Zdržující duch

Oliver běžel na trénink. Nešel zrovna včas. Vlastně už teď měl několik minut zpoždění a to teprve prolézal portrétem.
“Zdravím, Olivere! Na trénink?”
“Také zdravím sire Nicolasi. Ano, a jdu pozdě.”
“Také bych si zase chtěl zahrát famfrpál,” podíval se zasněně. A z toho začal být Oliver ještě více nervózní. Nechtěl být nezdvořilý, teď opravdu neměl čas.
“Tak co kdybyste šel se mnou, Nicolasi?” zkusil na ducha promluvit.
“A to by ti nevadilo? Šel bych moc rád!”
“Dobrá, tak pojďme. Můžete dneska hrát s námi. A aspoň se budu mít s kým bavit, až mě tým za to zpoždění zabije.”