Moje články

"Budeme hrát velké tragédie. Výpravné kusy. Publiku jest třeba vzdělání," pravil tragéd.
"Moc pracné," broukl satirik.
"Budeme hrát milostné kusy," bájil první milovník. "Verše při měsíčku. Šeptání škvírou ve zdi. Lámání dívčích srdcí. Loutna. Citera. Šťastný konec v dešti růžových plátků. Jedno oko nezůstane suché."
"Moc na jedno brdo," zavrčel satirik.
"Budeme hrát... pantomimu!" skočil jim do úvah akrobat. Přejel si rukou před tváří. Udělal pár krůčků po špičkách.
"Principála už chytá hexnšús," zavrtěl hlavou satirik. "Řekl bych - budeme prostě pozorovat cvrkot a když vyhmátneme nějakého exemplárního lempla nebo pitomce, stvoříme na něj parodii. Lidská blbost táhne. To bude sukces!"

"Smilníku! Proutníku! Prý - paní mého srdce jediná - a zatím to táhneš se dvěma!"
"Se třemi!"
"Se čtyřmi!"
"Dost, dámy. Nezaslouží si nás."
"Správně. Prý první... a... milovník... pché! Každý kandrdas toho umí v oboru víc! A přeber si to, jak chceš!"
Rozlícené divy uchopily kabelky a odešly proklínat mužské plémě ke kávičce, dortíčkům, šlehačce a koňáčku.
"Hlavu vzhůru, příteli," podával satirik prvnímu milovníkovi další ledový obklad, "buď rád, že jsou pryč. Co bys se všemi čtyřmi najednou dělal?"
"Víš, satiriku," na opuchající tváři prvního milovníka se objevil mimořádně nadržený výraz, "tohle mám promyšlené už dávno!"
Tentokrát zalapal po dechu satirik.

"Hleď - života rány jsou horší kopnutí splašeného koně," zadeklamoval tragéd.
"Ty vole autore, kterak mám takovou hroznou větu pronésti, jazyk mi rve silou velikou! Principále, nechť to přepíše!" zakňoural tragéd.
"Co ty si o sobě myslíš, ty tragická nádivko? Takový skvělý text a ty ho tak odmumláš! Dej do toho razanci, dej do toho brizanci! Nic přepisovat nebudu!"
"Principále! On to přepsati nechce! Já jiné angažmá mohu nalézti, s otevřenou náručí mne přijmou!"
Letěl nádherně, s náručí otevřenou. Byla v tom razance, byla v tom brizance a byla v tom taky podkova, kterou si autor nechal podrazit podrážky svých bot.

Principál se olízl. Chuť báječné humrové majonézy na toustíku nebyla ani v sebemenším rušena blábolením přednášejícího. A to je jen naložený talířek od cofeebreaku, raut bude až večer.
Je potřeba si vybrat tu správnou konferenci a přesvědčit organizátory, že jste ten pravý zvaný přednášející. A nemusí hnout prstem. Satirik si vleze do nápovědní budky a principál celý referát pochytá tak, jak je zvyklý.
"Dámy a pánové! ... Z celého díla Moliérova miluji nejvíc... Truffle... žeru je stejně jako prasata..."
Principál zavyl. Sevře Satirika do klepet a vyrve mu jeho prostořeký jazyk!
Satirikův smích zněl celou dobu, co sjížděl výtahem do propadla.

Tragéd se došoural do zákulisí krabím krokem, s láskou si pohladil kašírovaný hrb a zahltil satirika vlnou otázek.
"Tak co? No tak co? Jaký jsem byl? Kulhal jsem dobře? A co skolióza? A jak jsem vraždil? Kus od kusu líp, že jo? A co deklamace? ... Víš, já jednou zanechám hluboký otisk v klasickém divadelnictví!"
Satirik vyndal z úst stéblo trávy a blazeovaně pravil:
"Víš, příteli, ten kůň, co jsi ho sháněl..., když šlápne do hnojiště, udělá hlubší otisk než ty."
Tragéd zalapal po dechu. V nastalém tichu bylo slyšel jen tragédova synka: "Tak co? No tak co? Jaký jsem byl?"

Hotely byly narvané měsíc předem, o poslední lůžka v ubytovnách svedli účastníci boj dva dny před zahájením a ti, co přijeli až dnes, měli potíže najít místo na kempingové louce.
Když principál a satirik šli přihlásit své číslo, setkali se v kanceláři s proslulou Marií Stellou Ubohou, ekvilibristkou slz a kvilů. Dožadovala se ubytování.
"Potřebuji klid!"
"Hotely jsou plné, madam."
"Zajistěte mi pokoj!"
"Bylo by tu jedno lůžko v..."
"Samostatné apartmá!"
"Lituji, madam, ale..."
"V tom případě - nemohu vystupovat!"
Organizátor bezmocně rozhodil ruce. "Proč jste si nezamluvila ubytování včas?"
"Aby měla výmluvu," vysvětlil satirik. "Ona má totiž hrůzu z davů."

V pravé poledne

principálka slíbila pár pohlavků každému, kdo zasviní ubrus, a nalila polévku,
principál uchopil lžíci, způsobně se usadil mezi své děti a snažil se nebryndat,

diva pateticky brakovala bonboniéru, zapíjela ji koňakem a s vděčností vzpomínala na své obdivovatele,

první milovník se protáhl po probdělé noci, políbil spící společnici a pokračoval ve večer započatém díle,

tragéd proklel sluneční žár, pleš, reklamu, prostředky pro růst vlasů, naivitu, neúspěch a klobouky,
naivka doširoka rozevřela bezelstná očka a utíkala shlédnout obraz nehynoucí krásy v broušeném zrcadle,
satirik si za ďábelského chechotu přiostřil brk a začal sepisovat novou hru.
Jakpak ji pojmenuje?

Vážená lingvistická společnosti,
rád bych, abyste uznali nový slovesný způsob, totiž vrzativ.
Výrazový prostředek se vyskytuje se zvýšenou pravděpodobností u tchyní a manželek, zejména mají-li rezavé vlasy a / nebo uplynulo-li od svatby pět a více let. Vrzativ jest odlišitelný od ostatních slovesných způsobů především svou zvláštní dikcí, kdy nelze rozeznat, jestli je věta zamýšlena jako oznamovací, nebo tázací. Ve skutečnosti jde o větu vrzací neboli stěžovací a krom intonace je jejím typickým znakem právě přítomnost vrzativu. Vrzativ je tvar téměř totožný s indikativem nebo optativem; ovšem mluvčí ani neoznamuje, ani si nic nepřeje, kromě předčasné smrti posluchače způsobené uvrzáním pantem.

Kdykoli měl volnou chvilku, zanořil se do maringotky, zavřel dveře a zastrčil za sebou závoru, aby ho opravdu nikdo nemohl vyrušit. Celý soubor jen trnul zvědavostí, co že to tam kuje. A on zatím popisoval, trhal a pálil jeden list za druhým. Než vzal do ruky pero, měl vždycky naprosto jasno, co chce a jak to chce. Největší milostný příběh v dějinách. Viděl to před sebou tak jasně, tak zřetelně... ale jakmile uchopil pero, puf - a všechna slova byla pryč, a ty ubohé zbytky bolestivě pokulhávaly, vykloubené z meter i veršů.
Jednoho dne ho našli pohřbeného pod závějemi papírů.
Nedýchal.

"Máš ten levý přední roh dost pevně?"
"Mám."
"Na čem ti leží?"
"Na hlíně."
"Dej tam aspoň šutr."
"Hlína. Zmrzlá hlína. Hlína zmrzlá jak šutr. Hlína zmrzlejší než všechny šutry světa od dob permafrostu. Stačí?"
"No on je přece jen březen."
"A co jako."
"No a tohle je naše první letošní představení."
"A co jako."
"No, jak začneš, tak to pojede."
Druhý technik si jen odfrkl. "Pověry. Pitomosti. Paličák," mumlal si, odcházeje k maringotkám.
Představení šlo dobře až k balkonové scéně.
Sotva však Julie vyšla na balkon, jaruvzdorný permafrostový šutr povolil a děva padla Romeovi do náruče i s kulisou.

Principál potěžkával složku s rukopisem zaručeně moderní hry. Špulil rty, jako když se ochutnává první doušek vína.
"Říkali jste kácení smyjí?"
"Zmijí," naježil se první autor.
"Klácení," uryl druhý autor.
"Hm. Zmijí klácení."
"Ne. Klácení zmijí!"
"Koho čeho, zmijí."
"Ano!" odsekli unisono oba autoři.
"A není to zoofilní porno."
"Ne!"
"Vím, prasárničky na plakátech táhnou, ale rozumějte, my nejsme takový typ souboru."
"Není to porno!"
"Nonsensové drama taky nehrajeme. Nonsens se hodí pro kamennou scénu."
"Není to nonsens!"
"Ani pantomimu neděláme."
"Není to --"
"Není to nic pro nás." Principál jim vrátil neotevřenou slohu.
Zrudli vzteky.
"Co proti nám sakra máte?!"

"Na tomhle že mám spát?" ohrnula nová posila souboru nosánek, až vykoukly její takřka zaječí zoubky. "Vždyť tu není slamník, jen žíně! Na palandu nechci, ještě bych spadla a zlomila si ruku! Že mám jít dolů? Dole je málo místa! Udeřím se do hlavy a budu mít bouli, a jak bych mohla s boulí na jeviště?" Přešla ke stolku se šminky, opovržlivě se jím probrala. "Tady není dočista nic, čím bych si takový modrák mohla zamaskovat! Tahle běloba je jedovatá! Ten pudr, fuj!"
"Nedělejte si starosti, slečno," konejšil ji satirik. "Nepotřebujete líčení. Strhnete davy svou přirozenou vizáží. Je jedinečně... hubatá."

Prospero: Ted bije hodina: ten okamžik
tě vybízí, bys otevřela sluch.
Poslechni, pozor dávej!
Satirik (stranou): Dej pozor především
na listy své, by nevzal ti je vichr,
ó vládče nad živly, ó mocný čaroději.
Ariel: Fů, fů, vichře, duj!
Do větru buďtež rozhozeny!
Prospero: Ach, listy! Ach, já nebohý!
Z čeho teď budu předčítati Bouři,
když vichr strašlivý mně vyrval Dílo z rukou,
když Dílo Mistra marně rozlétlo se
do větru?
Satirik: Kdo moudrý byl, ten osud nepokoušel,
ó Prospero, ctný kníže milánský,
a part svůj dávno zpaměti se naučil. Těm druhým
nezbývá, nežli spolu s tebou klnout:
Do větru!

Na cestách potkáte kde koho.
Někdy se dohodnete, že bude bezpečnější jet přes hory společně, a jindy zase koukáte co nejrychleji zmizet, protože všichni lapkové světa jsou snesitelnější než tohle.
Rozhodujete se hlavně podle jejich principála.
Ale tahleta kumpanie jako by měla hlavy dvě.
Principál - chlap jako hrom, opasek naditý, ovšem dobračisko pitomé až k neuvěření, zoufale zamilovaný do své okouzlující ženušky. Takový pomalý tažný vůl. Koule žádné, stěží savec. Zato jejich klaun - kohoutek vyparáděný, kapsa prázdná a řečí plný zobák, věčně se natřásal, hlavně před principálkou. Alfa souboru.
Odehráli jsme svoje a upalovali od nich, jako kdyby měli mor.

Zakladatelé Spolku se setkali v divadelní hospodě nad hořkým pivem a ještě hořčími sloupci kritiky. Svého výkonu.
Vzali tužku a papír.
Jeden člověk zná průměrně 150 lidí.
Objevili čtyři další amatérské divadelníky, dva poety, řádně zneuznané, tři začínající kritiky, jednoho slušnějšího mima, jednoho mladíka se zálibou v počítačové grafice a blíže neurčený počet dobročinných tetiček.
Sezvali ty ze seznamu, kteří aspoň drápkem patřili k fochu. Předestřeli svou ideu.
Výběrový soubor vybraných diváků se rozšířil.
Zjistili, že bude nejlepší realizovat se na malé scéně a ve vlastním časopise.
Vymysleli neselhávající systém správné propagace a harmonogram repríz.
Statisticky vzato byli velmi úspěšní.

Ta jedubaba s modravými vlasy
kučeravými jako dým
z věčné cigarety v dlouhé špičce,
povívá světem tam a zpátky,
kam jen ji vítr zavane
a křivá ústa nasají a řeknou:
"Poslouchej, ale tohle nejde."
"Co zas, principále?"
"Takhle nemůžeš psát o naší sponzorce."
"Píšu, co vidím, principále."
"Realita nikoho nezajímá."
"Rvete mi srdce, principále."
"Musíš to trochu nakadeřit, chápeš."
"Kde nic není..."
"Říkáš si umělec? Říkáš."
"Kumštýř, principále. Pouhý kumštýř."
"Nekušni a prostě to přepiš."
"Jak libo, principále. Jak jen libo."
Ten jedudědek s rezavými vlasy
namočenými v popelu
a jiskrou v oku zpola uhašenou,
papíry chrastí skoro jako kostmi...

Světla?
Svítí.
Propadlo?
Naolejované.
Provaz od opony?
Visí volně, mrtvola žádná.
(Zabručení.) Točna?
Tydle prkna točnu nemaj, rejžo.
Křáp jeden balíkovský v Balíkově!
Hele, rejžo, ansámbl to zvládne. Nachoděj se, ale daj to.
Sklíčko v oponě?
Moment, vyhrabávám. Sme ho dali do kufru, aby se nám nepobilo, žejo.
Kýble s barvou? Šaškovské šle?
To nejni moje parketa, rejžo. Ale kvůli vám... Nalitý a pružej.
Automatická klaka?
Hele, rejžo, vy fakt chcete automatickou klaku?!
Já? Šílíte? Kontrolujeme stav neznámého jeviště, chápete? Je ta potvora vyrvaná z drátů, rozbitá kladivem, roz...
No jo... (Třísk!) Spolehlivě na šrot, rejžo.
Dobrá. Opona a jedem!