Moje články

"Ví o nás!" vyskočil principál ke stropu maringotky. "Zve nás prezident London Mime Festivalu! Píše: Doporučuji předsednictvu vaši účast! Vyplatilo se zaslat jim videozáznam našeho představení!"
"Probůh!" vydechl artista. "Vrcholná událost sezóny!"
"Nemusíte se učit anglicky!" zašpičkoval autor.
"Mně se to nelíbí, mimové se obejdou bez kulis..." zamrčel kulisák.
"Bílá mi nesluší, jsem letní typ!" zahořekovala naivka.
"Sehraji Aiantovu smrt! Úžasný kus!" rozplýval se tragéd.
"A nebude ti vadit, že u toho nesmíš kváknout?" otázal se nevinně satirik.
"Principále, půjč mi ten dopis, ať ho přeložíme společně."
"Principále, je mi líto, za "I" a před "advice you" jsi přehlédl "don't"."

"Farář si objednal hru s biblickými motivy. Tak ji má mít, dáme Obléhání Jericha," pravil principál.
"To ale autor napsal jako davovou scénu! A nás je sotva dvacet, i když rozdáme trumpetky dětem."
"No a? Budete víc běhat, zleva doprava, zprava doleva! Zákulisím! Všemi vchody! Prostě se budete hemžit a budete si přitom přehazovat helmy!"
Už při prvním oběhu principál jen hekl, jak do něj vrazil kulisák s mečem.
Oba skončili s boulí v propadlišti. Hodili jim záchranné lano, bohužel to s kulisami hradeb.
Hradby vyletěly do provaziště a s mohutným prásknutím se zřítily zpět.
" Jak avantgardní!" zvolal dojatě kritik.

Dosud to bylo skvělé představení. Zakletá princezna, princ a zlý černokněžník. Poslední scéna. Černokněžník byl přemožen, princ dotekem kouzelné hůlky odčaroval první ze tří olověných kruhů na těle princezny tak, že užaslí diváci téměř viděli, jak se rozplývá na obloze. Odrazil nápor čaroděje, druhým dotekem odstranil další kruh. Finále, virbl, úzký pruh světla vykreslil stín hůlky, která se dotkla posledního z kruhů.
Nic.
Princ znejistěl. Kruh držel. Hlediště se začalo pochechtávat. Černokněžník, chtěje zachránit situaci, popadl princeznu a cloumal nešťastným kruhem, princ pomáhal z druhé strany.
Zaseklá rekvizita povolila.
Princezna, již bez kruhů, upadla princi k nohám.
Úspěch měla převeliký.

"Kulisáku!" zavyl první milovník. "Nejsi kulisa, jsi Leporello! Já ty ženské svádím, ty mi je počítáš a opěvuješ, ale ne falešně! Kdo to vezme za něj?"
Na jeviště se ostýchavě vyhoupl Synek. Otevřel jakýsi sešitek a spustil:
"Paní, toto je seznam krásek,
které miloval můj pán,
ten seznam jsem mu udělal já,
podívejte se, čtěte se mnou."
"Úžasné, chlapče. Až vyměníš fistulku za bas, beru tě," zajásal principál.
"A co to držíš?"
"To jsem našel v tátově kufru, ale nerozumím tomu. Anička, trochu macatá, ale vášnivka, chce to třikrát za noc... tati, cos jí to dal, že to jednou nestačilo?"

"Kolegové, bude Svátek matek. Kytky neseženem, louku včera posekli," přednesl Cvoček na tajné schůzi souborových dětí.
"Nacvičíme Princeznu Pampelišku, máma ji miluje," pravil tragédův synek.
"Ano! Budu excelovat v titulní roli!" zasnila se Cvička. "Ale bacha, kdo bude hrát Honzu?"
"Já, umím nejlíp líbat, našel jsem, kde si táta schovává deník," našpulil ústa Synek.
"Ty mou sestru cicmat nebudeš!" skočil na něj Cvoček.
"Kluci, nechte toho, nebo to řeknu mámě!" zaječela Cvička.
"Tak ty nám chceš zkazit překvapení, žalobnice proradná? Chopte se jí, setněte ji, pověste ji, nechť bídně zhyne!" houkl potomek tragédův.
Pampeliška se rozječela s větrem o závod.

Pršelo. Kola se těžce probíjela rozblácenými cestami. Když zmoklí a zablácení zavezli vůz do stáje v zájezdní hospodě, uviděli ve vedlejším stání dva rozježené oslíky.
„Děti, těšte se,“ zaradoval se principál. „To jste ještě neviděly!“
„Co, co máme vidět? Oslíky přece známe!“ rozhlížely se po stáji děti.
„O oslíky tu vůbec nejde,“ mávl rukou principál. „Jde o to, co přivezli na svém voze! A kdo s nimi přijel! Kolegové! A jací!“
Vešli do sálu. Děti zůstaly stát s otevřenou pusou. Na stole stálo maličké divadélko a v něm poskakovali Kašpárek a Škrhola.
Bylo to jejich první setkání s říší loutek.

K večeři byla zase česnečka s chlebem. Cvička a Cvoček dvojhlasně remcali a Synek jim zdatně přizvukoval.
Principálka neměla sílu děti okřikovat. Z čeho má asi vařit, bez peněz?
Tragéd zapátral v paměti po nějakém povzbuzení.
"Syn sestry mé měl na rtech smrt,
jak hlad ho deptal."
"Bídníci," odfrkl si principál. "Příhodné, vážně."
Satirik drbnul loktem do akrobata. "To stehýnko, no lahoda a slast!"
Akrobat se chopil imaginárního kuřecího stehna.
"Perlička nadívaná holoubětem nadívaným... vepřovými droby!" bájil satirik, zatímco akrobat kreslil stále se zvětšující porce.
"Špenátek s kopřivou!"
Za chvíli řvali smíchy tak, že jim vodnatá česnečka začala i chutnat.

První milovník v roli Romea pohlédl vzhůru k balkonu, přivřel oči, položil si ruku na hruď a začal recitovat:
"Ó, promluv opět, lesklý anděle!
vždyť temnem nočním záříš nad mou hlavou
jak okřídlený posel nebeský
nad smrtelníku vydiveným okem
v sloup obráceným..."
Otevřel oči, aby jimi dle režijních pokynů zamilovaně ulpěl na Julii.
Místo na divu v (již značně ošoupané) noční košili mu zrak padl o něco níž.
Na čerstvě zrenovované zábradlí.
Ozdobené andělíčky.
Dosahovali mrňavé představitelce Julie akorát k prsům. Zahlodávali se jí do těla pokřivenými tvářičkami plnými třísek.
Milovníkovi vypadl text. Navázal z vody:
"Pravím: ó hrůzo hrůz!"

První milovník sundal Synkovi bryndák, poslal ho vyčurat a umýt, přečetl mu pohádku, zakryl ho a popřál dobrou noc.
Sbalil láhev a vypadl za maringotku.
Bída je to. Ještě před pár lety stačilo tuhle zašeptat slovíčko, támhle zazpívat sonet - a ženských měl, co hrdlo ráčilo. Ale copak si může vodit baby domů, když tam má děcko? To je dokonalý kazišuk.
Zhluboka si přihnul laciného vína a polohlasně žaloval na svůj krutý osud.
"Pravdu máš, příteli," ozval se za ním principál. "Než přišly děcka, to byla pohoda! Tuhle si plácnu, tam odskočím... tajně, samozřejmě... A teď? Škoda slov. Přihraj mi láhev!"

O satirika se pokoušel infarkt. Zpoza rohu se vypotácela postava s fialovým čírem, v kanadách, potrhaných minišatech a v kožichu, a ječela na celé kolo:
Švestkové kompoty
maj nutriční hodnoty
když nechlastá nežije
má punková nutrie.
Sežrala tři kompoty
stouply cukru hodnoty
v krvi droga probije
klid punkové nutrie.
"Jsi to ty, Marie Stello? Já nevěřím svým očím!"
"To je fuk, debile. Pank ingot děd! Noe futon! Já jsem světová! Já jsem nezávislá! Já jsem svá!"
"Ty jsi namol, Marie Stello. Ale co, tolik srandy tu dlouho nebylo. A ještě bude, protože máš být za pět minut na jevišti, Ofélie!"

Všichni zírali s otevřenými ústy. Na jevišti stály vznosné sloupy, z kterých padaly girlandy květin. Mezi nimi se pohybovala herečka v přezdobené róbě plné blýskavých cetek a falešného hedvábí, zlatý klobouček koketně připnutý na vyčesané paruce. Předváděla UMĚNÍ. Z úst se jí linula záplava slov, poletujících nad hlavami diváků jak malí exotičtí motýlci.
Když padla poslední opona, Marie Stella v šatně tančila: „ Úspěch! Konečně sukces! Jsem největší diva na světě!“
Ohromení diváci pomalu odcházeli domů.
„Marie“ zeptal se tiše Oskar. „ O čem to vlastně bylo?“
„To máš jedno, Oskare. Hlavně že Kropáčková pukne zlostí, až zjistí, že jsme sehnali lístky!“

„To tě mám učit i bodání do zad?“ brblal znechuceně tragéd.
„Když já mám strach, abych ti neublížil,“ hlesl milovník.
„Zasouvacím nožem? Blázníš? To musí mít razanci, grády, rozumíš? Žádná šmíra, ale akce, gesto, vlající plášť, ať z toho divák taky něco má! Je to středověk, ten se s ničím nemazal,“ horlil tragéd. „A ty mě pidláš, jako když podřezáváš kachnu! Sleduj! Takhle se to dělá!“
Popadl nejbližší rekvizitu. Nápřah – a švih!
Nůž profičel milovníkovi těsně kolem těla, prořízl nakašírovanou stěnu a přišpendlil kulisákovi rukáv k žebříku.
Ten jen vydechl: "Ty vole, zasouvák mám v dílně, todle ste lapli kuchyňskej!"

"Maminko, maminečko, nemůžeme zde kocoura nechati, on by bídně zhynul!" žadonil tragédův synek.
"Mami!" zaprosil chór všech souborových dětí.
"Dobře, pojede v košíku. Ale jestli uslyšíme jediné mňouknutí, letí z vozu, a přímluvci s ním, jasné?" zamručela po výměně pohledů mezi dospělými principálka.
Putování bylo veselé. Pod pálícím sluncem prozpěvovaly stříbrné fistulky Prší, prší, ve smrkovém lese znělo Pod dubem, za dubem a u potoka Červivý šátečku, kolem se toč.
Před městskými branami zarazil satirik první povoz. Znalecky naslouchal lehce ochraptěnému kvílení Bambini di Soubor. Pak pronesl: "Děcka, už toho nechte. Myslím, že si radní raději poslechnou árii kocouřího držkování."

Marie Stella se zhroutila na sedadlo v první řadě. Začala tiše štkát. Neměla se nechat přesvědčit. Ten konkurz nikdy, ale nikdy nemůže vyhrát! A přitom je z účastníků umělecky nejvíc na výši, hraje pouze pro samotnou radost z hraní, ne z tak přízemních pohnutek jako ti druzí, třeba pro gáži a tak. Její největší odměnou byl vždy potlesk. A komise - považte - netleskala!
Kouzelník s vysokým kloboukem vyskočil na forbínu. "Vyměňte komisi!" zvolal. "Není schopná rozeznat pravé umění od šmíry! Hanba! Ven!"
Tragéd se ošil. "Co myslíš, ukecá je?"
"Leda k tomu, aby s ní tuplem vyrazili dveře," uklidnil ho satirik.

Dialog u principálské maringotky:
"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Tragédka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam letíš?"
---------------------------------
Dialog u tragédské maringotky:
"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Kulisačka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam klušeš?"
---------------------------------
Dialog u kulisácké maringotky:
"Mňaaau!!!"
"Pojď sem, kocourku, chudáčku hladová. Principálka ti nedala snídani?"
"Neeeau!!!"
"Tu máš. Tys to ale splivl. Hej, kam jdeš?"
---------------------------------
Monolog pod švestkou:
Hele, strom.
Lezu!
Jsem krásný.
Huf. Levá přední.
Jsem dokonalý.
Uf. Pravá přední.
Platón by jásal.
Hek. Levá zadní.
Neee!!!!
Buch.
...
Kruci, koho zítra vynechám?

"Ó jak krutý jest náš osud!" sténal tragéd.
"Viděl bych to spíš na nepodařenou komedii," ucedil satirik.
"Hlavně se s tou oponou moc nemydlete, chlapi," vrčel kulisák.
"A já jsem v tom namočený s vámi, a zcela nevinně," hudral akrobat, prohýbaje se pod tíží nákladu.
"Hele, ty jsi akrobat, ne muzikant," odsekl satirik. "A koukej neremcat a kroutit."
Principál neužitečně přešlapoval na mělčině. Zábly ho nohy.
Principálka stanula na břehu, založila si ruce v bok. "Vážení. Na jevišti jste si veleli sami, a jak to skončilo. Poblitou oponou. Takže teď dělejte, co říkám já. Potopit - vymáchat - vytáhnout - vykroutit! A znova!"

Tragéd planul nadšením.
"Aureolus," šeptal. "Zrádný otrok rozsápán medvědem!"
"Ani se neptám, kdo bude hrát otroka," pronesl satirik, "ale máme medvěda?"
"Nenahradil by ho principál? Je velký, silný, hladový, chlupatý..."
"Stejně ho radši zašijme do medvědí kůže."
Návštěvnost byla skvělá, i když do města dorazil cirkus. Principál trávil hodiny postáváním před medvědí klecí. Stanislavského metoda plnila divadelní hlediště a vyprazdňovala šapitó.
Při posledním představení překonal principál sám sebe. Zamručel, vztyčil se na zadní a začal tragédovi okusovat nos.
"Principále, neblázni, tohle v roli nemáš!" odstrčil ho tragéd.
Medvěd velmi věrohodně zařval.
"Principále?!"
Z medvědí klece se ozvalo: "Já jsem tady!!!"

Narodil se za jevištěm. Jeho matka měla naštěstí celé druhé jednání pauzu, takže nebyl třeba ani záskok. Pláč novorozence maskoval na scéně šťastný otec hurónským smíchem.
Kojenecký věk strávil na jevišti, přisát k mateřskému ňadru. Windsorské paničce to ještě prošlo, ovšem kojící Titánie byla poněkud silná káva.
Krize přišla, když se poprvé zasmál. Byl tehdy skryt v kašírovaném dubu, takže to znělo jako siréna. Někdo v hledišti zaječel "Hoří!", publikum uteklo uprostřed hry a on navždy zanevřel na komedie.
Pokus o romantickou roli ztroskotal na jeho chuti k jídlu. A rostoucím bříšku.
Přijal svůj osud a nadále zpívá s kozly.

"Stvoříme originální kus, pane starosto, jen pro vás!" sliboval horlivě satirik.
"Aby vám na mé narozeniny nekručelo v břiše, napište si tam hostinu. Bude zabijačka. Co nesníte na jevišti, donesou vám do maringotek."
"Jste laskav, pane starosto!" blaženě se usmíval principál.
Úsměv mu ovšem ztuhl na tváři, sotva kousl do jitrnice - a zjistil, že je ze starého chleba.
"Pacta sunt servanda," pravil po představení temným hlasem tragéd a vytáhl nůž.
Vystartovali ke starostovu chlívku. Než se kdo vzpamatoval, nevyplacená odměna dochrochtala.
"A důkazy likvidovat, než vystydnou," zavelela principálka. "Večeře!"
Ten večer se soubor přecpal vepřovým a zvěřinec drůbky a kostmi.

"Těšte se na cesty v Rownancii," říkali nám. "Jsou skvělé, přehledné a bezpečné."
Rownancie dělá čest svému jménu. Placka od obzoru k obzoru. Na konci to má jednolitě placatou pláž a za ní lehce zvlněné moře. Pro herce to není špatný terén, tvrdil principál. Stačí postavit kulisu - a celý kraj rázem ví, že přijelo divadlo.
Cesty tam mají dobré, to ano.
Jenže rownancijská vláda nechala loni vykácet aleje kolem nich.
A tak tu večer co večer topíme senem, vichr nám zvrhává kotlík s polévkou, doufáme, že je kasa řádně přivázaná řetězem, a místo klenby větví máme nad hlavou placku oblohy.

Neznámý v tuhém kabátě přecházel před nápovědní budkou a dupal. "Jeviště máte o dva centimetry vyšší, než je obvyklé. Tomuto herci je vidět drátek od mikrofonu! A co si dovoluje režisér, užívat vůči hercům nespisovné výrazy? Zdejší festival tedy má ale úroveň!"
"Co je to za panáka?" šeptl v zákulisí kulisák satirikovi, "znáš ho? Zhrzený autor?"
"Ne."
"Herec, co dostal místo hlavní role příšerný štěk?"
"Ne."
"Kritik?"
"Ne. Chtěl by, ale nic z toho nikdy nedokázal. Jen remcá a remcá. Loni byl v Grandolíně. Letos ho máme tu."
"Ale vždyť musí být všem od fochu k smíchu?"
Satirik pokrčil rameny.

Marie Stella propadá jednomu ze svých periodických záchvatů deprese a předvádí vrcholnou scénu - svou vlastní smrt. Hodlá tím potěšit všechny přítomné, zejména Kouzelníka s vysokým kloboukem.
Kouzelník vytahuje ze svého klobouku jednu růži za druhou, všechny umně seskládané z krajkových kapesníčků. Než je rozhodí do publika, pečlivě je přede všemi spočítá. Na konci představení neváhá osobně procházet řadami a své růže si zase sbírá. Když zjistí, že jich několik chybí, navrhuje prošacování diváků a diví se, že se jim ten návrh nelíbí. Je přece tak logický!
Tiché dobré víly nenápadně roznášejí šampaňské, úsměvy a pohlazení, aby hosté odešli dobře naladěni.

Ten den byl satirik nezvykle zamlklý.
Neudělalo mu radost, že se společnost Marie Stelly odloučila od jeho souboru, mávajíc všemi krajkovými kapesníky.
Necukly mu koutky, když Synek našel vyřazenou masku a nasadil si ji obličejem dozadu.
Neměl vtipné průpovídky, když stavěli jeviště a zjistili, že jestli má stát rovně, bude roh se schůdky přesně v tom nejbahnitějším místě.
V hospodě podržel principálce židli a nenastražil na ni připínáček.
Pak sebral měšec s ušetřenou gáží a pokusil se tiše a nenápadně zmizet.
"Za holkama?" šlehl po něm spikleneckým mrknutím kulisák.
Zavrtěl hlavou a neřekl, že ta dáma je jeho stará matička.

Ti lidé přetvářeli snad všechno. Známé symboly vždycky překroutili a pak tvrdili, že patří výlučně jim.
Tentokrát si vzali na paškál královnu květin.
Přirovnávat dívku k růži? Trapné! Pažitka má mnohem ostřejší a průraznější vůni!
Válka růží? Ohrané! Válka bílé a temné fialky, to je krvák!
Že se sděluje tajemství sub rosa? Slabé, cizácké! Odjakživa se přece tajnosti šeptají do duté vrby, to je to pravé, naše!
Kytice růží jako symbol lásky? Nesmysl, která žena by stála o takový kýč! Kytice ocúnů, to je teprve odvaz!
Byli originální, byli novátorští... a byli bez diváků.
Nepochopili, že samotná divoká inovace nestačí.

Principál se procházel po jevišti a zákulisí a spokojeně si prostory obhlížel. Konec kodrcání od čerta k ďáblu! Konec různých vypůjčených a jen málokdy fungujících divadelních strojů! Teď budou ve svém. V suchu. V bezpečí.
Přiloudal se k němu jeden z tesařů. "Tak co, šéfe? Dobrý, ne?" A nápadně pošilhával po principálově měšci.
"Momentíček," zadržel natěšenému principálovi ruku satirik. "Nekupuj darovaného koně v pytli."
Šup a švih, jsou s akrobatem v lanoví, procházejí a proklepávají trámy, prohlížejí kladky a úvazy. Řemeslníci dole přešlapují - prý zdržovačky, zdržovačky...
"Haló, principále! Pošlete nám je nahoru!"
"A koukejte lézt přes támhleten zprasený úvaz, holomci!"

... Marie Stella předvedla jeden ze svých depresivních výstupů, zmocnila se láhve koňaku a zalezla s ní pod deku. Nikdo si nechce představovat, co tam s ní Stella dělá...
... satirik s tragédem za tlumeného chechotu připisují do nové hry tragikomickou roli a děkují nebesům za inspiraci v podobě mmle Ubohé...
... principálka uložila děti a principál jim čte vybrané výstupy ze Snu noci svatojánské...
... kulisák sedí za brdkem a šprtá se zaručeně babylapné verše, které mu přepustil první milovník...
... první milovník si při tom pohledu závistivě povzdechne, pak zakryje Synka, dá mu pusu na dobrou noc a jde si lehnout za maringotku.

"Píši Vám, paní něžná, krásná,
mé srdce plane láskou k Vám,
jste jako v nebi hvězda jasná
a já chci patřit jenom Vám,"
předčítal kulisák.
Satirik zaimprovizoval odpověď:
"Manžel však naší paní krásné
má metrák a navrch ještě čtvrt,
takže tu bude rychle jasné,
čí bude tenhle dopis smrt."
Do sálu vpadla principálka.
"Chlape zatracená, proč nestojí kulisy? Zač tě manžel platí? A ty, satiriku, taky něco dělej!"
Když zděšeně zmizeli, sebrala dopis. Věděla, že si jej může přečíst a neproviní se proti listovnímu tajemství. Ale neudělala to. Nikdy to neudělá. Jen se bude těšit z toho, že ho má.

Principál zachmuřeně pozoroval, jak na náves vjíždí řada maringotek.
"Koukejte se klidit!"
"Ani nápad! My tu hrajeme každý rok!"
Zástup čumilů vůčihledně vzrostl.
"Do větru!" zadržel satirik napřaženou principálovu pěst, "když už si chcete rozbíjet nosy na veřejnosti, což si nechat zaplatit?"
"Dámy a pánové!" rozhlédl se principál, "zveme vás na mimořádné představení! Trójská válka! Podaří se potomkům Priamovým obhájit město? Plaťte krásné Heleně!"
Principálka začala obcházet s kloboukem a takovým úsměvem, že jí raději něco dal každý.
"Kdo prohraje, potáhne na jinou štaci!" zavrčel principál na konkurenta.
"Dobře, ale vybrané peníze rozdělíme na polovic."
Principál dohodu zpečetil pádnou pěstí.

Věhlasná Marie Stella, ekvilibristka slz a kvilů, má skvělou propagaci. Plakáty jsou jenom začátek. Tři týdny před jejím plánovaným příjezdem do města začnou ulicemi projíždět černí koně v sedle s Krásnou Neznámou, oděnou v růžových krajkách. Každá další Krásná Neznámá s sebou má o kapesníček víc a štká usedavěji. Dva týdny před jejím příjezdem postávají klauni s namalovanou slzou před školami a úřady a rozdávají kapesníky napuštěné cibulovou šťávou. Týden před představením se večer konají průvody krajkovaných růžově oděných plaček zavěšených do smutných Harlekýnů.
Budoucí publikum očekáváním nemůže spát.
Stelle samotné pak k úspěchu stačí jedinkrát falešně zalkat v b-moll.

Na paloučku hopkají zajíčci. Za smrkem sedí starý lišák. Zakýve packou do zákulisí, přivolá lištičku.
"Neteřinko moje, dívenko zrzavá, chceš udělat dobrý skutek? Hleď, tam jsou dva zajíci, protivní všemu lesu. Každému už vadí to jejich poskakování a dupání. Podívej, jaké mají běhy, silné, masité. Běž, má milá, přines je k obědu!"
Lištička se opatrně plíží. Vyskočí, rozbíhá se na zajíčky.
Zajíci kličkují. Jeden nakopne lištičku do čenichu. Druhý ji štve slalomem mezi keříky. Nakonec se lištička chytne za srdce, padne bez dechu.
Lišák pokrčí rameny a zakýve packou do zákulisí.
Děti v hledišti škytají smíchem.
Přemýšlet budou až doma.

Na štaci platí, že když je člověk líný a nenasbírá si před setměním v lese klestí, nemá teplou večeři.
Ve městě se za teplou večeři platí.
Na štaci platí, že se na cestu přes nebezpečné hory nebo bažiny kočovné soubory spojí, aby měly větší šanci dojet v pořádku a v bezpečí.
Ve městě se za bezpečí platí.
Na štaci platí, že každý dělá, co je potřeba. Třeba stlouká provizorní jeviště ze starých prken a vysazených vrat od dvou, tří stodol.
Ve městě se za pronájem sálu platí; mnohdy i víc, než se vybralo na vstupném.
To první je prý divočina.

První milovník mlčky stál a nevěřícně třeštil oči na schůdky své maringotky. Často se na nich povalovalo ledacos, proutěný košík byl ovšem novinkou. A jeho obsah by vyrazil dech i silnější nátuře.
I ten průvodní dopis:
"Můj drahý, představuji ti tvého syna. Ještě nejsem rozhodnuta, jak se bude jmenovat, tak mu říkej pracovně Synku. Návod je zavinut v povijanu. Odjíždím na zahraniční turné, vyzvednu si ho, až se vrátím. Tvá Jediná (aspoň jsi mi tak říkal)."
Obsah košíku se rozječel. První milovník štítivě nakrčil nos a jal se hledat ten návod.
"Čeká tě, příteli, krásná, neznámá role," pogratuloval mu satirik.

"Má krásná paní, paní mého srdce jediná, tamtadydam,
popřej mi popatřiti na světlo vlasů tvých a lesk tvých očí, tamtadydam,
nebo naopak, ó hvězdná paní, lesk retů a růže ojíněná, tamtadydam,
odpusť mně nebohému, neb text si tu nikdy nevybavím, tamtadydam,
hrbu však nemám a v kord se bíti neumím, tamtadydam,
po věžích nešplhám, ni necloumám provazem zvonovým, tamtadydam..."
"Ssst, milovníku!"
"Neruš! Pěju."
"To nejde přeslechnout. Víš vůbec komu?"
"Nevím.
Má nádherná, má Butterfly, můj lístku jasmínový..."
"Podívej se nahoru."
"Koukám tam celý večer, celý večer hledím k tvým oknům, tamtadydam..."
"Jsou vysklená a okenice zpuchřelé!"
...
...
...
"A co? Tak cvičím!"

"Dosti pokleslého žánru!" horoval tragéd. "Dosti bylo Harlekýna, dosti Hanswursta, dosti Kašpárka! Hrejmež konečně moderně, hrejmež pro vyspělé publikum!"
"Vyspělé publikum ve čtvrté cenové?" zvedl obočí satirik.
"I v hromadě uhlí lze nalézti diamant!"
Principál rezignovaně povzdychl. "Když jinak nedáš... Co bys rád?"
"Klasika divadelnictví německého by si přálo srdce moje, famózního Ephraima Lessinga. Jeho Emilia Galotti je geniální kus."
Hra možná geniální byla, ale publikum nerozehřála. Sedělo studené jako psí čumák a zívalo. Místo závěrečného potlesku hercům zvonilo v uších mrazivé ticho. Rozbila jej až satirikova ledová poznámka: "Příště bych místo experimentů s modernou raději vsadil na starou školu."

Jede vláček kolejáček, tadam, tadam.
(Řada maringotek hrkotá po prašné cestě.)
Jede vláček kolejáček, tadam, tadam, tadam.
(Odehráli svoje na minulé štaci, někdo tleskal víc, jiný míň, další třeba vůbec, jak už to chodí. Sbalili scénu a přesouvají se o městečko dál. Na novou pouť.)
Jede vláček kolejáček, tadam, tadam,
my sedíme v kupéčku,
vystrkujem hlavičku,
tadam.
(Principál přepočítává tržbu, tragéd si vylepšuje přednes. Akrobat jde vedle koní.)
Jede vláček koleják,
kdo se vláčí v prachu, mláčí,
za koněma ve bodláčí,
ten je pro nás darebák.
(Satirik mává pouťovému vláčku plnému pasažérů.)
Jede vláček koleják
dokolečka dokola!
(Soubor pokračuje dál.)

---------------------------------------------------------
Vážené dámy, vážení pánové!
Vážená veřejnosti, vážené publikum!
Dovolujeme si vám představit nový podprogram naší scény, zvaný PIFKA!
Poznali jste se v některé ze scének Živantního směšiště?
Račte nesouhlasit! Račte laskavě vyjadřovat svůj odpor! Neračte se omezovat ve svých ctěných výlevech!
Bude-li váš libozvučný výstup dostatečně komický, náš principál jej s radostí zařadí jako další číslo programu!
---------------------------------------------------------

Principálka si stoupla za satirika a se založenýma rukama si prohlížela vznikající návrh plakátu. "Máš tam chybu," utrousila lakonicky.
Satirik se prudce otočil a štrejchnul si štětcem namočeným do fialové přes rukáv. "Ale do větru," zaklel. "Kde?"
"V té zkratce. Vážně, satiriku: Iedinečných?"

Seděli na schůdcích maringotky s džbánkem vína. Na poličce vedle nich ležela kupička klíčů od beden s rekvizitami. Herci se otravovali: takový nádherný večer, a oni tu musí hlídat.
"Tenhle," vzal satirik do ruky jeden zakroucený rezavý, "mi připomíná slavnou Marii Stellu. Spousta ozdobiček, užitečnost žádná."
Cvrnk, a klíč opsal krásný oblouk a zapadl do trávy.
"Tento," pravil tragéd, "jest podoben správci scény. Těžký a nemotorný, avšak obtížně zničitelný."
Cvrnk.
Akrobat uchopil masivní klíč barokních tvarů. Uklonil se mu. Naznačil ňadra... míchání v hrnci... plácání utěrkou.
Cvrnk.
"Zatracená bando šaškovská!" zaklel principál. "Koukejte zas všechny sesbírat! Copak jsem nějaký zámečník?"

Byl jednou jeden herec, který si nikdy nesundával masku. Jídlo si krájel na tenké plátky, pil brčkem a když se chtěl na něco podívat, musel se otočit čelem, protože štěrbinami do stran pořádně neviděl. Měl masku na tváři, dokonce i když spal. Byla to krásná maska, laskavá, vyrovnaná, s vysokým čelem a hrbolkem moudrosti. Mistrovsky vytvarovaná ústa dodávala hercovu hlasu sametovou ozvěnu. Herec měl úspěch, kam přišel.
Jednou při představení zakopl a udeřil hlavou do praktikáblu. Maska praskla a odhalila tvář.
Herec utekl.
Dnes na potkání mečivým hlasem vypráví, jaký je úžasný a... nedoceněný.
Možná těm svým řečem i věří.

O téhle maringotce jsme věděli na míle dopředu.
Skřípala a kvílela a její týrané nápravy se zapojovaly do chóru tu zleva, tu zprava. Dvířka vrzala, panty vřeštěly námitky proti rzi a otáčení, okenice klepaly do stěn a háčky se hlasitě vytáčely. I ten kůň klapal po kamenech cesty, jako by byl jednak chromý, jednak okutý na každé noze úplně jinou podkovou a nejmíň dvě byly naprasklé a jedna uvolněná.
K tomu vozka s fialovým kloboukem. Na chudáka koně řádně klel, a z toho si začal vyzpěvovat a deklamovat instatntní moudra.
Předjeli jsme je, ale slyšet je bylo až do večera.

"Já nejsem žárlivý," řekl Othello a protáhl si prsty. "Jenom ten Jago mě štve."
"Já nejsem zamilovaný pitomec," řekl Romeo a prohrábl struny loutny. "Jenom mí budoucí tcháni pro mě nemají pochopení."
"Já nejsem kruťas," řekl Petruccio a švihl bičíkem. "Ale správná ženská musí mít jiskru a poslouchat."
"Já nejsem kulišák a rozvera," řekl Puk a metl kozelec. "Jenom ten Oberon pořád vymýšlí pitomosti."
"Já nejsem notorik," řekl Falstaff a spojil ruce, aby se mu netřásly. "Jenom ten život není fér."
Hamlet otec a Hamlet syn se na sebe podívali, starý si protřepal ucho a mladý pohladil jizvu na hrudi.