Moje články

Milý roberte, myslím si, že o nás ví. Dostala jsem tě od něj jako dárek. Trochu jsi mě šokoval, trochu překvapil, pravdou je, že poté, co jsem tě důkladněji poznala uznala jsem, že to bylo překvapení příjemné. Strávili jsme ve třech mnoho pěkných chvil. Postupem času jsme spolu začínali být stále častěji sami. Vyhověli jsme si, dala jsem ti, co jsi potřeboval a ty jsi na oplátku rozmazloval mě. Po čase to ale jemu začalo být podezřelé. Začínal se ptát a také nás hlídat, přesto nemohl vědět nic jistého. Přesto má podezření, vidím mu to na očích. Určitě to ví!

Hemžení malých, zrzavých mravenců bylo čím dál nepříjemnější a po mnoha deratizačních pokusech i podezřelejší. Pobyt na chalupě dokázali pořádně znepříjemnit. Byli všude, v posteli, v šuplících, v jídle..
Nikoho nenapadlo při pohledu na tmavou skvrnu na zdi za televizí nic, co by s nimi mohlo souviset. Bylo to prostě vlhké zdivo. Neustálé savování, odvlhčování zůstávalo bez efektu. Pak se někdo rozhodl, že se do zdi "podívá". Po prvním lehkém úderu do stěny nastal úprk dětí z místnosti, můj jekot a šokované zalapání po dechu ostatních přítomných. Ve zdi bylo obrovské mraveniště a miliony mravenců se valili přímo na nás.

"Zabíjí. Je silně toxický."...hmm..zajímavé čtení. Odložila referát, který měla dcera do školy opravdu pěkně zpracovaný a zamyslela se. Trezor se zbraněmi byl zamčený, ale věděla, kde jsou klíče. Byly tam náboje. Vyrobené z olova. Byla tam i olůvka, návnady na ryby. Zabíjení, to bylo jeho...brát životy.
A teď? Otrava olovem v jídle. Trvá to dlouho, ale je to poměrně jisté. Zasmála se. Řešení měla celou tu dobu na dosah ruky. Začne hned zítra. Vyšla před dům a zadívala se na oblohu. Olověné mraky se jako na znamení v kruzích rozplynuly a jí pohladily po tvářích paprsky slunce.

Poté, co se chvilku vznášela pod střechou bazénu a hleděla na svoje bezvládné tělo ležící ve vodě, ocitla se na nádherné, rozkvetlé louce bez začátku a konce, kde pestrost květů bila do očí. Po setkání, o kterém snad bude řeč někdy jindy, se ocitla u ní. Myslí se, že to byla ONA. Čekala na ní u "vstupu?" a měla jí snad provést jakousi zpovědí. Ta nebyla snadná, hodně moc bolela, ale s každou slzou cítila stále větší klid a smíření. A i když se pak musela vrátit, zanechala v její duši mnohem větší stopu, než jakákoliv uzavřená kabina v kostele.

Morgothův přisluhovač a nejpilnější žák Sauron si určil za svou říši Mordor. Ten již před jeho příchodem lákal k nastěhování všelijakou havěť, skřety, veliké pavoučice, obry.. Území bylo vybráno dobře vzhledem k účelu - obraně proti nepřátelským vojskům. Ze tří stran chráněno vysokým pohořím, s nějakými těmi průsmyky. V nehostinné krajině kolem jezera Núrnen kupodivu dokázali lidé zajišťovat krmení pro Sauronovu armádu. Informace o tom, co přesně bylo potravinovými přísuny myšleno se nedochovaly. Ačkoliv Mordor prosperoval zemědělstvím, nejvýznamnější byla industrializace. Především strojírenství a zbrojařství zaměstnávalo převážnou část obyvatel země. Dle názoru většiny z nich se jednalo o příjemné místo k žití.

Dvacet let dietaření. Časopisy, poradny, kalorické tabulky, vážení jídel, sestavování jídelníčků, jíst tohle a tamto, nejíst skoro vše. Tisíce utracené v lékárnách za lepší projímadla. Weboví kouči, diskuzní fóra, skupinové hubnutí, vzájemné hecování a lezení na váhu před dvaceti páry očí. Hladovky, detoxy, vyčítavé pohledy lékařů, když k nim dorazíte s naprosto zhuntovaným zažíváním a rozhozeným metabolismem. Tak teď už vám nepomůže nikdo. Dieta je ten největší nesmysl a tím pádem ten nejlepší byznys. Přestaňte se jí věnovat, myslet na ní a začněte žít. Možná vás potom překvapí, že přestat se dietě věnovat je ta nejlepší z diet na světě.

Vyskytují se v širokém velikostním rozpětí, přesto jsou proti lidem opravdu malí. Jsou malí a velmi užiteční. Dosud bylo popsáno nějakých 40 000 druhů. Nepatří mezi hmyz, ale hmyzem se většinou živí. Většinou..někteří mají rádi žáby, ještěrky nebo dokonce ryby. Každopádně jsou masožraví, i když dokáží přijímat pouze tekutou stravu. Mají totiž moc úzký jícen. Svou potravu prostě vycucnou. Najdete je všude, na všech kontinentech, snad kromě Antarktidy :-), je jim dobře v jakémkoliv prostředí, bohužel i u mě doma. Proč z nich mám tedy takovou hrůzu, když jsou jen malí a k tomu užiteční? Protože jsou strašně, strašně oškliví!!!

Znám jí od školky. Byla velká, hlučná, divoká, uměla se rvát jako kluk. Děti se jí bály a trochu i já. Na základní škole patřila k nejlepším a pořád se skvěle prala. Posadila jsem se k ní v sedmé třídě po zradě mojí tehdejší nejlepší kamarádky a tehdy vzniklo pouto na celý život. Studovaly jsme stejné školy, měly stejnou práci, stejné přátele, dokonce i muže. Odstěhovaly jsme se obě 120 km od domova, šly si na svatbě za svědky. Jsme denně v kontaktu už 25 let, chodíme do kina, trávíme víkendy plné povídání, samy dvě. Ona je moje nejspřízněnější duše.

V punku lítala už pár let. Partička, hospoda, pařba, sichrhajcky v uchu. Vymyslela pár dalších módních doplňků jako ohnutou hliníkovou lžíci místo náramku nebo vymotanou pásku z audiokazety zašmodrchanou do extra punkovýho účesu. Trocha zeleně na zbytek vlasového porostu co odolal holicímu strojku, kanady, posprejovanou koženou bundu a může se vyrazit na koncert. Tentokrát si dala fakt záležet, už hodně dlouho se jí líbil jeden kluk a myslela si, že i ona jemu. "Bacha, jde ti ta nutrie" zaslechla" hlasité varování jednoho z kámošů jejího skorokluka. Otočila se na patě a odplula lovit do jiných vod, třeba najde i alfasamce.

"Jó holka, udělat opravdu dobrý buchty je umění." Tohle mi říkávala babička, když se mě snažila naučit vařit a já to jako nevděčná pubescentka nekvitovala zrovna s povděkem. Teď mi ta slova zní v hlavě a po mnoha špatně dopadnuvších pokusech na to jdu znova. Ty správné poměry surovin (důležitou věc - vybrat ty správné suroviny už jsem úspěšně zvládla). Promíchat v tom správném pořadí, hníst a hníst a kynout a hníst. Správně naplnit a uzavřít, promazávat, pomazávat – vybrat správné mazadlo! Péct tak na správnou teplotu, v ten pravý čas vyklopit a rozdělit. Uspokojit svými buchtami tchyni, to je teprve umění!

Cesty, vytvořené v dávných časech, byly pošpiněné temnotou. Proto už je cestovatelé tolik nevyužívali, ačkoli dokázaly mnhohatýdenní putování zkrátit na několik málo dnů. Na Cestách skrytě putuje také Machin Shin - černý vítr. Tisíc mumlajících hlasů, skrytých ve větru, šepot, který se zarývá pod kůži. Řev šílenství, poloslyšené hlasy, chichotající se, vyjící a slibující věci, ze kterých se obrací žaludek nejen proto, že už jim skoro téměř rozumíte, ale i z té radosti znějící v těch hlasech.
Poznáte ho tak, že se v absolutním bezvětří Cest ozve jeho dunění. Pak už mnoho času na únik není. Pak už je téměř pozdě.

Když už vás ten, co s ním sdílíte stůl a lože neskutečně štve, zde je pár tipů, jak mu vrazit pomyslnou kudlu do zad:
Jeho mužství: "„Hele, já raději zavřu okno, aby nám ten kolibřík ještě neuletěl.“"
Jeho schopnosti: "Co kdybys, drobku, skočil do banky, zrušil svůj účet a koupil nám dvoje hašlerky?“
Jeho matka: „Neměla byste zajít k zubaři, maminko? Vždyť už máte ty tesáky jako plaňkový plot po zemětřesení!“
Jeho inteligence: „Občas mám pocit, že v tom našem bytě slyším zvláštní dunění – a ona je to tvoje lebka.“
Po těchto veselých a vtipných hláškách pozor na vlastní záda!

Hlavně klid, hlavně klid - musím si opakovat stále dokola, nebo mi rupnou nervy a urazím jí hlavu. To že moje milovaná dcerka "trpěla" předškolní pubertou jsem se skřípěním zubů přijala. Psycholožka říkala - "hlavně klid". To, že předškolní přešla plynule do prepuberty už pro mě bylo těžší. Mamka mi říkala - "hlavně klid", co bylo hodně těžké, zmizela totiž jakákoli naděje na zlepšení. A teď začíná ta pravá, šílená, nezvladatelná puberta. Chuť zabíjet mám jen několikrát denně. Když vidím ty oči v sloup, slyším opovržlivé mlasknutí a laxně prohozené "hlavně klid, matko". Ano, jsem relativně v klidu na rozdíl od živitele rodiny :-).

Na počátku jejich vztahu by svoje pocity mohla charakterizovat jako křišťálovou směsku vstřícnosti, snahy o pochopení a možná i veselosti, v oblé a pestře pomalované nádobě. Postupem času - jak budoucí tchyni poznávala, nádoba začínala vysychat a měnit svůj tvar. S každou v přeslazených slovech schovanou urážkou, zesměšňujícím smíchem, ponižujícím utnutím každého jejího názoru, nápadu.. se ta "věc" začínala pomalu,pomalinku měnit, prodlužovala se a špičatěla. Šedla, leskla se. Byla víc a víc podobná zbrani, snad meči, oštěpu nebo dýce. V okamžiku, kdy byla donucená jet na další návštěvu do nepřátelského území, získala ta zbraň naprosto dokonalý tvar. Byla připravená udeřit.

Čeká mě obchod snů. Jako realitní makléřka se protloukám dva roky a popravdě řečeno, dřu bídu s nouzí. Až teď. Mám kupce na krásnou, patrovou vilu ve Velení. Prodejní cena 10 milionů. Bude provize!! Bude dovolená, budou parádní Vánoce, budou hadříky, bude všechno, co jsem si musela odpírat. Večer před podpisem smlouvy nemůžu trémou ani usnout. Ráno se budím s vysokou horečkou a příšernou bolestí hlavy. Napadá mě zavolat kamarádce a kolegyni Ivě. "Neboj, jasně, vyřídím, omluvím, zajistím" ujišťuje mě vesele. A to Velení nech na mě" zakončí jásavě. Pokládám telefon a v duchu se loučím se svou vysněnou prémií.

Chtěla bych být svůj muž. Přijdu domů z práce, posadím se s novinami na wc, předtím seřvu děti. Poté si vyžádám večeři k televizi a seřvu děti – neslyším kvůli nim sport v televizi. Přesunu se k počítači, doženu nějaké resty v BigFarmě, však už jsem nehrál dlouhých 20 hodin. Manželka samozřejmě trochu ruší, bouchá nádobím, zaclání se žehlicím prknem před televizí a obtěžuje zbytečnými dotazy. Lehce před půlnocí se přesunu do ložnice, poměrně odpočinutý a zrelaxovaný a vzbudím ženu – má přece taky chuť…
Ze zamyšlení mě proberou děti, přišly se přitulit a popovídat si. To bych v jeho kůži nezažila :-)

Nejdůležitější smlouva v historii lidstva byla uzavřena na 2 244 metrů vysoké hory Sinaj mezi Stvořitelem v podobě velkého bouřkového mraku a zástupcem židovského lidu Mojžíšem. Obsahovala základní zákon, deset přikázání - vytesaných do dvou kamenných tabulek - a další ustanovení smlouvy. Byla uložena v arše úmluvy - schránce z akátového dřeva, vykládané zlatem. Archa se nacházela v 15 metrů dlouhé, 5 metrů vysoké a 5 metrů široké svatyni, zhotovené tak, aby se dala za pochodu přenášet.
Tolik teorie. Nyní se zbývá zamyslet nad tresty za nedodržení podmínek smlouvy. Protože byla nesčetněkrát porušena. A smlouvy se musí dodržovat. Obzvlášť ta nejdůležitější v historii.

Měl krásný život. Vychovával ho sice strýc, ale v atmosféře plné lásky a porozumění. A dobrodružství v knihách. Při oslavě strýčkových narozenin osaměl. Zůstal mu Prsten, o jehož vyjímečnosti měl ponětí zatím jen čaroděj. Když vtrhnul do dveří jeho poklidného domova, všechno se změnilo. Musel putovat, s přáteli i sám. Prožil mnohá dobrodružství, bojoval o život, viděl věci, o kterých neměl tušení. Svůj úkol splnil, ale něco se v něm zlomilo. Vrátil se domů, ale bolest zůstala. Rozhodl se..jednoho dne nastoupil na loď a nechal se odvézt do zemí za mořem, kde v pokoji a porozumění dožil své dny.

Funím do kopce, vleču tašku s ovocem a čtením. Jsem trochu naštvaná. Proč já? Jasně, mám babi ráda, i když už skoro neslyší a nepoznává lidi kolem sebe.
Do hospicu za ní jdu poprvé. Musím, na příkaz mamky. Chtěla jsem jít na rande! Michal bude naštvanej. Ach jo!
Babička se v posteli úplně ztrácí, úplně jsem se vyděsila. Poznala mě okamžitě. Chytla mě za ruku: "Děvenko moje zlatá, to jsi hodná, že jsi přišla. Ještě jednou jsem tě chtěla vidět. Tebe a nebe. Alespoň kousek nebe."
Strkám vší silou postel blíž k oknu a polykám slzy..Promiň mi to, babi..

Po několika dnech příznivého ovzduší se něco začalo kazit. Zatím plíživě a nenápadně, ale něco začínalo být špatně. Studená večeře. Chybějící ponožka. Válející se plyšák na koberci. Začínala se chovat obezřetně. Nepodívat se "špatně", dávat si pozor na tón řeči, moc neutrácet, bedlivě dbát na pořádek, utišit křik dětí včas... snažila se tolik, ale vždy se něco našlo. A pak, když to nejmíň čeká, ten cizí člověk, někdo úplně jiný než do koho se zamilovala a za koho se vdala, vyrazí do útoku. Zaslechla za zády nějaký zvuk. Než se stihla otočit, ucítila ránu do tváře.Už je tady zas...

Díval se na svoje dílo a nemohl ho poznat. Odskočil si jen na pár stovek let, zrovna si někde bokem stvořil pár dalších planet.Teď se chtěl mrknout, jak si vede jeho první stvoření Světa. Nejdřív myslel, že je to vtípek toho "zezdola". Druhů zvířat bylo o tisíce druhů méně, než stvořil. Z překrásných divů přírody, kterými Země oplývala, zbyly ubohé náznaky. Snažil se prohlédnout přes špínu a smog, ale nenalezl nic, co by ho potěšilo. Chvíli se zamyslel..."zváženo, sečteno..napoprvé to prostě nevyšlo..." Mávl svou pomyslnou rukou a zvedl z oceánů obrovskou masu vody.
"Zkusím to tedy znovu..."

Většinou žena (manželka,přítelkyně) zavolá do rádia a nechá prověřit svého partnera zkouškou, komu že by nechal zdarma poslat kytici růží.
Zde několik zajímavých odpovědí:
"Šla by ta kytka rozpůlit, jedna půlka pro Lenku a druhá pro Kateřinu?"
"Pošlete to do porodnice se vzkazem - holky, jsem na vás pyšnej, táta" - nic netušící manželka má infarkt.
"Tak pošlete mojí přítelkyni" - nic netušící partner má infarkt.
"Já nemám, komu bych to poslal" - manželka má infarkt.
"Pošlete to manželce se vzkazem Tvůj Kája" - Kája je kolega manželky z práce, nikoliv manžel.
"Tak to pošlete Veronice na Prosek" - manželka: "Ty prase, s mojí sestřenicí?"

Víte o všem, co se děje kolem vašeho lůžka když spíte? Co se může schovávat v temnotě pod postelí a číhat na vaší nohu nebo ruku, která se neopatrně sesune z postele? Co za stvoření se ukrývá v hlubinách šatní skříně? Když se v noci probudíte a najednou zjistíte, že jsou dvířka pootevřená, ačkoliv jste je večer určitě zavírali? Co se plíží k vaší posteli a pozoruje vás a čeká, čeká až se bude moci dotknout vaší teplé kůže?
Je dobré být celý schovaný po dekou...raději aby z vás nebyl vidět ani kousíček.
A teď už dobrou noc, děti..

Píši vám, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, má v nebo přímluvce.On je smírnou obětí za naše hříchy, nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.
Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, zůstává ve tmě.
Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu.
Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí; neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči.
Nyní tedy, děti, zůstávejte v něm, abychom se nemuseli bát, až se ukáže, a nebyli jím zahanbeni při jeho příchodu.
Tma ustupuje a pravé světlo již svítí.

Když zemřel vůdce vlčího národa, měl po něm převzít vládu jeho syn. Protože byl ještě malý, vlády se ujal bratr mrtvého krále. Jak šel čas, mladý vlk zatoužil po trůnu, na který měl nárok. Strýc mu ho však zatím nechtěl předat, protože byl nezkušený a příliš divoký. Princ mu začal usilovat o život, ale nedařilo se mu krále přemoci ani obelstít. Začínal si myslet, že je snad nesmrtelný, když strýce unavila věčná ostražitost, trůnu se dobrovolně vzdal a odešel na odpočinek. Zanedlouho vedl mladý král smečku do války se sousedním vládcem, ale protože neznal strategii války, padl hned prvního dne.

Inzerát na volnou pozici skladníka vyvolal obrovský zájem. Uchazečů byly desítky, termíny pohovorů zabraly několik dní. Personální šéf byl přesvědčený, že bez problému vybere vhodného kandidáta. Po týdnu zaplnil svůj blok poznámkami zájemců:
"Já jsem špatnej na záda šéfe, nemůžu dělat nic náročnýho!"
"Může se při práci kouřit?"
"Pod dvacet tisíc nejdu!"
"Doufám, že se tu netahaj těžký věci!?!"
"Na oběd je jen hodina?"
"Počítám se služebním telefonem a autem."
"Na co vysokozdvižnej vozejk??"
"Uklidit po sobě sklad? Jsem jako uklízečka?"
Šéf se zamyslel, zda měl prostě jen smůlu na zájemce o práci, či zda to byla masivní invaze blbců.

"Kdy mě konečně seznámíš s vašima?" Tak tuhle otázku několikrát přešla výmluvami, nejdřív poměrně důvěryhodnými, později čím dál tím víc průhlednými. Vzpomínka na tátu, jak se chvástá v hospodě i před rodinou, že jestli holka přivede domů Pražáka, zláme hnáty oběma, jí děsí tím víc, čím je její vztah s Pavlem vážnější.
Proč se jen musela narodit v Brně? Proč jen on musí být z Prahy? Ze vzájemné řevnivosti obou měst měla vždy legraci, teď už jí to ale tak zábavné nepřišlo. Prostě Pavlovo rodné město musí nějak ututlat, zatajit, zakamuflovat. Snad to pochopí, pokud nechce budoucího tchána rozžhavit doběla.

Tam, někde těsně za mrknutím oka, za nepatrnou slupkou námi vnímaného světa - a přesto na miliardy světelných let vzdálená, je jiná realita. Možná jich je několik, možná nekonečně mnoho. Pro naprostou většinu z nás je neznámá, a ta moje je i krásná. Lidé v ní třeba dokáží i létat, číst si myšlenky, žijí v souladu s přírodou. To je ten k dokonalosti vykreslený paralelní svět. Někdy, na hranici snu a vědomí nebo spatřená koutkem oka v prchavém zlomku sekundy se objeví jeho skutečná tvář. Prolétne jako sen a zmizí beze stopy. Ale moje krásná, neznámá, milovaná realita zůstává se mnou.

Moc se na tu dovolenou těšil. Chystal se s partou k Severnímu moři. Mají se tam třít tresky (nebo snad jsou na cestě za třením) a dají se přivést obrovské úlovky. Počasí jim však nepřálo, přijeli domů s prázdnou, rozmrzelí a nakonec i tak trochu smutní.
Tak snad příští rok. Tentokrát to určitě klapne, do Norska se přesouvají letecky. Jen dorazí na nehostinné pobřeží, obloha se zatáhne černými mraky, zvednou se veliké vlny a takové počasí trvá až do jejich odletu. Další rok už ho tření tresek nezajímá. Zůstane raději v jižních Čechách a chytí si u rybníka pořádného kapra.

Evropa žije v míru...zatím. Možná proto jedna z jejích zemí přišla s nápadem, zahrát si na zvrhlost z doby nedávno minulé. Několik dobrovolně přihlášených účastníků míří do reality show. Hrát si na koncentrační tábor je vskutku zvláštním potěšením. V budoucnu to však bude spíš jen zajímavá podívaná pro miliony televizních diváků. Možná to bude zábava i pro hráče v rolích dozorců, kteří budou studovat dobové materiály, hlavně zajímavé metody mučení. Stará dobrá nacistická škola velmi dobře uměla člověka ponížit, rozdupat jeho osobnost a zničit jeho tělesnou schránku. Jakpak se budou bavit vězni? Zůstanou pak všichni ještě těmi samými lidmi?

Kdysi udělala závažné rozhodnutí. Opustila (možná i zradila - úmyslně) muže, kterého milovala víc než svůj život, za kterého by dýchala, ale který jí svým chováním ničil její poměrně křehkou duši. Milovala ho a trpěla, byla šťastná, létala v oblacích a zároveň se zhroutila na dno té nejhlubší propasti a nechtěla žít. Zabíjel jí. Rozhodla se, odešla, vdala se za prvního spolehlivého a příšerně nudného patrona. Má spokojené manželství, dvě krásné děti. Žije bez lásky, spokojená, ale nenaplněná, něco jí stále chybí, má pocit, že udělala obrovskou chybu, že svůj život nějak odsunula na vedlejší kolej. Co je tedy skutečné štěstí?

Ne, ne, ne!!! To fakt ne, že to není pravda? Hledání klíčů byla nejdřív docela sranda, hahaha, zapomněla jsem je doma. Klíče ze zaměstnání, kancelář, budova a hlavně trezor.
Doma nic. To už mě pomalu zachvacovala panika, ale naděje pořád žila. Byt obrácený několikrát vzhůru nohama, taky prostor před domem, auto, všechno. Katastrofa měla název "odvrtání trezoru". Problém byl, že jsem nedokázala sehnat zámečníka ochotného k takovému úkonu. Pak se podařilo, přišel, rozsvítil, zasednul, vytáhnul nádobíčko a trezor za nějakých 60 tisíc byl během pěti minut otevřený. Vysolila jsem tři tisíce, pěkně poděkovala a klíče, tak ty nosím na krku!

Byla jsem rozvedená dva roky, když mě kamarádka vytáhla do společnosti - na posezení s jejich partou z práce. Od první chvíle se mi líbil jeden muž. Celkem nenápadný, ale zajímavý. Ani já jemu nebyla lhostejná. Následovala první schůzka a byla domluvená další. Volala jsem plná nadšení kamarádce. Ta moje příjemné naladění pošramotila poznámkou, že můj budoucí pravděpodobně partner má přezdívku. P.I.F.K.A. Průměrně inteligentní filozof k adopci. S Pifkou jsem už několik let a dodnes nechápu, proč zrovna k téhle přezdívce přišel, možná proto, že se zdá trošku jako ňouma, ale je to fajn chlap a táta.

"Křup..mlask...mlask...křup, mlask, mlask...křup..." Ježíši, ať konečně dosvačí nebo namouduši vyletím z kůže! Snažím se odreagovat a přemýšlím, jestli je horší tenhle křupavý chlebíček a nebo ten včerejší guláš, to bylo zase: "srrrk...mlask, mlask.."
Takhle to jde den po dni, týden po týdnu. Pokaždé, když vyndá oběd, polije mě studený pot a naskočí husí kůže. Ale naprosto nepřekonatelně děsivé je, když do toho pomlaskávání začne popisovat, cože to uvařila.
Občas se pokusím něco naznačit, ale jak by řekla klasik: "je to marný, je to marný, je to marný.."
Inu, kolegyně si člověk nevybírá. Bohužel ani já.

Když zemřela, zemřelo něco s ní. Poslední měsíce hodně trpěla, věděla, že konec nevyhnutelně přichází a snažila se využít zbývající čas, jak nejlépe mohla - s ním a jejich dvěma dcerkami. Najednou tu bylo hrozivě prázdno. Večer, když uložil holčičky ke spánku, seděl sám v obýváku, poslouchal ticho a díval se do tmy. Sedával tam celé roky. Najednou v té temnotě zazářila jiskřička v podobě drobné brunetky, která se s malým synem zrovna přestěhovala do vedlejšího bytu. Přišla se představit a omluvit chlapečkův noční pláč, je s ním sama a nemohla ho utišit.
Tiše zašeptal do šera: "Přece ještě nejsem mrtvý..."

"Hele, je to fakt zábava! Každej den napíšeš cokoliv na zadaný téma, přesně jedno sto slov a hotovo!"
Vzpomínám na tyhle slova, kterými mě Petra uvrtala do šílenosti s názvem "Duben, měsíc Drabble". Potím se nad tématem, se kterým netuším, co si počít. Potomci pláčou hlady, hromada prádla k vyžehlení už je vyšší než já a manžel trpí komplexem opomíjeného dítěte. To byl tedy nápad! Miliónovej!
Nacházím se těsně před výbuchem sopky jménem rodinný rozvrat, ale nedbaje toho, vkládám své ubohé dílko na web a s hrůzou sevřenými útrobami otevírám téma pro další den. "Díky, Peťo! Fakt je to zábava!"

Eddard byl uvězněn v podzemní kobce, v černočerné tmě, jen se svými myšlenkami a svou bolestí. Ta ho stravovala žhavými plameny, vystřelujícími z jeho nohy do celého těla. Ale nejvíc ho trápila vzpomínka na milovanou rodinu...věděl, že je ve smrtelném nebezpečí.
Snad, kdyby se označil za zrádce a uznal Joffreye za krále, mohl by se s nimi vrátit domů. Nikdy by nevěřil, že by se mohl přiznat k něčemu, co nespáchal, ale byla to jeho poslední naděje.
"Hlavu vzhůru, Nede...až tohle bude za tebou, odjedeš na sever, domů, na Zimohrad.." jakoby slyšel hlas svého mrtvého přítele, krále Roberta.

Šla jsem do školky vyzvednout synka, trochu živého, někdy až moc..ale co, hlavně že je zdravej a to ostatní už se nějak srovná. Ovšem tenhle optimismus mě přešel ve chvíli, kdy si mě učitelka vyčíhala v šatně a spustila na mě, že Honzík zlobil, ubližoval dětem a štípal je. Pravda i doma jsem si všimla, že chodí bokem, hejbe prstíkama a u toho povídá "štíp, štíp..". Říkám si, kam na to chodí? Pustila jsem mu krtečka a šla vařit. Nakouknu do pokoje, jestli je vše ok a na obrazovce vidím kraba, jak chodí, cvaká klepety a povídá "štíp, štíp.. :-))

Noční hlídka vyrazila na sever. Průzkumníci se na Černém hradě rozloučili se svými bratry a vydali se tunelem pod Zdí. Než prošli všemi branami, nikdo nevydal ani slovo. Duch tiše běžel vedle Jonova koně, jeho červené oči se blýskaly v šeru. Všichni cítili napětí, možná obavy, možná i strach. Jen Duch jakoby tísnivou atmosféru okamžiku nevnímal. Když vyjeli na otevřenou pláň, ostré světlo odrážející se od sněhu je zabodalo do očí. Zlovlk zmizel rychlostí blesku za prvními stromy a Jon se rozjel za ním. Když vjel do starého hvozdu, spatřil ve sněhu desítky otisků lidských nohou. Ale opravdu byly lidské?