodal ještě.
Za několik dnů se v královských novinách objevil článek Kam zmizela naše princezna?

„Doufám, že práce na hradě pokračují podle plánu,“ pronesl Dobrohost z Ronšperka a pohlédl na svého purkrabího Leška. „Už se chci odstěhovat z týhle díry. Koneckonců, ty na Herštejně budeš mít pohodlný bydlení pro sebe i svou rodinu.“
„Práce pokračují dobře, pane,“ odpověděl tázaný. Chybí pár maličkostí, hradní kaple
nebo ….“
„Bez kaple se obejdeme. Kdo bude chtít, může v neděli zajít na mši do Vranova,“ zachechtal se hradní pán. „Aspoň se projde.“
„Chybí taky šatlava, milosti,“ ozvalo se tiše.
„Ta je důležitá. Jedna cela bude mít, na rozdíl od zbývajících, otvírání zevnitř. No co kdyby do ní zavřeli mě?“

„Hlásnej, pojď si k nám sednout,“ ozvalo se od hospodského stolu obsazeného městskými biřici.
„A kde ses popral?“ začal se příchozího vyptávat Vacek řečený Zjizvený.
„Matějovi nafackovala manželka,“ přisadil si Olbram.
„Jste oba vedle,“ ohradil se hlásný. „Včera jsem troubil půlnoc a na západní straně ochozu jsem najednou dostal pěknejch pár facek. Nikdo na ochoze nebyl, to přísahám.“
„Určitě duch toho mrtvýho kanovníka, co předevčírem umřel na arciděkanství a vadilo mu tvoje hlasitý vytrubování,“ zavtipkoval Olbram.
„Duchové nejsou,“ namítnul Matěj. „To je dokázaný. A protože za chvíli jdu troubit, schválně budu hlasitej.“
Ráno našli plzeňského hlásného na západním ochoze uškrceného.

„Princi Radoslave, splnil jsi svůj úkol,“ zaradoval se král. „Draka jsi z našeho království vyhnal. Za odměnu si můžeš vybrat jednu z mých tří dcer za nevěstu, Svatba může být hned zítra.“

„Vaše Výsosti,“ reagoval oslovený, „asi vás zklamu. Ani Majdalenku, ani Apolenku za ženu nechci. Natož Veroniku. Jsou sice všechny plnoleté, ale chovají se jako holky ze školky. Jediná dívka, kterou si chci vzít, Veličenstvo, je Vaše čtvrtá dcera.“

„Ale já přece mám jen tři dcery,“ namítl pan král.

„Máte,“ usmál se Radoslav. „Báru, tu nevlastní. Na rozdíl od těch tří je hezká, chytrá. Bude z ní dobrá královna.“

„Dnešní oběd brambory s tvarohem, včera jáhlová kaše. A tak bych mohla pokračovat,“ rozčilila se paní Ofka. „Já na rozdíl od tebe držet půst od jara do zimy nebudu. Masa máme ve spíži dost.“

„Ale drahá choti,“ ohradil se pan Racek. „To jehněčí a vepřové odvezeme na trh, prodáme, penízky schováme.“

„Tak aby bylo jasno. Na Věžku jsem s holým zadkem nepřišla, věno jsem měla slušné. A od zítřka se starám o kuchyň já, vařit se bude tak, abychom se pořádně najedli my i čeleď. Jestli se ti to nelíbí, vracím se na rodnou tvrz.“

Pan Racek jen souhlasně zamručel.

„Zkouška za pět,“ ohodnotil profesor Havrda.

„Pane,“ odpověděl student Rozmarýn, „všichni z katedry tvrdí, že v oboru logika máte patent na rozum. Zkusíme to. Když neodpovíte či odpovíte špatně, dostanu za A.“
„Dobrá,“ souhlasil profesor.

„Co je morální a nelogické, nemorální a logické a co nemorální a nelogické?“

Po chvíli se ozvalo: „Nevím, máte za jedna. A odpověď?“

„To je jednoduché. Vám je padesát, máte pětadvacetiletou ženu. To je sice morální, leč nelogické. Vaše manželka má dvaadvacetiletého milence. To je nemorální, ale logické. A její milenec má od vás zkoušku za jedna, ač nic neuměl, což je nelogické i nemorální.“

„Tak jsme slyšeli báseň Poštovní schránka od Jiřího Wolkera. Napsal ji dva roky před svou smrtí,“ ozvalo se od tabule. „Má někdo z vás nějakou otázku ohledně autora nebo jeho díla?“

„Já,“ ozval se student Vosáhlo. „Pane učiteli, dá se poštovní schránka použít jako mrtvá schránka? A jestli ano, jak?“

„Náš agent 00X se ozval,“ zareagoval jeho spolužák Konopásek. „Blbečku, to by ten špion musel mít klíče od schránky a po odemknutí vybrat svou zprávu. A ostatní dopisy by odnesl a poštu. Uvažuj hlavou, tyhle schránky jsou živý, ne mrtvý.“

„Jo, nemrtví,“ přidala se Rybáčková. „Takže schránky jsou maskovaný upíři.“

„Pan Novotný se dosud nevyjádřil,“ rozčilila se paní Králová.

„A kdo dostal nápad zvát ho na obědy,“ zareagoval její manžel. „Ty, protože je to vhodná partie pro naši Julču. Já mu dnes promluvím do duše.“

Po obědě se oba pánové šli projít do parku. „Tak vida,“ prohodil starší z nich poté, co zahlédli svatbu. „Mladý Kolář si bere Lídu. A kdy vy začnete s manželským životem?“

„Brzy, to slibuji,“ odpověděl tázaný a divil se, proč mu jeho protějšek gratuluje.

Za pár dnů obdržel pan Král telegram a četl: „Plním svůj slib. Slavím zásnuby s Kamilou, dcerou místního starosty.“ Dál nedočetl.

„Tady je nádherně,“ vykřikla Jana. „Chtělo by to křídla, rozběhla bych se, letěla a tu krásu kolem bych viděla z výšky.“

„Jaká by si madam přála,“ ozvalo se za námi, „ptačí, motýlí či jiná?“

„Fuj, to jsem se lekla,“ cukla sebou tázaná. „Kde ses tu vzal? A k výběru, slušely by mi motýlí, barevný.“

„Jak je libo,“ mávl příchozí rukou a moje slečna se změnila v babočku. „Ještě podepište papíry, pekelná účtárna to požaduje. To je vše.“

„Poslední dotaz,“ ozvala se Jana. „Jak se tohle zařízení sundává?“

„To nevím,“ ozvalo se za námi. „Já je umím jen přičarovat, odčarovat ne.“

„S hradní sebrankou už vážně nechci mít nic společnýho,“ zavrčela stará Háta. „Sloužím tady už nějaký ten pátek a to, co se tady teď děje, vážně nepamatuju,“ obrátila se k vězeňkyni. „Myslím Váš únos a uvěznění, princezno. Jeho důvodem bylo to, že pán chce mít ženu z urozeného rodu. Vy ho ale nechcete, ani se Vám nedivím. S takovým hrubiánem byste zažila byste peklo na zemi. A teď ptáček uletí,“ zašklebila se. „Hrad je bez posádky, která odjela loupit. A stará čarodějnice odemkne klec a klíče zahodí. Jenom doufám, že krásná hrdlička s sebou vezme i jednu opelichanou starou vránu.“

„Neříkej, že na týhle divný placce je hudba,“ prohlásil Ron.

„To víš, že je,“ odpověděla Hermiona. „A říká se tomu cédéčko,“ dodala trochu ironicky. „Taky už by sis to mohl zapamatovat. Jo, a taky se na to dají uložit fotky. Ale abys je mohl vidět, potřebuješ mašinku, který se říká počítač.“

„A na co je tahle věcička?“ zeptala se Ginny, přičemž ukázala na přístroj, který ležel na stole.

„To je mobil,“ vložil se do konverzace Harry. „Strýc Vernon ho má, teta Marge taky. Kromě telefonování umí ještě další věci. No prostě zázrak mudlovský techniky.“

„Nic takovýho,“ uzavřel Ron. „Zkrátka magie!“

Papoušek Lori přivítal jednoho dne svého majitele, Josefa Nováka, zpěvem písně Já mám devět kanárů. Od toho dne začal jmenovaný zvát k sobě domů slečny na produkci svého opeřence. Návštěvy opouštěly byt ráno, s naštvaným výrazem, doprovázeny Loriho křikem: „Pepí, okamžitě vyhoď tu štětku!“

Až jednou … Po bytě pobíhala v noční košilce jistá Libuška Smetánková, která zareagovala úplně jinak. Pošimrala Loriho a laskavě řekla: „Ty můj malý brepto, sám nevíš, co povídáš.“ A nasypala mu buráky. Papoušek se zmohl jen na „Lori hodný.“

Od té doby bydleli Libuška a Josef spolu. Zajímavé je, že Lori skončil s hudební produkcí, bůhvíproč.

„Tahle písnička je vopruz,“ prohlásil jsem. „Zaprvé se jedná o jasnou propagaci konzumace alkoholu. Na druhý straně je to fakt dobrý marketing, zvlášť když u toho to víno nalejvají, nejlíp někde v moravským sklípku u cimbálu.“

„Chudák Vínečko bílé,“ zareagoval kamarád Pavel, „takhle tu píseň rozebírat. Ty vlastně nabouráváš dědictví našich prapraprarodičů. A co zadruhé,“ dodal ironicky.

„To snad je jasný, ne,“ odpověděl jsem. „Jsou tam dvě ženský, jedna bílý, druhá červený a dotyčný chce obě. Dovedeš si představit, v jaké patové a neřešitelné situaci se ocitá?“

„Když se na to díváš takhle, ještěže tam není třetí ženská s růžovým.“

Bděly jsme nad touto krajinou, chránily jsme její obyvatele, staraly se o lesy i zvěř v nich. Přirostl nám k srdci tenhle kout světa, od dávných dob jsme nad ním držely ochrannou ruku. Badb, Medb a Mórrigna vedly bojovníky do válek, vítězství s nimi slavila Andraste. Arianrhod radila druidům a řídila osudy všech. Nad ohněm ve všech obydlích bděla Belisama. V podobě mladé či staré ženy učila moudrosti Ceridwen. Rhiannon pomáhala ženám a neprávem obviněným. Všechna tahle jména jsou zapomenuty, protože království Keltů patří lidem se znamením kříže. A v mlze osudu se ztrácí i moje kdysi mocné jméno. Epona.

„Dnes je 28. září 2005, pane přednosto. Zrovna když jste kontroloval stráže, přišel nový rozkaz. Je o tom, že slavíme svátek svatého Václava. Chcete ho přečíst celý?“

„Ani ne, Smile. Bude to stejné jako každý rok. Nositelům daného jména popřejte a mladší Václav pogratuluje staršímu. Třikrát ho opiš jako obvykle a originál založ. Máš pro mě ještě nějaké zprávy?“

„Druhá lipanská jízdní je opět bez velitele. Veverka z Bitýšky vyjel z hory.“

„Takže jeho další svévolné opuštění Blaníku, zaznamenej to do knihy. Kam to vlastně vyrazil náš hrdina?“

„Vyplenit vlašimskou Růži. Pokud vím, od strážných dostal na cestu antikoncepci. Pánskou.“

„Vy jste ale krásný holky, podobný jste si jak vejce vejci. Vypadáte jedna jako druhá, určitě budete dvojčata“ ozvalo se od vedlejšího stolu, odkud si mě prohlíželo jakési individuum v značně podnapilém stavu. Horší bylo to, že se oči všech v krčmě zaměřily na mě.

„Ještě mě někdo pozná,“ mumlala jsem si sama pro sebe. „Moje portréty visí po celém knížectví i s odměnou pro toho, kdo mě přivede zpátky domů. A ten ožrala na mě, knížecí dceru, upozornil všechny.“
Celou situaci řeším jednoduše. Se slovy „tady máš za nás obě,“ vrazím opilcovi dvě facky, sednu na koně a odjíždím.

„Jste banda pitomců,“ hulákal Lucifer na svůj pekelný tým. „Rozkaz zněl přece jasně. Dostat sem k nám do pekla Dorotu Máchalovou z Dolní Lhoty. A jaký je výsledek? Čert Kozel sice přivedl jakousi ženštinu stejného jména a příjmení, ale ze Lhoty pod Vysokou. Druhý pokus měl Vlk, který si pamatoval jen křestní jméno. Tak přitáhnul nějakou Dorotu bůhvíodkud. A jak dopadl Vraník, ptám se? Výsledkem jeho mise je to, že tady máme Annu Máchalovou, nevlastní tchyni dotyčné hledané. Takže se nám tady v pekle hromadí ženské, které sem vůbec nepatří. Tak kdo se hlásí na další misi, doufám snad poslední?“

„Zítra pořádá lord Vetinari slavnost,“ ozvalo se od otvíraných dveří z úst kapitána Elánia. „Její součástí je průvod městem, v jehož čele má pochodovat Noční hlídka. Dokonce v nových uniformách,“ hodil na podlahu velký balík.

„To je toho,“ ozval se Tračník.

„To není všechno. Budeme mít stejný účes, máme na výběr,“ položil velitel na stůl pár obrázků.

„Ten ne,“ zavrtěl hlavou Nobby. „Navíc ten divný název. Punk.“
„To se čte pank,“ opravil jej Karotka. „Ale tenhle by snad prošel, kapitáne. Bude určitě slušet všem.“

Na návrhu byl vyobrazeno něco, co připomínalo rozcuchanou hřívu, pod níž se skvěl nápis Zdivočelý mullet.

„Proč nejsi zticha, Pavle,“ přiřítil se z obýváku tatínek jmenovaného sedmnáctiletého potomka. „U toho tvýho hejkání se nedá dívat na fotbal. Laskavě zmlkni.“

Ještě než stačil domluvit, objevila se ve dveřích koupelny maminka. „Při tom kokrhání řízky neusmažím. Jak je mám obracet, když si musím oběma rukama zacpávat uši. Neráčil bys přestat, synu?“

Do třetice dorazila Pavlova sestra Adéla, která spustila, že se v tom skřehotání nedá učit ani přes zavřený dveře. A ať už zavře hubu.

„Vážení a milí,“ naštval se Pavel. „To není hejkání, ale zpěv. A budu úspěšný v SuperStar!“
„Tak jedině v Hvězdné pěchotě,“ zhodnotila Adéla.

„Co tady dělají ti pánové s tím divným vercajkem?“ zeptal se Kejchal. „Vyměřujou,“ odpověděl smutně Prófa. „Má tu vést královská cyklostezka. Přes naši zahrádku. Domeček se zbourá. Takhle mi to ti pánové vysvětlili.“

„Znamená to, že se budeme muset vystěhovat?“ zeptal se Šmudla. „Vždyť ani nemáme kam.“
„Ve městě je pro nás byt, v paneláku. Bez výtahu. Vysoké schody, do práce daleko. Asi se z nás stanou bezdomovci.“

„Nic nebude,“ rozčílil se Rejpal. „My se nedáme. Podkopeme cyklostezku tak, aby se propadávala. Pořád, neřád.“

Tak se také stalo. Vzhledem k přetrvávajícím potížím s propadajícím se podložím byla trasa cyklostezky změněna.

„Vážené dámy, vážení pánové, vítám vás jménem vedení naší společnosti na dnešní prezentaci. Dovoluji si vám představit náš nový produkt, nový typ televizní antény, kterou zde vidíte. Co se parametrů týče, odpovídají normám. Při srovnání některých parametrů, například s Yagi anténou, je naše dokonce lepší. Základním rozdílem mezi již zmiňovanou Yagi, a naším typem je velikost, jak se můžete sami přesvědčit na obrázku. Jak sami vidíte, naše připomíná klasický feritový typ, miniaturní elektronické obvody uvnitř zajišťují všechny základní i nadstandartní funkce. Cenově se jedná o výrobek ve stejné relaci jako klasické antény. Tento produkt jsme nazvali Anténa Karel, zkráceně Karanténa.“

„Tyhle blafy se nedají jíst,“ rozčilil se Harry u oběda. „Předevčírem smažená cuketa s hranolkama, včera květákový mozeček s jahelnou kaší. Dneska kedlubnové zelí s bramborem. Ještě že k tomu máme aspoň kapustové karbanátky. Kdo vymýšlí tenhle zeleninový jídelníček, to by mě fakticky zajímalo.“

„Máme týden zdravé výživy,“ zareagoval Neville. „Takže profesorka Prýtová teď místo mandragory a jiných léčivých bylinek pěstuje veškerou možnou zeleninu. Madam Pomfreyová má na starosti jídelníček. A celý ten nápad ohledně zdravého týdne dostal Brumbál, bůhví proč.“

„Asi ho omrzely sladkosti,“ vložil se do rozhovoru Ron. „Ale co se teď jít pořádně najíst ke Třem košťatům?“

„Slavným heslem Škodit lidem zahajuji naši schůzi,“ ozvalo se z křesla. „Teď se račte chlubit, jakou lotrovinu jste komu vyvedli. Začne třeba piškuntál Bimbo.“

„Mě se povedlo udělat Pepíkovi Hrouzů do úkolu z pravopisu kaňky, takže dostal pětku,“ pochlubil se jmenovaný. „Byl tak krásně smutný.“

„To nic není,“ začal se vytahovat Trmisko. „Já jsem v noci v pekařství na náměstí zakryl komín taškami. Pekárna byla plná kouře, nepeklo se a ráno nebyly rohlíky, housky ani chleba. Těch nadávek, co jsem slyšel od lidi, když si nemohli ráno koupit čerstvé pečivo, radost poslouchat.“

„Prostě jste báječní škodiči,“ pochválil je Nejvyšší Piškuntál.

„Co je to tady dnes za nepořádek,“ rozčilil se Bůh poté, když vkročil do velké nebeské síně. „Brána bez dveřníka, zahradu taky nikdo nestřeží. A tady se zpívají hospodské odrhovačky místo velebného Hosana. Může mi to někdo vysvětlit? Třeba ty,“ obrátil se k nejbližší postavě, která jen velmi vzdáleně připomínala cherubína.

„Ten nic neřekne, je ožralej jak carskej důstojník,“ ozvalo se Nejvyššímu za zády. „Za to všechno můžu já, tuhle oslavu jde za mnou“.
„Ale řekni mi proč, Gabrieli,“ zeptal se Hospodin. „Vždyť to tady vypadá jak v putyce šesté cenové.“
„To je přece jasné. Slavíme stvoření člověka. Na Adama!“

„Z Horní Lhoty se hlásí redaktorka Pourová. V místním nápravném zařízení probíhá zajímavý experiment, o kterém nám více poví ředitel věznice Jan Podlipný.“

„Zmíněný experiment provádíme v těsné součinnosti s naší psycholožkou. Z každé pětice cel jsme vytvořili open space pro deset vězňů, odsouzených za stejný trestný čin. Vznikly tak místnosti kasařů, zlodějů či podvodníků, kde si naši klienti mohou předávat své pracovní zkušenosti. Máme také bohatý kulturní život. Například dnes proběhne soutěž jednotlivých místností Zpívá celá cela. Podívejte se na program. Vrazi – Zabili, zabili. Kasaři – Money, money, money. Klání bude zakončeno sborovým chorálem Až se k nám právo vrátí.“