21. kapitola

Rok po svém hostování v Labutím jezeře byla pražským Národním divadlem angažována jako sólová tanečnice pro stálé hostování. Byl to jednoznačný úspěch. Od září byl ve Zlaté kapličce angažován též její známý z Oděsy, baletní mistr a choreograf Remislav Remislavský. Poprvé spolu vystupovali již devětadvacátého září, v podvečerním představení Fausta a Markétky.
***
V té době nemá klidné spaní. Remislav s sebou přinesl příliš mnoho vzpomínek. Na domov, Vasilije, revoluci. Na zemřelého otce a dlouhou občanskou válku.
Ve snech se topí v krásné krvi, neschopná utéct od bolševického běsnění. A když ji Felix nevrle probouzí, sám vytržený ze spánku jejími prudkými pohyby, uvědomuje si se zoufalou naléhavostí, že nikdy, nikdy neuteče dost daleko. Co bude, až sem přijdou? A oni přijdou… Neví. Ví jen, že by podala ruku třeba samotnému Ďáblu, že by s ním ráda šla, jen kdyby byl proti bolševikům – protože ani on sám nemůže být tak příšerný jako oni.
S Remislavem tráví hodně času. Spolupracují spolu na i dalších představeních a jejich takřka neustálý kontakt postupně obrušuje ostré hrany Jelizavetina strachu. Zítra je daleko. Za pár měsíců si na své sny ani nevzpomene. Přesto však, někde hluboko v její mysli, zůstane zaseknutá malá, nepodstatná vzpomínka. Třeba samotnému Ďáblu…