16. kapitola

Julija Fjodorovna byla vždy velmi činorodou ženou, což se ovšem naplno projevilo až počátkem dvacátých let, když jí bylo téměř padesát.
V roce 1921 zorganizovala odjezd z Ruska, cestu do Polska, Francie a následně do Československa. Pro sebe i svou dceru zařídila všechny potřebné dokumenty, aby zde mohly zůstat. Potom, to už se psal leden roku 1922, se stala jednou ze zaměstnankyň Zemgoru a zároveň začala sbírat kontakty, nejen mezi pražskou smetánkou. V březnu jí do oka padl jistý, původem kutnohorský, spisovatel a údajný španělský šlechtic. Koncem dubna ho seznámila s Jelizavetou, v červnu se jí při večeři zeptala, zda by toho milého mladíka nechtěla pozvat na jejich výlet do Třeboně a v srpnu jim pomáhala chystat veselku. Budiž, nečekala, že to půjde tak rychle, ale přesto, když viděla, jak je Jelizaveta šťastná, nemohla se přestat usmívat.
Krom všeho ostatního sledovala také velmi pečlivě situaci v Rusku. Přestala s tím zhruba v době Jelizavetiny svatby, když už bylo jasné, že bolševici zvítězí. Julija Fjodorovna byla praktická žena. Ano, chtěla se vrátit domů a ano, stále doufala, že se Lenina podaří z Ruska vyhnat. Ale zároveň byla přesvědčena, že to bude trvat déle, než pár let. Takže se začala učit česky.