Přiznání

Všude byla neuvěřitelná mlha. Byl takový nečas, že snad na čtrnáct hráčů na košťatech pršelo i zespoda. Jediné, na co všichni mysleli, bylo co nejrychleji to ukončit. A to samozřejmě záleželo hlavně na chytači.
“Ti Zmijozelští hadi si to pěkně vymysleli, aby nemuseli v tomhle počasí hrát!” nadávala o krátké pauze Alice.
“Jako obvykle. Prašiví Zmijozelové.” odpověděla úsečně Katie.
“Harry, soustřeď se na zlatonku, ať je už konečně konec,” dával pokyny Oliver. Harry jen přikývl.
“Víte, nikdy bych neřekl, že to řekneme…”
“...ale myslíme, že jsme ti právě…”
“...za ty tvoje vražedný tréninky…”
“...teď všichni vděční.” vychrlila ze sebe dvojčata.