Moje články

Mladý Jeremiah táhl koněm. Connor v duchu zaúpěl. Sledovat lidský šachový turnaj bylo pro androida přímo nesnesitelně útrpné. Profesionálně zanalyzoval doslova všechny možné scénáře vývoje této partie. Navíc znal Jeremiu. Věděl, že mladý dědic Elijova odkazu mohl svého soupeře porazit už o tři tahy zpátky. A věděl, že si je toho Jeremiah vědom, ten parchant si se svým protivníkem hrál a prodlužoval tak tohle agonické utrpení Connorovy netrpělivosti.
Protivník předvedl další stupidní tah. Tomu budižkničemovi už dávno měli zabavit všechny šachovnice.
Jeremiah se záludně usmál. Posunul pěšce. Konečně! Konečně! Závěrečný zdrcující útok konečně započal! Connor taktně zajásal jen v duchu.

Když s někým chodíte, musíte se naučit dělat kompromisy. Říkejme tomu daň za vztah.
Vittorio s tím počítal. Když si začal se Serafimem, věděl, že se to neobejde bez ústupků. Znal aristokratovy zlozvyky.
Smířil se s jeho nesnesitelným dámským fanclubem. Vzal na milost jeho naprostou neschopnost v lektvarech. Pochopil, že vrtat do jeho černokněžnických úchylek nemá význam. Toleroval jeho tajný spolek černé magie...
Že se pokusil o zakázaný rituál a skoro zemřel? Normálka.
Ale že si bez dovolení půjčil jeho oblíbenou košili… a zprasil ji krví nějakého kreténa?! To přehnal!
Což si nemůže svoje vražedné choutky uspokojovat ve svých hadrech?!

Na tváři jeho společníka se rýsoval lehce znuděný výraz.
Norbert se ušklíbl, nadzvedl svou sklenku a upil.
Seděli ve VIP černokněžnickém baru. Sliboval zábavný program, rvačky, hazard...
U vedlejšího stolu se halasně bavila jakási sebranka - zřejmě upírů. Temný koutek si zabralo vážné uskupení mágů, kteří poklidně řešili novinky v nekromancii.
Jednoduše: nic zajímavého.
„Je tu nuda,“ zkonstatoval Norbert. „Nechal jsem se nalákat na tvá malebná slůvka slibující nevšední podívanou...“
„Však. Vše jde podle plánu, máš, co jsi chtěl! Zažil jsi snad někdy, že by se v takovémto podniku celý večer nic nestalo?!“
„Aleksi,..."
„Chceš mě zabít, je mi to jasné."

Seděl v honosně zdobeném křesle. Nepřítomně hleděl z okna rodného zámku.
Odsoudili ho! Oprávněně! Za svůj čin si přeci nic jiného než smrt nezasloužil!
Proč mu dali milost?!
Pevně semkl víčka. Slzy hrozily, že si proklestí cestu ven.
On přece věděl, že je netvor! Nedokáže se kontrolovat. Když se to projeví, neumí to zastavit.
Zabil ji!
Přece jí říkal, ať vypadne! Neposlechla. Snažila se ho chránit…
Složil hlavu do dlaně. Zmučeně svěsil ramena.
Cvaknutí dveří. Nevzhlédl, jediný, kdo by ho mohl navštívit, byla ta císařská zachránkyně.
„Proč?“
Příchozí se ušklíbla. „Protože sám víš, že si zasloužíš mnohem horší trest, Astale!“

Andrija Gratzeider.
Prsty přejela po jméně vytesaném do mramoru. Falešné. Ani jejich vlastní hrobka nenesla jejich příjmení. Radičevič - rod skrývající se ve stínech, pronásledovaný nejen prokletím.
Přivřela oči. Již přijala krev a s ní i otcovy vzpomínky. Věděla všechno. Důvěrně poznala jeho smýšlení, přání a touhy, kterých si možná sám nebyl vědom.
Otcova cesta vedla přes temnotu, utrpení, lemovaly ji desítky mučených a zavražděných.
Měla by ho následovat? Dokončit, co začal?
Nebyla tato snaha vždy marná?
Je poslední z rodu. Až zemře, prokletí zmizí...
Není nikdo další.
Mstít se? Již přeci není komu.
„Odpusť,“ zašeptala. „Jako tvá dcera jsem zklamala.“

Učitel: [dotčeně] Ale pane řediteli! Vy mi křivdíte! [náraz, bolestivé zavytí]
[odmlka]
Učitel: Jen malá chybička...
Ředitel: [naštvaně] Máte okamžitou výpověď! [zvyšuje hlas] To byl vrchol, Kajetáne! [druhý náraz, zvuk tříštícího se skla, ředitelovo nadávání]
Učitel: [mluví přes nadávky] Došlo k nečekaným událostem…
Ředitel: [nasupeně] Učíte dějepis!
Učitel: [vehementně] Nikdo netušil, že v té zapečetěné truhle je schovaná absolutní temnota, po níž se Tma tmoucí rozleze po celé škole! [třetí náraz, řinčení mečů padnuvších na zem]
Ředitel: V jaké truhle?!
Učitel: Probíral jsem Pandořina tajemství… Tak jsem, pro ilustraci…
Ředitel: [nasupený nádech]
Učitel: [obranně] Na výšce říkali, ať učíme hrou!

Mladí čerti Lucián a Eliáš konečně dostali vytouženou propustku do světa lidí...
Vyšli ze skal a vyrazili. Vypadalo to jinak než v učebnici, ale nevzdali se! Našli hospodu.
Neonový nápis HELL nade dveřmi. Rámus uvnitř. Cílem - bar.
„Dvakrát pivo,“ poručil Lucián.
„80 korun.“
Eliáš vytáhl bezedný měšec a pečlivě na pult vyskládal 80 zlaťáků.
„Co to má být?!“ rozohnil se barman.
„Zlaťák!“ odvětil Lucián bezelstně.
…
Vyhodili je. Dopadli do sněhu.
„Vždyť to bylo pravé zlato!“ nechápal Eliáš.
Kdosi se zasmál. Ohlédli se. Týpek, dlouhé vlasy, červené čočky. Ale aura anděla!
„Koukám, že vás v pekle také školí podle starých příruček!“

Milan Travič v lektvarech vynikal. Umění bublajících kotlíků si zamiloval už v dětství. Věděl, že nezáleží jen na citu, správném poměru a pořadí, ale také na kvalitě surovin. Vždy si vybíral ty první jakostní třídy.
-
Pracovali ve dvojicích. K němu se vnutil Sylwester Ziemniak, největší pošuk jejich skupiny. Milan mu zakázal, aby se čehokoli dotýkal, a pustil se do práce.
Bylo skoro hotovo.
Přidal jed štíropýra.
„Teď ambrózie?“ ptal se Sylwester.
Přikývl. Periferně viděl, jak Ziemniak sahá... Pro plod třeskpapriky?!
„NE!“ stihl zařvat, než to padlo do kotlíku.
Výbuch! Skutečně prvotřídní.
Tma.
Probral se o tři dny později. Na ošetřovně.

Pamlsky. Na stole! Byly tam!
Sněhurka se obezřetně kradla ke stolu. Přikrčila se, vyskočila. Byla na židli. Odtud stačil jen jeden další skok…
Sestřička Amálka ji zmateně sledovala zezdola. Stůl byl přece zakázané území. Ale! Teď tu nikdo není. Čiperně vyskočila na druhou židli.
Hop na stůl!
Pamlsek! Chňap! Byl na zemi. Koťata seskočila. Zběsile se po něm hnala. Ukořistila ho Amálka, ale Sněhurka jí to nedarovala. Dráp. Sek.
Byl její! Uháněla se ukrýt.
Amálka smutnila jen chvilku. Hle! Spadl ještě další. Vzala ho a hrdě si ho odnesla. Byl sladký!
Sněhurka nepochodila. Jakmile ochutnala svůj, hned ho odstrčila. Fuj!

Dávalo smysl, že si důležité informace nebudou posílat černé na bílém, nicméně nerozluštitelné hádanky poněkud postrádaly smysl.
„Regulusi!" Pohlédl na obraz.
„Já tě poslouchám," ujistil Evana znuděně jeho nakreslený přítel.
„Už týden se snažím rozluštit tvoji zprávu..."
„Zjevně jsi idiot..."
„Nemohl bys aspoň nahodit nějaký nápad?" Snažil se být trpělivý.
„Jsem obraz," podotkl. „Namalovali mne dříve, než jsem tu šifru vymyslel... Nic nevím."
Evan si hluboce povzdechl. Tušil, že to neprojde. Svrběl ho jazyk. Jenže nechtěl riskovat, že se Black urazí, zdrhne z rámu a další měsíc bude k nenalezení.
„Život by byl o tolik snazší, kdybys tu opravdu byl."

BUM! RATATATATA!
Zavřel oči.
BUM! BUM!
Nedalo se uniknout. Ty zvuky otřásaly celým sídlem.
TATATA! BUM! TŘÍSK!
Pochopil, že to byl špatný nápad. Jenže těm prosebným očím jeho syna se nedalo odolat!
TŘÍSK! TŘÍSK! TŘÍSK!
Ten buben vypadal tak neškodně!
V hlavě ho třeštilo. Ani magické špunty do uší nepomáhaly.
Zmučeně si lehl na pohovku.
Zvuky se přibližovaly.
TŘÍSK! TŘÍSK!
Astoria se pobaveně usmívala. Sledovala svého zmučeného manžela.
„Mami, vymyslel jsem novou písničku!“ hlásil se malý blonďáček hrdě.
„Jsi šikovný! Pojď ji zahrát tatínkovi.“
Všimla si otcova vyděšeného pohledu.
Vytratila se.
RATATATATA! TŘÍSK!
Možná to Draca naučí nekupovat každou blbost!

Cestu jim osvětlovala ohnivá koule jeho bratra. Nechutně to tu páchlo. Udělal další krok. Chřuplo to. Rozšlápl kostřičku kdovíčeho. Nehnul ani brvou. Jeho tvář se stala nečitelnou maskou.
Věděl, že pro jejich účel je třeba, aby se seznámil s každým místem hradního komplexu. Orientace v terénu představovala naprostou nutnost. Již objevil tajné chodby, našel užitečné skrýše…
„Jak se ti tu líbí?“ nadhodil Andrija pobaveně.
„Nádhera,“ sykl.
„Věděl jsem, že to oceníš. Tato místa jsou nedocenitelný úkryt. A kolik zajímavých bestií tu žije,“ radoval se.
Dragomir nadšení nesdílel.
Byť věděl, že po dnešní noci bude znát systém hradních stok skutečně dokonale.

Svíral lahvičku mezi prsty. Z okna sledoval deštivý Londýn. Svět temněl. Zlo sílilo. Nebyla to budoucnost, kterou si přál.
Přivřel oči. Bojoval se strachem ve svém nitru. Ale už se rozhodl. Učinil přípravy. Je to všechno, nebo nic. A on udělá vše, co může, aby pomohl vyhrát Jim.
Šel za ní…
„Emmeline,“ jeho vážný tón ji donutil zbystřit. „Jsi s ním v kontaktu, že ano?“
Neodpověděla.
Podal jí obálku. „Siriusovi...“
Přikývla.
„A toto…,“ dal jí lahvičku. „Vzpomínky, informace…“
„Nesuď mě příliš přísně,“ hlesl.
Pohlédli si do očí.
„Odcházím.“
Pochopila. Sevřela jeho ruku.
Chvíli tak setrvali. Tušila, že ho vidí naposledy.

Vládla pozdní noc. Oslava se zdařila. Princezna dovršila patnácti let.
Ačkoli nyní vypadala, že přebrala. Hlasitě se smála. Vratkými kroky došla ke stolu, kde zabrala židli vedle svého bratra.
„Norberte,“ zapředla.
„Dio?“
„Nepřemýšlel jsi o tom, že bys Inu vyměnil za mladší?“
Kníže se viditelně zarazil. „Myslím, že by sis měla jít lehnout.“
Postřehl, jak jeho žena zaťala ruku v pěst.
„Bráško,“ Dia svůdně zamrkala, naklonila hlavu na stranu a odhalila šíji. „Už nejsem dítě,“ zašvitořila.
„Doprovodím tě,“ Norbert raději vstal. Pomohl sestře na nohy.
„Půjdu s vámi,“ zvedla se i Norbertova žena.
Manželé si vyměnili pohled.
„Miluji tebe, sestřičko.“

Ten den ji vzal na vyhlídku na moře. Slunce příjemně hřálo a Mira si nepřipouštěla žádné chmury.
Seděli spolu v trávě. Po Julienově boku se cítila skutečně svá.
„Miro,“ oslovil ji světlovlasý následník trůnu. „Prokázala bys mi tu čest a stala se mou ženou?“
Vynechalo jí srdce. Ztuhla.
Milovala ho! Chtěla pro něj to nejlepší. A proto by jej měla odmítnout!
Když přijme, zachová se přesně podle plánu svého bratrance. Stane se členem královské rodiny, získá přístup ke všem informacím. Poskytne povstalcům důležité zprávy...
Nadechla se. Musí se rozhodnout.
Láska k muži je pomíjivá, ale krev nezapřeš.*
„Ano.“
Nemohla nepřijmout.

Znala případy bezpráví. Vídávala nešťastné a zlomené, kteří se topili v beznaději. Nejprve se bála, přivírala oči, snažila se přesvědčit samu sebe, že s tím nelze nic udělat.
Nemohla odvracet tvář věčně. Rozhodla se. Bude bojovat. Proti systému. Stane se iniciátorem hnutí za lepší budoucnost. Měla vize, ale její hlas byl slabý… Dokud nepoznala jeho. Objížděla s ním města. Hlásala naději. Pomáhala mu vést kampaň…
Věřila, že společně něco změní…
Když vyhráli volby, stála vedle něho a usmívala se. Ze zvyku. Uvnitř se cítila prázdná, zdevastovaná.
„Přichází čas změny!“ slyšela ho říkat.
Hořce se ušklíbla. Prozřela. Nadešel čas prázdných hesel.

Jak vypadá skutečné zlo?
Stal jsem se svědkem mnoha utrpení. Viděl jsem snad všechny druhy bolesti.
Neptají se na názor. Nedávají na výběr. Řeknou: „Konej!" a já konám.
Jsem pouhým nástrojem. Využívají mě jako vykonavatele činů, kterými si sami nechtějí ušpinit ruce.
Krev stéká po mých dlaních. Bezmocně si přeji, ať už to skončí. Ať už uplyne lhůta, po kterou jsem povinen sloužit, a já mohu opět zkamenět.
Říká se, že kameny nic necítí...
Proč se tedy třesu strachem, že další mág temnoty najde mé útočiště?
Děsím se toho, až někdo další vykoná příslušný rituál a pronese osudné:
„Probuď se!“

Důležitý test. Pět příkladů. Každý vycházel z výsledků z těch předchozích. Počítal jsem rychle. Matika mi šla. Sebevědomě jsem odevzdával jako první.
Druhý den jsem obdržel hodnocení. 0 bodů!
Jak je to možné?! Všechny výpočty jsem měl přece správně!
Kontroloval jsem zadání. Našel jsem ten zrádný úsek v prvním příkladu.
„… tři krát tři lomeno…“, zatímco já si sebejistě přepsal plus!
Taková blbá chyba!
Proč jsem si to vybavil právě teď?!
Sedím v křesle navigátora a provádím potřebné výpočty pro skok hyperprostorem.
„Loď připravena!“
Alec, pilot, se zaškaredí.
Usměji se.
Doufej, že jsem se od základky naučil být pozornější.
Skok zahájen!