18. kapitola

Plesová sezóna roku 1923 byla zejména kvůli událostem z pátého ledna a jejich důsledkům z osmnáctého února poněkud nevydařená. I přesto se však uskutečnilo několik bálů takřka nezapomenutelných. Jelizaveta, v té době již ve společnosti známá a oblíbená, se účastnila zejména těch pražských.
S panem Maxmiliánem Rysem se seznámila díky jednomu z nich. Felix pobýval právě mimo Prahu a pan Rys, jeho přítel, se jí nabídl jako doprovod. Při tanci hovořil zejména o své práci v architektonické kanceláři. Zdvořile se usmívala a přikyvovala. Když se na okamžik odmlčel, začala mluvit o baletu. Pan Rys se zdvořile usmíval a přikyvoval. Byl to vlastně velmi příjemný večer.
Když ji pozdě večer doprovázel domů, mlčeli oba. Před Jelizavetiným (a Felixovým, problesklo jí trochu provinile hlavou) bytem se zastavili. Neřekli si nic, nemuseli. Ze tmy vystupovaly výrazné rysy jeho tváře a její uhrančivé oči. Jelizaveta je mladá, úspěšná a hezká. Obletovaná, šťastná jen mezi lidmi, s lidmi. Nikdy sama. Felix odjel, nijak daleko – jen do Kutné hory – ale přitom mnohem dál, nejdál, kam mohl. Maxmilián je tady, jen pár kroků od ní, mlčí a usmívá se. Kolem nich se tmí večerní Praha, na nároží zlatavě září elektrická lucerna. Zve ho dál a on přijímá.