Moje články

Marie Stella Ubohá držela v rukou divadelní týdeník a stírala slzy do krajkového kapesníčku. Slzami dojetí prosvítal spokojený úsměv. Hilar je špička divadelní kritiky a takhle o ní píše! Kdyby ještě věděl, že je reinkarnací Sarah Bernhard! Týž nyvý pohled, emocemi nabitý hlas. Její diváci jí rozumějí. Závěje růží, dopisy obdivovatelů. Správně ji charakterizoval: stále zvídavá, stále nejistá, stále mladá. Mladá? Zrcadlo, co je Kouzelník včas neschoval, tvrdí, že mladá už není. Co je špatně?
Už to má! Pravý herec je pokorný. Písmomalíř Pokorný je ještě svobodný. Dokopat ho k oltáři nebude problém. Bude Pokornou, ať to stojí, co stojí!

„Mylá Liduško,“ psal kulisák, „určitě ti příště pošlu výc, teď nemám…“
„Drahá a milovaná Liduško,“ seděl nad náčrtem dopisu autor, „posečkej mi do příštího týdne…“
Satirik drtil násadku v zubech. „Nemám, holka, nemám. Potřebuju boty a taky nový sako…“
„Lído, došla poslední zásilka fčas?“ sepisoval s jazykem mezi zuby artista.
„Neměla jsi ho sem posílat, byli jsme domluveni jináč,“ lamentoval první milovník.
Tragédovi na papír kanuly slzy. „Slibovalas mi, Liduško, že se postaráš, a teď, darmo mluvit, každý měsíc pětka i víc...“
Liduška pročetla dubnovou várku listů. Málo, chlapci, málo. Příští měsíc se musíte pochlapit víc, náš synáček má narozeniny.

„Kde vzal Dřevo takový HLAS?“ probíral kulisák s prvním milovníkem nově objevené schopnosti jejich „posily“.
„Čí syn on vlastně je? Možná tetičky Klaudie, ta má na šéfa páky!“
„Ale o té se říkalo, že je stará panna! Kde by vzala syna?“ oponoval kulisák.
„Bude asi utajenej. Kdoví, jak to bylo.“
„Jo utajenej? Myslíš ten operní pěvec… Jak on se to jmenoval?“
„Blachut, myslím,“ vzpomínal první milovník.
„No ale ten chodil za její sestrou, ne?“
„Psst, jde sem!“
„Mám vás pozdravovat od maminky,“ sdělil stydlivě Dřevo. „Prý jestli si vzpomenete… Lída… tehdy v Křelovicích…“
Kulisák strnul.
Muzikantská Liduška!
Křelovice!
Dřevo!
DŘEVO???

„Všechno je ulepený, fuj,“ hořekoval principál. „ Na co Dřevo sáhne, to zkoní!“
„Slyšíš to?“ nastražil uši satirik. „To je hlas!“
„Kdybych věděl, jak svou vinu smýt,
žhavým ohněm chtěl bych za to jít...“
Principál se satirikem se hnali za maringotku. Tam zůstali jako solné sloupy.
Dřevo drhnul zalepený kotel a z plných plic si prozpěvoval:
„...čas snad usmíří hněv anděla
a má duše z ráje vyhnaná
pozná snad, žeee-e-e-e …“
Když spatřil principála se satirikem, zakoktal se.
„Okamžitě na scénu! Zpívat Lukáše!“ křičel principál. „Bude sukces! Konečně hlas!“
„Ale to já pro-prosím nemůžu,“ zašeptal Dřevo. „Já-já se před lidima sty-stydim, no…“

„CO TO JE?“ vyděsil se principál, když Maria Stella vyplula z maringotky.
„Proč máš tu sukni vodorovně? Proč ti kouká pr zad pozadí?“ polknul.
„Ale no tak,“ zašveholila Stella. „Nevidíš? Baletní úbor, přece.“
„Nejsou to legíny naší Cvičky?“ obcházel ji zkoumavě.
„Cvička neumí ani Odilii, natož Odettu. Já mám průpravu od madam Krzepiňské!“
„Ale ta už je třicet let mrtvá! Promiň, tvá úžasná figura je jak dělaná na operní hrdinky, ale balet, to je křehká krása! A vůbec, na rozpisu není Labutí jezero, ale Hamr na jezeře, vzpomínková agitka! Sundej tu šílenost a sypej do tepláků, hraješ tam Máňu údernici!

"Konečně pohoda," zářil principál. "Jak Dřevo odjel, hned se lépe dýchá, co? Snad už se nevrátí, je pryč dost dlouho..."
"Na lidi nepadají kulisy, co víc si přát," přitakal satirik.
Vtom přiběhla dvojčata. "Je tu, je tůůů! Vrátil se a má s sebou obrovskej kotel!"
Zbledlý ansámbl se odebral za maringotky.
Tam stál Dřevo a sypal do obří nádoby barevný cukr. Šťastně se usmíval. "Cukrová vata, to tu chybělo!"
Principál nenacházel slova. "Co to... Šílíš...? My nejsme pouť!"
"Bacha na ten krám!" zařval satirik.
Dřevo se ohlédl.
Z přeplněného kotle začaly vyletovat cukrové pavučiny a oblepovat okolí.
Soubor hořce zaplakal.

"Hele, Dřevo, nech ty lana. Zkus radši... vymyslet plakát."
"Dobrej nápad, kulisáku! To sfouknu hned."
Velevážení pudlikum!
Račte laskavě zavýtat do našeho slavnýho boudi!
Vistupujem deně! Taky princypálovi děti!
Hrajem klasyku. Hrajem fšecko. Hrajem skvjele!
A komu se to nelýbí ať de klidně...
Za oknem maringotky vykoukla hlava.
"Hej, Cvočku! Pojď sem! Dřevo se snaží tvořit plakát!"
"Notyvole... Takhle by to nenadrásal ani Mňauestro!"
"Zavolej někoho, honem!"
Principál se satirikem vtrhli dovnitř jako rozezlení Lítičáci.
"Poslouchej, ty matlale pitomá! Okamžitě se přestaň cpát do něčeho, co neumíš!"
"Tohle je úroveň hodná kouzelníka. Ten vydává hrubky a hrubosti za umělecký záměr."

"Slečno redaktorko!"
Pevně stažený drdůlek se otočil. Špičatý nosík se poněkud ohrnul nad fialovým kloboukem, ale pak zavětřil příležitost. "Přejete si?"
"Píšete pro List paní a dívek, že ano?"
"Drdůlek se lehce zapýřil. "Rád byste...?"
"Jistě víte, že zde bude vystupovat světoznámá Marie Stella. Tady máte pár volných lístků. Píšete i recenze, že?"
"Och... Jistě. Spolehněte se. Zítra."
O tři týdny a deset vystoupení později:
"Všiml sis, že Kouzelník kupuje noviny? List paní a dívek? A vztekle ho trhá?"
Satirik přikývl. "Kvůli recenzi. Měla vyjít v minulém vydání... nebo nejpozději včera. Jenže znáš Frau Morgen. Nomen omen: zítra, zítra, zítra..."

„Hércego-óvina, lautr róvina, tu mušíla vybojóvat infantéééria,“ ozývalo se zpoza stáje.
Principálka vzdychla. Dva chlapi podpírali mladíka, který hrál všemi barvami, další třímali rozpité flašky.
„No to je hrůza,“ prohlásil kouzelník. „To je kultura národa?“ Štítivě se odtáhl od škytajícího principála.
„Helé, dej si s náma, vořechu,“ sápal se po kouzelníkovi kulisák. „Mddam, cucnětttsi, je to – škyt – blahoda,“ blekotal a nabízel flašku Marii Stelle.
Té zajiskřilo v očích, ale kouzelník okamžitě utnul snahu se družit. „My pijeme jen zdravé koktejly, třeba mrkvovou šťávu,“ prohlásil.
„A dost!“ Stella vytrhla kulisákovi flašku a vyžahla ji jedním lokem. „Hoši, fofrem, popojedem!“
Kouzelník omdlel.

„Hele, Dřevo, ale žes nás po tom lese povodil,“ plácl nešťastného mladíka po zádech satirik.
„To bude drahý!“ přidal se kulisák. „Já to vidím na mozek v krvi!“
Mladík zvaný Dřevo zesinal. To nečekal. Zděšeně se ohlédl po principálovi. Ten pokýval hlavou. „Tak, tak. Mazej k pultu a objednej ho – jeden, dva, tři, čtyři – čtyřikrát. Ne, osmkrát. Ale co bys tam pořád chodil, vem flašku vaječáku, flašku griotky a flašku rumu, ať máme ten mozek v krvi čím spláchnout!“
„Slovo principála je zákon,“ vydechl nadšeně první milovník.
Na stole přistály lahve.
Pak zavládla anarchie.
Ale o tom zas až příště.

"Dneska už kramářské písně netáhnou," postěžoval si autor. "Prodali jsme jen pět výtisků. A takový je to trhák."
"Ukaž?" koukl mu přes rameno satirik.
"Kupujte lidičky
výtisky písničky
o krádeži salámu,
jež se stala poránu
v principálské marignotce.
Byl to salám napůl z ovce,
který zmizel z talíře
když šlo okolo zvíře -
černý kocour, bílý pes,
kterýpak z nich salám nes?
K tlamě jsme jim přičichli,
vůně ale vyčichly,
nebo nejsou pachateli.
Kdo dostane po zadeli?"
"A kdo ten salám vlastně vzal?" podivil se satirik.
"To je tajemství. Víš, předpokládám určitou inteligenci čtenáře..." rudl a olizoval si zamaštěné prsty autor.

"Talent jeden dřevěnej, prý to tu zná," skřípal zuby principál. „Že nás dovede až k areálu. A kde jsme? To nebudu říkat, jsou tu děti," vrčel. "Taková šance! Několik představení pro místní smetánku! Spaní v luxusu, horká lázeň, jídlo!“
"Jezdíme do kruhu v lese," suše pronesl satirik.
"Kdy už tam budeme?" ptala se tragickým hlasem posté Marie Stella. "Slíbili jste mi ložnici! Koupelnu! Ústřice! Tisíce diváků! Čtyři," upřesnila.
"Já vím, kde jsme," prohlásila principálka, "tady jsme byli předloni. Zbytečně. Na představení nepřišla ani ovce. Otočte to, jeďte támhletudy. Dojedeme zpátky do městečka, nechají nás přespat ve stáji, znám tam hostinského."

"Principále, proč zase Mokropsy?"
"Proč ne?"
"Kvůli tomu jejich předpotopnímu vedení. Loni to bouchlo uprostřed druhého jednání, a kde jsme byli s Bouří?"
"Můžeme dát Sen noci svatojánské."
"Hm, to je lepší, ale i tak by bylo fajn na jevišti trochu vidět."
"Tak víte co? Když zase vypadne proud, budeme normálně pokračovat a tvářit se, že je to rozhlasová hra."
Jenže se zdálo, že se letos v Mokropsech konečně shrabali na slušné pojistky.
Dokud Hermiona neřekla: "Můj zrak, Lysandre, tímto nočním časem
tě nenašel..."
Pak se ozvala děsná rána, celou vesnici pohltila tma - a z hlediště zaznělo: "A ani nenajde."

Kouzelník ve vysokém klobouku byl celý bez sebe.
Automatická klaka vypověděla službu!
Tedy přesně řečeno, ta věc fungovala, ale... úplně jinak. Po zapnutí nejdřív asi půl hodiny nedělala nic. Pak udělala Škvrk. Potom se rozkašlala. Někdy začala rachotivě poskakovat, čímž vytvářela zvukové efekty blízké nikoli potlesku, ale hromobití. Občas se rozdrnčela jako telefon nebo domovní zvonek. A jednou doskákala na jakési uvolněné prkno a namotala na sebe přitom pár provazů od kulis, čímž vyvolala efekt vlnobití.
Kouzelníkovi tekly nervy. Marie Stella má mít výstup - bez umělého potlesku?!
"Jaks to zařídil?" mrkl satirik na kulisáka.
"Nahradil jsem naše udělátko původním kurvítkem."

…a tak pejsek s kočičkou umyli podlahu i sebe,“ zakončila pohádku principálka. Odložila knihu a šla strouhat mýdlo na prádlo. Necky byly připravené, voda se ohřívala na kamnech, a Cvoček s Cvičkou ji bez odmlouvání nosili do necek. Cvička pak ještě přiběhla pro nastrouhané mýdlo a principálka, jdoucí pro špinavé prádlo, si pomyslela, jak hodné má děti.
„Drž hóó,“ ječela Cvička.
„Mejdlo sem, honéém,“ křičel Cvoček.
„Vraaaaaauauuuuumňaueeejéééééééééééééé!“ vřeštěl Mňauestro, kterého obě děti v potu tváře drbaly na valše.
Divoce prskající kocour zmizel do dálky.
"A jak ho teď usušíme na šňůře?" zeptala se zklamaně Cvička.
Předčítat klasiky je někdy záludné…

Mmle Ubohá nesměla vidět žádné cizí představení.
Kouzelník ve vysokém klobouku tvrdil, že by to podrylo její koncentraci. Prý by pohled na konkurenci narušil její výkon.
Mmle Ubohá nesměla být fotografována nebo filmována.
Kouzelník tvrdil, že záznam zkresluje...
Nikdy se neuviděla cizíma očima.
Mmle Ubohá nesměla číst recenze. Ani na své vlastní kusy.
Kouzelník jí místo toho pořád dokola říkal, jaká je dokonalá, skvělá a vůbec. Kritici že jsou buď podplacení, nebo zaujatí, nebo prostě lžou. Kritika, má drahá? To je čiré, koncentrované zlo!
Byly dny, kdy mu to věřila. A taky ty druhé.
Občas nám jí bylo docela líto.

"Tatíííí! Mňauestro udělal bobek do mámina truhlíku s mrkví!"
"Tatííí, vážně, a hezky na vršek. Jé, fůůůj!"
"Tedy, tedy, Mňauestro..."
No co, taky jsem ho mohl hodit na podlahu, ne? Je truhlík skoro písek? Je. Tak můžu. Že jsem to nezahrabal? Proč jako? Jo, principálce, kdyby tady byla, té bych to zahrabal. Ta by mi pěkně dala. Ale ty?
"Teda, tatí, takovou mrkev já nejím, fuj!"
"To jsou živiny, synu. Hnojivo. A mrkvičku ještě nejíme, je malá..."
"Smrdí. A velká bude taky smrdět."
Správně, principále, pěkně to ukliď, já mezitím...
"Tatí, teď ti krade sýr!"
"Já už chci doma maminkůůů!"

Výbuchy smíchu v hledišti přilákaly do zákulisí kouzelníka.
„Co se děje?“
„Ale, novej hraje ‚Paní, nesu vám psaní‘,“ odvětil kulisák.
Oba pak s vytržením hleděli na jeviště, kde královna vyděšeně sledovala prkenně se pohybujícího muže v kostýmu portýra. Konečně svou paní objevil, otočil se k ní s takovou vehemencí, že se zrcadlová stěna zřítila do portálu. Uklonil se, přičemž zadkem srazil stolek se servisem, a dopis podal tak razantně, že královně spadla korunka.
„Tak nevím,“ pravil kouzelník. „Jestli to nehraje, tak je to největší dřevo ze všech. Ale jestli to hraje, tak posunul hranice komiky až do naprosto neznámých končin…“

‚To bude dobrota,‘ těšila se principálka. Kousek jehněčího se na ni ze stolu jen smál. ‚Na česneku, jen ještě co k tomu – brambory? Ale chtělo by to špenát, ten nemám… Kopřivy! Jo!‘ vyběhla z maringotky se srpem v ruce.
„Co to…. Kde to… Hej, kdo jste mi vzal maso?“ ozvalo se zanedlouho z maringotky.
„Blbý vtipy, na to vás užije, koukejte to vrátit, chci vařit!“
„Jak to myslíš, kočka? Naše? Mňauestro? Vy jste ho viděli zdrhat s masem a nic jste neudělali?“
„Nemusíte mi vysvětlovat, že jsou kočky masožravky. Ale je vám jasný, že my budeme díky němu dneska vegetariáni?“

TOMAN A LESNÍ PANNA
Přijďte zhlédnout, co jste ještě neviděli, poslechnout, co jste neslyšeli!
Krásná panna, švarný hoch okouzlí vaše srdce!
Šumící doubrava, koníček čistě vyšperkovaný, hbitý jelínek, růžová kamizolka a zelené šaty černěné kadeřemi.
Tragédie odehrávající se před vašima očima.
KDYŽ NEUVIDÍTE, NEUVĚŘÍTE.
KDYŽ UVIDÍTE, BUDETE VYPRÁVĚT JEŠTĚ VNOUČATŮM!

Marie Stella nepříliš koordinovaně mávla rukou s malým papírovým paraplíčkem. „Až se stanu tou velilikou umělkyní...“
„Tišeji, mademoiselle,“ zašeptal Kouzelník ve vysokém klobouku. „Vy přece jste veliká umělkyně.“
Stella ho ignorovala. „... pořídím si limuzínu. Ssstarorůžovou limuzínu. S metlalízou. A šidičem. T-řřřídičem.“
„Řidičem. Nač hned taková vydání, můj vůz vám už nestačí?“
„Já chci svou limuzínu! A budu v ní vozit kytice růží a kababelku a dva bodykvádry s pictolkou. Jeden mi bude nosit kytlice a druhý bababelku. Blabelku.“ Rozesmála se. „Blá, blá! Black and white, bez sody, prosím!“
Kouzelník ji uchopil pod paží. „Dáma je unavena. S dovolením. Říkám uhnout!!!“

„Já už nevím, co s ním,“ zuřil principál. „Na jevišti stojí jako dřevo. Kam ho zasadíš, tam ho najdeš. Místo zpěvu krákorá jak vrána, a recituje tak, že Mácha rotuje v hrobě. A angažovat ho musíme, jinak budu mít doma peklo. To víte – bratranec sestřenice tchyně mojí... a tak dál.“
„Těžká věc,“ souhlasil chmurně tragéd. „Rodinná válka je horší Války růží.“
„Co v kulisách?“
Kulisák zavrtěl hlavou. „Dej mu do ruky kladivo, prorazí strop.“
„Ale vždyť říkal, že v divadle už pracoval,“ držel se za hlavu principál.
„To ano,“ souhlasil kulisák. „Říkal, že v Alhambře. Jako vyhazovač z divadelního baru…“

„Musíš ctít rytmus té řeči, rozumíš? Tamda damta tamda dá! Ne tamtádamtádamtata. Ctít jazyk, to libozvučné seskupení hlásek, ten pravý a jedinečný duch jazyka, tou řečí hovořili velikáni, Vrchlický, Mácha, a ty to tady matláš, že ti z třetí řady není rozumět ani slovo! Jsi herec, nositel kultury do těchto zapadlých končin, musíš dosáhnout toho, že na tebe budou z hlediště všichni zírat s otevřenou pusou! A při odchodu budou hrdí na to, že mluví stejným jazykem! Tak znovu! A snaž se!“
„Bél pozdníí večééér, pervnííí mááááj…“
Principál se zhroutil. Rozostřená průsvitná postava, nahlížející mu přes rameno, soustrastně zavrtěla hlavou…

„To mi řekněte, který pitomec nám nacpal do turné takové děsné díry jako Línomysl a Žaludkov,“ láteřila tragédova žena. „Copak jsme do těch Křepčic nemohli jet jinudy? Hory prej, jasně. Tisíckrát raději bych brala hory, klidně i v tom prosinci, s lavinama a vším. S potěšením bych tlačila maringotky závějí! Všechno, vážně všechno je lepší, než vystupovat v Línomysli.“
„Nebruč,“ uklidňoval ji tragéd, „uděláme živé obrazy. To pochopí.“
„Jo. Loni nepochopili ani Narození Jezulátka,“ přidala se k vrčení principálka.
„Tak letos uděláme Roh hojnosti na sněhu,“ navrhl satirik. „Jablko, Ananas, Mrkev… Klátící se vycpané mrkvi by se mohli zasmát, ne?“

"Principále! Jsem naprosto geniální, jedinečný a všeho schopný! Vyřešil jsem, jak zahrát Červenou Karkulku i se změnami scén! Proměnná scéna!" jásal kulisák.
"Jak si to představuješ?" otázal se principál.
"Jako totální minimalismus. Holá prkna a vzadu plátno namotané na dvou rolích od koberců. Bude na něm okno babiččiny chaloupky, vnitřek chaloupky, vnější dveře, les za chaloupkou, a ten přejde zase v to okno. Jak budeme točit klikou, bude se měnit scéna průběžně. Bude proměnná. Geniální!"
...
Když stavěli novou minimalistickou scénu, kulisák se dmul pýchou. Tak dlouho, dokud nezjistil, že krejčí sešil plátno obrazem dovnitř.
Kulisák vzteky málem praskl namísto vlka.

„Co bych neznal? Mně se Maryša líbí, proto ju taky chcu.“ Jéžiš to je baba… nekoukej tam, nekoukej tam!
„Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima.“ Má ji, nebo ji nemá? Musím jít blíž, támhle doleva, to musím zjistit!
„Co s kém?“ To snad není možný, tohleto…
„Se stárkama? Se stárkama, to víš, že se stárkama.“ Mě to nebaví, já chci támhletu babu!
Proč mě proboha drží principál pod krkem? Co syčí??? Že Maryša a já jsem Vávra? Fakt? Na jevišti? Aha, jistě, už budu koukat jen na Maryšu… Ale ta baba… Ach jo!

Z obecenstva se začaly ozývat nespokojené hlasy. Tragéd přidal na síle:
„To be, or not to be: that is the question…“
Hluk mohutní. Diváci nespokojeně podupávají.
„To sleep, perchance to dream; ay, there's the rub,“ říká pevným hlasem, ale hrdlo mu stahuje úzkost, když vidí, jak hřmotní sedláci pomalu vstávají.
„That makes calamity of so long life.“ Jo, kalamita bude co nevidět. To byl hloupý nápad! Koho to proboha napadlo hrát Hamleta v originále v tomhle vystrkově? Prý - natlučeme jim do hlavy klasiku. Pcha, budeme rádi, když zachráníme holé životy, jak to tak vypadá…
Večer soubor ulehl na čerstvé boule.

Vždycky to bývá stejné. Pár dní na jednom místě, odehrát všechny prověřené kusy, sbalit si svých pár švestek a táhnout dál. Maringotka se kodrcavě rozjíždí, akrobat udělá dětem pro obveselení ještě pár přemetů a už vůz mizí v dáli. Na městečko dolehnou všední dny a jen občas se v hospodě vzpomíná na to, co všechno předvedli.
A komedianti? Ti projeli už tolik měst a vesnic, že pomalu sami nevědí, kolikrát kde byli, a odjezdů se nebojí.
Každý odjezd znamená loučení, ale i příslib návratu. Protože kdo neodjel, nemůže se vrátit. A tak se loučí zvesela. Vždyť se zas jednou potkáme…

"Pronesete poslední větu, madam, potom odejdete z jeviště."
"Ani náhodou!"
"To musíte, v divácích musí doznít poslední slova. Pak vás za bouřlivých ovací vyvolají zpátky!"
"Určitě? No já nevím, radši nikam nepůjdu!"
"Ale madam, jste velká herečka, uvidíte, že budete mít velký sukces!"
Představení jedné herečky probíhalo za naprostého ticha.
Ticho bohužel trvalo i po posledním Stellině slově.
Podle instrukcí odešla ze scény a napjatě čekala. Už? Už?
Nic se nedělo. Nakonec osvětlovač nevydržel a rozsvítil v sále. Světla lustru osvítila řady prázdných sedadel.
V zákulisí bušila Maria Stella do režiséra a vztekle dupala: "Chci svůj potlesk, chci a chci!!!"

"Já se na ně vykašlu!"
Maringotka se otřásala pod principálčiným rozhořčením.
"Já jim peču koláč jak kolo od vozu s nápisem Sněz mě!, aby Alenka byla dokonalá, a on ho někdo napůl sežere, ještě než k té scéně dojde!"
"Klid," konejšila ji žena tragédova."Přijdeme na to, kdo nedokáže tu svou mlsnou hubu ovládnout. Podívej se, co jsem vzala manželovi. Maže s tím kola od maringotky."
Principálka přičichla k olejíčku a vyprskla smíchy.
"Ale ten je ... RICINOVÝ!"
Smála se tak, že jí tragédka musela vzít peroutku z ruky a natřít okraj koláčku místo ní.
"Myslíš, že bude u srdíčka nával?"

"Haló! Povídám, dobrý den!"
Vesničan se nerudně otočil. "Co zas?"
"Můžeme si tu někde nabrat vodu?"
"To jste už dneska druhý. Na návsi je pumpa. Ale běda jak tam budete dělat taky takový divadlo jak tamti!"
Principál se satirikem na sebe nechápavě koukli.
Ale jakmile dohrkotali na náves, měli rázem jasno.
U pumpy stál vůz se dvěma žíznivými koňmi. Kolem pobíhali Marie Stella a Kouzelník ve vysokém klobouku a čím dál hněvivěji pokřikovali:
"Proč tam!"
"Stojí!"
"Tamta!"
"Pumpa!"
"Tamta pumpa!"
"Proč tam stojí!"
Tragéd přehodil otěže přes kozlík. Seskočil. Napumpoval vodu. Přelil ji do barelů. Pak zdvořile pozvedl buřinku: "Kikirikí."

Dnes nejedla, a nesmí zítra jíst,
dnes nespala, a nesmí zítra spát;
"To je blbá hra! Fuj! Krotit ženu!"
jak při tom jídle vytknu zase vady,
že není postel dobře ustlaná.
"No já bych tě hnala, nádhero!"
Tu shodím polštář, tu zas podušku,
pak shrnu pokrývku neb loktuši,
"Tak to si zkus a uděláš to jen jednou!"
a v zmatku takém přísahat jí budu,
že z jemné péče o ni vše to činím,
"Jestli ti to věří, tak je úplně pitomá!"
"Ženská zatracená, jak se mám naučit roli?
To by snad bylo lepší bejt mrtvej! Že já se vůbec ženil!"

„Jak to zítra odehrajeme, to teda nevím,“ zuřil principál. „To jsou teda nápady!“
„Ale prosím tě, vždyť je to takhle každý jaro, copak nepamatuješ?“ otočila se od kotlíku principálka.
„No ale letos ho to vzalo nějak brzo teda, myslel jsem, že ještě bude pár týdnů klid.“
„Letos je všechno nějak dřív, zima nijaká,“ přemýšlela principálka. „Stejně by mě zajímalo, kam se vždycky na těch pár dní vytratí…“
Na podhorské louce se trhaně pohybovala tmavá postava. „Sasanky! Modřence! Pampelišky! Včelky! Matko přírodo, miluju tě! Život je konečně opět krásný!“
Po týdnu se tragéd vrátil s klidem v duši a alergickou rýmou.

Z okna maringotky vyletěla papírová koule.
Zaklepal jsem na dveře. "Mášrechte? Kolego? Nechceš se na chvilku vykašlat na tvůrčí krizi? Víš, jdu z pomlázky, no, to ti vysvětlovat radši nebudu. Dáš si vajíčko?"
Z okna maringotky vyletěla další papírová koule.
"Hele, já našemu principálovi taky píšu. Jednou jel na jakousi konferenci a prý, všechno pochytám od satirika z nápovědní budky. Požíral si tam chlebíčky, s vajíčkem a kaviárem, a mě nechal sušit hubu. Ta nápověda..." Uchechtl jsem se.
"Bohové! Ticho! Už jsem to skoro měl..."
Pokrčil jsem rameny, nechal mu půlku výslužky na schůdcích a odpotácel se, jak jsem přišel.

V hledišti zela prázdná místa jako díry po zubech v chrupu devadesátileté stařenky.
Na tak malou návštěvnost nebyl soubor zvyklý. Principál po představení zavrčel a uklidil se stranou. Tragéd se zamkl v maringotce. Milovník utekl na procházku. Satirik, sedě u kasy vedle principálky, ožužlával konec brku a vůbec mu nebylo do smíchu.
"Cvoček," vyplivla konečně principálka, co ji pálilo na jazyku.
"Hm."
"Já to říkala."
"Hm."
"Nedávej mu na starost plakáty, říkala jsem. Je to pubertální flink. Nebude se s tím chtít patlat, polovinu někam zašantročí... Ale vy ne - prý musí dostat šanci! Jo. Schválně si projdi město!"
"Visí všude..."

"Počkej, na té hrazdě, jak jako létavici ve dvou? To že mě jako rozhoupeš a hodíš a já že se tam kdesi možná chytím volné hrazdy? V saltu? A co, že přitom sám visíš za kolena, to je normální, ale taky je snad normální, že tě tam na druhém konci někdo chytá, ne? Vůbec mě nezajímá, že nemáte dalšího artistu. No to mi ani neříkej, že jsem si měl přivést dvojku sám! A kladina? Na kladinu bez záchranné sítě? Zbláznil ses?"
Artista zanechal potenciální posilu souboru posilňovat se pivem. Naklonil se k principálovi.
"Toho sraba neber. To je o život."

Notář si odkašlal: "Dříve, než se rozhodnete přijmout dědictví po strýci, musím připomenout, že budete muset naplnit všechny body poslední vůle."
Principál ho kale neposlouchal. Plul na moři blažených představ.
...
"Koupíme si kamennou budovu!" snil tragéd.
"S pořádnými kladkostroji," usmíval se kulisák.
"S tělocvičnou!" zářil artista.
"Budu brát hodiny tance!" těšila se naivka.
"Pošleme děti do pořádných škol," domlouvaly se ženské.
Děti rokovaly, kolik za to dědictví může být lízátek.
...
Principál rozpačitě vyšel. V rukou držel ušmudlané chundelaté zvířátko.
"Pejsek. Býval strýce."
"Tati, toho zabaví Cvoček! Já chci vlastního!"
"To by nám milý strýce
musel odkázat více," zasmál se satirik.

Dneska mám casting, fotografování, rozhovor v rozhlase, generálku v divadle, večerní představení a sedánek s kolegy. Uf. Večer si dám sprchu a padnu do peřin. Ještě si musím rozmyslet, s kým. Producent po mně házel očkem, ale houby, to je ten typ, co je lepší ho nechat v nejistotě a jenom flirtovat. Kameraman by rád, ale je mi na nic. Ale počkat, otec milovníka v tomhle souboru je ředitel reklamní agentury. Tak co, otce nebo syna? Nebo snad oba?
Milovník... ano, kdysi se mi jeden líbil. Moc. Dala jsem mu na schody proutěný košík. Ať se stará. Já budu žít.

"Tak pánové (škyt) nezapomeňte, že ještě musíme vyměnit kulo. Kilo. Kolo. Nebo se zítra (škyt) nikam nejede."
"Si myslíš, že je to nějaká práce? Se nadzvedne vizejk a šup sem šup tam a je hotovo!
"Drž!"
"Jasnačka, šéfe!"
"Šišmarjá, no tak sem se podrbal!"
"Ty vole, jestli mám tu haksnu přeřaženou, tak tě zabluju. Zdrábuju. Zabiju!"
"Naděláš, kolo je dole. Héj, hoď sem to nový, ať to piští. Sviští."
"No vidíš, prej práce, cha. Maj eště to zelený pivo?"
...
"Kterej kůň včera měnil ty kola a nasadil tam zpátky to prasklý??? Tak tahle transakce se vám teda pánové moc nepovedla..."

"Večeře a nocleh?" škrábal se na hlavě hostinský. "Dobrá - za představení!"
Principál pokrčil rameny, šťouchl do satirika. Ten se vypotácel pozpátku na jeviště.
"Dámy a pánové. Jednou jsem se propadl s koněm do bažiny. A tak jsem se uchopil za vlasy a vytáhl nás. Vynadal jsem koni do líných potvor, protože měl křídla a mohl vyletět sám. Hnal jsem ho na Olymp. Koně si nechali a mne skopli dolů. Zapadl jsem do země a došel si pro motyku, abych se vykopal..."
Skončil za necelou hodinu.
"Víš, kolik klasiků jsi vykradl?" chechtal se v zákulisí principál.
"Od toho přece klasikové jsou!"