Moje články

Na odpolední kávě probrala Michelle s profesorkou Viburlinovou všechno, co se dělo o uplynulých prázdninách. Pak se dostalo i na drby v profesorském sboru. Profesorka jich věděla mnoho a neměla problém se o ně podělit.
“Profesorka Toslová asi bude letos odcházet na odpočinek, vypadá to, že výuka už je na ní moc a touží po svém klidu,” prohodila jen tak do větru. Mich to zaujalo. Jednalo se o ředitelku Zmijozelského sklepení, která vyučovala staré runy. Ve třídě však vládla velmi pevnou rukou. Působila strašidelně, ale na to si už všichni zvykli.
“Tak to opravdu nevím, jestli budu slavit nebo brečet!”

Ještě večer po zařazování se Michelle vydala na její nejoblíbenější místo v Bradavicích – do skleníku. Našla tam toho, koho hledala. Svou bývalou kolejní ředitelku a učitelku bylinkářství, profesorku Viburlinovou. Když uviděla Michelle přicházet, usmála se na ní.
“Maddie je v Mrzimoru,” spustila Mich.
“Slyšela jsem. Jaké byly prázdniny?”
“Super, byla jsem na bylinkářské expedici,”
“Víš co, nesejdeme se zítra u mě na čaj? Třeba pelyněk,” věděla že ten Michelle nesnáší.
“Radši kafe,...” vrátila jí to Mich.
“Musíme toho hodně probrat. Profesor Longbottom převezme za mě vyšší ročníky.”
“Aspoň že ty neodejdeš,”
“Ne, na to se ještě opravdu nechystám,” uklidnila jí.

Michelle vešla do síně spolu s Mary a Jane. Všem třem zdobil plášť prefektský odznak. Každá zamířila ke svému kolejnímu stolu.
Otevřely se dveře a vešla zástupkyně ředitelky, za ní cupitali vyděšení prváci ve vzorném dvojstupu.
Mich si pomyslela, že je to každý rok stejné, ale tentokrát tu byla v jiné roli. Bylo to pro ni o to dojemnější, že před pěti lety tu stála sama, malá a vystrašená. Teď tu má domov, přátele, všechno, po čem může toužit. Najednou nemohla uvěřit ve své štěstí.
Skoro se rozbrečela. Některá témata k přemýšlení by si měla zakázat, je pak příliš sentimentální.

Do loďky na bradavickém jezeře si sedly Michelle, Mary a Jane. Hagrid k nim dovedl další prvačku jménem Barbara Puncle. Michelle si vybavila, že jí viděla už na nástupišti loučit se s rodiči. Loďky se náhle daly do pohybu a noví studenti poprvé spatřili Bradavice.

Ve Vstupní síni potkali poltergeista.
“Jupí, mrňatáá,” hulákal, “víte co jsem? Já jsem nejhodnější duch! Se vším vám pomůžu!” a smál se z plna hrdla.
“To je Protiva a fakt mu nevěřte, von to enem tak hraje, přitom je to rošťák,” uvedl všechno na pravou míru Hagrid. Prváci byli z toho všeho ale docela zděšení.

Když dívky vyčerpaly všechny témata konverzace, přešla řeč na Bradavice.
“V jaké asi budete koleji?” zeptala se zvědavě Michelle, neboť ona sama příliš jasno neměla.
“Podle rodinné tradice asi Nebelvír,” pokrčila rameny Jasmine.
“Doma mi říkají že Zmijozel,” nastínila Mary, “a Jane by mohla být Havraspár.”
Pro nově nabytá přátelství to nevypadalo na slibné zítřky, uvědomila si Mary.
“Dáme si slib. Každá jsme tu za sebe, ale i kdyby nás měl klobouk rozdělit, budeme přátelé? Je to každého rozhodnutí, nechci žádnou kolektivní vinu.”
Dívkám se rozzářily oči. Vzájemně si daly ruce na sebe pro stvrzení slibu. Vzduch jiskřil syrovou magií.

Michelle se vydala uličkou v bradavickém expresu, když uviděla kupé, kde byly nějaké holky, co vypadaly jako prvačky.
“Máte tady volno?” optala se při otevírání dveří.
“Jasně,” odpověděla jí jediná vyšší dívka, která se představila jako prefektka Nebelvíru, Elizabeth Shaveová.
“Ale neříkej jí Betty, nesnáší to, přijde si pak jako královna v zrcadlovém sále a hrozně namyšleně. Možná je to pravda...” posmívala se mladší dívka se stejnými rysy jako Beth.
“Já jsem Jasmine, a ty?”
“Michelle, Michelle Whittington.”
Představily se i další dívky - Lucy a Ewie. Michelle se ale dala do řeči s výmluvnou Mary a tichou a plachou Jane.

Michelle šla s otcem po nádraží, proplétali se davy spěchajících lidí. Když už byli téměř u přepážky, zmocnil se Mich náhlý strach. Většina jejích kamarádů byli čarodějové či mudlové, ale ne dívky.
“Myslíš, že v ročníku budou nějaké holky? Co když tam budou je kluci?”
Kolem procházelo několik skupinek, očividně mířících do Bradavic.
“Vypadá to, že tu jsou jen chlapci?”
“Ne, ale jsou to vyšší ročníky!”
“A v tom tvém to bude jiné?” Ptal se s úsměvem taťka.
Na nástupišti se v nastalém cvrkotu loučily děti se svými rodiči. Michelle políbila otce a nastoupila do vlaku vstříc přicházejícím krásným dnům.

Toho večera bylo šero. Slunce už dávno zapadlo a Michelle si šla zkontrolovat celý svůj kufr. Přidala tam pár věcí a zaklapla ho. Všechno bylo připravené. Do batůžku dala brýle a školní hábit. Všechno bylo připraveno.
Zalezla do postele pod deku a přitiskla si plyšového medvídka na prsa.
“Zítra už bude všechno jinak, Brumíku, už jsem velká holka víš? Jenom tebe budu mít pořád stejně ráda,” promlouvala možná více k sobě než k medvídkovi.
Než se nadála, odbila desátá.
“Madeline, měla bys spinkat,” popoháněla mladší sestru, ačkoliv sama usnout nemohla. Tohle bude dlouhá noc, ale zítřek bude ještě mnohem delší.

„Jdeme na trénink!”
„Nejdem!”
„Jdeme!”
„Ne!”
„Jdeme. Tečka!”
„Co si myslíš, že mi budeš říkat, co můžu a co nemůžu?”
„Ale tak si dělej, co chceš! Jen… Vždycky jsme se domluvili! A teď tady vymýšlíš blbosti!”
„Houby,” ohradil se George.
„Vezmi koště a jdeme! Čekám ve společence.” ukončil hádku Fred a s koštětem přes rameno odešel z ložnice.
Kdyby si alespoň nemyslel, že je z nás dvou ten lepší, pomyslel si George. Rezignovaně vzal svůj Zameták a vydal se šouravým krokem za bratrem. Nejhorší na tom bylo, že Fred měl samozřejmě pravdu. Oliver by je přetrhl jak Zmijozely, kdyby nepřišli.

Oliver byl ve své posteli s nebesy v Nebelvírské ložnici. Noc už pokročila a on seděl a zíral do stropu. Tvář ještě opuchlou od slz.
To bylo poprvé, co byl opravdu na dně. Poprvé, co brečel v Bradavicích. Ne, nebyl ten typ, co se dá snadno rozhodit. Jen už toho bylo trochu moc.
A nejhorší rána přišla, když si uvědomil, proč se to všechno děje. Nevěděl, co to je. Snad láska? Možná. Pokud se mu z toho kroutí vnitřnosti a bolí srdce - je to láska?
Nakonec se rozhodl neřešit to. A snažil se usnout. Vždyť zítra je trénink, tak třeba...

K famfrpálovému hřišti přichází Oliver a Katie, ruku v ruce.
“Ále, Olivere, ty jdeš pozdě? Co se děje? Svět se hroutí!” vítá kapitána Fred, který je, stejně jako zbytek týmu, už dávno převlečen a připraven na trénink.
“Tohle se stalo naposled s Nickem! Tak co jste dělali, holoubci?” přisadí si George. Oliver zrudne a snaží se vymanit ruku z té Katiiny, ale ta ho chytne ještě pevněji.
“Co když to nechcete vědět?” otočí se s úsměvem na dvojčata. Teď jsou v rozpacích oni.
“Sakra! Až tak?”
Oliver se snaží stát polovidem.
“Tak jo. Jen ne, že budeš chodit pozdě pravidelně!”

Byla jednou jedna Mořská Bachyně. Byla vyhozena od mořských panen, protože vážila 777 kilo. A takhle Bachyně neměla ráda, když piráti házeli do moře odpadky. A protože si to nedali vymluvit a stále do moře házeli sudy a sáčky, rozhodla se Bachyně, že vezme osud do svých rukou.
A tak začala požírat odpadky. Bachyně věděla, že čištění oceánu je důležité. Přibrala ještě 333 kilogramů. A jak byla tlustá, nemohla se řádně hýbat a zasáhl jí smrtelný paprsek Vládce Podvodí. A tak umřela.
Piráti zjistili, že je čištění je potřeba a tak přestali zahazovat odpadky. A po Bachyni pojmenovali svou loď.

“Woode! Jdete zase pozdě z tréninku! To už je druhé porušení školního řádu v tomto týdnu! Zítra máte školní trest. Všichni. U mě!” McGonagallová odpochodovala z chodby a zanechala za sebou bandu Nebelvírů s šokovaným výrazem.
“To je v háji!”
***
“Takže, za trest budete uklízet. Zametete kompletně tuto chodbu,” ukázala na nejdelší chodbu v celých Bradavicích.
“A čím přesně to máme udělat, paní profesorko?” optal se Oliver, tušící nějakou lotrovinu.
“Máte přece košťata, tak si pro ně doběhněte, za pět minut ať jste zpátky, tak hybaj do práce!” Nebelvíři vyrazili pro košťata. McGonagallová si mnula ruce. Tohle se jí povedlo.

“Konečně máme celý tým. Všech sedm hráčů. A hlavně - nemusím dělat konkurz na chytače. To je super! Dvě mouchy jednou ranou!” pochvaloval si kapitán nebelvírského týmu.
“Jasně. Zase to máš bez práce,” neodpustil si rýpavou poznámku na Oliverovu adresu George. “A máš o to víc času nás prohánět na košťatech.”
“Ne, že bychom ti to měli za zlé, trénovat se musí,” zastala se Olivera Alice.
“Hele, Olivere? Zmijozelští pokřikovali, že je nás jenom sedm místo osmi. Ale vždyť je sedm hráčů, nebo ne?”
“Jistě, sedm a trenér…” usilovně přemýšlel Oliver.
“Toho my nepotřebujeme. Máme přece Olivera!” triumfálně se usmála Angelina.

“Ve sněhu přece lítat nebudeme, že ne, Olivere?” ptal se zděšeně malý Harry. Oliver se otočil na zbytek týmu v šatně.
“Loni jsme ve sněhu netrénovali. Jak jsme skončili?”
Z kouta se ozvalo mručení. Na tvářích se objevil zasmušilý výraz.
“Dobrá, máte volno!”
***
“Dneska budem lítat!”
“Vždyť je venku mínus deset!”
“A to vadí? Loni jsme ve sněhu nelítali a jak to dopadlo.”
Hráči se i přesto odšourali do hradu.
***
“Dneska budeme trénovat. Hodlám letos vyhrát a nikdo mi ty tréninky nevymluví. Hybaj na košťata a lítat.”
“Lidi, víte, co říká školní heslo? Draco dormiens nunquam titillandus!”
Vzlétlo sedm košťat.

Snad jako každý jiný student, který letos studoval Péči o kouzelné tvory, si šel i Oliver koupit učebnici.
Název zněl podivně. Hned také zjistil proč.
Jako na všechny ostatní se na něj prodavač nejprve bolestně podíval a pak nacpal ruku do klece s Obludnými obludárii.
Samozřejmě Olivera ta knižní obluda několikrát pokousala.
Pak jí svázal kusem provazu a zavřel do kufru.
Po týdnu zjistil, že mu ta příšerná kniha sežrala nůžky na zastřihávání proutí u koštěte. To se hodně naštval. Prásknul s ní o zem. Nehýbala se. Opatrně ji pošťouchl. Nic. Pohladil jí po hřbetě. Bestiář se podvolil. Normální kniha.

Oliver bloudil po Prasinkách. Nutno říci, že víceméně nedovoleně. Obešel celou vesnici už nejméně pětkrát, každý krámek, každý kout. Ale ne a ne najít něco, co by se hodilo. Ten byl malý nebo divný a támhleto zase vůbec nepřicházelo v úvahu. Asi to neměl nechávat na poslední chvíli, takhle se ocitl v bludném kruhu. Sem, tam, sem. A stále to stejné.
Nakonec našel u cesty do Bradavic pěknou kytičku. Vyrýpl ji a dal do vyčarovaného květináče.
“Tak všechno nejlepší k narozeninám, Katie!” popřál své dívce ve společence. Katie mu radostí skočila kolem krku. Tak se přeci jenom to bloudění vyplatilo.

Nejprve ze všeho se naučil dýchat. Nádech, výdech.
Naučil se sedět a pak i chodit. Ťap, ťap.
A taky mluvit. Jé, to bylo breptáníčko.
Ve školce se naučil mnoha dalším věcem. Malovat, zpívat, řádně jíst příborem. Běhat, skákat, tleskat. Zavazovat si tkaničky. Vyprávět.
Ve škole zase jiné dovednosti. Číst a psát, plnit si povinnosti, znát a poznávat spoustu věcí. Řečnit. Naučil se soutěžit a prohrávat.
Ale to nejdůležitější ho stejně ještě čeká, až vyroste ještě víc. A bude to muset velmi rychle dohánět.
Pravá přátelství, lidi na správných místech. Spousta zákonů a nařízení. Nástrahy, které čekají tam venku.
Skutečné hodnoty

“Co takhle jít se proletět?”
“Nechce se mi. Vždyť jsme měli soustředění celou sobotu! Ještě teď mě bolí zadek,” oponovala návrhu Katie.
“Tak se půjdeme projít?”
“Venku mrzne. A co takhle Komnata Nejvyšší Potřeby?” rozsvítily se Katii oči. “Alespoň bys neměl další starosti, co budeme dělat,” usmála se.
“Dobrá, jdeme na to. Ale jestli nás někdo chytí, nedejbože Snape…” strachoval se Oliver.
“Snape právě prochází kolem Velké Síně a míří do sklepení, toho nepotkáte,” ozvalo se z vedlejšího křesla a vynořila se černá čupřina vlasů.
“Co to!? Harry? Jak to víš? To je vlastně jedno, jdeme!”
Odcházeli s krásnými myšlenkami.

Ve společence už bylo téměř prázdno. Vrz! Otevřel se portrét, kterým procházela Katie. Oliver se zvedl z křesla. Před chvílí měl kuráže dost, teď se mu ale zpotily ruce a v krku měl knedlík. Tohle nebude dobrý, pomyslel si.
“Ehm, Katie?”
“Ano?”
“Nešla bys se mnou zítra do Prasinek?”
“Moc ráda,” usmála se a Oliverovi spadl kámen ze srdce. Nečekal, že to půjde tak hladce.
“Jaký je program?” Tak tohle nedomyslel.
“Nu, procházka, drobné nákupy a pak Tři Košťata. Prý tam mají nový Máslový ležák s příchutí banánu.”
Katie si ho kriticky změřila: “Ještě že to ty banány jistí, co?”

Božetěch se řítil vpřed. Na okrskové silnici potkal auto. Zkušeně mu svým vozem zatarasil cestu. Dělal to tahle už kolikrát.
Na sedadle řidiče uviděl Dušana. A vedle něj ten zablešenej pes. Božetěch se ušklíbl. Pro Lakmé cokoliv.
“Tak, zdá se, že vám zde cesta skončila, mládenci.” Dušan vystupoval z auta, stále svírajíc část Tapisérie. Pepa mu proběhl pod nohama a nebojácně se hnal k Božetěchovi. Zakousl se mu do nohy.
“Jauvajs!”
“Dáma!” štekl Pepa. V tom se Dušanovi rozsvítilo. Mrštně došel do auta a vytáhl z něj dárek. Od Libušky. Byl to kus látky. Když ho otočil, objevila se labuť.

Každý na DMD trénuje jinak. Někdo píše drabblata na nějaká témata, někdo píše třeba na přání. A jiný nenapíše ani jedno drabble, zato jeho povídkami se to všude jen hemží.
A další netrénuje vůbec a píše jen v dubnu. Což se vlastně nedivím, je to pořádný zápřah.
Ale mě ke psaní drabblat přivedla jedna taková suprová akcička. A nemyslím DMD. Toho jsem se loni bála. Ale KattyV a Regi udělaly takový malý trénink. Každoměsíční drabblení s názvem 4D. A tak jsem se zúčastnila.
Letos v březnu bylo natrénováno a já se vrhla na DMD. Po takovém tréninku nebylo co řešit.

Všude byla neuvěřitelná mlha. Byl takový nečas, že snad na čtrnáct hráčů na košťatech pršelo i zespoda. Jediné, na co všichni mysleli, bylo co nejrychleji to ukončit. A to samozřejmě záleželo hlavně na chytači.
“Ti Zmijozelští hadi si to pěkně vymysleli, aby nemuseli v tomhle počasí hrát!” nadávala o krátké pauze Alice.
“Jako obvykle. Prašiví Zmijozelové.” odpověděla úsečně Katie.
“Harry, soustřeď se na zlatonku, ať je už konečně konec,” dával pokyny Oliver. Harry jen přikývl.
“Víte, nikdy bych neřekl, že to řekneme…”
“...ale myslíme, že jsme ti právě…”
“...za ty tvoje vražedný tréninky…”
“...teď všichni vděční.” vychrlila ze sebe dvojčata.

“Vážně chceš v tomhle počasí trénovat, Olivere?” otázal se Harry se znechucením.
“Jistě,” odtušil Oliver, “co jiného. Máme před zápasem,” hodil si koště na rameno a vyšel ze šatny. Ostatní ho neochotně následovali.
George šťouchl do Harryho, “Sleduj, jak se to dělá,” a s úšklebek zmizel kdesi na hřišti.
***
Plesk! Na Oliverově hábitu se utvořil pořádný mazanec bláta.
“No tak, nemáme čas na hraní. Frede, Georgi, to opravdu nebylo vtipné.”
Zbytek týmu na to měl ale zřejmě jiný názor. Upustili košťata a každý se chopil hroudy bahna. Za chvíli byla na hřišti hotová bahnovitá mazanice.
“A teď do vzduchu!”
“Néé!”

Oliver běžel na trénink. Nešel zrovna včas. Vlastně už teď měl několik minut zpoždění a to teprve prolézal portrétem.
“Zdravím, Olivere! Na trénink?”
“Také zdravím sire Nicolasi. Ano, a jdu pozdě.”
“Také bych si zase chtěl zahrát famfrpál,” podíval se zasněně. A z toho začal být Oliver ještě více nervózní. Nechtěl být nezdvořilý, teď opravdu neměl čas.
“Tak co kdybyste šel se mnou, Nicolasi?” zkusil na ducha promluvit.
“A to by ti nevadilo? Šel bych moc rád!”
“Dobrá, tak pojďme. Můžete dneska hrát s námi. A aspoň se budu mít s kým bavit, až mě tým za to zpoždění zabije.”

“Olivere!” volal Harry na celou Velkou síň.
“Ano?”
“Malfoy stále simuluje, za Zmijozel nemá kdo chytat,” usmál se Harry.
“Výborně, Zmijozel bude oslaben, dalšího chytače nemají, pokud vím. Mohou postavit někoho jiného, ale každopádně máme velké šance na výhru. Pokud opravdu bude takhle dál simulovat, tak Zmijozel rozdrtíme. Ale je zvláštní, že by to tak Snape nechal, nemůže McGonagallku ve famfrpálu ani cítit...”
“Woode!”
“Co chceš, Flinte? Na ty tvoje báchorky opravdu nejsem zvědavej. Zítra vás rozdrtíme!”
“To těžko. Zítra hrajete s Mrzimorem. Náš chytač je poněkud indisponován,” nasadil vítězoslavný úšklebek a odešel.
Ze tváře Olivera se však úsměv vytratil.

“Třído, nastoupit!” zavelela profesorka Hoochová první hodinu letání. Maličcí prváci se po troše pošťuchování vyrovnali.
“Každý ke koštěti!” prváci udělali jak bylo řečeno. “A teď napřáhněte ruku a řekněte hop!” Po bradavických pozemcích se ozývalo několikanásobné hop!
“Á, výborně, pane Woode, ddeset bodů pro Nebelvír, “ jásala profesorka, když se Oliverovi podařilo zdvihnot koště hned na první pokus.
“A nyní ti, kteří už mají koště, mohou začít létat,” usmála se na Olivera profesorka Hoochová.
Oliver se chytnul koštěte a vzlétl. Kroužil nad pozemky, pak se začal snášet dolů. A v tu chvíli pochopil, že tohle je to, co chce jednou dělat.

„Mami?”
„Ano, Olí?”
„Jak je to, když se dva mají ládi? Jako teta se stlejdou. Ti budou mít svatbu, že jo?”
„Ano. Musíme také vymyslet nějaký svatební dar…”
„Svatební dálek? Můžu něco nakreslit? Plosím,”
„Hmm,”
„Moc plosím!”
„Ale jistě, zlatíčko.”
„A mami?”
„Ano?”
„Teta bude stlejdovi taky dávat dálek? Když my budeme dávat dálek, tak teta taky, ne?”
„To asi ne, teta bude mít možná věno, ale dárek nevěsta přece nedává.”
„A věno to je teda co? To je nějaká nemoc?“
„Ne, to je něco jako dárek do společné rodiny.”
„Ale vždyť jsi říkala, že teta žádnej dálek dávat nebude…”

Mozek se mi bouří,
pro dnešek už službu vypověděl.
Byl to tak krásný den -
a pak jsem přišel domů.
Proč zase znova,
stále ty samé analýzy,
když data z nich dávno získána byla?
Vím jak to je,
ty už nejsi zdejší.
Hrajeme si na vojáky -
a pak jsem přišel domů.
A přesto přemýšlím,
jak pravda by se zvrátit dala,
však v úspěch již nevěřím.
Myšlenky i sny se rozplynuly.
Však ty tak stále blízko jsi,
naděje stále neumírá, ty jsi jí -
a pak jsem přišel domů.
Vždycky to tak dopadne.
Nechtěl jsem dnes to vědět.
A pak jsem přišel domů.

Pane Woode, jak se stavíte ke svému novému titulu Nej sexy fešák Bradavic, co od toho očekáváte?
Nejspíš půjdu zvracet. Jediné co chci, je zpět na hřiště, odkud jste mě vytáhla!
Všechny fanynky samozřejmě zajímá, zda máte dívku.
Ano. (zasněný výraz)
Prý máte zálibu v ručním vyšívání. Je to pravda?
Merline, jenom to ne! (zděšený pohled) Já raději ty košťata.
A nakonec, jak dlouho jste si přál být Nej sexy fešákem Bradavic?
(utíká směrem ke hřišti) Padejte všichni do vzduchu a trénujte! (přichází zpět) Pardon. Nikdy, vlastně ani nevím, o co jde. Chtěl bych být maximálně nejlepším hráčem famfrpálu. (úsměv)

„Katie, dělej, střílej!” vyřvával Wood na celé bradavické pozemky.
„Hele, brácha,” nahnul se George k Fredovi, „všiml sis, jak dneska Oliver Katii prohání? Obvykle nás nenechá vydechnout nikoho, ale dneska drtí jen Katii!”
„Vidím. A taky tipuju, že ho ta holka za chvíli zabije,” ušklíbl se Fred.
„Všichni dolů!” zavelel Wood. Tým slétl, ale to už si to Katie rázovala k Oliverovi.
„Jestli něco chceš, máš to říct, a ne mě prohánět po hřišti jak nadmutou kozu!” křičela a vrazila Oliverovi facku.
Když se Oliver konečně vzpamatoval, popadl Katie do náručí.
„Dobře, ale mluvit nebudu,” usmál se a políbil jí.

„Jdeme na trénink!”
„Nejdem!”
„Jdeme!”
„Ne!”
„Jdeme. Tečka!”
„Co si myslíš, že mi budeš říkat, co můžu a co nemůžu?”
„Ale tak si dělej, co chceš! Jen… Vždycky jsme se domluvili! A teď tady vymýšlíš blbosti!”
„Houby,” ohradil se George.
„Vezmi koště a jdeme! Čekám ve společence.” ukončil hádku Fred a s koštětem přes rameno odešel z ložnice.
Kdyby si alespoň nemyslel, že je z nás dvou ten lepší, pomyslel si George. Rezignovaně vzal svůj Zameták a vydal se šouravým krokem za bratrem. Nejhorší na tom bylo, že Fred měl samozřejmě pravdu. Oliver by je přetrhl jak Zmijozely, kdyby nepřišli.

Nové nejlepší koště na světě. Kulový blesk. Špičkový model.
Oliver Wood stál před Prvotřídními potřebami pro famfrpál a stejně jako zbytek davu si fascinovaně prohlížel vitrínu s Kulovým bleskem. To by tak bylo, kdyby měl celý tým tyhle košťata. Nebo alespoň Harry! Takové myšlenky se honily kapitánovi nebelvírského týmu hlavou v parném srpnu.
„Olivere? Chceš to koště rozbít tím, že na něj budeš pořád čučet?” ozvalo se mu najednou za hlavou. Když se otočil, tak uviděl – „Katie! Co ty tu děláš?”
„Coby, jdu si s tebou pokecat, co jiného.” odsekla se smíchem.
„Tak půjdem aspoň na zmrzlinu?”
„To by šlo.”

„Takže pánové,” začal rozvážně Oliver Wood na jednom z prvních tréninků roku.
„A dámy,” podotkla Angelina
„Samozřejmě,... Dnes bych vám chtěl představit nového člena týmu.”
„Olivere, nemusíš to tak dramatizovat, všichni víme, že jde o Pottera,” mírnil kapitánův smysl pro dlouhé přednášky George, kterému to již značně lezlo na nervy.
„Dobře. Harry, pojď dovnitř!” zavolal Wood ven.
Harry nesměle vešel do šatny. “Ehm, ahoj,” tiše pozdravil.
„Seznámíte se později, teď se jdeme proletět!” zavelel Oliver, protože věděl, že nejlepší bude, když uvidí Harryho létat.
****
Ohlasy byly výborné. Přijali Harryho moc dobře. A Oliver? Ten si jen mnul ruce. Konečně tým.

Oliver rozhodně vstoupí do nebelvírské šatny s úsměvem na tváři. Když zbytek týmu, už dávno převlečený v tréninkových hábitech, zpozoruje kapitánův úsměv, tak ten jejich jako na povel zmrzne. Oliver má dobrou náladu a to znamená jediné - bude přednáška. Všichni členové týmu odloží košťata do kouta, neboť vědí, že v následujících hodinách je nebudou potřebovat, a pak si posedají na lavičky.
„Tak, týme, dneska žádná taktika, nic podobného. Vedení školy vydalo nový řád bezpečnosti letového provozu, a jelikož se nás to přímo dotýká, tak ho dnes budeme muset prostudovat…” Většina členů mužstva si začala stlát. Tohle bude hodně dlouhá přednáška.

Harryho unášel dav až k profesorské tribuně, kde mu profesor Brumbál předal pohár vítězů. Zvedl ho nad hlavu a pak ho předal Woodovi, dojatému k slzám. A pak nastalo další hromadné objetí. Harry byl v té chvíli nejšťastnější osobou na světě.
_______
Chlad pronikal čím dál hlouběji a vzpomínka se pomalu vytrácela. Ne, nesmím přestat, pomyslel si Harry, zavřel oči a znovu se ocitl na tribuně se svým famfrpálovým týmem. Věděl, že buď teď, nebo už nikdy. Napřáhl hůlku, otevřel oči a tváří v tvář mozkomorovi zařval: „Expecto patronum!” Zvedl se nejprve bílý štít a pak z něj vyběhl zářivý dvanácterák.

„To bylo fenomenální, Harry!” vtrhl do šaten nebelvírského týmu nejmladší Weasley.
„Neřekl bych, ještě teď mě bolí panty a celá pusa,” ohradil se Harry a snažil se splynout se zdí. Zbytek týmu se začal pochechtávat a poplácávat Harryho po ramenou.
„Víš, co by mě spíš zajímalo? Chápu, že se někdo, jako například já, nechá srazit z koštěte,” kapitána přerušila salva smíchu, „ale co opravdu nechápu, je, jak můžeš chytit zlatonku místo do ruky do pusy. Vždyť to musí být tak desetkrát těžší!” rozohnil se Oliver a to už celá šatna padala smíchy.
„Každej dělá to, co umí.” zahuhlal tiše Harry.

„Dovolte nám,...”
„...abychom vám představili... “
„...náš zbrusu nový, nejlepší...”
„...vynález na světě!” odrecitovali Fred a George přibíhající na famfrpálové hřiště. Oliver si jen povzdechl: „Tak co to máte tentokrát za zázračnou věc, která nás zaručeně zabije?”
„Něco, po čem budeme lítat jedna radost! Jmenuje se to Papaverský životabudič,”
řekl Fred a položil na lavici tabletky. Oliver se na ně díval, jako by ho měly sežrat a zbytek týmu na tom nebyl líp.
„Nebude mi z toho nic krvácet nebo tak?” zeptal se Harry, neboť znal taktiky dvojčat.
„Ne, jen budeme poněkud zfetovaní,” odvětila suše Katie, které došel význam latinského názvu.

Jednoho pošmurného pondělního rána seděl kapitán nebelvírského famfrpálového družstva ve společenské místnosti a usilovně přemýšlel nad novou herní taktikou. Naneštěstí ho nenapadaly žádné inovativní způsoby, zaručující vítězství nad Zmijozelem. Dalo by se říci, že poněkud trpěl depresí.
Zmuchlal další pergamen a zadíval se do plápolajícího krbu. Zamyslel se. Hlavním problémem bylo, že střelcům často vypadával camrál ze spocených rukou.
Zavrzal portrét. Do společenky se nahrnula skupinka prváků, kteří si byli venku užít posledního sněhu. Kriticky je přejel pohledem. A pak ho cosi ozářilo. Rukavice! To byl geniální plán. Už jenom najít střelce a seznámit je s touto novou civilizovanou zbraní.