Moje články

Martina padala únavou. Pohlédla s nenávistí na svoje nepřátele. Je jich tolik! Celé hordy, nikdy nekončící zástup. Bojovala s nimi několikrát do roka. Pokaždé doufala, že je to naposledy, že už tuhle válku nikdy nebude muset podstoupit. Pokaždé to bylo marné doufání.
Takže je tu opět připravená..je temná noc, město je úplně tiché, jeho obyvatelé odpočívají po náročném dni.
I Martina by chtěla jít spát, ale rozhodla se, že dnes bude bojovat, že už nebude tohle nutné zlo odkládat. Odhodlaně otevřela krabici se šitím, navlékla nit do jehly a s vervou sobě vlastní se pustila do hromady děravých fuseklí.

Ploužila se prašnou cestou a nasupeně funěla. Byla naštvaná. Poslední dobou jí k zešílení vytočené matky už nevolaly. Účinnější bylo zakázat dítku telku nebo počítač, než na něj volat Polednici. Tímhle tempem může se živností seknout. Za pár minut bude pravé poledne, poslední březnová neděle.
Najednou to zaslechla! Konečně si některá matinka vzpoměla na své vlastní dětství a běsnícímu potomkovi slíbila odnos a likvidaci zlou, šerednou Polednicí.
Otočila se a neomylně zamířila k domu, odkud volání zaznělo. Došla ke dveřím, vzala za kliku a čeká, že začne odbíjet poledne. "Cvak!" Zapoměla si přeřídit čas safra, je pozdě, pozdě, pozdě, pozdě!!!

Hlasitě to vrzalo při každém pohnutí čelisti. Nemohla jsem zívnout, zasmát se nebo v klidu najíst, aniž by mi nekřuplo, nezapraskalo nebo neškublo v pravém čelistním kloubu. Ale na to všechno se dalo zvyknout.
Opravdové faux pas přišlo před časem, když jsem si při jistých milostných praktikách čelist prostě "vyhodila".
Nechápavý partnerův výraz by byl celkem k pobavení, kdyby to ovšem tak strašně nebolelo. Po několika marných pokusech o nasazení čelisti do správné pozice jsem skončila na pohotovosti, kde jsem pobavila komplet noční směnu.
Přítel tuto příhodu odnesl několikatýdenní impotencí,já od té doby vržu panty zas o něco hlasitěji.

Opustil jí. Řekl, že pro něj není dost dobrá a odešel. Zmizel. "Bude to, jako bych nikdy nebyl..." slíbil, ale zatím Bella cítila jen strašlivou bolest a prázdnotu.
Hledala ho, chtěla ho zahlédnout ve svých vzpomínkách..nebo alespoň zaslechnout jeho hlas.
Takže teď stála na pokraji útesu a shlížela do vln, které vztekle narážely do skal.
"Nedělej to!" uslyšela jeho sametový hlas. Chtěla ho i vidět a proto musela skočit.
Ledová voda jí sevřela krutě a nelítostně. Chvíli bojovala, ale pak ho spatřila..byl s ní a usmíval se tím svým pokřiveným úsměvem. Tentokrát žádný Jacob Black na pomoc nepřišel.

Je ledově klidný. Mechanicky pracuje s krumpáčem, čas od času ho vymění za lopatu. Nepotí se, nezadýchává, je mu dobře. Ty hlasy v jeho hlavě utichly.
Vyhlédnul si jí už před týdnem. Vypadala jako malý andílek... drobná, modrooká blondýnka. Sledoval jí každý den, chodil za ní až domů. Bydlela v rodinné vile, stranou od ostatních... ideální objekt.
Nejdřív plánoval, že by mohl chtít výkupné, ale nakonec od toho upustil. Byla až příliš sladká.
Teď je tu s ním, les kolem šumí a ona čeká, až jí uloží.
Pozvedne krumpáč a posledním kopnutím dokončí hrob, kde bude jeho malý andílek odpočívat.

Jon Sníh odpočítával kroky, když kráčel po vrcholku Zdi. Dnes na něj vyšla hlídka a on se nemohl ubránit pocitu, že je Zeď den po dni jakoby užší. Také když se zadíval dolů, připadal si blíž k zamrzlé krustě země.
Zima přišla před devíti lety a vyžádala si příliš mnoho životů. Mnoho lidí umrzlo, mnoho jich zemřelo hladem a další se stali obětmi zoufalých i krutých zločinů.
K Jonovi s tichým funěním přiběhl Sam. "Je to pravda Jone! Zima odchází! Noční hlídka hlásí ustupující hranici ledu. Dokonce i Zeď začíná tát! Raduj se bratře, je tu obleva. Léto se blíží!"

Do zápasu zbývají poslední minuty. Finále! Poslední boj letošní sezony. Boj o pohár. Náš tým vyřadil postupně jednoho soupeře po druhém, ale teď se má utkat s tím nejsilnějším. Říkají si Zmije. To jméno má asi nahánět strach...ale my jsme lepší! Nejlepší hráči amerického fotbalu. Trenér naposledy každého poplácá po zádech, když kolem něj probíhá do uličky vedoucí na hřiště.
Fanoušci jásají. Roztleskávačky roztleskávají. Zmijáci jsou už nastoupení. Jsou to obři, v černých dresech. Řadíme se do pozic, adrenalin hučí v uších, diváci šílí.
"Tak do nich, chlapi!! Ukážeme jim, jak se hraje!! Ty zmije amatérský zklátíme raz dva!!"

Rychle zkontrolovat tašku, naskočit do auta a vyrazit směr porodnice.
"Dýchej, hlavně pořád dýchej!"
Mám chuť ho praštit. Mám jí ještě když mi pomáhá z auta, když zvoní na příjem rodiček, domlouvá se s porodní asistentkou, masíruje mi záda..projevuje se výplach mozku z předporodního kurzu: "dýchej, dýchej..hlavně dýchej!"
Karolínka se už dere na svět a já nevnímám nic jiného, než PROBOHA vydržet. Zdá se to už skoro nemožné, ale konečně uslyším pláč naší malé holčičky. Zarazí mě podivné, překvapené ticho, které mě náhle obklopí. Pak uslyším pisklavý hlásek novopečeného tatínka: "Ježíši, ona má zuby! Je úplně kompletně zubatá!"

"Proboha, zbláznila jsem se, fakt se chci zabít?" zuřivě mi tepe hlavou. Stojím za zábradlím mostu a zírám dolů, do šílené hloubky, kam se právě chystám skočit. Kolem mě se rozprostřelo vražedné ticho, jen pomalu se zesilující vítr dává znát, že se čas úplně nezastavil.
Myslím na svoje děti, kterým dnes nepřečtu pohádku před spaním. Myslím na manžela, který na mě nikdy nemá čas.
Už je pozdě, rozhodla jsem se.
"JUMP!" ozve se za mnou hlasitý pokyn a já skáču, letím vzduchem, vítr mi hučí v uších a já ječím nadšením a radostí, když mě lano vymrští zpět k obloze.

"Ireno, přeložte mi schůzku s klientem na zítřek."
Irena pustila tlačítko interkomu a vzdychla. Šéf byl její sen o dokonalém muži. Urostlý, tmavovlasý, modrooký, úspěšný, oblíbený. Prostě dokonalý prototyp chlapa, alfa samec.
S jedinou nepatrnou chybičkou - byl nedobytný.
Tato překážka se však nezdála být nepřekonatelnou. Po mnoha neúspěšných pokusech o sblížení Irenu dnes konečně pozval na schůzku.
Večer zvoní u dveří jeho bytu se zatajeným dechem. Když se otevřou, spatří svého poloboha jen v ručníku kolem beder. Vchází do pokoje a zůstane zírat na hromadu dámského prádla, lodiček, minisukní a topů.
"Pomůžeš mi s líčením, prosím?" ozve se vedle ní.

Stojíme zamyšleně u Vaškova hrobu. Znali jsme ho od školky..krásnej, kudrnatej, galantní od malinka. S heroinem začal před dvěma lety. Podle statistik měl vydržet dýl. Možná další dva roky.
To Vláďa se naopak do tabulek nevešel. Oběsil se dávno potom, co měl být dle vědeckých výzkumů po smrti. O jeho deprese se postaral pervitin.
Odcházíme ze hřbitova a zamíříme ke mě domů. "Máš toho dost?" zaslechnu z koupelny, když připravuju nářadíčko. Mám - pomyslím si. Mám dost na to, abychom se alespoň na pár týdnů posunuli ve statistikách trochu dál. Nebo níž? Rozpouštím na lžičce bílou smrt.
Necháme se překvapit.

Jakže to vždycky říkal? "Ženská o sebe musí dbát. Musí se chlapovi pořád líbit. Nebo se porozhlídne jinde!" Vzpomínala na jeho slova, ležíc na lůžku kliniky plastické chirurgie. Bolest v oblasti prsou byla stravující. Myslela na něj, těšila se, jak ho překvapí. Byla neustále perfektně upravená,neustále sexy, neustále jen pro něj. Hodiny týdně dřela v posilovně. Na sebe neměla čas, neměla kdy. Tolik by si chtěla dát čaj a přečíst knihu. Ale musí být dokonalá. Teď bude! Po týdnu odemyká dveře bytu, ani nedýchá napětím...jeho boty jsou pryč, oblečení, všechny jeho věci. Jen klíče na stole a dopis.

Ubíjející, monotónní zvuk desítek šicích strojů. Sedíme jedna vedle druhé, hlavy skloněné, záda nás bolí a oči pálí. Inženýrka vedle prodavačky, laborantka vedle zahradnice. Všechny na stejné životní lajně.
Dnes je pátek. Jeho den. Další z jeho pátků. Přichází na minutu přesně. Prochází uličkou, vybírá, zvažuje, přemýšlí. Blíží se. Tajím dech. Cítím na sobě jeho pohled, slyším jeho myšlenky. Pokyne dívce, která se krčí vedle mě. Nám ostatním úlevou poklesnou ramena. Moje sousedka se zvedá a odevzdaně odchází za ním.
On se otáčí ve dveřích, povzbudivě se na nás usměje a zahlaholí: " Tak děvčata, zpátky ke strojům!" Dveře kanceláře zaklapnou.